21 Cdo 184/2024-436

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně USSPA, s.r.o. se sídlem v Dolní Dobrouči č. 384, IČO 63218003, zastoupené Mgr. Bořivojem Líbalem, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 394/12, proti žalované M. K., zastoupené Mgr. Evou Grabarczykovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova č. 174/1, o zaplacení 49 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 138/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. srpna 2023, č. j. 15 Co 66/2023-376, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 484,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bořivoje Líbala, advokáta se sídlem v Praze, Pobřežní č. 394/12.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2023, č. j. 15 Co 66/2023-376, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení.

2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

3. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v dovolatelkou předestřené otázce (za jakých podmínek je zaměstnanec povinen zaměstnavateli vydat bezdůvodné obohacení vzniklé přijetím neprávem vyplacených částek) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

4. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěru, že zaměstnavatel nebo zaměstnanec, který se v pracovněprávních vztazích bezdůvodně obohatil na úkor druhé smluvní strany základních pracovněprávních vztahů, musí obohacení vydat. V pracovněprávních vztazích je ovšem povinnost vydat bezdůvodné obohacení modifikována v tom smyslu, že přijal-li zaměstnanec peněžité plnění (např. mzdu, plat nebo jejich složku či část) bez právního důvodu [včetně peněžitého plnění z neplatného právního jednání nebo plnění ze zdánlivého právního jednání, k němuž se podle § 554 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), nepřihlíží, anebo z právního jednání, k němuž se podle zákona nepřihlíží z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v § 551–553 o. z.] nebo z právního důvodu, který odpadl, je povinen takto získané bezdůvodné obohacení svému zaměstnavateli vydat jen tehdy, jestliže – jak vyplývá z ustanovení § 331 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“) – věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. V případě, že zaměstnanec nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění („částky“) nesprávně určené nebo omylem vyplacené (přijal-li plnění v „dobré víře“), může si bezdůvodné obohacení, které tímto způsobem (neprávem) získal na úkor zaměstnavatele, ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého případu; rozhodné skutečnosti je přitom povinen prokázat zaměstnavatel (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5285/2016, uveřejněného pod č. 31/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 839/2015, uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, č. 10/2016, s. 321, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1775/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 740/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 143/2021, anebo též dovolatelkou odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3599/2013, a ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 5720/2017).

5. Rozhodovací praxe dovolacího soudu ve vztahu k předchozí obdobné právní úpravě obsažené v ustanovení § 243 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, účinného do 31. 12. 2006 (dále jen „zákoník práce“), dospěla rovněž k závěru, že je-li zaměstnanci poskytnuta nějaká peněžitá částka jako záloha, nemůže přicházet v úvahu aplikace ustanovení § 243 odst. 3 zákoníku práce (nyní § 331 zák. práce) v tom smyslu, že by totiž zaměstnanec přijal takovou zálohu v dobré víře; zaměstnanec si tu musí být vědom, že jde o zálohu, která bude později zúčtována [srov. např. závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR přijaté ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu (nyní bezdůvodné obohacení) ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněné pod č. 26/1975 Sb. rozh. obč., odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2171/2003, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3435/2009].

6. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že součástí mzdy žalované byla též odměna za prodej výrobků, jejíž poskytování bylo upraveno mzdovým předpisem žalobkyně (s nímž byla žalovaná seznámena), podle kterého „nárok na výplatu odměny vzniká momentem podpisu smlouvy a zaplacením zálohy“, avšak „pokud není zrealizováno, popřípadě zákazník odstoupil od smlouvy, vzniká povinnost již vyplacenou odměnu vrátit“. Podle mzdového předpisu tedy nárok na výplatu odměny odpadá, jestliže prodej výrobků nakonec nebyl uskutečněn. Vyplacení odměny po podpisu smlouvy a zaplacení zálohy tak svým způsobem představuje zálohové plnění a žalovaná si musela být vědoma toho, že vyplacená odměna bude později zúčtována (podrobena kontrole, zda nenastaly důvody pro její vrácení). Jestliže potom podle skutkových zjištění odvolacího soudu všech šest posuzovaných obchodních případů (zakázek) nebylo uskutečněno (zrealizováno) a u dvou z nich ani nebyly splněny podmínky k vyplacení odměny, je jeho závěr o splnění podmínek k vydání bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo přijetím odměny, na jejíž výplatu jí právo nevzniklo, resp. právní důvod k jejímu poskytnutí odpadl, v souladu se shora uvedenými ustálenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu.

