21 Cdo 100/2024-131

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Burešem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Březince č. 1232/16, proti žalované Liptrans s. r. o. se sídlem v Trutnově, Jana Roháče z Dubé č. 560, IČO 28854951, zastoupené JUDr. Michalem Hruškou, advokátem se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí č. 47, o 75 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 353/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. srpna 2023, č. j. 19 Co 110/2023-104, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá; v dalším se dovolání zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 324 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Michala Hrušky, advokáta se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí č. 47.

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově dne 17. 10. 2022 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 75 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že v období od 3. 3. 2014 do 28. 2. 2021 byl u žalované zaměstnán jako řidič sanitního vozu, přičemž tuto práci vykonával jako zdravotnický pracovník i v období tzv. druhé vlny epidemie onemocnění COVID-19 od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020. Žalované jako poskytovateli zdravotnické dopravní služby se navýšila v souladu s § 20a vyhl. č. 305/2020 Sb. úhrada o částku Odměna2.vlna, přičemž toto navýšení úhrady bylo poskytováno za účelem kompenzace zvýšených osobních nákladů plynoucích z vyplácení mimořádných odměn pro zdravotnické pracovníky. Žalobce žalovanou vyzval k vyplacení kompenzace ve výši 75 000 Kč, žalovaná však požadavek žalobce odmítla s tím, že pracovní poměr žalobce skončil dříve, než byla vydána vyhláška č. 172/2021 Sb., kterou došlo ke změně vyhlášky č. 305/2020 Sb. (vložení shora uvedeného § 20a). Žalobce se domáhal vyplacení mimořádné odměny ve výši 75 000 Kč jako náhrady škody vzniklé mu nerovným zacházením v oblasti odměňování za práci podle § 265 odst. 2 zákoníku práce a nevyplacení mimořádných odměn za období druhé vlny epidemie COVID-19 žalobce považoval rovněž za úmyslné jednání proti dobrým mravům, neboť na kompenzaci těchto mimořádných odměn byly žalované poskytnuty prostředky podle § 20a vyhl. č. 305/2020 Sb.1.

2. Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 5. 4. 2023, č. j. 9 C 353/2022-80, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 75 000 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně posoudil žalobou uplatněný nárok nejprve jako nárok na náhradu škody, jak jej uplatnil žalobce, následně ale s ohledem na základní předpoklad vzniku odpovědnosti zaměstnavatele z titulu náhrady škody, jímž je porušení právní povinnosti (v tomto případě povinnosti rovného zacházení), uvedl, že tuto lze vztahovat pouze k osobám, které v okamžiku, kdy mělo k nerovnému zacházení dojít, byly zaměstnanci daného zaměstnavatele. K jednání, kterým podle žalobce mělo dojít k porušení povinnosti rovného zacházení (výplata mimořádné odměny), došlo dne 21. 5. 2021, tedy v době, kdy žalobce již zaměstnancem žalované nebyl, a proto nemohlo dojít k porušení povinnosti rovného zacházení ve smyslu § 16 odst. 1 zákoníku práce, a tedy nemůže být dán nárok na náhradu škody podle § 265 odst. 1 zákoníku práce. Soud prvního stupně rovněž uvedl, že jednání žalované, spočívající v nevyplacení odměn, nelze kvalifikovat ani jako „úmyslné jednání proti dobrým mravům“, protože k nevyplacení odměn došlo v době, kdy již účastníci nebyli v postavení zaměstnance a zaměstnavatele, tedy neexistoval mezi nimi právní vztah, v jehož rámci by bylo možno posuzovat, zda jednání žalované jako zaměstnavatele vybočilo z obecně uznávaných pravidel morálky a slušnosti.

