Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

11.06.2021

Spisová značka:

21 Cdo 1183/2021

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1183.2021.1

Typ rozhodnutí:

USNESENÍ

Heslo:

Přípustnost dovolání

Dotčené předpisy:

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Kategorie rozhodnutí:

E


21 Cdo 1183/2021-76



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce B. J. narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Alešem Nytrou, advokátem se sídlem v Ostravě, Přívozská č. 703/10, proti žalované ISSA spol. s r. o., se sídlem v Ostravě, Sokola Tůmy č. 1099/1, IČO 15503518, za účasti Generali České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 324/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. října 2020 č. j. 16 Co 157/2020-48, t a k t o :

odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.10.2020 č. j. 16 Co 157/2020-48 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že „valorizaci“ náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu pracovního úrazu nelze provést podle ustanovení § 2963 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Dovolací soud ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, účinném do 31.12.2006, podle níž je třeba (s ohledem na to, že k pracovnímu úrazu žalobce došlo v roce 1997) posoudit základ uplatněného nároku, již dříve ve své judikatuře dovodil, že jakýkoliv dílčí vztah vzniklý v příčinné souvislosti s výkonem práce, včetně všech práv (nároků) a povinností z něj vyplývajících, má pracovněprávní povahu a nelze jej posoudit podle jiného – než pracovněprávního – předpisu, protože zákoník práce ani ostatní pracovněprávní předpisy – vzhledem ke své kogentní povaze (srov. závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 2.7.1996 sp. zn. I. ÚS 27/96) – použití jiného právního režimu v pracovněprávních vztazích neumožňují; v případě, že se zaměstnanec v občanském soudním řízení domáhá náhrady škody způsobené pracovním úrazem, a nepřichází-li v úvahu kromě zaměstnavatele jiný odpovědný subjekt z téže škodné události, tedy lze uplatněný nárok zaměstnance na náhradu škody posoudit jen podle příslušných ustanovení zákoníku práce o odškodňování pracovních úrazů, neboť právní úprava pracovněprávních vztahů v době do 31.12.2006, jež byla obsažena především v zákoníku práce, vycházela z úplné samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu (i ostatním odvětvím práva); právní předpisy z tohoto důvodu ani nevymezovaly vztah mezi zákoníkem práce a občanským zákoníkem a neupravovaly ani možnost analogického používání zákoníku práce v občanskoprávních vztazích či občanského zákoníku ve vztazích pracovněprávních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, uveřejněný pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.4.2010 sp. zn. 21 Cdo 1084/2009). Také následná právní úprava obsažená v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinném od 1.1.2007, obsahuje komplexní pracovněprávní úpravu náhrady škody, která má kogentní povahu (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., bod 203), a nelze se proto od ní odchýlit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2017 sp. zn. 21 Cdo 4556/2016, uveřejněný pod č. 19 v časopise Soudní judikatura, ročník 2019).

V citovaných rozhodnutích se dovolací soud též zabýval i (tehdy i nyní) namítaným porušením principu rovnosti před zákonem (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a vysvětlil, proč k něčemu takovému nemůže docházet.

Namítá-li dále dovolatel, že soudy s ohledem na čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR „neměly (valorizační) nařízení vlády coby podzákonné předpisy aplikovat“, potom přehlíží, že při zkoumání souladu podzákonného předpisu se zákonem lze posuzovat jen to, zda právní úprava obsažená v podzákonném předpise nepřesahuje limity zákonem stanovené. Z tohoto pohledu nelze konstatovat, že by úprava nařízení vlády vybočila z limitů zákonného předpisu (srov. § 202 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006, § 390 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2020, nyní § 271u odst. 2 tohoto zákona). Pohybuje-li se tedy podzákonná úprava v rámci limitů stanovených zákonem, nemůže se jednat o rozpor mezi zákonem a podzákonným předpisem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.2.2001 sp. zn. 21 Cdo 1084/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2020 sp. zn. 21 Cdo 2724/2020).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 6. 2021



JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1183/2021

www.nsoud.cz