21 Cdo 1357/2022-206

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce T. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova č. 614/11, proti žalované Fiamm Automotive Czech, a. s. se sídlem v Mladé Boleslavi, Nádražní č. 1436, IČO 46352562, zastoupené Mgr. Tomášem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 26/15, o neplatnost výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 247/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2021, č. j. 23 Co 150/2021-186, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, č. j. 23 Co 150/2021-186, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., nebo – přímo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč. Nejvyšší soud v nich dospěl k závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. K výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč.

Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).

V posuzovaném případě odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel a k okolnostem významným po posouzení intenzity vytčeného porušení pracovních povinností žalobcem náležitě přihlédl. Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – dospěl k závěru, že intenzita porušení pracovních povinností vytčených žalobci v dopise žalované ze dne 10. 7. 2020 naplnila důvod okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, když přihlédl zejména k osobě žalobce a jeho funkci (žalobce „zastával vedoucí funkci XY, na kterou lze klást vyšší morální požadavky, než na řadového zaměstnance“) a vzal do úvahy „celkovou zavrženíhodnost jednání žalobce, nedostatek sebereflexe, kdy žalobce své jednání zlehčoval, aniž by dal najevo, že si alespoň dodatečně uvědomil jeho závažnost a nepřípustnost a vyjádřil upřímně míněnou lítost ze svého selhání“. Odvolací soud přihlédl též ke „konkrétním důsledkům“, které mělo chování žalobce pro žalovanou („žalobce opakovaně vztáhnul ruku na osobní majetek jiného zaměstnance, který měl právo od svého zaměstnavatele očekávat, že žádné takové excesy ve svých prostorách nepřipustí“, tímto svým jednáním „ohrozil nepřímo žalovanou v plnění jejích povinností ve vztahu k jejím zaměstnancům a jednal v rozporu s jejími zájmy“, což vyústilo „ve významnou ztrátu důvěry žalované v žalobce“ – srov. závěry soudu prvního stupně uvedené v bodě 36 odůvodnění jeho rozhodnutí, na které odvolací soud odkázal).

Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet. Námitky dovolatele o tom, že se v případě vytýkaného jednání „rozhodně nemohlo jednat o zvlášť závažné porušení pracovní kázně“, že žalobce „byl vždy hodnocen jako řádný zaměstnanec, svou funkci vykonával po celou dobu 5 let svědomitě, směna žalobce měla nejvyšší produktivitu“, že „žalované, ani jinému zaměstnanci nevznikla škoda“, nemohou obstát, neboť jde o pouhou polemiku s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovních povinností žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ačkoli – jak výše uvedeno – odvolací soud (i soud prvního stupně) v projednávané věci vymezil hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce vzhledem ke všem okolnostem případu správně a úplně; ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Dospěly-li soudy – na základě posouzení všech rozhodných okolností – k závěru, že žalobce svým jednáním porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, nelze v jejich postupu spatřovat „přepjatý formalismus“ [kterého se měly soudy podle dovolatele dopustit tím, že přijaly „bez dalšího tvrzení žalované“ spočívající v tom, že „vypůjčí-li si zaměstnanec od svého kolegy lžičku kávy (kterou následně násobně vrátí) a vezme-li si bez dovolení od kolegy jeden bonbón, jedná se o útok na majetek zaměstnavatele, dokonce zveličovaný jako krádež“]. Dovolatel v této souvislosti nebere náležitě v úvahu, že žalobce – jak správně uvedl též odvolací soud – svým jednáním narušil nezbytnou vzájemnou důvěru ve vztazích mezi ním a žalovanou a zpochybnil svou spolehlivost ve vztahu k majetku žalované ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 991/2019, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2596/2004), což v posuzovaném případě představuje podstatně významnější okolnost, než množství kávy a „bonbónů“, které žalobce „odcizil“.

Namítá-li dovolatel, že vytýkaným jednáním „nebyla fakticky porušena žádná pracovní povinnost“, vyjadřuje tím nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem. V rozporu s ustanovením § 241a odst. 3 o. s. ř. zde však důvod dovolání nevymezuje tak, aby bylo zřejmé, v čem podle dovolatele spočívá nesprávnost závěru odvolacího soudu o tom, že žalobce svým jednáním povinnost zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci porušil, a dovolání postrádá též údaje o splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., z nichž by vyplývalo, které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. dovolatel považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat.