3. S ohledem na specifické okolnosti posuzované věci se soud prvního stupně zabýval tím, zda není dán jiný důvod, pro který by mělo být žalobě vyhověno. Uvedl, že vyhláška č. 305/2020 Sb., ve znění vyhlášky č. 172/2021 Sb., upravovala vztahy mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotní péče; neupravovala tedy přímo vztahy mezi poskytovateli zdravotní péče jako zaměstnavateli a jejich zaměstnanci. Na základě vyhlášky měli poskytovatelé zdravotní péče mimo jiné obdržet od zdravotních pojišťoven finanční prostředky za účelem „kompenzace zvýšených nákladů plynoucích z vyplácení mimořádných odměn pro zdravotnické pracovníky“. V případě poskytovatelů zdravotnických dopravních služeb byla výše odměny stanovena na 75 000 Kč. Z vyhlášky tak byl zřejmý účel, k němuž měly poskytnuté prostředky sloužit. Poskytnutí příspěvku přitom bylo vázáno na jedinou podmínku, a to na poskytování hrazených služeb v období od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020. Při výpočtu výše kompenzace pro jednotlivého zaměstnavatele se zohledňoval mj. počet zdravotnických pracovníků poskytujících hrazené zdravotní služby u poskytovatele v tomto období; v posuzované věci se tedy ve výši kompenzace, kterou žalovaná obdržela, muselo projevit i to, že žalobce v uvedeném období pro žalovanou pracoval. Podle soudu prvního stupně již tato skutečnost musela na straně žalobce vytvořit legitimní očekávání, že mu odměna ve výši 75 000 Kč bude vyplacena (i když v době přijetí vyhlášky již nebyl zaměstnancem žalované), a to ze strany žalované, které byly odpovídající finanční částky poskytnuty z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Soud prvního stupně uvedl, že mezi základní práva garantovaná článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod patří právo na ochranu majetku se zřetelem na legitimní očekávání toho, že majetkový nárok osoby nebude opomenut, a odkázal mj. na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 185/04. Skutečnost, že pracovní poměr žalobce u žalované skončil ke dni 28. 2. 2021, tedy předtím, než byla vyhláška č. 172/2021 Sb. vůbec přijata, nemůže jít dle soudu žalobci k tíži. 1.

2. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 8. 2023, č. j. 19 Co 110/2023-104, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v projednávané věci nelze žalobci žalobou uplatněný nárok přiznat podle § 16 ve spojení s § 265 odst. 1 zákoníku práce, tedy jako nárok na náhradu škody z důvodu porušení právní povinnosti rovného zacházení se všemi zaměstnanci, případně z důvodu úmyslného jednání žalované v rozporu s dobrými mravy. Neztotožnil se však s jeho závěry, že nezaplacení sporné částky lze kvalifikovat jako porušení zásady legitimního očekávání. Odvolací soud zopakoval, že vznik sporu v řešené věci je důsledkem toho, že právní norma upravující kompenzaci zvýšených nákladů poskytovatelů zdravotnických služeb byla přijata a nabyla účinnosti téměř 4 měsíce po skončení rozhodného období, v němž byla vykonávána práce, s jejímž výkonem bylo poskytování mimořádných odměn spojeno, a to dne 28. 4. 2021. Původní kompenzační vyhláška č. 305/2020 Sb., ani její novelizace provedená vyhláškou č. 172/2021 Sb., neřešily, jak má být postupováno ve vztahu k zaměstnancům, jejichž pracovní poměr v době do 28. 4. 2021 skončil, neboť upravovaly pouze vztahy mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotních služeb.

3. Odvolací soud v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 185/04, naopak shledal podporu pro svůj právní názor o neexistenci legitimního očekávání žalobce v projednávané věci. Uvedl, že ze závěrů tohoto nálezu plyne, že legitimní očekávání nepůsobí bezprostředně mezi subjekty soukromého práva, nýbrž se jedná o ústavně garantované základní právo, které působí ve vztahu stěžovatele vůči státní moci, tj. soudu, jejž zavazuje povinnost poskytovat ochranu takovému legitimnímu očekávání, a to cestou interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva. Podle odvolacího soudu je tak k naplnění legitimního očekávání bývalého zaměstnance na jakoukoli formu odměny vůči jeho bývalému zaměstnavateli nezbytné, aby takovéto legitimní očekávání zaměstnance vzniklo ještě za doby trvání pracovního poměru, tzn. aby měl soud možnost poskytnout ochranu takovému legitimnímu očekávání cestou interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva, na jejichž základě zaměstnanec v době výkonu práce pro zaměstnavatele toto legitimní očekávání získal.

4. Odvolací soud dále uvedl, že i pokud by obstál závěr soudu prvního stupně o legitimním očekávání žalobce založeném na § 20a vyhl. č. 305/2020 Sb., neobstál by již jeho závěr, že žalobci vznikl nárok na mimořádnou odměnu ve výši 75 000 Kč (jinak řečeno, že žalované jako poskytovateli zdravotnických dopravních služeb vznikla povinnost vyplatit každému zaměstnanci, který u ní byl v období od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020 zaměstnán na plný úvazek, mimořádnou odměnu ve výši 75 000 Kč). Podle odvolacího soudu vázalo Ministerstvo zdravotnictví nárok na výplatu odměn nejen na počet zdravotnických pracovníků (poskytujících hrazené zdravotní služby u poskytovatele, kteří jsou uvedeni ve smlouvě mezi poskytovatelem a zdravotní pojišťovnou o poskytování a úhradě hrazených služeb účinné ke dni 31. 12. 2020) a na ve smlouvě uvedený týdenní úvazek, ale vedle toho i na produkci poskytovatele v posledním kvartálu roku 2020 a na smlouvy se zdravotními pojišťovnami zastoupenými v kraji, kde poskytovatel poskytuje zdravotní služby. Poskytovatelé zdravotních služeb od Ministerstva spravedlnosti současně neobdrželi žádné závazné doplňující pokyny, jak postupovat v situacích, kdy nedostali odměny pro všechny zdravotníky, kteří pro poskytovatele v rozhodném období pracovali, nebo kdy zdravotník ke konci roku 2020 pracovní poměr ukončil a od 1. 1. 2021 místo něj nastoupil jiný zdravotník (který ve smlouvě mezi zaměstnavatelem a zdravotní pojišťovnou ke dni 31. 12. 2020 uveden nebyl, přitom často pracoval i v horší epidemiologické situaci), případně jak se zachovat v situaci, kdy zdravotník, jenž je uveden v příloze č. 2 ke dni 31. 12. 2020, pro poskytovatele z důvodu nemoci, karantény či ošetřování člena rodiny po velkou část krizového období nepracoval a poskytovatel měl tedy zajištěný zástup jiným zdravotníkem, jenž v příloze uveden nebyl a nárok na odměnu tudíž neměl.1.

2. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná postupovala v souladu s kompenzační vyhláškou, a rovněž uvedl, že nárok žalobce je podřaditelný pod § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, tedy jedná se o nárok na poskytnutí odměny za pomoc při mimořádných událostech, při nichž může být ohrožen život, zdraví nebo majetek. Prostředky určené poskytovatelům zdravotnických služeb na základě § 20a vyhl. č. 305/2020 Sb. totiž byly ze státního rozpočtu uvolněny z důvodu podílení se těchto poskytovatelů na zvládání mimořádných událostí, za kterou lze pandemii COVID-19 považovat. Podle odvolacího soudu tak v řešené věci není dán prostor k úvahám, zda by mohlo být žalobci plnění přiznáno z titulu bezdůvodného obohacení či z titulu náhrady škody.

3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, výslovně v celém jeho rozsahu, které považuje za přípustné z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a otázek hmotného práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to:

I. zda je v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů zcela svévolné nakládání s penězi, získanými z prostředků veřejného zdravotního pojištění, výslovně určenými na výplatu mimořádných odměn pro své zaměstnance, jako kompenzace za ztížené pracovní podmínky během rozhodného období (tj. za období od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020),

II. zda odporuje odmítnutí aplikace zásady rovného zacházení se všemi zaměstnanci a zákazu diskriminace základním zásadám pracovněprávních vztahů v případě, kdy je v oblasti odměňování za práci nerovně zacházeno se zaměstnancem, jehož pracovní poměr již zanikl, avšak podmínky pro vznik jeho nároku na odměnu za práci se vážou k rozhodnému období, kdy jeho pracovní poměr trval,

III. zda mohla žalované, jakožto zaměstnavateli, vzniknout povinnost k náhradě škody způsobené žalobci, jakožto zaměstnanci, nerovným zacházením za situace, kdy má nerovné zacházení původ ve skutečnostech nastalých v době trvání pracovního poměru (výkon práce v rozhodném období), avšak k samotnému diskriminačnímu jednání (výplata mimořádných odměn čerpaných z prostředků veřejného zdravotního pojištění) došlo až po skončení pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou,

IV. zda mohlo žalobci v návaznosti na vydání kompenzační vyhlášky vzniknout legitimní očekávání ve vztahu k jeho nároku na výplatu mimořádné odměny (nebo alespoň její poměrné části), ačkoli k vydání kompenzační vyhlášky došlo až po skončení pracovního poměru žalobce u žalované,

V. zda je možné nárok žalobce posuzovat jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. občanského zákoníku, případně z titulu porušení dobrých mravů ze strany žalované ve smyslu § 2909 občanského zákoníku.

