21 Cdo 4509/2018-266

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. Ch., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze, Radlická č. 1031/42, proti žalované Gabriele Burzové, se sídlem v Praze 6, Veleslavínská č. 39/48, insolvenční správkyni dlužníka MADISON, spol. s r. o. se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 25, IČO 43870007, o 208 591 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 163/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2018 č. j. 30 Co 78/2018-200, takto:


I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. října 2017 č. j. 43 C 163/2016-154, opravený usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. prosince 2017 č. j. 43 C 163/2016-173, v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do částky 8 689 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů se odmítá.

II. Rozsudek městského soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. října 2017 č. j. 43 C 163/2016-154, opravený usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. prosince 2017 č. j. 43 C 163/2016-173, v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do částky 96 600 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. října 2017 č. j. 43 C 163/2016-154, opravený usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. prosince 2017 č. j. 43 C 163/2016-173, v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba co do částky 96 600 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 19. 9. 2016 domáhal, aby mu žalovaný MADISON, spol. s r. o. zaplatil 9 595 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 3. 4. 2014 do zaplacení „představující dlužnou mzdu za měsíce červenec a srpen roku 2013“, a na peněžitém plnění z konkurenční doložky 198 996 Kč s 8,05 % úroky z prodlení z částek a za dobu, jež specifikoval. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalovaného na základě pracovní smlouvy zaměstnán od 7. 1. 2013 do 31. 8. 2013, že žalovaný vydal mzdový výměr ze dne 1. 2. 2013 s účinností ode dne 1. 2. 2013, kterým stanovil žalobci základní měsíční hrubou mzdu ve výši 40 000 Kč, mzdový výměr ze dne 27. 5. 2013 s účinností ode dne 1. 6. 2013, kterým stanovil žalobci základní měsíční hrubou mzdu ve výši 30 000 Kč, a mzdový výměr ze dne 8. 7. 2013 s účinností ode dne 8. 7. 2013, kterým stanovil žalobci základní měsíční hrubou mzdu ve výši 15 000 Kč. Uvedl, že žalovaný neprokázal, že by žalobce seznámil se mzdovým výměrem ze dne 8. 7. 2013, a že proto není vůči němu tento mzdový výměr „platný a účinný“. Protože žalovaný při stanovení mzdy za měsíc červenec a srpen 2013 nevycházel z „naposledy platného a účinného mzdového výměru“, náleží žalobci dlužná mzda ve výši 906 Kč za měsíc červenec a 8 689 Kč za měsíc srpen. Žalobce dále uvedl, že v pracovní smlouvě ze dne 1. 2. 2013, představující změnu původní pracovní smlouvy ze 4. 1. 2013, byla v čl. VI. sjednána konkurenční doložka, kterou se smluvní strany dohodly, že zaměstnanec nesmí po dobu 12 celých kalendářních měsíců následujících po měsíci, ve kterém smlouva skončila, v určené územní oblasti vykonávat „na vlastní a/nebo cizí účet činnost, která je předmětem této smlouvy, a/nebo jakoukoli jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele“, přičemž žalobce byl touto konkurenční doložkou vázán a byl nucen odmítnout nabídky zaměstnání „v oblasti činnosti žalovaného“, a že mu proto vznikl za období ode dne 1. 9. 2013 do dne 31. 8. 2014 nárok na peněžité plnění ve výši 198 996 Kč (v měsíční výši 16 583 Kč).

Obvodní soud pro Prahu 2 – poté, co usnesením ze dne 9. 10. 2017 č. j. 43 C 163/2016-152 řízení co do částky 906 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 3. 4. 2014 do zaplacení zastavil (z důvodu zpětvzetí žaloby v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení dlužné mzdy za měsíc červenec 2013) – rozsudkem ze dne 9. 10. 2017 č. j. 43 C 163/2016-154, opraveným usnesením ze dne 11. 12. 2017 č. j. 43 C 163/2016-173, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 68 534,40 Kč. Dospěl k závěru, že mzdový výměr ze dne 8. 7. 2013 je nutné ve smyslu ustanovení § 334 odst. 3 zákoníku práce považovat za řádně doručený, neboť žalobce odmítl jeho převzetí, a že mu proto byla na základě tohoto mzdového výměru stanovena mzda za měsíc srpen 2013 ve správné výši. Shledal, že nárok na peněžité vyrovnání, kterého se žalobce domáhal na základě uzavřené konkurenční doložky obsažené v dokumentu označeném jako pracovní smlouva ze dne 1. 2. 2013, kterým došlo ke změně původně uzavřené pracovní smlouvy ze dne 4. 1. 2013, je neoprávněný, neboť ujednání o konkurenční doložce zcela postrádá závazek zaměstnavatele o tom, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání za každý měsíc plnění závazku, takže odporuje zákonu ve smyslu ustanovení § 19 písm. d) zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2013. Dodal, že dohoda o konkurenční doložce nebyla platně sjednána ani v pracovní smlouvě uzavřené dne 4. 1. 2013, neboť i v této zcela absentoval závazek zaměstnavatele o poskytnutí přiměřeného peněžitého vyrovnání zaměstnanci za každý měsíc plnění závazku.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2018 č. j. 30 Co 78/2018-200 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 8 689 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 198 996 Kč s příslušenstvím co do částky 96 600 Kč s příslušenstvím potvrdil, jinak jej v tomto výroku „ohledně částky 102 396 Kč se zbývajícím příslušenstvím“ zrušil (z důvodu zpětvzetí žaloby v této části) a v tomto rozsahu řízení zastavil; současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 91 379 Kč k rukám advokáta Mgr. Roberta Tschöpla. Odvolací soud ve vztahu k nároku žalobce na doplatek mzdy za měsíc srpen 2013 shledal, že závěry soudu prvního stupně ohledně doručení mzdového výměru ze dne 8. 7. 2013 žalobci jsou správné. Uvedl, že příkazem Oblastního inspektorátu práce pro hlavní město Prahu ze dne 20. 2. 2015 č. j. 3438/3.30/15-3 byl žalovaný shledán vinným ze spáchání v něm popsaných deliktů, avšak tyto nespočívaly v nedoručení mzdového výměru ze dne 8. 7. 2013 žalobci, a že soud není vázán výkladem, který je obsažen ve sdělení Oblastního inspektorátu pro hlavní město Prahu ze dne 2. 4. 2014, neboť tu nejde o rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 135 občanského soudního řádu. Ve vztahu k žalobcem požadovanému plnění z konkurenční doložky obsažené v pracovní smlouvě dovodil shodně se soudem prvního stupně, že tato doložka je pro absenci podstatné náležitosti – ujednání o peněžitém vyrovnání náležejícím zaměstnanci po dobu plnění jeho závazku – absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 19 písm. d) zákoníku práce (ve znění účinném ke dni 1. 2. 2013), avšak dodal, že v případě, že se zaměstnanec řídil neplatnou dohodou o konkurenční doložce, a proto skutečně nevykonával po sjednanou dobu (nebo po část sjednané doby) po skončení pracovního poměru výdělečnou činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která měla vůči němu soutěžní povahu, a že mu tím vznikla majetková újma, je nepochybné, že taková majetková újma představuje na straně zaměstnance škodu. Poté, co na základě tohoto právního názoru odvolací soud poučil žalobce a vyzval jej podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, aby doplnil svá tvrzení o tom, jaká konkrétní škoda mu vznikla a že se tak stalo v příčinné souvislosti s neplatnou konkurenční doložkou, a poté, co žalobce „upravil svůj nárok“ tak, že škodu na své straně spatřuje v rozdílu mezi příjmem, kterého by mohl dosahovat u zaměstnavatele LENUNG a. s. v období od měsíce února do měsíce srpna 2013 ve výši 30 000 Kč měsíčně, a skutečně dosahovaným příjmem 16 200 Kč měsíčně pobíraným u zaměstnavatele XY (za dobu 7 měsíců po 13 800 Kč celkem 96 600 Kč), odvolací soud doplnil dokazování dopisem společnosti LENUNG a. s. ze dne 9. 4. 2018, ze kterého mimo jiné zjistil, že uvedená společnost vypsala výběrové řízení, kterého se zúčastnil žalobce a uspěl v něm, že nabízený „plat“ na pracovní pozici byl 30 000 Kč „hrubého“, že žalobce v rámci dokládání svých zkušeností předložil též kopii své pracovní smlouvy, ve které si zástupce společnosti LENUNG a. s. všiml konkurenční doložky, a že tento stav vyhodnotil jako rizikový a pracovní smlouvu proto se žalobcem neuzavřel. Odvolací soud dovodil, že i kdyby žalobci skutečně ušel příjem z nerealizovaného pracovního poměru u společnosti LENUNG a. s., nestalo se tak proto, že by se byl žalobce (sám) řídil neplatnou konkurenční doložkou, neboť bylo naopak zjištěno, že žalobce se jí neřídil a řídit nehodlal, naopak se o zaměstnání u společnosti LENUNG a. s. aktivně ucházel. Pokud tedy k neuzavření pracovní smlouvy mezi žalobcem a společností LENUNG a. s. nedošlo proto, že by se sám žalobce chtěl řídit (byť neplatnou) konkurenční doložkou, nýbrž proto, že jmenovaná společnost tuto doložku (nesprávně) vyhodnotila jako (pro sebe) rizikovou, je tu zjištěna jiná příčina, pro kterou žalobce do nového zaměstnání nenastoupil, a došlo tedy k „přetržení“ příčinné souvislosti mezi neplatností konkurenční doložky a vzniklou škodou. Odvolací soud uzavřel, že žalobci žádné plnění z (neplatné) konkurenční doložky nenáleží, a to ani v podobě nároku na náhradu škody, neboť tu není zjištěna žádná škoda, která by byla žalobci vznikla právě proto, že by se on sám předmětnou konkurenční doložkou řídil.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které směřuje proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu a proti jeho výroku o nákladech řízení. Dovolatel má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která poukazuje, a namítá, že závěr odvolacího soudu, že došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi neplatností konkurenční doložky a vzniklou škodou (ušlým výdělkem z nového zaměstnání), nemůže obstát a že naopak je příčinná souvislost mezi neplatností sjednané konkurenční doložky, jejíž neplatnost zapříčinil žalovaný, a vzniklou škodou na straně žalobce (jeho ušlým výdělkem) podle jeho názoru „jasně a jednoznačně prokázána“. Dále odvolacímu soudu vytýká, že „ignoroval existenci pravomocného rozhodnutí správního orgánu“ – příkazu Oblastního inspektorátu práce pro hlavní město Prahu ze dne 20. 2. 2015 č. j. 3438/3.30/15-3 – a v rozporu s ustanovením § 135 občanského soudního řádu toto rozhodnutí přezkoumával, čímž došlo k porušení ustanovení § 132 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v napadeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc „podle svého uvážení vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci; případně aby, i s ohledem na námitku nedostatečně provedeného dokazování, dovolací soud zrušil i předcházející rozhodnutí ve věci“ a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné, případně aby je zamítl jako nedůvodné, neboť „se s napadeným rozsudkem odvolacího soudu plně ztotožňuje a má za to, že nalézací soudy v této věci postupovaly správně a v souladu s ustálenou judikaturou, když rozhodly o zamítnutí žaloby“. Uvádí, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že žalobce neměl v úmyslu se „rozhodčí“ doložkou řídit a že pracovní poměr nebyl s žalobcem u společnosti LENUNG a. s. „založen“ pouze z důvodů spočívajících na straně této společnosti, nikoli žalobce.

