21 Cdo 1083/2017-114

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce A. P. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Liškutínem, advokátem se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Radlická č. 3301/68, proti žalovanému Rytířskému řádu Křížovníků s červenou hvězdou se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Platnéřská č. 191/4, IČO 00408026, zastoupenému Mgr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 191/2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 183/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2016 č. j. 30 Co 19/2016-78, takto:


I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. září 2015 č. j. 23 C 183/2014-47 ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá; v dalším se dovolání žalobce zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Václava Vlka, advokáta se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 191/2.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 27. 5. 2014 dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru z důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Výpověď odůvodnil tím, že bylo rozhodnuto o organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa žalobce („správce křížovnického statku v P.“), neboť dosud nedošlo k vydání „předmětné nemovitosti“ podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a žalovaný proto nemá možnost žalobce dále zaměstnávat.

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 30. 9. 2014 se žalobce domáhal určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil tím, že pracovní smlouva účastníků ze dne 1. 11. 2013, na základě které měl žalobce u žalovaného ode dne 1. 2. 2014 vykonávat sjednaný druh práce „správce křížovnického statku v P.“, byla uzavřena na základě smíru účastníků schváleného usnesením „zdejšího soudu“ ze dne 4. 11. 2013 č. j. 17 C 271/2011-73, uzavřeného v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou dal žalovaný žalobci dne 24. 8. 2011; jednalo se o „nemajetkovou kompenzaci“ újmy žalobce spočívající v tom, že po dobu soudního sporu si žalobce nemohl zajistit odpovídající zaměstnání. Pracovní smlouva byla uzavírána s vědomím, že sjednané místo výkonu práce je předmětem neukončeného restitučního řízení. Situaci šlo podle žalobce řešit jinak než výpovědí z pracovního poměru, např. přeložením žalobce k výkonu práce do jiného místa. Proces vydání majetku církvím nebyl dosud ukončen a v blízké době lze očekávat vydání předmětného majetku. Rozhodnutí o organizační změně není navíc ve výpovědi specifikováno a žalobce s ním nebyl ani seznámen. Výpověď z pracovního poměru, kterou převzal dne 30. 5. 2014, proto žalobce považuje za neplatnou.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 9. 2015 č. j. 23 C 183/2014-47 žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho advokátky JUDr. Evy Blechové náhradu nákladů řízení ve výši 16 940 Kč. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že u žalovaného bylo dne 26. 5. 2014 statutárním orgánem přijato rozhodnutí o organizační změně, kterým bylo zrušeno pracovní místo „správce křížovnického statku v P.“, které zastával žalobce, neboť předmětný statek ještě nebyl žalovanému v rámci církevních restitucí vydán. Protože nadbytečnost žalobce nastala v důsledku provedení uvedeného rozhodnutí zaměstnavatele, shledal soud prvního stupně mezi rozhodnutím o organizační změně a nadbytečností žalobce příčinnou souvislost.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2016 č. j. 30 Co 19/2016-78 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho advokátky JUDr. Evy Blechové na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil příčinnou souvislost mezi rozhodnutím o organizační změně ze dne 26. 5. 2014 (jiné rozhodnutí o organizační změně nebylo tvrzeno ani prokázáno) a nadbytečností žalobce. Podle jeho názoru nelze dovozovat, že by rozhodnutí o organizační změně sledovalo jiné cíle než zrušení pracovního místa žalobce. Důvodnou neshledal námitku žalobce o účelovosti výpovědi, neboť žalovaný neměl fakticky možnost žalobci přidělovat práci podle pracovní smlouvy na sjednaném pracovním místě, kterým (v důsledku nevydání majetku) „ve skutečnosti nedisponoval“. Skutečnost, že v průběhu řízení již byl statek, kde měl žalobce vykonávat práci podle pracovní smlouvy, žalovanému vydán, nebyla odvolacím soudem shledána významnou. Protože předmětem soudního smíru účastníků nebylo ujednání, které by žalovanému bránilo ukončit pracovní poměr, neshledal důvodnou ani námitku žalobce o porušení závazku z tohoto smíru. Ve shodě se soudem prvního stupně proto odvolací soud uzavřel, že „výpověď z pracovního poměru byla žalovaným žalobci dána řádně a žaloba o její neplatnost nemůže obstát“. Dovodil, že žalobě by nebylo možné vyhovět ani na základě argumentace žalobce o neplatnosti pracovní smlouvy z důvodu počáteční nemožnosti plnění (dané sjednáním místa výkonu práce „na ještě neexistujícím pracovišti“) podle § 37 odst. 2 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.), ze které by vyplývala i neplatnost výpovědi z pracovního poměru. V takovém případě by se žalobce neplatnosti výpovědi z pracovního poměru nemohl domáhat v režimu ustanovení § 72 zákoníku práce a musel by prokázat naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 občanského soudního řádu. Ten však podle názoru odvolacího soudu nelze spatřovat v uplatňování práva na náhradu nákladů řízení ani v podpoře v nezaměstnanosti, která by měla být žalobci v případě jeho úspěchu přiznána (v případě úspěchu žalobce by na něj nebylo možné pohlížet jako na uchazeče o zaměstnání, neboť by bylo třeba vycházet z toho, že jeho pracovní poměr neskončil).