4. Dovolatel namítá, že ačkoliv v době výplaty mimořádných odměn zaměstnancům žalované již jeho pracovní poměr u žalované netrval, nelze věc posoudit tak, že jeho nárok na výplatu mimořádné odměny nevznikl jen z důvodu, že již nebyl zaměstnancem žalované. Podle dovolatele z judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně z jeho rozsudku ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1486/2005) plyne, že nelze bez dalšího dovozovat závěr, že za situace, kdy již pracovní poměr netrvá, nelze aplikovat zásadu rovného zacházení (případně další zásady pracovního práva). Dovolatel má za to, že závěr formulovaný v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, vztahující se k fakultativní složce mzdy, je možné vztáhnout i na mimořádné odměny v projednávané věci. Závěr odvolacího soudu, že žalované nemohla vzniknout povinnost k náhradě škody žalobci způsobené nerovným zacházením ve smyslu § 16 ve spojení s § 265 odst. 2 zákoníku práce, je proto podle dovolatele se shora citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu v rozporu. Dovolatel dále namítá, že žalovaná nakládala s obdrženými finančními prostředky zcela svévolně, neboť poskytovala mimořádné odměny i zaměstnancům na pozicích administrativní povahy, včetně jednatele žalované a jeho rodinných příslušníků, kteří nebyli vystaveni ztíženým podmínkám ani rizikům spojeným s virem COVID-19 ve větší míře než zaměstnanci jiných profesí. Svévolné nakládání s prostředky z veřejného zdravotního pojištění je podle dovolatele v rozporu s povinností jednat v právním styku poctivě i se souvisejícími zásadami, dle nichž nesmí mít nikdo prospěch ze svého nepoctivého jednání a nikomu nelze upřít, co mu po právu náleží. 1.

2. Podle dovolatele je v rozporu s principem ochrany legitimního očekávání závěr odvolacího soudu, že aby mu bylo možné poskytnout soudní ochranu, muselo by legitimní očekávání vzniknout již v době trvání pracovního poměru. Podle dovolatele bylo jedinou podmínkou pro vznik nároku na vyplacení mimořádné odměny trvání pracovního poměru v rozhodném období u zaměstnavatelů stanovených kompenzační vyhláškou. Dovolatel tak považoval podmínku pro vznik svého nároku na mimořádnou odměnu za splněnou a neměl sebemenší důvod o tomto pochybovat, ani s ohledem na cíl kompenzační vyhlášky, jímž bylo rozdělení mimořádných odměn zaměstnancům poskytovatelů zdravotní péče.

3. V závěru svého dovolání žalobce namítá, že odvolací soud nezohlednil možnost aplikace ustanovení občanského zákoníku (rozšíření možnosti právních důvodů o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, případně z titulu porušení dobrých mravů), která je podle dovolatele v projednávané věci možno subsidiárně aplikovat, a to s odkazem na obecné pravidlo vyjádřené v § 4 zákoníku práce. Dovolatel nesouhlasí ani s podřazením mimořádných odměn pod § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, zejména s ohledem na skutečnost, že nárok zaměstnanců žalované na vyplacení mimořádných odměn nevznikl (a ani nemohl vzniknout) rozhodnutím žalované jakožto zaměstnavatele, nýbrž vyplynul z právních předpisů. Žalobce navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k opětovnému projednání a rozhodnutí.

4. Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila v tom smyslu, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a dovolání za nedůvodné. První dovolatelem formulovanou otázku považuje za nepřípustnou a v řešené věci výlučně akademickou, na níž napadené rozhodnutí nezávisí. Žalobce polemizuje se skutkovými zjištěními soudů, přičemž podle žalované nedošlo ke svévolnému nakládání s penězi. Žalovaná se ztotožňuje i se závěry odvolacího soudu, že žalobou uplatněný nárok nelze žalobci přiznat jako nárok na náhradu škody z důvodu porušení právní povinnosti rovného zacházení se všemi zaměstnanci, protože tuto povinnost lze vztahovat pouze k osobám, které v okamžiku, kdy mělo k nerovnému zacházení dojít, byly zaměstnanci daného zaměstnavatele, což v projednávané věci žalobce již nebyl. Podle žalované nemohl žalobci vzniknout nárok na výplatu odměny ani na základě legitimního očekávání, neboť žalované neplynula povinnost ani ze žádné smlouvy, ani z žádného ustanovení právního řádu. Zásada ochrany legitimního očekávání se podle žalované uplatňuje ve vztahu mezi oprávněnou osobou a státem, nikoli ve vztahu mezi soukromoprávními subjekty, jak plyne i z judikatury Ústavního soudu. K dovolatelem tvrzenému jednání v rozporu s dobrými mravy pak žalovaná uvádí, že v době vyplácení odměn jednala v dobré víře, že postupuje správně, a svým zaměstnancům vyplatila víc, než obdržela.1.

2. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

3. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

4. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

5. Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

6. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem II, jímž byla žalobci uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

7. Formuluje-li žalobce první otázku tak, zda „je v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů zcela svévolné nakládání s penězi, získanými z prostředků veřejného zdravotního pojištění, výslovně určenými na výplatu mimořádných odměn pro své zaměstnance jako kompenzace za ztížené pracovní podmínky během Rozhodného období“, pak přehlíží, že odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil na zjištěných skutečnostech, jež by hodnotil jako „zcela svévolné nakládání s penězi získanými z prostředků veřejného zdravotního pojištění“, nebo že by dospěl ke skutkovému závěru, že prostředky byly určené „jako kompenzace za ztížené pracovní podmínky během Rozhodného období“. Přitom správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).

8. Namítá-li žalobce, že nebyly vyvozeny následky z porušení dobrých mravů, pak závěr odvolacího soudu (jenž neshledal prostor k úvahám o důvodnosti nároku „z titulu náhrady škody“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5/2001 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sb. rozh. obč., rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019). Uvedené pojetí je konformní i se závěrem obsaženým v usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Zákonná ustanovení chránící dobré mravy přitom patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití těchto zákonných ustanovení, je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru těchto ustanovení jako právních norem s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu tak musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). V posuzované věci odvolací soud vysvětlil, proč nárok nenáleží žalobci ani podle zákona („kompenzační vyhlášky“), ani podle rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání odměny. V řízení ale nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti, pro které by měl odvolací soud poměřovat postup žalované dobrými mravy podle výše uvedených kritérií.1.

2. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce vykonával pro žalovanou práci řidiče sanitního vozu i v době od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020 (dále též „rozhodné období“), jeho pracovní poměr skončil ke dni 28. 2. 2021. Všeobecná zdravotní pojišťovna vypočítala výši kompenzace pro žalovanou podle § 20a vyhl. č. 305/2020 Sb. v částce 1 302 041,25 Kč, přičemž žalovaná dne 21. 5. 2021 vyplatila tzv. Covid odměny 25 zaměstnancům, z toho 17 zaměstnancům v plné výši 75 000 Kč. Celková vyplacená částka bez zákonných odvodů činila 1 422 100 Kč.

3. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, zda se zaměstnavatel, jenž přiznal odměny za základě kompenzace poskytnuté zdravotní pojišťovnou podle § 20a vyhl. č. 305/2020 Sb. pouze svým stávajícím zaměstnancům, dopustil nerovného zacházení vůči již bývalým zaměstnancům, kteří byli jeho zaměstnanci v rozhodném období, zda mohlo na základě § 20a vyhl. č. 305/2020 Sb. vzniknout legitimní očekávání bývalých zaměstnanců k jejich nárokům a zda bylo možné posoudit nárok bývalých zaměstnanců „z titulu bezdůvodného obohacení“. Vzhledem k tomu, že uvedené právní otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle § 237 o. s. ř. přípustné.

4. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.1.

2. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá nároku z nerovného zacházení, k němuž mělo dojít vyplacením odměn dne 21. 5. 2021 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 6. 2021 (dále jen „zák. práce“).