V průběhu dovolacího řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 5. 2019 č. j. MSPH 60 INS XY, které bylo uveřejněno v insolvenčním rejstříku téhož dne, zjistil úpadek žalovaného a na jeho majetek prohlásil konkurs, v důsledku čehož bylo řízení v této věci přerušeno. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 11. 6. 2019 č. j. 21 Cdo 4509/2018-255 účastníky řízení o těchto skutečnostech vyrozuměl a zároveň je poučil o tom, že v dovolacím řízení v této věci bude pokračováno na návrh žalobce nebo insolvenční správkyně žalovaného, jinak bude řízení přerušeno až do skončení insolvenčního řízení. Insolvenční správkyně žalovaného a žalobce byli rovněž vyzváni, aby sdělili, zda podávají návrh na pokračování dovolacího řízení v této věci.

Vyjádřením ze dne 18. 6. 2019 insolvenční správkyně žalovaného dovolacímu soudu sdělila, že nepodává návrh na pokračování dovolacího řízení v této věci.

Vyjádřením ze dne 21. 6. 2019, které Nejvyššímu soudu došlo téhož dne, žalobce navrhl, aby v dovolacím řízení bylo pokračováno.

Vzhledem k tomu, že jde o řízení o pohledávkách postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou [§ 169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona], lze v tomto řízení pokračovat na návrh žalobce, který proti žalovanému v době prohlášení jeho konkurzu uplatňoval pohledávky, které mají být uspokojeny z majetkové podstaty. Dnem, kdy Nejvyšší soud obdržel návrh na pokračování v řízení, se insolvenční správkyně stala účastníkem řízení místo žalovaného (§ 265 odst. 1 insolvenčního zákona).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odm��tl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

