I.ÚS 2644/24 ze dne 9. 10. 2024
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Dany Šmídové, DiS., zastoupené Mgr. Šárkou Oharkovou, advokátkou se sídlem Slezská 949/32, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3100/2023-176 ze dne 27. 6. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 198/2022-148 ze dne 5. 4. 2023 za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka pracovala v sociálních službách u vedlejší účastnice jakožto poskytovatelky sociálních služeb. Na jaře 2021 probíhala pandemie covidu-19. Ministerstvo zdravotnictví vydalo 5. 3. 2021 mimořádné opatření (č. j. MZDR 47828/2020-20/MIN/KAN), kterým nařídilo všem poskytovatelům sociálních služeb provádět jedenkrát za pět dní preventivní testování na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 u všech svých zaměstnanců, kteří přicházejí do styku s uživateli sociálních služeb. Testování mělo proběhnout POC antigenními testy provedenými zdravotnickým pracovníkem, případně antigenními testy poskytnutými zaměstnavatelem, které může provést i laik. Ministerstvo současně nařídilo všem zaměstnancům, kteří přicházejí do styku s uživateli sociálních služeb, se tomuto vyšetření podrobit.
2. Stěžovatelka se testování podrobovala až do 8. 4. 2021. V průběhu času zjistila, že se u ní projevují zdravotní problémy spojené s alergickým obdobím (sama je alergička) a pravidelné testování POC antigenními testy spočívající v zavádění vatových tyčinek do nosu dále nesnese. V úterý 6. 4. 2021 písemně požádala zaměstnavatele o jinou možnost testování - mimo jiné navrhla, že se bude na své náklady testovat méně invazivními testy ze slin. Zaměstnavatel však odpověděl, že stěžovatelčinu požadavku s ohledem na mimořádné opatření ministerstva nelze vyhovět. Stěžovatelka se přesto začala takto sama testovat, o čemž vždy sepsala čestné prohlášení. Ve čtvrtek 8. 4. 2021 se dostavila na pracoviště jako obvykle, nebyla však vpuštěna, protože se nepodrobila testování podle pokynů zaměstnavatele a samotest s čestným prohlášením zaměstnavatel nepovažoval za dostatečný. Obdobná situace se opakovala ještě několik týdnů.
3. Zaměstnavatel stěžovatelce ve středu 28. 4. 2021 navrhl možnost testování stěrem z okraje nosu a zároveň ji upozornil, že její nepřítomnost na pracovišti může být hodnocena jako neomluvená absence a může s ní být rozvázán pracovní poměr. Protože se postoj stěžovatelky nezměnil, zaměstnavatel s ní z důvodu 15 neomluvených absencí na pracovišti dne 18. 5. 2021 okamžitě zrušil pracovní poměr.
4. Stěžovatelka se následně před obecnými soudy domáhala určení, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a její pracovní poměr nadále trvá. Současně požadovala zaplacení náhrady platu.
5. Okresní soud v Přerově stěžovatelce vyhověl, protože podle něj nebyly splněny zákonné podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru (scházela intenzita porušení). Podle okresního soudu nic nebránilo tomu, aby stěžovatelka provedla test ze slin před zdravotnickým pracovníkem a aby si tento test hradila ze svého, což sama navrhovala. Vyšší náklady na pořízení testů ze slin oproti testům z nosu okresní soud nepovažoval za stěžejní argument, a to zvláště za situace, když zaměstnavatel pro svou smluvní lékařku tyto testy ze slin zakoupil a stěžovatelka byla ochotna si je hradit sama. Podle okresního soudu se odmítnutí testování zaměstnancem má posuzovat jako jiná důležitá osobní překážka v práci na straně zaměstnance, za niž zaměstnanci nepřísluší náhrada mzdy (omluvené pracovní volno). Zaměstnavatel měl podle okresního soudu tuto situaci řešit jiným způsobem, který by byl pro stěžovatelku příznivější.