3. Zákon č. 301/2020 Sb., o kompenzacích osobám poskytujícím hrazené zdravotní služby zohledňujících dopady epidemie onemocnění COVID-19 v roce 2020, upravil povinnost zdravotních pojišťoven vyplatit (mimo jiné) poskytovatelům zdravotních služeb, s nimiž mají uzavřenou smlouvu o poskytování a úhradě hrazených služeb podle zákona o veřejném zdravotním pojištění, kompenzaci zohledňující náklady a výpadky v poskytování hrazených služeb vzniklé v důsledku epidemie onemocnění COVID-19. Způsob zahrnutí kompenzace do výše úhrad za hrazené služby poskytnuté v roce 2020 mělo stanovit Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou (srov. § 1 odst. 1, 2 tohoto zákona). Ministerstvo zdravotnictví vydalo dne 23. 6. 2020 vyhlášku č. 305/2020 Sb., o stanovení způsobu zahrnutí kompenzace do výše úhrad za hrazené služby poskytnuté v roce 2020, která byla následně novelizována vyhláškou č. 172/2021 Sb., jež s účinností od 28. 4. 2021 vložila nový § 20a, podle něhož poskytovateli podle § 6 až 15 (k poskytovateli zdravotnické dopravní služby viz § 15 vyhlášky č. 305/2020 Sb.) a poskytovateli lékárenské péče, pokud v období druhé vlny epidemie onemocnění COVID-19 od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020 poskytovali hrazené služby a vykazovali je zdravotní pojišťovně, se za účelem kompenzace zvýšených osobních nákladů plynoucích z vyplácení mimořádných odměn pro zdravotnické pracovníky navyšuje úhrada o částku Odměna2.vlna, vypočtenou podle dále obsaženého vzorce, který (mimo jiné) vychází z počtu zdravotnických pracovníků, a v němž hodnota Výšeodměny se stanoví ve výši 75 000 Kč, s výjimkou poskytovatelů zdravotnické záchranné služby, pro které se stanoví ve výši 120 000 Kč.

4. Účelem výše uvedené úpravy, jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 301/2020 Sb. (dostupná např. v systému ASPI pod i. č. LIT280637CZ), bylo zajištění, že „se poskytovatelé zdravotních služeb v důsledku situace vyvolané epidemií v budoucnu nedostanou do ekonomických problémů, které by vážně ohrožovaly jejich další existenci, a tím i dostatečnou dostupnost zdravotních služeb pro obyvatele České republiky. Proto bylo nutné stanovit pravidla pro kompenzaci nákladů a výpadků příjmů vzniklých poskytovatelům v důsledku epidemie onemocnění COVID-19 v roce 2020 tak, aby brala v úvahu mimořádnou situaci, a nedocházelo tak v roce 2021 hromadně k ekonomicky vynucenému ukončování činnosti poskytovatelů zdravotních služeb nebo k jejich vynucenému dlouhodobému zadlužování. V průměru cca 60 procent nákladů poskytovatelů zdravotních služeb představují personální náklady (u různých poskytovatelů a různých druhů péče se pohybují v rozmezí cca 40 až 90 procent všech nákladů), které je nutné i při dočasně nižší produkci zdravotních služeb zachovat, jelikož jejich snížením (propouštěním zdravotníků) by došlo ke snížení kapacity poskytovatele v budoucnu, a tím i ke snížení dostupnosti zdravotních služeb, což by nebylo systémově žádoucí.“

5. Z uvedeného je pro další úvahy dovolacího soudu významné, že zákon č. 301/2020 Sb., ani prováděcí vyhláška, neupravovaly práva zdravotníků (zaměstnanců poskytovatelů zdravotních služeb), ale práva a povinnosti tvořící obsah právního vztahu mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem zdravotních služeb. Pro poskytovatele zdravotních služeb znamenala tato úprava zajištění prostředků „za účelem kompenzace zvýšených osobních nákladů plynoucích z vyplácení mimořádných odměn pro zdravotnické pracovníky“. Ovšem to, jaká práva a povinnosti vznikly mezi poskytovatelem zdravotních služeb jako zaměstnavatelem a zdravotníkem jako zaměstnancem, záviselo na právní úpravě jejich základního pracovněprávního vztahu.1.

A. Nerovné zacházení

2. Podle § 16 odst. 1 zák. práce zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. Rovné zacházení se zaměstnanci patří mezi základní zásady pracovněprávních vztahů [srov. § 1a písm. e) zák. práce].