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující proti oběma jeho výrokům. Uvedl, že považuje za „neplatné právní jednání vedoucí k rozvázání pracovního poměru, který měl být založen absolutně neplatnou pracovní smlouvou a ze skutkových zjištění vyplývá jeho naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětného právního jednání“. Pracovní smlouva účastníků je podle dovolatele neplatná podle ustanovení § 37 odst. 2 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.), neboť žalovaný od počátku nebyl schopen přidělovat žalobci práci, pokud neměl ke dni uzavření pracovní smlouvy k nemovitostem ve sjednaném místě výkonu práce vlastnické ani jiné užívací právo. Nejvyšší soud podle žalobce konstantně judikuje, že v případě plnění od počátku nemožného nemůže závazek platně vzniknout a smlouva je absolutně neplatná (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3384/2010); odvolací soud proto otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle dovolatele odvolací soud rovněž nesprávně vyložil judikaturu dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3250/2012) o naléhavém právním zájmu na určovací žalobě. Žalovaný porušil povinnost ze schváleného soudního smíru účastníků a postupoval krajně nepoctivě, jestliže žalobce dva roky nezaměstnával a uzavřel s ním absolutně neplatnou pracovní smlouvu a v návaznosti na ni mu dal neplatnou výpověď z pracovního poměru. V takovém případě má žalobce naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi. Nesprávné je podle dovolatele i rozhodnutí o nákladech řízení, neboť vzhledem k uvedenému mělo být postupováno podle ustanovení § 150 občanského soudního řádu a náhrada nákladů řízení neměla být přiznána žádnému z účastníků. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný má za to, že dovolatel jednoznačně nevymezil právní otázku, jejíž řešení dovolacímu soudu předložil. Z opatrnosti současně uvedl, že nesouhlasí s argumentací dovolatele o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení. Je přesvědčen, že žaloba měla být posuzována v režimu ustanovení § 72 zákoníku práce, neboť pracovní smlouva účastníků je platná. Vznik pracovního poměru žalobce byl posunut na 1. 2. 2014, protože žalovaný předpokládal, že do té doby mu budou nemovitosti křížovnického statku v P. vydány, a k tomuto datu také pracovní místo žalobce vytvořil. Nemovitosti však do této doby žalovanému vydány nebyly. Žalobci proto byla několik měsíců vyplácena náhrada mzdy a vzhledem k tomu, že termín vydání nemovitostí nebylo možné určit, bylo přijato organizační opatření spočívající ve zrušení pracovního místa žalobce a následně bylo přistoupeno k výpovědi z pracovního poměru, kterou pracovní smlouva připouští. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, nebo aby je jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 – posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť souhrnná částka náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, k jejímuž zaplacení byl žalobce zavázán, nepřevyšuje 50 000 Kč. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy nebo pracovněprávního vztahu [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013]. V části směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Ve věci samé odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby poté, co dovodil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 5. 2014 je platná, neboť použitý výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce byl naplněn. Uplatněnou neplatnost výpovědi z pracovního poměru tedy posuzoval v režimu ustanovení § 72 zákoníku práce, které dopadá na případy, ve kterých k rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou došlo mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, tedy mezi osobami, mezi kterými platně vznikl a v době rozvazovacího jednání také trval pracovní poměr. Naléhavý právní zájem na určení této právní skutečnosti
– na rozdíl od případů, kdy pracovní poměr se zaměstnancem rozvázal někdo, kdo nebyl jeho zaměstnavatelem (srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1951/2009, uveřejněném pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3250/2012 a ze dne 30. 6. 1999 sp. zn. 21 Cdo 487/99) – není třeba tvrdit a prokazovat, neboť ten vyplývá přímo z právního předpisu. Další závěr odvolacího soudu
– učiněný pro případ žalobcem namítané neplatnosti pracovní smlouvy účastníků – o tom, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř., proto představuje jen závěr učiněný tzv. na okraj (obiter dictum), na kterém zamítnutí žaloby nespočívá. Na podkladě argumentace dovolatele, kterou zpochybňuje uvedený závěr odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, proto nelze dovozovat přípustnost dovolání ve věci samé a k této dovolací argumentaci není možné přihlížet.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce (zaměstnanec) a žalovaný (zaměstnavatel) uzavřeli pracovní smlouvu datovanou dnem 1. 11. 2013, podle které měl žalobce ode dne 1. 2. 2014 pracovat u žalovaného jako „správce křížovnického statku v P.“ s místem výkonu práce „křížovnický statek v P.“; pracovní poměr byl sjednán na dobu dvou let. Uzavření pracovní smlouvy představovalo „nemajetkovou kompenzaci“ podle dohody o smíru účastníků ze dne 1. 11. 2013 schváleného v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou dal žalovaný žalobci dopisem ze dne 24. 8. 2011, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 11. 2013 č. j. 17 C 271/2011-73. Pracovní smlouvu žalovaný i žalobce uzavírali s vědomím, že areál „křížovnického statku v P.“ je předmětem restitučního řízení podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, k vydání areálu však do doby sjednaného vzniku pracovního poměru (oproti předpokladům) nedošlo (nemovitosti byly žalovanému vydány až v průběhu řízení před soudy). Dne 26. 5 2014 žalovaný přijal rozhodnutí o organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa „správce křížovnického statku v P.“ s účinností k 1. 6. 2014. Dopisem ze dne 27. 5. 2014 dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce z důvodu nadbytečnosti; dopis byl žalobci doručen dne 30. 5. 2014.

Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaký vliv na platnost pracovní smlouvy má skutečnost, že v době uzavření pracovní smlouvy jsou na straně zaměstnavatele dány překážky,
které by – pokud by se na straně zaměstnavatele vyskytovaly i v době vzniku pracovního poměru – zaměstnavateli znemožňovaly přidělovat zaměstnanci sjednanou práci. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že pracovní smlouva účastníků byla uzavřena dne 1. 11. 2013 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb. a č. 155/2013 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zák. práce“ nebo „zákoník práce“), za subsidiárního užití (srov. § 4 zák. práce) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

Pracovněprávní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný (srov. § 37 odst. 2 obč. zák.); k neplatnosti pracovněprávního úkonu, který zavazuje k plnění od počátku nemožnému, soud přihlédne i bez návrhu [§ 19 písm. c) zák. práce].

Neplatnost podle § 37 odst. 2 obč. zák. (je-li předmětem pracovněprávního úkonu plnění nemožné) předpokládá, že jde o počáteční, objektivní a trvalou nemožnost plnění, a to buď právní, nebo fyzickou.

V případě pracovního poměru, který je jedním ze základních pracovněprávních vztahů (srov. § 3 větu druhou zák. práce) a jehož podstatou je pracovní závazek vymezený v ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce, tedy závazek zaměstnance vykonávat sjednanou práci a jemu odpovídající povinnost zaměstnavatele sjednanou práci přidělovat a platit za její výkon mzdu nebo plat, mohou nastat a také často nastávají (jak na straně zaměstnance, tak na straně zaměstnavatele) skutečnosti, které způsobují, že zaměstnanec nemůže plnit pracovní závazek spočívající ve výkonu práce, a činí toto plnění nemožným. Zákoník práce proto s těmito překážkami počítá a s ohledem na ochranné funkce pracovního práva, jež našly svůj výraz v základních zásadách pracovněprávních vztahů [srov. zejména § 1a písm. a) a b) zák. práce], jejich výskyt neřeší způsobem, ze kterého by bylo možné dovozovat neplatnost pracovní smlouvy podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. (v případě počáteční nemožnosti plnění) nebo zánik závazku podle ustanovení § 575 až 577 obč. zák. (v případě následné nemožnosti plnění). Bez ohledu na to, zda tu byly již v době uzavření pracovní smlouvy, nebo nastaly až v průběhu pracovního poměru, s nimi spojuje změnu (srov. úpravu převedení zaměstnance na jinou práci v ustanovení 41 zák. práce) nebo – v případě krátkodobé či dočasné nemožnosti plnění – dočasnou suspenzi pracovního závazku (srov. úpravu překážek v práci v ustanoveních § 191 až 210 zák. práce). Nauka pracovního práva proto dospěla k závěru, že počáteční (stejně jako následná) nemožnost předmětu (obsahu) právního úkonu v pracovněprávních vztazích se může – zejména s ohledem na povahu těchto vztahů
– vyskytnout jen v závazkových vztazích vzniklých (odvozených) ze základních pracovněprávních vztahů a zcela ojediněle (srov. například Bělina, M. a kol. Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 81).