6. Krajský soud však rozsudek okresního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá. Nejvyšší soud pak zamítl také stěžovatelčino dovolání. Soudy uvedly, že mimořádné opatření ministerstva přímo uložilo povinnosti účastníkům pracovněprávních vztahů. Zaměstnavateli nařídilo testy provádět a zaměstnancům nařídilo, aby se testům podrobili. Zaměstnavatel tedy trváním na testování antigenními testy plnil povinnosti plynoucí z právních předpisů a bylo na jeho rozhodnutí, jaký způsob testování pro své zaměstnance zvolí. Stěžovatelka naopak své povinnosti zaměstnankyně neplnila, protože opakovaně nerespektovala pokyny zaměstnavatele učiněné v souladu s právními předpisy. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu podotkl, že zaměstnankyně je oprávněna odmítnout splnění pokynu zaměstnance vydaného v souladu s právními předpisy jen tehdy, ohrozila-li by tím závažně svůj život nebo zdraví (§ 106 odst. 2 zákoníku práce). Stěžovatelka však podle obecných soudů neprokázala, že by jí zdravotní problémy bránily v podstoupení testování způsobem požadovaným zaměstnavatelem.
II. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje rozsudky Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě zrušit, neboť podle ní porušují její právo na ochranu tělesné integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rozsudek Nejvyššího soudu pak také její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Podle stěžovatelky nelze zásah do tělesné integrity člověka zanést do opatření obecné povahy, nemá-li opatření výslovný zákonný rámec. Žádný zákon přitom podle stěžovatelky jedinci neukládá, aby se podrobil testování konkrétně výtěrem z nosu. Stěžovatelka míní, že neměla žádnou zákonnou povinnost prokazovat objektivní důvody, které ji vedly k odmítnutí invazivního testování. Zcela stačilo, když uvedla, že jí to vadí a nad rámec svých povinností předložila lékařskou zprávu a nabídla jinou formu povoleného alternativního způsobu testování. Poukazuje na to, že mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ve svém odůvodnění umožňovalo zaměstnavateli testování méně invazivními způsoby. Nejvyšší soud se navíc podle názoru stěžovatelky většinou jejích tvrzení ohledně zásahu do tělesné integrity vůbec nezabýval, čímž porušil svou povinnost soudní rozhodnutí řádně odůvodnit.
III. Posouzení Ústavním soudem
9. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatelčin návrh je zjevně neopodstatněný.
10. Ústavní soud k tomuto závěru došel ze dvou hlavních důvodů. Za prvé, většina ústavněprávních námitek stěžovatelky nesměřuje k předmětu řízení před obecnými soudy, ale zpochybňuje ústavnost samotného mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví. Za druhé, námitky směřující k předmětu řízení před obecnými soudy ústavně souladným způsobem vypořádal Nejvyšší soud, jehož některé klíčové závěry stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje.
11. Nyní blíže k prvnímu důvodu. V řízení před obecnými soudy šlo zjednodušeně řečeno o to, zda zaměstnavatel mohl či nemohl okamžitě zrušit pracovní poměr se stěžovatelkou. Část stěžovatelčiných námitek však směřuje vůči samotnému mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví. Stěžovatelka především namítá, že zásah do tělesné integrity člověka podle čl. 7 odst. 1 Listiny musí vyplývat ze zákona a povinnost podstoupit testování výtěrem z nosu tak nelze zanést do opatření obecné povahy. Ministerstvo zdravotnictví však takovou povinnost do mimořádného opatření, které je opatřením obecné povahy, zjevně zavedlo, což plyne jak z jasného znění samotného opatření, tak i z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Ao 1/2021-152, v němž Nejvyšší správní soud toto opatření přezkoumával. Není tedy sporu o tom, že povinnost testovat (se) nařídilo ministerstvo v mimořádném opatření. Jestli bylo opatření vydáno v souladu se zákonem, není předmětem projednávané věci. Lze však nad rámec poukázat na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, který vysvětlil, že opatření v souladu se zákonem vydáno bylo a ústavním požadavkům neodporuje [bylo vydáno na základě § 69 odst. 1 písm. i) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve spojení s § 2 odst. 2 písm. m) zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19].
12. Ústavní soud se stěžovatelkou souhlasí, že povinnost plynoucí z mimořádného opatření může zasahovat do jejího práva na ochranu tělesné integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny. Opět jde však o námitku směřující vůči mimořádnému opatření, jehož přezkum není předmětem posuzované věci. Lze každopádně opět odkázat na rozsudek NSS, jenž podrobně vysvětlil, že taková povinnost sleduje legitimní cíl a je ve vztahu k legitimnímu cíli přiměřená. Základní právo adresátů této povinnosti proto v obecné rovině neporušuje.
