21 Cdo 1288/2022-228

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce L. G., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Bc. Michalem Peškarem, advokátem se sídlem v Praze, Budějovická č. 1550/15a, proti žalované UBM Development Czechia s. r. o. se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 837/11, IČO 63978733, zastoupené JUDr. Markem Bilejem, advokátem se sídlem v Praze, Na strži č. 2102/61a, o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 93/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 30 Co 349/2021-185, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marka Bileje, advokáta se sídlem v Praze, Na strži č. 2102/61a.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, č. j. 30 Co 349/2021-185, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejní (z hledisek rozhodných pro přípustnost dovolání dovolatelem vytknuté) otázky, a to otázky, za jakých podmínek dochází k „transformaci“ pracovního poměru sjednaného pracovní smlouvou na dobu určitou v pracovní poměr na dobu neurčitou (§ 65 odst. 2 zákoníku práce), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tato otázka byla řešena jinak.

Podle ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce pokračuje-li zaměstnanec po uplynutí sjednané doby (§ 48 odst. 2 zák. práce) s vědomím zaměstnavatele dále v konání prací, platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou.

Citované ustanovení se vztahuje na situaci, kdy zaměstnanec pokračuje po uplynutí sjednané doby v práci, aniž by se o tom se zaměstnavatelem výslovně dohodl. Aby mohlo za této situace dojít ke změně pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou, musí být současně splněny dvě podmínky. První podmínkou je pokračování zaměstnance v konání prací i po uplynutí sjednané doby a druhou podmínkou je vědomí zaměstnavatele o této skutečnosti. S vědomím zaměstnavatele koná zaměstnanec práci vždy, jestliže zaměstnavatel (nadřízený vedoucí zaměstnanec) o pokračování v práci zaměstnancem ví (byl o něm informován), aniž by mu v tom zabránil. Jsou-li obě podmínky splněny, nastává fikce (nastává změna v obsahu pracovního poměru), že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4683/2017).

Z uvedeného plyne, že pracovní poměr nemůže nadále platit za uzavřený na dobu neurčitou, pokračuje-li zaměstnanec ve výkonu práce, ačkoli mu to zaměstnavatel výslovně zakázal nebo mu jinak dal nepochybně najevo, že s jeho dalším výkonem práce nesouhlasí. Ke stejnému závěru bude třeba dospět v případě, kdy zaměstnavatel svůj nesouhlas s dalším výkonem práce neprojevil (s výkonem další práce souhlasil) v důsledku omylu, který zaměstnanec u zaměstnavatele vyvolal (např. lstí). Přeměna (transformace) pracovního poměru sjednaného na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou je také vyloučena tam, kde by ustanovením § 65 odst. 2 zákoníku práce stanovená fikce změny obsahu pracovního poměru byla v rozporu s projevenou vůlí účastníků pracovního poměru, kteří své vzájemné poměry vztahující se k činnostem vykonávaným zaměstnancem pro zaměstnavatele po uplynutí sjednané doby pracovního poměru chtěli upravit jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2866/2018).

Pakliže odvolací soud vyšel ze skutkového závěru (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce měl sjednán pracovní poměr na dobu určitou do 30. 4. 2019, že již 1. 4. 2019 žalovaná jednoznačně písemně projevila vůli tento pracovní poměr neprodlužovat, že „…ke dni 6. 5. 2019 nedošlo v této otázce ke změně vůle žalované…“, že „…žalovaná svoji vůli nepokračovat s žalobcem nadále v pracovním poměru nezměnila dokládá i rozhodnutí jediného společníka žalované v působnosti valné hromady o odvolání prokury ze dne 26. 4. 2019…“, a že „…mezi žalobcem a žalovanou došlo k dohodě o tom, že žalobce bude v měsíci květnu 2019 předávat svoji agendu nástupci a tomuto bude k dispozici…“ (srov. bod 22. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. bod 17. a 22. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), je závěr odvolacího soudu, že v případě žalobce nedošlo k přeměně pracovního poměru na dobu neurčitou, v souladu se shora prezentovanou judikaturou dovolacího soudu.

Žalobce ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, případně předkládá svoji vlastní skutkovou verzi, od níž potom odvíjí údajný rozpor s judikaturou dovolacího soudu (popř. judikaturou Ústavního soudu). Do této kategorie je nutno zařadit námitky, že „…žalobce nemohl vykonávat činnost, která směřovala k předání agendy…“, že „…žalobce pro žalovanou nejméně od 1. května do 8. května 2019…vykonával práci, aniž by se na tom se žalovanou dohodl nebo aby žalovaná či žalobce projevili vůli svůj vztah upravit jinak…“, že „…úmyslem subjektů (myšleno žalobce a žalované – pozn. dovolacího soudu), bylo sjednat totožný druh práce, jaký žalobce vykonával do konce dubna 2019…stejné místo výkonu práce…i den nástupu do práce…“, že „…se jednalo o práci, kterou žalobci určovala a přidělovala žalovaná…“, že „…závěr, že by žalobce mohl mimořádnou odměnu sjednávat jako odměnu za předání práce, je absurdní a nelogický….“, a že „…existence dohody nebyla prokázána…“. Jde o námitky, jimiž žalobce uplatnil jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka rozporu rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího (popř. Ústavního) soudu; pakliže žalobce odkazuje v dovolání na četná rozhodnutí dovolacího (nebo Ústavního soudu), jde dílem o rozhodnutí, s nimiž je napadený rozsudek (v obecné či konkrétní rovině) v souladu (jde o již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2866/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4891/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 568/2005), a dílem o rozhodnutí, která se řešené otázky netýkají (nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 615/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2034/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5189/2015).

Přípustnost dovolání nezakládá (nemůže založit) ani námitka vztahující se k otázce, zda a jaký právní vztah po 30. 4. 2019 mezi účastníky (v důsledku zjištění dohody o tom, že „…žalobce bude v měsíci květnu 2019 předávat svoji agendu nástupci a tomuto bude k dispozici…“) vznikl, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu není (a ani nemůže být) postaveno; odvolací soud správně vycházel ze skutkových tvrzení, na nichž byla žaloba (a další podání žalobce) založena, a byl tak jednoznačně dán skutkový rámec žaloby, jímž je soud vázán [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, jenž byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 78/2004, a zde vyjádřený právní názor, že nárok uplatněný žalobou, popř. vzájemnou žalobou je vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností a žalobním návrhem (petitem), přičemž právní kvalifikace nároku (je-li v žalobě uvedena) není pro soud závazná]; ostatně žalobce existenci výše zmíněné dohody popírá (srov. argumentaci v bodě VII., VIII.). Pakliže odvolací soud charakter právního vztahu mezi účastníky po 30. 4. 2019 zmiňuje (srov. bod 23. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), činí tak zjevně jako obiter dictum, závěr nepředstavuje ratio decidendi (nosný důvod) rozhodnutí odvolacího soudu.

Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, že „…soudy obou stupňů se při hodnocení důkazů dopustily řady chyb…“, a proto „…zdůvodnění skutkového stavu nenaplňuje zejména požadavky kladené právem na spravedlivý proces… “ (srov. bod VIIII. odůvodnění dovolání), ale mohly by představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.

Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá žalobce, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byla žaloba zamítnuta. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) těmto požadavkům vyhovuje.

Dovolací soud nemohl přihlédnout k důvodům, které žalobce uplatnil ve svém vyjádření ze dne 25. 8. 2022, neboť tak učinil až po uplynutí lhůty k dovolání (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.).

Dovolání v rámci výroku I. rozsudku odvolacího soudu je podáno i proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení; dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 2. 2023

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1288/2022

www.nsoud.cz