3. Zákoník práce upravuje zásadu rovného zacházení jako povinnost zaměstnavatele určitým způsobem zacházet s vlastními zaměstnanci, a to v průběhu celého trvání jejich pracovněprávního vztahu. Zásada rovného zacházení zaručuje rovná práva zaměstnancům nacházejícím se ve stejném či srovnatelném postavení (situaci) a vyplývá z ní též požadavek, aby vnitřní předpisy či praxe zaměstnavatele bezdůvodně nezvýhodňovaly ani neznevýhodňovaly zaměstnance před ostatními srovnatelnými zaměstnanci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1486/2020).

4. Odvolací soud podřadil poskytnuté odměny pod režim § 224 odst. 2 písm. b) zák. práce, a nikoliv pod režim mzdy podle § 109 a násl. zák. práce. Z hlediska zachování zásady rovného zacházení podle § 16 zák. práce však nemá takové rozlišování zásadní význam, neboť i odměna za poskytnutí pomoci při předcházení požárům nebo při živelních událostech, jejich likvidaci nebo odstraňování jejich následků nebo při jiných mimořádných událostech, při nichž může být ohrožen život, zdraví nebo majetek podle § 224 odst. 2 písm. b) zák. práce, náleží mezi pracovní podmínky zaměstnanců (viz rubrika části desáté hlavy I zák. práce). Náleží tedy mezi oblasti, v nichž jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat rovné zacházení. Přestože poskytnutí odměny závisí na rozhodnutí zaměstnavatele, a ten ji může poskytnout i z dalších důvodů nesouvisejících s výkonem práce (srov. též: BOGNÁROVÁ, Věra. In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Zákoník práce. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1034), musí být i při poskytování těchto odměn respektována zásada rovného zacházení.

5. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2392/2023, ve vztahu k odměnám tvořícím složku mzdy, neshledal, že by zaměstnanci pracující u zaměstnavatele v době přiznání mimořádné odměny byli ve stejném nebo srovnatelném postavení (situaci) jako bývalí zaměstnanci, byť i tito pracovali v rozhodné době, přičemž za podstatné považoval, že nesrovnatelnost bývalé zaměstnankyně se stávajícími zaměstnanci vyplývá i z toho, že mimořádná jednorázová odměna byla stávajícím zaměstnancům rozhodnutím zaměstnavatele přiznána (mimo jiné) jako motivace pro další období (srov. body 27 a 28 odůvodnění tohoto rozsudku). Tyto závěry lze přiměřeně aplikovat i v nyní posuzované věci, neboť účelem zákona č. 301/2020 Sb. bylo zajistit poskytovateli zdravotních služeb kompenzaci zvýšených personálních nákladů a zabránit tak propouštění zdravotníků a snižování kapacity poskytovatele v budoucnu. Směřoval tak na náklady, jež vynakládá poskytovatel na své stávající zaměstnance. Zákon (ani prováděcí vyhláška) naopak za rozhodné kritérium pro navýšení úhrady poskytovatelům zdravotních služeb nepovažoval množství, podmínky či kvalitu práce odvedené zaměstnanci (zdravotníky) pro zaměstnavatele (poskytovatele zdravotních služeb) v rozhodném období. Tento účel se lišil od skutkových okolností v dovolatelem poukazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2044/2023, kde dotační programy Ministerstva zdravotnictví mířily právě na finanční ohodnocení práce zdravotníků vykonané ve ztíženém pracovním prostředí.

6. Případná není ani argumentace dovolatele rozsudkem Nejvyššího soudu zde 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1486/2005, neboť tento se vztahoval k odlišné situaci, kdy šlo o „bonus“ jako pobídkovou složku mzdy, náležející podle pracovního výkonu zaměstnance v uplynulém období. Zdůrazňuje-li dovolatel z odůvodnění tohoto rozhodnutí slova „kdy již netrvá pracovní poměr“, přehlíží, že byla použita při výkladu o tom, jaké druhy nároků z porušení zásady rovného zacházení mohou v době, kdy již netrvá pracovní poměr, připadat v úvahu. 1.

2. Rozdělila-li tedy žalovaná prostředky získané od zdravotní pojišťovny navýšením úhrady o částku Odměna2.vlna podle § 20a vyhl. č. 305/2020 Sb. pouze mezi své stávající zaměstnance, a nikoliv i mezi zaměstnance bývalé (byť pracovali v rozhodném období), jednala v souladu s účelem této právní normy a neporušila povinnost zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, neboť z hlediska výše vysvětleného účelu právní normy nebyli bývalí zaměstnanci ve stejném či srovnatelném postavení se zaměstnanci stávajícími.

A. Legitimní očekávání

3. Koncept legitimního očekávání se rozvinul při výkladu článku 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, aby se tento mohl vztahovat i na jiné majetkové hodnoty než vlastnictví (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 6. 2004, č. 31443/96, Broniowski proti Polsku). Legitimní očekávání muselo být konkrétnější než pouhá naděje a muselo se zakládat na zákonném ustanovení nebo na právním aktu (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 7. 2002, č. 39794/98, Gratzingerovi proti České republice, bod 73). Ústavní soud začal stejný pojem vztahovat k postupu orgánů veřejné moci, neboť uzavřel, že každému navrhovateli vzniká v řízení před orgánem veřejné moci legitimní očekávání, že bude-li postupovat v souladu se zákonem a konkrétními pokyny tohoto orgánu, povede to v případě úspěchu ve sporu k vydání reálně vykonatelného rozhodnutí (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. IV ÚS 525/02, uveřejněný pod č. 131/2003 ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS). Legitimní očekávání vztáhl Ústavní soud i k rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva a ochrany oprávněné důvěry v právo (nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, uveřejněný pod č. 16/2005 ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS).

4. V nálezu citovaném v tomto řízení jak nalézacími soudy, tak dovolatelem (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 185/04, uveřejněný pod č. 94/2004 Sbírky nálezů a usnesení ÚS), Ústavní soud vysvětlil, že legitimní očekávání nepůsobí bezprostředně mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí (tedy mezi subjekty soukromého práva), nýbrž je to ústavně garantované základní právo, které působí ve vztahu stěžovatele vůči státní moci, tj. soudu, jejž zavazuje povinnost poskytovat ochranu takovému legitimnímu očekávání, a to cestou interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva. V uvedené věci Ústavní soud zdůraznil, že reálné předpoklady pro vznik nároku byly podle smlouvy účastníků naplněny.

5. Ze shora uvedených různých pojetí legitimního očekávání lze uzavřít, že nároky mezi účastníky soukromoprávních vztahů nezakládá samo legitimní očekávání. Požadavek na dodržení legitimního očekávání je apelem na orgány veřejné moci, aby poskytly ochranu právu existujícímu na základě jiných právních skutečností.

6. Přeneseno na posuzovaný případ uvedené znamená, že nezakládá-li žalobcovo právo na zaplacení požadované částky ani právní předpis (jak vysvětleno výše v bodě 26), ani jiná právní skutečnost, jež může v pracovněprávních (tedy soukromoprávních) vztazích vést ke vzniku práv a povinností, pak existenci takového práva nelze dovodit pouze na základě argumentace legitimním očekáváním.

B. Bezdůvodné obohacení

7. Podle § 2992 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzeném vydat, oč se obohatil.1.

2. Jestliže obohacení na úkor jiného znamená, že musí existovat příčinná souvislost mezi obohacením, které nastalo na straně obohaceného, a tomu korespondujícím ochuzením na straně ochuzeného [srov. například SEDLÁČEK, Dušan, in PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, § 2991], pak je již z výše podaného výkladu zřejmé, že posouzení uplatněného nároku žalobce jako bezdůvodného obohacení nepřipadá v posuzované věci v úvahu. Žalobci totiž právo (majetková hodnota) nenáleží a nelze proto uzavřít, že by na jeho straně došlo k ochuzení, a to ani tím, že žalované bylo podle zákona plněno zdravotní pojišťovnou.

3. Protože rozsudek odvolacího soudu je – jak vyplývá z výše uvedeného – z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

4. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla v dovolacím řízení plně úspěšná a žalobce je proto povinen nahradit jí náklady potřebné k účelnému uplatňování práva.

5. Za dovolací řízení náleží žalované náhrada nákladů ve výši 5 324 Kč za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna podle § 8 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024, (dále jen „advokátní tarif“), a to za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 4 100 Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 924 Kč.

6. Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5 324 Kč zaplatit žalované k rukám advokáta JUDr. Michala Hrušky, který žalovanou v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 7. 2025

Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu

Citace:
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2025, sp. zn. 21 Cdo 100/2024

www.nsoud.cz