Překážky v práci zákoník práce rozděluje na překážky v práci na straně zaměstnance (§ 191 až 206 zák. práce) a na překážky v práci na straně zaměstnavatele (§ 207 až 210 zák. práce). Na straně zaměstnavatele se vyskytují dvě skupiny překážek, a to prostoje a přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy nebo živelní událostí (§ 207 zák. práce) a jiné překážky (§ 208 až 210 zák. práce). O překážku v práci ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce se jedná tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit výše uvedenou povinnost, vyplývající pro něj z pracovního poměru, přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (práci odpovídající funkci, do níž byl zaměstnanec jmenován), nejde-li o prostoj nebo přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy nebo živelní událostí podle ustanovení § 207 zák. práce, a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat; o překážku v práci jde bez ohledu na to, zda nemožnost přidělovat práci byla způsobena objektivní skutečností, popřípadě náhodou, která se zaměstnavateli přihodila, nebo zda ji zaměstnavatel sám svým jednáním způsobil (případné zavinění zaměstnavatele zde rovněž nemá význam). Jiná překážka na straně zaměstnavatele je dána skutečností, která ji vyvolala, a překážka v práci trvá po celou dobu trvání této skutečnosti; proto vůle zaměstnavatele je zde nerozhodná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. 21 Cdo 353/2002).

Mezi jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele lze zařadit i situace, kdy zaměstnavatel nemůže zaměstnanci přidělovat práci z toho důvodu, že nezískal nebo pozbyl oprávnění užívat k výkonu své podnikatelské nebo jiné činnosti nemovité věci či jiné prostory, které jsou podle pracovní smlouvy sjednaným místem výkonu práce zaměstnance, popř. se k nim též upíná jeho sjednaný druh práce. Existence takové překážky představuje právem uznanou dočasnou nemožnost plnění základních pracovněprávních povinností a vzhledem k tomu rovněž suspenzi pracovního závazku vymezeného v ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce; zaměstnavateli současně vzniká povinnost platit zaměstnanci náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku po celou dobu výskytu této překážky (srov. § 208 zák. práce). S její existencí nelze proto spojovat (v závislosti na tom, zda se uvedená překážka v práci na straně zaměstnavatele vyskytovala již v době uzavření pracovní smlouvy, nebo nastala později) neplatnost pracovní smlouvy pro počáteční nemožnost plnění ani zánik pracovního závazku pro následnou nemožnost plnění. Jiný výklad – směřující k tomu, aby zaměstnavatel pracovní smlouvy se zaměstnanci uzavíral teprve v době, kdy má zajištěny všechny podmínky k vykonávání své podnikatelské nebo jiné činnosti – by ostatně ani neodpovídal potřebám praktického života při přípravě a výkonu takové činnosti zaměstnavatele, a tedy ani při vytváření pracovních míst na trhu práce.

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že ve skutečnosti, že žalovaný v době uzavření pracovní smlouvy účastníků ještě neměl možnost provozovat svoji činnost v areálu „křížovnického statku v P.“, který byl sjednaným místem výkonu práce žalobce a k němuž se též upínal jeho sjednaný druh práce, neboť tehdy teprve očekával, že mu tento statek do doby vzniku pracovního poměru účastníků bude vydán v rámci církevních restitucí, nelze spatřovat počáteční nemožnost plnění, pro kterou by pracovní smlouva byla podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. a § 19 písm. c) zák. práce absolutně neplatná. Vzhledem k tomu, že ze skutkových zjištění soudů ani ze skutkových tvrzení účastníků nevyplývají žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možné dovozovat, že pracovní smlouva účastníků je neplatná z jiného důvodu, postupovaly soudy správně, vycházely-li ze skutečnosti, že výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 5. 2014 byla podána ve vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, tedy mezi osobami, mezi kterými platně vznikl (dnem 1. 2. 2014, který byl sjednán v pracovní smlouvě účastníků ze dne 1. 11. 2013 jako den nástupu žalobce do práce - srov. § 36 zák. práce) a v době podání výpovědi také trval pracovní poměr, a posuzovaly-li uplatněné právo na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru v režimu ustanovení § 72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném ke dni podání výpovědi, tj. do 23. 6. 2014 (přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 101/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve v��roku o věci samé podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto, a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k bránění práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 5 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému v souvislosti s vykonaným úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání) náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů); náklady žalovaného vzniklé v souvislosti s převzetím a přípravou zastoupení novým zástupcem Mgr. Václavem Vlkem dovolací soud nepovažuje za účelně vynaložené, neboť tento zástupce v dovolacím řízení žádný úkon právní služby nevykonal. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalovaného JUDr. Eva Blechová, která úkon právní služby vykonala, osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 113 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 6 413 Kč zaplatit žalovanému k rukám advokáta, který ho v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. dubna 2018

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

www.nsoud.cz