21 Cdo 1292/2022-199

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně S. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova č. 138/4, proti žalovanému R. Č. se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Michalem Honem, advokátem se sídlem v Brně, Dřevařská č. 855/12, o 46 667 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 184/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2021, č. j. 49 Co 150/2020-179, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2021, č. j. 49 Co 150/2020-179, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána jako kuchařka s místem výkonu práce Lednice a se sjednanou výší měsíční mzdy 26 000 Kč, že z důvodu nevyplacení mzdy za měsíce prosinec 2016 a leden 2017 žalobkyně se žalovaným dopisem ze dne 24. 2. 2017 doručeným žalovanému 28. 2. 2017 okamžitě zrušila pracovní poměr podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, že s ohledem na způsob rozvázání pracovního poměru požadovala žalobkyně náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu dvou měsíců ve výši 46 667 Kč, že žalovaný poslal žalobkyni doporučenou zásilku – okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 2. 2. 2017 (neboť se ve dnech 31. 1. 2017 – 2. 2. 2017 bez omluvy nedostavila do zaměstnání) prostřednictvím České pošty, že uvedená zásilka nebyla určena do vlastních rukou žalobkyně, byla předána matce žalobkyně, která se rovněž jmenovala S. U. (žalobkyně změnila příjmení na N. až v průběhu tohoto řízení), a ta ji převzala dne 3. 2. 2017. Žalobkyně na adrese XY asi dva měsíce nebydlela (odstěhovala se v prosinci 2016 na jinou ulici), ale poštu si chodila vyzvedávat.

Za takto zjištěného skutkového stavu je závěr odvolacího soudu, že žalovaný pro doručení okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného z jeho strany (v rozporu s ustanovením § 334 odst. 4 zákoníku práce) nevybral takovou poštovní službu, aby z ní vyplývala povinnost doručit zásilku žalobkyni do vlastních rukou a poučit žalobkyni o následcích neposkytnutí součinnosti nezbytné k doručení zásilky, že za této situace mohly účinky doručení písemnosti žalobkyni do vlastních rukou nastat výhradně v případě, kdyby došlo k jejímu faktickému předání provozovatelem poštovních služeb, jestliže však žalobkyně zásilku nepřevzala (protože byla omylem předána její matce), k jejímu doručení nedošlo, a pracovní poměr účastníků tudíž okamžitým zrušením ze strany zaměstnavatele nezanikl, a že ke dni okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalobkyně (ke dni 28. 2. 2017) pracovní poměr mezi účastníky stále trval, a skončil-li okamžitým zrušením ze strany žalobkyně podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, přísluší žalobkyni náhrada mzdy podle § 56 odst. 2 zákoníku práce ve výši průměrného výdělku za dobu odpovídající délce výpovědní doby, v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle ustálené judikatury (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 563/2005, který byl uveřejněn pod č. 65/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je písemný projev vůle (písemnost) – obecně vzato – doručen druhému účastníku tehdy, jakmile se ocitne ve sféře jeho dispozice, ledaže zákon stanoví určitý způsob doručování. Písemnost se ocitne ve sféře dispozice druhého účastníka tím, že získá možnost seznámit se s jejím obsahem. Není přitom vždy nezbytné, aby se druhý účastník opravdu s obsahem projevu vůle seznámil (ostatně nikdo – do důsledků vzato – nemůže být „přinucen“, aby opravdu poznal obsah projevu vůle někoho jiného); rozhodující je, aby měl – objektivně vzato – možnost obsah písemnosti poznat. Vyžaduje-li však zákon – jako je tomu v případě písemností uvedených v ustanovení § 334 odst. 1 zákoníku práce – aby projev vůle došel (byl doručen) druhému účastníku předepsaným způsobem, má projev vůle sledované právní následky, jen jestliže byl takový postup dodržen. Kdyby projev vůle byl doručován druhému účastníku odlišným způsobem, jeho právní následky, nestanoví-li zákon jinak, nenastávají, i kdyby se nakonec do dispoziční sféry účastníka dostal (k tomu srov. právní názory vyslovené ve vztahu k obdobné právní úpravě doručování písemností zaměstnavatele obsažené v předchozím zákoníku práce například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2638/2004, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2481/2008, nebo – přímo ve vztahu k ustanovení § 334 odst. 1 zákoníku práce – například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4185/2010, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3663/2014, který byl uveřejněn pod č. 25/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Je-li písemnost doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, vybere zaměstnavatel takovou poštovní službu, aby z uzavřené poštovní smlouvy vyplývala povinnost doručit poštovní zásilku obsahující písemnost za podmínek stanovených tímto zákonem (srov. § 334 odst. 4 zákoníku práce). Provozovatel poštovních služeb nemůže, s ohledem na poštovní tajemství, znát obsah poštovní zásilky; i když je v ní obsažena listina uvedená v § 334 odst. 1 zákoníku práce, nemůže bez dalšího při jejím doručování postupovat podle podmínek stanovených v zákoníku práce. Zaměstnavatel tedy může doručovat listiny určené zaměstnanci prostřednictvím držitele poštovní licence nebo jiného provozovatele poštovních služeb, jen jestliže z vyhlášených poštovních služeb zvolí (popřípadě s provozovatelem poštovních služeb individuálně sjedná) takovou poštovní službu, aby z uzavřené poštovní smlouvy (na jejím základě) vyplývala pro provozovatele poštovních služeb povinnost dodat listinu adresátu za podmínek uvedených v zákoníku práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 314/2021).