V části, v níž dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do částky 8 689 Kč (dlužná mzda) s příslušenstvím, dovolání žalobce obsahuje pouze námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Namítá-li dovolatel (v souvislosti se skutkovými závěry soudů týkajícími se doručení mzdového výměru ze dne 8. 7. 2013 žalobci), že odvolací soud „ignoroval existenci pravomocného rozhodnutí správního orgánu“ – příkazu Oblastního inspektorátu práce pro hlavní město Prahu ze dne 20. 2. 2015 č. j. 3438/3.30/15-3 – a v rozporu s ustanovením § 135 o. s. ř. toto rozhodnutí přezkoumával, čímž došlo k porušení ustanovení § 132 o. s. ř., uplatňuje tím skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jež byla za podmínek uvedených v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 dovolacím důvodem podle právní úpravy dovolacího řízení účinné do 31. 12. 2012 (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998 sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný pod č. 161 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1384/2000). Nejvyšší soud proto rovněž v této části dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V části výroku o věci samé, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba co do částky 96 600 Kč (nárok z konkurenční doložky) s příslušenstvím, závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých předpokladů vzniká zaměstnanci právo na náhradu škody, jestliže se po skončení pracovního poměru řídil neplatnou dohodou o konkurenční doložce. Protože se odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v této části podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je v této části opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 4. 1. 2013 byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena pracovní smlouva se sjednaným druhem práce
– administrativa a dnem nástupu do práce 7. 1. 2013. Podle následně uzavřené pracovní smlouvy ze dne 1. 2. 2013 (s totožným datem nástupu do práce) měl žalobce vykonávat práci označenou jako „Business Development Manager“ v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou do dne 31. 8. 2013 a v článku VI této pracovní smlouvy se strany dohodly, že „… obchodní zástupce nesmí po dobu 12 celých kalendářních měsíců následujících po měsíci, ve kterém tato smlouva skončila v určené územní oblasti vykonávat na vlastní a/nebo cizí účet činnost, která je předmětem smlouvy, a/nebo jakoukoli jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zastoupeného“. Dále bylo zjištěno, že žalobce dne 18. 12. 2013 uzavřel pracovní smlouvu se společností XY, na základě které byl sjednán pracovní poměr na dobu určitou od nástupu žalobce do práce dne 1. 1. 2014 do dne 31. 12. 2014, že žalobce byl přijat jako „pomocná síla v kanceláři a ve skladu“ a že pracovní doba byla sjednána na 25 hodin týdně a hrubá měsíční mzda ve výši 16 200 Kč. Žalobce se u společnosti LENUNG a. s. dne XY zúčastnil výběrového řízení na pracovní pozici účetní specialista (referent pro PH se specializací refundace DPH ze zahraničí) s nabízeným „platem“ 30 000 Kč „hrubého“, v němž uspěl, avšak pracovní poměr na tuto pozici s ním „nebyl uzavřen“, neboť společnost informoval o existenci konkurenční doložky sjednané v pracovní smlouvě s žalovaným (žalobce v rámci dokládání svých zkušeností předložil též kopii své pracovní smlouvy, ve které si zástupce společnosti LENUNG a. s. všiml konkurenční doložky) a společnost LENUNG a. s. tuto skutečnost shledala „rizikovou“.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem sporu je nárok z (neplatné) konkurenční doložky sjednané v dohodě ze dne 1. 2. 2013 označené jako „pracovní smlouva“ – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb. a č. 399/2012 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 7. 2013 (dále jen „zák. práce“), za subsidiárního užití (srov. § 4 zák. práce) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

Podle ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce byla-li sjednána konkurenční doložka, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, je součástí konkurenční doložky závazek zaměstnavatele, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku. Peněžité vyrovnání je splatné pozadu za měsíční období, pokud se smluvní strany nedohodly na jiné době splatnosti.

Podle ustanovení § 310 odst. 2 zák. práce může konkurenční doložku zaměstnavatel se zaměstnancem sjednat, jestliže to je možné od zaměstnance spravedlivě požadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v zaměstnání u zaměstnavatele a jejichž využití při činnosti uvedené v odstavci 1 by mohlo zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost.

V projednávané věci soudy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dovodily, že konkurenční doložka sjednaná v „pracovní smlouvě“ uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 1. 2. 2013 (kterou soudy správně posoudily jako dohodu o změně pracovní smlouvy ze dne 4. 1. 2013) je absolutně neplatná [§ 39 obč. zák., § 19 písm. d) zák. práce], neboť v rozporu s ustanovením § 310 odst. 1 zák. práce nebyl její součástí závazek žalovaného, že žalobci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku [srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4393/2015 nebo ve vztahu k obdobné právní úpravě obsažené v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, uveřejněný pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1773/2008, uveřejněný pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010, z nichž vyplývá, že v případě dohod o konkurenční doložce se akcentuje zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat, garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a z toho vyplývající požadavek na vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání o konkurenční doložce vyplývají; vzhledem k tomu je třeba chápat dohodu o konkurenční doložce vždy jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli, a z tohoto důvodu nelze konkurenční doložku platně sjednat bez současného závazku zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání].