13. Nyní k druhému důvodu, pro který Ústavní soud návrh stěžovatelky shledal zjevně neopodstatněným. Podstatou sporu před obecnými soudy bylo, že se stěžovatelka odmítla testovat antigenními testy poskytovanými zaměstnavatelem a požadovala testování antigenními testy ze slin. Nejvyšší soud i krajský soud v napadených rozsudcích vysvětlily, že zaměstnavatel v posuzované věci postupoval v souladu s mimořádným opatřením, které mu nařizovalo provádět testování zaměstnanců a umožňovalo mu v prvé řadě vyžadovat po svých zaměstnancích provedení POC antigenního testu zdravotnickým pracovníkem. Oba soudy netvrdí, že by šlo o jediný možný způsob testování. Mimořádné opatření umožňovalo i jiné způsoby testování (např. jen stěrem z okraje nosu či ze slin). Soudy však založily svá rozhodnutí mimo jiné na skutečnosti, že zaměstnavatel stěžovatelce nabídl méně invazivní způsob testování stěrem z okraje nosu, ani ten však stěžovatelka neakceptovala.
14. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti směřuje svou argumentaci výhradně vůči POC antigennímu testování výtěrem z nosohltanu, které považuje za invazivní a omezující její právo na ochranu tělesné integrity. Nikterak se nevypořádává se skutečností, že jí zaměstnavatel nabídl i méně invazivní způsob testování, byť nešlo o test ze slin, ale z okraje nosu. Stěžovatelka pouze opakuje, že jí nepříjemnou bolest způsobuje POC antigenní testování výtěrem z nosohltanu a klíčový závěr Nejvyššího soudu, že zaměstnavatel nabízel alternativní způsoby řešení, nerozporuje. Pouze trvá na tom, že měla právo na testování ze slin. Právo zaměstnankyně na jeden konkrétní způsob testování, neprokáže-li jeho nezbytnost (tj. prokáže, že všechny jiné způsoby ohrožují její zdraví a život, případně jinak neospravedlnitelně omezují její základní práva), však z mimořádného opatření ani ze zákoníku práce nevyplývá.
15. Namítá-li stěžovatelka, že se krajský soud i Nejvyšší soud nezabývaly jejími argumenty ohledně práva osobní nedotknutelnost podle čl. 7 Listiny, není to pravda. Kupříkladu Nejvyšší soud se zásahem do osobní nedotknutelnosti, ale také potenciálně do práv na ochranu života a ochranu zdraví zabýval v bodech 29 až 30 napadeného rozsudku. Zde totiž rozebíral, v jakém případě byla stěžovatelka oprávněna nesplnit pokyn zaměstnavatele vydaný v souladu s mimořádným opatřením. Dospěl k závěru, že to lze tehdy, pokud by tím bezprostředně a závažným způsobem ohrozila svůj život nebo zdraví. Stěžovatelka však podle Nejvyššího soudu v řízení (navzdory poučení) neprokázala, že by ji zdravotní problémy objektivně bránily podstoupit testování způsobem, který vyžadoval zaměstnavatel. Nelze přitom souhlasit se stěžovatelkou, že to nebyla povinna prokazovat. Mimořádné opatření a navazující pokyny zaměstnavatele by se v případě, kdy by každý mohl pouhým nepodloženým tvrzením takový pokyn odmítnout, staly namísto nařízení jen neefektivním přáním.
16. Ústavní soud tak shrnuje, že:
* Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, na základě kterého zaměstnavatel vydal pokyn, posuzoval Nejvyšší správní soud a shledal je ústavně konformním. Ústavní soud na jeho odůvodnění odkazuje.
* Zaměstnavatel v posuzovaném případě postupoval v souladu s tímto mimořádným opatřením a vydal pokyny, které stěžovatelka opakovaně neplnila.
* Zaměstnavatel nabídl stěžovatelce alternativní způsoby testování, které byly šetrnější v zásahu do její tělesné integrity. Stěžovatelka však i tyto alternativní způsoby testování odmítla a nevysvětlila, proč by tomu mělo být jinak.
* Obecné soudy napadené rozsudky podrobně odůvodnily a vypořádaly se s hlavními námitkami stěžovatelky.
17. Ústavní soud proto neshledal, že obecné soudy napadenými rozsudky porušily stěžovatelčina základní práva. Ústavní stížnost tak podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu
Citace
usnesení sp. zn. I. ÚS 2644/24 ze dne 9. 10. 2024
www.usoud.cz