K otázce, za jakých podmínek je možné použít obrazový záznam pořízený bez vědomí a souhlasu nahrávané osoby jako důkaz v občanském soudním řízení, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněný pod č. 83/2019 Sb. rozh. obč., a v něm uvedený závěr, že zvukový nebo obrazový záznam, který se týká člověka nebo jeho projevů osobní povahy a který byl pořízen soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby, lze použít jako důkaz v občanském soudním řízení pouze tam, kde má vést k prokázání skutečnosti, kterou není možné prokázat jinak (pomocí důkazů, které nezasahují do absolutních osobnostních práv dotčené osoby), a kde i další okolnosti případu vedou k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti dotčené osoby před právem na spravedlivý proces toho, komu je použití důkazu zvukovým či obrazovým záznamem týkajícím se této osoby nebo jejích projevů osobní povahy na prospěch. Vzhledem k okolnostem projednávané věci (kdy žalobci bylo vytýkáno, že vstupoval bez oprávnění do kanceláří jiných zaměstnanců v době, kdy se v nich nikdo nenacházel), je třeba dospět k závěru, že vytýkané chování nebylo možné prokázat jinak (způsobem nezasahujícím do osobnostních práv žalobce). Připustily-li soudy za těchto okolností provedení důkazu obrazovými záznamy, nelze jim – jako to činí dovolatel – důvodně vytýkat odklon od shora uvedených závěrů judikatury Nejvyššího soudu. Nepřípustnost důkazu obrazovým záznamem nemůže dovolatel úspěšně dovozovat z formulace odvolacího soudu obsažené v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, podle které „předmětný videozáznam (videozáznamy) není jediným důkazem prokazujícím jednání žalobce“, neboť z odůvodnění je dále patrno, že za tento „důkaz“ odvolací soud nepřiléhavě považoval procesní pasivitu žalobce, který „nepopírá, že je na předmětných obrazových záznamech zachycen“, a „netvrdí, že by se žádného či některého z vytýkaných skutků vůbec nedopustil“.

Namítá-li žalobce s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2013, č. j. 5 As 158/2012-49, že se soudy při posouzení otázky přípustnosti provedení důkazu obrazovým záznamem pořízeným soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby odchýlily od „přiléhající judikatury“ a nesprávně posoudily zachování „proporcionality mezi právem na ochranu osobnosti žalobce a právem žalovaného k prokázání svých skutkových tvrzení“, potom pomíjí, že soud ve zmiňované věci řešil otázku ochrany osobních údajů při pořizování kamerového záznamu, nikoliv možnost použití obrazového záznamu jako důkazu v občanském soudním řízení.

Svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, podle kterého ke skončení pracovního poměru žalovaná přistoupila ve dvouměsíční subjektivní lhůtě podle ustanovení § 58 zákoníku práce, dovolatel založil jen na nesouhlasu se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry, z nichž odvolací soud vycházel (že žalovaná „první informaci o vytýkaných skutcích žalobce získala až z e-mailu svého zaměstnance J. D. ze dne 18. 5. 2020“), namítá-li, že „soudy přijaly účelové tvrzení žalované, že o jednání žalobce dříve nevěděla a obrazové záznamy získala teprve po třech měsících od ukončení soustavného dlouhodobého monitorování žalobce“ a že „z mnoha skutečností a především z logiky věci vyplývá, že žalovaná o záznamech musela vědět již dříve (byla na dané pracoviště v nočních hodinách vyslána kontrola)“. Takové námitky však přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají.

Kromě toho je rozhodnutí odvolacího soudu v otázce počátku běhu dvouměsíční subjektivní lhůty podle § 58 odst. 1 zákoníku práce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce počátku běhu dvouměsíční subjektivní lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6/1997 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č. 75/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4837/2010, z nichž vyplývá právní názor, že pro určení počátku běhu dvouměsíční subjektivní lhůty k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce není významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého zrušení zjistil, že právní úprava nedává ani prostor pro výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem mohl či dokonce musel k určitému datu vědět, a že dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platné právní jednání), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dozvěděl].

K otázce výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy (namítaného dovolatelem) srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4683/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015, z jejichž odůvodnění (mimo jiné) vyplývá, že chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu práva (a tedy ani výkonem práva v rozporu s dobrými mravy), i když je jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu, za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu. O takový případ se v projednávané věci nejedná. Ostatně sám dovolatel takové okolnosti ani nenamítá.

V části dovolání dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., zpochybňuje-li hodnocení důkazů odvolacím soudem a skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel [namítá-li, že žalovaná „uměle vytvořila fikci údajného hrubého porušení pracovní kázně“, že „faktickým důvodem pro rozvázání pracovního poměru je nepotřebnost zaměstnance z důvodu zhoršení ekonomické situace v době pandemie“, že „obě ‚sporné listiny‘ byly výsledkem snahy žalované zbavit se nadbytečného zaměstnance“, že „ani znalecký posudek Ing. Jiřího Bergera nevyvrátil podezření žalobce o manipulaci s e-mailem“, že „pořízené záznamy“ předložené k důkazu „jsou nekompletní a vytržené z kontextu“, že „nebyl zjištěn skutečný stav na pracovišti“ (a v této souvislosti nevěrohodnost svědkyně H.), a že „pracoviště, kde působil p. D., nebylo soukromou kanceláří, nýbrž průchozím prostorem, hojně využívaným i ostatními THP z důvodu nedostatečné kapacity odpočinkových místností“], a na základě tohoto zpochybnění činí své vlastní – od odvolacího soudu odlišné – právní posouzení věci. Tyto námitky přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. ř. nezakládají. V procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Namítá-li dovolatel, že „nebyl zjištěn skutečný stav na pracovišti“ také proto, že „nebyly provedeny důkazy navrhované ze strany žalobce (výslech navrženého svědka K.)“, pak přehlíží, že uvedená námitka není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 7. 2022

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1357/2022

www.nsoud.cz