usnesení ÚS 1159/18

I.ÚS 1159/18 ze dne 23. 10. 2018





Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu




Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Františka Cudlína, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kratochvílem, advokátem, se sídlem Česká 26/41, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2018 č. j. 21 Cdo 3026/2017-262, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2017 č. j. 19 Co 79/2017-221 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. října 2016 č. j. 9 C 249/2015-180, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí


1. Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. dubna 2018, podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2017 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. října 2016 č. j. 9 C 249/2015-180. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 3, čl. 3, čl. 28 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").  


2. Okresní soud v Českém Krumlově v řízení o žalobě stěžovatele proti žalovanému Zemědělskému družstvu P. o zaplacení 56 427 Kč s příslušenstvím (doplatek mzdy za období červenec 2012 až prosinec 2012), rozsudkem ze dne 10. října 2016 č. j. 9 C 249/2015-180 návrh zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 25 201 Kč.

       

3. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. února 2017 č. j. 19 Co 79/2017-221 k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 7 360 Kč.


4. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. ledna 2018 č. j. 21 Cdo 3026/2017-262 dovolání odmítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 655 Kč.          


II.

Argumentace stěžovatele


5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se podanou žalobou domáhal jednak přiznání nároku na to, aby žalovaný upustil od nerovného zacházení projevujícího se odlišným způsobem nastavení úkolové mzdy na dvou srovnatelných pracovištích, a jednak nároku na to, aby následky nerovného zacházení odstranil tím, že stěžovateli doplatí část úkolové mzdy, která by mu v případě rovného zacházení s porovnávanými zaměstnanci náležela.


6. Stěžovatel namítal, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci, které je částečně způsobeno i neúplnými a nesprávnými skutkovými zjištěními nalézacího i odvolacího soudu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů podle názoru stěžovatele nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry na nich vybudovanými. Stěžovatel od Krajského soudu v Českých Budějovicích, potažmo od Nejvyššího soudu očekával výklad pojmu "práce stejné hodnoty" obsaženého v § 110 zákoníku práce. Tyto soudy ovšem pouze shrnuly závěry učiněné soudem prvního stupně a výkladu tohoto ustanovení se vyhnuly.


7. Stěžovatel má za to, že v předmětné věci právní formalismus převážil nad zájmem na spravedlivé rozhodnutí. Obecné soudy se podle názoru stěžovatele zjednodušujícím způsobem opřely při svém rozhodování o neúplný znalecký posudek znalce a právo na spravedlivý proces stěžovatele porušily tím, že odmítly jít pod povrch problému, tedy zkoumat samotnou podstatu žaloby stěžovatele, a namísto toho se přiklonily k upjatému výkladu právní normy (§ 110 zákoníku práce), jejímž smyslem není ochrana zaměstnavatele jako silnější strany smluvního vztahu, ale naopak ochrana zaměstnancova práva na spravedlivou a nediskriminující odměnu za jím kvalitně odvedenou práci.


III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem


8. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).


9. I když stěžovatel v ústavní stížnosti nenavrhoval zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozhodnutí o posledním opravném prostředku popsal a také přiložil k ústavní stížnosti, tedy je označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti


10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ve věci vydaná rozhodnutí z  hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.    


11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.


12. V posuzovaném případě Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal.  Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jež jim poskytl dostatečnou oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté, které též logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění soudu prvního stupně i soudu odvolacího za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.


13. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry učiněnými soudem prvního stupně, konkrétně že práci ošetřovatele v teletníku T. vykonávanou stěžovatelem nelze považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako je práce ošetřovatele býků v OMD Ch. ve smyslu § 110 odst. 1 zákoníku práce, neboť se ty to práce neshodují ve všech kritériích stanovených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce. Nevykonával-li stěžovatel jako ošetřovatel teletníku T. stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako ošetřovatel býků v OMD Ch., nepříslušela mu stejná mzda jako ošetřovateli býků v OMD Ch. a žalovaný se proto vůči němu nemohl dopustit porušení zásady rovného zacházení při odměňování tím, že s účinností od 1. února 2012 stanovil vnitřním mzdovým předpisem pro ošetřovatele teletníku T. nižší úkolovou mzdu za přírůstek hmotnosti ošetřovaného skotu než pro ošetřovatele býků v OMD Ch.


14. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodnutá právní otázka byla posouzena jinak. V části, v níž stěžovatel v dovolání uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesouhlasil s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci, že v jednání žalovaného nespatřuje porušení rovného zacházení se zaměstnanci), pak dovolání trpělo vadami, pro které nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat.

   

15. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.        


16. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.    

17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.  


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 23. října 2018

                                                                                                                                                                           

                                                                                 

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu




Zdroj: NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu