21 Cdo 1194/2024-343

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce T. T., zastoupeného JUDr. Janem Zrckem, advokátem se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Kodaňská č. 1441/46, proti žalované Fakultní nemocnici Ostrava, státní příspěvkové organizaci se sídlem v Ostravě-Porubě, 17. listopadu č. 1790/5, IČO 00843989, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října č. 438/219, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 357/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2023, č. j. 16 Co 125/2023-259, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2023, č. j. 16 Co 125/2023-259, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že žalobce, který u žalované pracoval jako lékař anesteziolog a jehož náplní práce bylo mj. poskytovat lékařskou péči pacientům na operačním sále v průběhu operačního výkonu, kde případná chyba může mít „fatální následky“, porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tím, že dne 7. 9. 2022 „v době bezprostředně poté, co byl tzv. vrácen na sál (srpen 2022), a to za situace kdy zde bylo důvodné podezření, že užil na pracovišti žalované omamné a psychotropní látky“, se na pokyn oprávněného vedoucího zaměstnance žalované nepodrobil testu na omamné a psychotropní látky a „utekl z pracoviště“ v přímém úmyslu se tomuto testu vyhnout] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Ve vztahu k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., nebo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) současného zákoníku práce např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl publikován pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč.].

Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zákoníku práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1 zákoníku práce: „Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy…“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. například ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč., anebo ve vztahu k současné právní úpravě odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015).

Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).

Nesplnil-li žalobce, který u žalované pracoval jako lékař anesteziolog a jehož náplní práce bylo mj. poskytovat lékařskou péči pacientům na operačním sále v průběhu operačního výkonu, pokyn oprávněného vedoucího zaměstnance žalované, aby se podrobil zjištění, zda není pod vlivem omamných a psychotropních látek, a „utekl-li z pracoviště“ v přímém úmyslu se tomuto testu vyhnout za situace, kdy žalovaná měla důvodné podezření, že žalobce užil na pracovišti omamné a psychotropní látky, je závěr odvolacího soudu o porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem zcela v souladu s uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu. Intenzitu porušení pracovní povinnosti žalobce zvyšuje na tuto úroveň zejména zjištěná forma a míra jeho zavinění (přímý úmysl), funkce (pozice) jím zastávaná (lékař anesteziolog poskytující lékařskou péči pacientům na operačním sále v průběhu operačního výkonu, kde případná chyba může mít závažné důsledky pro život a zdraví operovaného pacienta) a situace, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti (neobvyklé chování žalobce na operačním sále zjištěné soudy z výpovědí svědků M. P. a J. Ž., které u žalované vyvolalo důvodné podezření, že žalobce vykonává práci pod vlivem omamných a psychotropních látek).

Nesplnění povinnosti žalobce podrobit se na pokyn oprávněného vedoucího zaměstnance zjištění, zda není pod vlivem návykových látek [§ 106 odst. 4 písm. i) zákoníku práce], kterou judikatura dovolacího soudu považuje za bezvýhradnou a kategorickou povinnost zaměstnance (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2667/2003), za uvedených okolností (též s přihlédnutím k tomu, že žalobce byl podle zjištění soudů od dubna do konce srpna 2022 z důvodu svého „problému s opiáty“, ke kterému se přiznal svým nadřízeným, převeden na anesteziologickou ambulanci, kde neměl přístup k opiátům, a že poté žalovaná vyhověla jeho žádostem o návrat na původní práci) nepochybně muselo vést k takovému narušení důvěry mezi žalobcem a žalovanou, že po ní nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby (k významu vzájemné důvěry ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance, spolehlivosti a poctivosti zaměstnance srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011).

Námitky, kterými žalobce uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. Jde především o námitky, kterými dovolatel zpochybňuje skutková zjištění soudů a hodnocení důkazů, na základě něhož k nim dospěly. Do této kategorie patří i pochybnosti žalobce o tom, zda byl vyzván, aby se podrobil zjištění, zda není pod vlivem omamných a psychotropních látek, oprávněným vedoucím zaměstnancem, kde žalobce přehlíží skutkové zjištění soudů, že P. S., který žalobce vyzval, aby se podrobil uvedenému testu, dne 7. 9. 2022 zastupoval přednostu Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny prof. MUDr. Pavla Ševčíka, CSc. (viz odstavec 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. rovněž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).

Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit ani otázky, kterými dovolatel uplatňuje námitky vad řízení před soudy [namítá-li zejména, že odvolací soud v rozporu s ustanovením § 213a odst. 3 částí věty před středníkem o. s. ř. hodnotil provedené důkazy, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, že písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podstatně liší od „ústního“ odůvodnění a že rozsudek odvolacího soudu vykazuje rozpor mezi výrokem (formálně potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně) a odůvodněním, podle kterého odvolací soud (přinejmenším zčásti) obsahově změnil rozsudek soudu prvního stupně]. K takovým námitkám [jsou-li důvodné a jde-li o vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo o jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci] sice může dovolací soud přihlédnout, ale – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není. Dovolatelem vytýkaný rozdíl v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně při jeho vyhlášení a v jeho písemném vyhotovení ostatně ani není vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2265/2007).

Namítá-li žalobce překvapivost rozsudku odvolacího soudu a uvádí-li v této souvislosti, že došlo „k zásahu do ústavně garantovaného práva … na spravedlivý proces“, pak nebere náležitě v úvahu, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé (nepředvídatelné) jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč., anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 641/2018). O takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.

Žalobce nemohl být překvapen tím, že odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že žalobce porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem tím, že se na pokyn žalované nepodrobil testu na omamné a psychotropní látky a „utekl z pracoviště“, neboť ke stejnému závěru dospěl i soud prvního stupně (viz odstavec 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Na tom nic nemění skutečnost, že z důvodů vedoucích jej k rozhodnutí o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru soud prvního stupně na prvním místě uvedl to, že žalobce dne 7. 9. 2022 vykonával práci v intoxikovaném stavu, do něhož se uvedl prostřednictvím opiátů.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 7. 2024

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu


Citace:
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1194/2024

www.nsoud.cz