I.ÚS 811/24 ze dne 15. 5. 2024
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky E. N., zastoupené Mgr. Stanislavem Požárem, advokátem, sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. KSBR 40 INS 22284/2012, 29 NSČR 89/2022-B-148 ze dne 29. prosince 2023 a usnesení Vrchního soudu v Olomoucí č. j. KSBR 40 INS 22284/2012, 4 VSOL 522/2021-B-128 ze dne 26. listopadu 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a insolvenční správkyně Ing. Jany Polachové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 13. září 2012 bylo u Krajského soudu v Brně ("krajský soud") v insolvenční věci stěžovatelky zahájeno insolvenční řízení. Usnesením krajského soudu č. j. KSBR 40 INS 22284/2012-A-14 ze dne 25. února 2013 byl na majetek stěžovatelky prohlášen konkurs. Podáním ze dne 26. června 2020 se stěžovatelka domáhala vynětí pohledávky ve výši 100 200 Kč vyplacené ve prospěch majetkové podstaty stěžovatelky pojišťovnou (Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group) jako na základě zákonného pojištění zaměstnavatele stěžovatelky (k odškodnění ztížení společenského uplatnění stěžovatelky vzniklého vlivem pracovního úrazu).
3. Krajský soud návrhu stěžovatelky napadeným usnesením vyhověl. Uvedl, že peněžitá pohledávka stěžovatelky z titulu ztížení společenského uplatnění je exekučně postižitelná. Není totiž obsažena v taxativním výčtu nepostižitelných pohledávek v § 317 až 319 občanského soudního řádu a nedopadá na ni ani výjimka podle § 412 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. května 2019. Přesto soud dospěl k závěru, že pohledávka nenáleží podle § 207 odst. 1 insolvenčního zákona do majetkové podstaty, neboť na ni lze rovněž pohlížet jako na věc nehmotnou (§ 496 odst. 2 občanského zákoníku), u které výkon rozhodnutí podléhá korektivu dobrých mravů (§ 322 odst. 1 občanského soudního řádu). Ponechání finančních prostředků z této pohledávky v majetkové podstatě a jejich následné vydání věřitelům by podle krajského soudu zcela popíralo smysl zákonem zřizovaného pojištění, jehož cílem je ochrana zaměstnanců při práci, a představovalo by výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal odvolání jeden z věřitelů a insolvenční správkyně. Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") změnil usnesení krajského soudu napadeným usnesením tak, že se návrh stěžovatelky na vynětí pohledávky zapsané v soupise majetkové podstaty zamítl. Vrchní soud nesouhlasil s krajským soudem, že pohledávku na náhradu nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění a pohledávku z titulu náhrady nákladů na znalecké ocenění této pohledávky lze považovat za nehmotnou věc ve smyslu § 496 odst. 2 občanského zákoníku. Její ponechání v majetkové podstatě tudíž nepodléhá korektivu dobrých mravů podle § 322 odst. l občanského soudního řádu.
5. Usnesení vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl. Dovodil, že pohledávka stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění není pohledávkou, kterou by nebylo možno postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí podle § 317 občanského soudního řádu. Jde o pohledávku, která náleží do majetkové podstaty podle § 207 odst. 1 insolvenčního zákona, a tudíž se nelze domoci jejího vynětí z majetkové podstaty podle § 226 tohoto zákona.
6. Stěžovatelka trvá na tom, že plnění poskytnuté pojišťovnou z titulu pracovního úrazu nespadá (jakožto plnění za vzniklé trvalé následky na zdraví) do konkursní podstaty a mělo být vyplaceno přímo stěžovatelce. Stěžovatelka se ztotožňuje se závěry krajského soudu, naopak závěry vrchního soudu a Nejvyššího soudu má za vybočující z mezí ústavnosti. Shledává v rozporu s dobrými mravy zahrnout kompenzaci následků poškození zdraví do majetkové podstaty. Stěžovatelce byla již dříve v rámci téhož insolvenčního řízení vyplacena náhrada nemajetkové újmy v částce 31 308 Kč (bolestné, vynaložené náklady na léčbu a poměrná část ztráty na výdělku), očekávala tedy, že jí bude vyplacena i náhrada za ztížení společenského uplatnění. Nestalo-li se tak, bylo porušeno právo stěžovatelky na nedotknutelnost její osoby, jelikož je jí tímto odpíráno plnění, které je přímo spojeno s újmou na tělesné integritě a kompenzuje její újmu na zdraví do budoucna.
7. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
8. Zásah do tělesné a duševní integrity chráněné čl. 7 odst. 1 Listiny je v širším smyslu chápán jako porušení či zhoršení zdraví, jímž může být způsobení zranění, způsobení či zhoršení choroby, ale i pouhé způsobení bolesti. Ustanovení čl. 7 Listiny je rozvinutím ustanovení o právu na život (čl. 6 Listiny) se zřejmým důrazem na zajištění ochrany člověka v běhu jeho života především po fyzické stránce [nález sp. zn. II. ÚS 2379/08 ze dne 9. července 2009 (N 157/54 SbNU 33), bod 11]. K porušení základních práv stěžovatelky zaručených čl. 7 Listiny napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů předcházejícím jejich vydání v tomto smyslu nedošlo.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy v napadených rozhodnutích dospěly při posuzování, zda byly naplněny předpoklady pro vynětí majetku z majetkové podstaty, jak je stanoví § 226 odst. 1 insolvenčního zákona. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, aby náhrada nemajetkové újmy za vzniklé trvalé následky na zdraví spadala do majetkové podstaty a byly z ní uspokojeny nároky věřitelů. Touto námitkou se však soudy již zabývaly. Stěžovatelka staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší.
11. Důvody, pro které Nejvyšší soud a vrchní soud rozhodly napadenými usneseními, jsou v odůvodněních těchto usnesení v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně Ústavní soud odkazuje a konstatuje, že obecné soudy se otázkou, zda ponechání pohledávky na náhradu nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění v majetkové podstatě podléhá korektivu dobrých mravů podle § 322 odst. l občanského soudního řádu, zevrubně zabývaly. Právnímu závěru, že tomu tak není z důvodu, že jde o peněžitou a nikoli exekučně nepostižitelnou pohledávku, nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout.
12. Jak dovolací soud, tak vrchní soud při svém rozhodování vycházely z usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3624/2019-111 ze dne 3. prosince 2019, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil, že peněžitá pohledávka na přiměřené zadostiučinění je exekučně postižitelná a povinný nemůže argumentovat tím, že pohledávka nepodléhá výkonu rozhodnutí z důvodů uvedených v § 322 občanského soudního řádu. Ústavní stížnost proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 783/20 ze dne 7. dubna 2020 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v tomto usnesení konstatoval, že jde o závazný výklad Nejvyššího soudu § 317 a 322 občanského soudního řádu ve vztahu k pohledávce vzniklé z titulu nároku na odčinění nemajetkové újmy podle § 2959 občanského zákoníku, ke kterému Ústavní soud nemá z pohledu ústavnosti výhrady. Předmětem dovolacího přezkumu Nejvyššího soudu bylo v řízení pod sp. zn. 20 Cdo 3624/2019 usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 94/2019-76 ze dne 30. dubna 2019, kterým se Krajský soud v Praze vymezil proti výkladu § 207 insolvenčního zákona přijatému Vrchním soudem v Praze v usnesení č. j. 1 VSPH 2405/2016-B-46 ze dne 23. 5. 2017, na které v ústavní stížnosti odkazuje na podporu svých tvrzení stěžovatelka. Krajský soud v Praze uvedl, že toto jediné usnesení nereprezentuje ustálenou judikaturu vyšších soudů.
13. Na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3624/2019 odkázal Ústavní soud také v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3596/20 ze dne 2. února 2021 v řízení o ústavní stížnosti, v níž bylo namítáno, že soudy plnění, jakým je náhrada újmy způsobené na zdraví (taktéž šlo o náhradu za ztížené společenské uplatnění), přisuzují insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty v konkursu, a nikoliv samotnému poškozenému. Ústavní soud ústavní stížnost, v níž bylo shodně jako v nyní posuzované věci namítáno porušení čl. 7 odst. 1 Listiny, odmítl, když zásah do práv stěžovatelky neshledal. Od svých závěrů vyslovených v citovaném usnesení vztahujících se k aplikaci judikatury Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 20 Cdo 3624/2019) na věc týkající se náhrady za ztížení společenského uplatnění, jež spadá do konkursní podstaty dlužníka, nemá Ústavní soud důvodu se odchýlit.
14. Jde-li o námitku týkající se zákonem č. 31/2019 Sb. novelizovaného znění § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, to, jak bylo odůvodněno v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, se uplatní pouze v případě, kdy je způsobem řešení úpadku dlužníka oddlužení, nikoli konkurs, jak je tomu v případě stěžovatelky. Důvodová zpráva k zákonu č. 39/2019 Sb. uvádí, že ponechání plnění z pojistných smluv dlužníkovi sleduje rovněž účel zachování nebo případně i zvýšení hodnoty majetkové podstaty, kterou je případně možno využít k uspokojení věřitelů v případě zrušení oddlužení a rozhodnutí o řešení úpadku konkursem. Uvádí-li stěžovatelka, že jí již dříve byla insolvenční správkyní vyplacena náhrada nemajetkové újmy v částce 31 308 Kč, šlo o nezabavitelné částky za dané období (viz zpráva insolvenční správkyně ze dne 5. prosince 2018).
15. Poukazuje-li stěžovatelka na skutečnost, že v řízení před krajským soudem dochází ke značným průtahům, nelze než uvést, že právní řád umožňuje za takové situace účastníkům řízení podat stížnost předsedovi soudu podle § 164 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, či návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a téhož zákona.
16. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné porušení základních práv a svobod stěžovatelky, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu
Citace
usnesení sp. zn. I. ÚS 811/24 ze dne 15. 5. 2024
www.usoud.cz