7. Dovolatelka nepřípustně zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu o přijetí mzdového předpisu „v roce 2018“ a o seznámení žalované „s tímto mzdovým předpisem“, namítá-li, že jí „o dokumentu … s názvem ‚Mzdový předpis‘ bez konkrétního data vydání není ničeho známo“, že „žalobkyně v řízení nepředložila žádný důkaz o tom, zda vůbec a případně kdy měl být tento dokument žalobkyni jako vnitřní předpis s náležitostmi dle § 305 zák. práce vydán a vyhlášen“, žalobkyně „netvrdila ani neprokázala, že jako zaměstnavatel splnila svoji povinnost dle § 305 odst. 4 zák. práce a své zaměstnance včetně žalované s ‚Mzdovým předpisem‘ v zákonné lhůtě seznámila a všem zaměstnancům zpřístupnila“ a že „za této skutkové situace se nelze ztotožnit se závěry soudu I. stupně a soudu odvolacího“.

8. Dovolatelka pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).

9. Námitky dovolatelky, že „pokud nároky na odměny byly žalovanou u žalobkyně uplatněny po právu, žalovanou (správně žalobkyní – pozn. dovolacího soudu) následně vyplaceny, není možné, aby žalovaná zároveň věděla nebo musela z okolností předpokládat, že se jedná o odměny, které je povinna vrátit“, že rozhodnutím o přiznání se odměny staly „obligatorní složkou mzdy“, a že „v případě, že právní důvod v podobě rozhodnutí žalobkyně o přiznání při výplatě jednotlivých odměn existoval, nemůže se jednat o neprávem vyplacené částky“, neberou náležitě v úvahu výše uvedený mzdový předpis žalobkyně, podle kterého za stanovených podmínek právní důvod k poskytnutí odměny odpadá, resp. vycházejí z dovolatelkou prosazovaného skutkového stavu, že mzdový předpis nebyl řádně vyhlášen a žalovaná s ním nebyla seznámena. Námitka, že s ohledem na ustanovení § 19 odst. 3 zák. práce platí, že „jestliže bylo tedy zaměstnanci poskytnuto peněžité plnění na základě neplatného právního jednání, ovšem neplatnost tohoto právního jednání nebyla způsobena výlučně zaměstnancem, plnění nebude vracet a ponechá si jej“, přehlíží, že v posuzovaném případě nešlo o vrácení částek, které byly žalované vyplaceny na základě neplatného právního jednání.

10. Namítá-li dovolatelka, že text mzdového předpisu („Pokud není zrealizováno, popřípadě zákazník odstoupil od smlouvy, vzniká povinnost již vyplacenou odměnu vrátit“) je neurčitý a zkracuje právo zaměstnance na odměnu za vykonanou práci a že „není správný výklad textu provedený odvolacím soudem pod bodem 18. napadeného rozsudku“, vyjadřuje tím pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by dovolacímu soudu v této souvislosti předestřela právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry přitom k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a z judikatury Ústavního soudu srov. například usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

11. Z obsahu dovolání vyplývá, že je podáváno „proti výrokům II. až V.“ napadeného rozsudku (tedy i proti výrokům III, IV a V o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů); dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o náhradě nákladů řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

12. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 21 Cdo 184/2024

www.nsoud.cz