Vznikla-li následkem neplatnosti konkurenční doložky zaměstnanci škoda a nezpůsobil-li tuto neplatnost zaměstnanec výlučně sám [to je z povahy věci vyloučeno,
je-li konkurenční doložka neplatná (tak jako v posuzované věci) z důvodu absence závazku zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání], nemůže být neplatnost konkurenční doložky zaměstnanci na újmu (srov. § 18 odst. 2 větu druhou zák. práce). Vzniklou škodu je proto zaměstnavatel povinen zaměstnanci nahradit (§ 21 zák. práce), a to podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce, vznikla-li zaměstnanci škoda při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům, nebo podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce, způsobili-li zaměstnanci škodu porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jménem zaměstnavatele (srov. též odůvodnění již zmíněných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1773/2008 a ze dne 19. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4393/2015 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4339/2011). Za škodu pak zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za předpokladu, že mezi vzniklou škodou a porušením právní povinnosti, která se do poměrů účastníků promítla v podobě neplatné dohody o konkurenční doložce, existuje vztah příčinné souvislosti (tj. bez neplatné konkurenční doložky by škoda nevznikla tak, jak vznikla).

Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Škoda, kterou je zaměstnavatel povinen v případě neplatné konkurenční doložky zaměstnanci nahradit, může spočívat též v ušlém výdělku zaměstnance u jiného zaměstnavatele, s nímž neuzavřel pracovní smlouvu (a nenastoupil k němu do pracovního poměru) jen proto, že se řídil neplatnou dohodou o konkurenční doložce (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4339/2011).

V projednávané věci se žalobce – jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů – u společnosti LENUNG a. s. dne XY zúčastnil výběrového řízení na pracovní pozici účetní specialista (referent pro DPH se specializací refundace DPH ze zahraničí), v němž uspěl, avšak pracovní poměr s ním „nebyl uzavřen“, neboť společnost LENUNG a. s. informoval o konkurenční doložce sjednané v pracovní smlouvě s předchozím zaměstnavatelem (žalovaným, který – jak vyplývá z jeho vyjádření k žalobě – podnikal v oblasti refundace DPH a spotřební daně pro mezinárodní silniční přepravce) a společnost LENUNG a. s. tuto skutečnost shledala „rizikovou“. Za těchto okolností je nepochybné, že žalobci vznikla škoda, která spočívá v ušlém výdělku u společnosti LENUNG a. s. a jejíž příčinou byla neplatná konkurenční doložka sjednaná mezi žalobcem a žalovaným, neboť kdyby této konkurenční doložky nebylo, žalobce by uzavřel pracovní poměr se společností LENUNG a. s., v němž by dosahoval výdělku spojeného s prací účetního specialisty, jenž byl vyšší než výdělek, který dosahoval u svého tehdejšího zaměstnavatele XY. Na příčinné souvislosti mezi neplatnou konkurenční doložkou sjednanou mezi žalobcem a žalovaným a vzniklou škodou nemůže nic změnit ani odvolacím soudem akcentovaná okolnost, že žalobce neměl v úmyslu se neplatnou konkurenční doložkou řídit a že se proto ucházel o zaměstnání u společnosti LENUNG a. s., neboť z hlediska uvedené příčinné souvislosti je podstatné, zda se zaměstnanec skutečně řídil neplatnou dohodou o konkurenční doložce [byť by k tomu byl „přinucen“ tím, že zaměstnavatel, u něhož se ucházel o zaměstnání, jej z důvodu (neplatně) sjednané konkurenční doložky odmítl přijmout do pracovního poměru], a nikoli, zda to bylo také jeho úmyslem. Rozhodující v posuzovaném případě je, že kdyby nebylo neplatné konkurenční doložky, žalobce by nastoupil do práce u společnosti LENUNG a. s. a dosahoval tam vyššího výdělku než u zaměstnavatele XY, a že bez neplatné konkurenční doložky by mu tedy tato škoda na výdělku nevznikla tak, jak vznikla.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že žalobci žádné plnění z (neplatné) konkurenční doložky nenáleží, a to ani v podobě nároku na náhradu škody, neboť tu není zjištěna žádná škoda, která by byla žalobci vznikla právě proto, že by se on sám předmětnou konkurenční doložkou řídil, není správný. Správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen.

Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej v části výroku o věci samé, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do částky 96 600 Kč s příslušenstvím, a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (v části v níž byla zamítnuta žaloba co do částky 96 600 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o náhradě nákladů řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 10. 2019

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

www.nsoud.cz