Zaměstnanec může svým jednáním (konáním nebo opomenutím) zmařit doručení písemnosti jen tehdy, kdyby k odevzdání písemnosti došlo – nebýt takového jednání zaměstnance – v souladu s požadavky, vyplývajícími pro dodání zásilky z ustanovení § 266a odst. 2 a § 266a odst. 3 věty druhé zákoníku práce (nyní § 336 odst. 1 a § 336 odst. 3 zákoníku práce), tedy, řečeno jinak, jen kdyby zaměstnavatel podal u držitele poštovní licence (nyní provozovatele poštovních služeb) písemnost jako doporučenou zásilku s doručenkou a poznámkou „do vlastních rukou“ (doporučeně s dodáním do vlastních rukou adresáta). Uvedené neplatí pouze v případě, že zaměstnanec (oprávněný příjemce) navzdory nedostatkům při podání zásilky u držitele poštovní licence (nyní provozovatele poštovních služeb) písemnost skutečně převzal a kdy se tyto nedostatky neprojevily (nemohou se projevit) na účinnost doručení písemnosti (srov. právní názor vyslovený – ve vztahu k obdobné právní úpravě doručování uvedených písemností zaměstnavatele obsažené v předchozím zákoníku práce – v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1350/2009, který byl uveřejněn pod č. 36/2011v časopise Soudní judikatura).

Námitka žalovaného, že „zvolení nesprávné poštovní služby žalovaným nevylučuje apriorně aplikaci fikce doručení dle § 336 odst. 4 zákoníku práce a že žalobkyně svým postupem znemožnila doručení písemnosti“, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá a na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť (ne)doručení písemnosti prostřednictvím provozovatele poštovních služeb bylo odvolacím soudem vyřešeno v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby bylo dovolacím soudem posouzeno jinak (okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 2. 2. 2017 je neúčinné, neboť zásilka obsahující tuto písemnost žalovaného nebyla určena do vlastních rukou žalobkyně, převzala ji omylem matka žalobkyně, která se dobově jmenovala stejně jako žalobkyně S. U., a nebyla proto splněna povinnost žalovaného jako zaměstnavatele doručit uvedenou písemnost žalobkyni do vlastních rukou). V případě požadavku na dodržení zákonem stanovených podmínek pro doručování písemností uvedených v ustanovení § 334 odst. 1 zákoníku práce se jedná ze strany soudu o uplatnění zákonného postupu, jehož věcné opodstatnění spočívá zejména v právní jistotě stran pracovněprávního vztahu, je totiž třeba vzít v úvahu, že právní účinky okamžitého zrušení pracovního poměru nastanou právě jeho (řádným) doručením.

Rozsudek odvolacího soudu byl napaden v celém rozsahu (tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 6. 2022

JUDr. Pavel Malý v. r.
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1292/2022

www.nsoud.cz