21 Cdo 976/2019-93

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Two steps ahead s. r. o. se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Marie Cibulkové č. 879/11, IČO 01970801, zastoupené JUDr. Jindrou Pavlovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Blanická č. 922/25, proti žalované K. H., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická č. 1659/4, o 45 206,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 49/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2018 č. j. 30 Co 384/2018-74, takto:

I. Dovolání žalované proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. října 2018 č. j. 14 C 49/2018-50 ve výroku o náhradě nákladů řízení, se odmítá.

II. Rozsudek městského soudu se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. října 2018 č. j. 14 C 49/2018-50 se mění tak, že rozsudek pro zmeškání se nevydává.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Okresního soudu v Děčíně dne 2. 1. 2018 se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí 45 206,50 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 25. 7. 2017 měla žalovaná od 18. 9. 2017 pro žalobkyni vykonávat práci ergoterapeuta. Protože podmínkou pro výkon sjednané práce na neurorehabilitační klinice AXON provozované žalobkyní je prohlubování kvalifikace zaměstnanců, uzavřela žalobkyně s žalovanou dne 25. 7. 2017 dohodu o prohloubení kvalifikace spočívající v absolvování „certifikovaných vzdělávacích kurzů CI terapie, Lektor dalšího vzdělávání, Snoezelen, Lokomativ Basic“. Žalovaná, aniž by „dokončila sjednaný rozsah prohlubování kvalifikace a odpracovala sjednanou dobu“, pracovní poměr nečekaně ukončila ve zkušební době ke dni 27. 10. 2017. Žalobkyně v souladu s dohodou o prohloubení kvalifikace „uhradila ceny kurzů, poskytla žalované potřebné pracovní volno na absolvování kurzů, uhradila jí veškeré mzdové nároky a související zákonné odvody“. V souvislosti se čtyřmi vzdělávacími kurzy, které žalovaná ke dni ukončení pracovního poměru absolvovala, žalobkyně vyúčtovala žalované náklady ve výši 45 206,50 Kč sestávající z kurzovného (33 500 Kč), základní mzdy (7 830 Kč), příplatku za práci přesčas (607,50 Kč), příplatku za práci v sobotu a v neděli (216 Kč), odvodu sociálního pojištění (2 207 Kč), odvodu zdravotního pojištění (780 Kč) a nákladů za poskytnuté stravenky TicketRestaurant (66 Kč). Z ustanovení § 234 odst. 1 zákoníku práce žalobkyně dovozuje, že závazek k úhradě vynaložených nákladů zaměstnanci vzniká i tehdy, skončí-li pracovní poměr ještě před prohloubením kvalifikace.

Obvodní soud pro Prahu 6 (poté, co mu věc byla po vyslovení místní nepříslušnosti Okresním soudem v Děčíně postoupena) rozsudkem ze dne 8. 10. 2018 č. j. 14 C 49/2018-50 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 45 206,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 45 206,50 Kč od 28. 10. 2017 do zaplacení (výrok I) a na náhradě nákladů řízení 21 863 Kč k rukám její advokátky (výrok II). Soud prvního stupně shledal, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť žalovaná ani její „právní zástupce“ se nedostavili k jednání nařízenému na den 8. 10. 2018, a to bez včasné a řádné omluvy, ačkoliv předvolání k jednání (spolu s poučením o následcích zmeškání jednání) bylo žalované doručeno do vlastních rukou dne 2. 8. 2018 a zástupci žalované prostřednictvím datové schránky dne 25. 7. 2018, tedy „více jak 10 dnů před jednáním“; skutečnost, že zástupce žalované zaslal do datové schránky soudu omluvu dne 8. 10. 2018 ve 22:36 hodin, nemá na vydání rozsudku pro zmeškání „žádný vliv“. Protože žalobkyně navrhla vydání rozsudku pro zmeškání, soud vzal tvrzení obsažená v žalobě za nesporná a návrhu žalobkyně vyhověl. Věc právně posoudil podle „ust. § 234 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce ve spojení s ust. § 1970 o.z. a § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb.“

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2018 č. j. 30 Co 384/2018-74 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 3 920 Kč k rukám její advokátky (výrok II). Odvolací soud vyšel z obsahu spisu, podle kterého žalovaná po obdržení žaloby dne 23. 2. 2018 podala prostřednictvím „právního zástupce“ odpor proti platebnímu rozkazu, vznesla námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu v Děčíně a písemně se ve věci vyjádřila jak „v rámci odporu“, tak následně podáním ze dne 14. 9. 2018. Zástupce žalované se opakovaně omluvil z účasti na prvním jednání, a to z jednání nařízeného na den 23. 7. 2018 pro kolizi, kterou doložil, a z jednání nařízeného na den 25. 7. 2018 „ze zdravotních důvodů (viróza), které spolu s omluvou ani následně nikterak nedoložil“, přičemž soud oběma žádostem o změnu termínu prvního jednání vyhověl a nařídil jednání na 8. 10. 2018. Přestože podle odvolacího soudu žalované nelze vytknout nedostatek „předchozí procesní aktivity“ spočívající v podání vyjádření k žalobě, nebrání to samo o sobě vydání rozsudku pro zmeškání. Podle odvolacího soudu zástupci žalované nebránilo jeho (dva týdny trvající) onemocnění v tom, aby soudu zaslal včasnou omluvu z jednání „s poukazem na svůj nepříznivý zdravotní stav“, neboť o termínu jednání věděl již od 25. 7. 2018. Jestliže zástupce žalované – jak sám uvedl – v den konání jednání zaspal a probudil se v 10 hodin, přičemž jednání bylo nařízeno na 13 hodinu, měl (vzhledem k jeho působení v Praze) dostatek času dostavit se k jednání, zaslat soudu omluvu (případně se alespoň telefonicky omluvit), nebo „zajistit substituci“. Odvolací soud proto uzavřel, že jednání zástupce žalované jeví známky „určité liknavosti či nedbalosti vedoucí k protahování řízení“, kdy okolnosti jeho nepřítomnosti na prvním jednání „nemohou být vyváženy ani předchozí procesní aktivitou“. Protože v důsledku zmeškání jednání ze strany žalované (jejího zástupce) se skutková tvrzení obsažená v žalobě považovala za nesporná, soud „mohl na tomto základě rozhodnout rozsudkem pro zmeškání bez ohledu na to, zda a kým byly předloženy či označeny důkazy k tvrzeným skutečnostem a jaký byl obsah nabízených důkazů“. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že „formální podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání byly splněny“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jímž rozsudek napadla „ve výroku I“, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Dovolatelka především namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu týkající se předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, na niž odkazuje a ze které dovozuje, že soudy by měly být při vydávání rozsudků pro zmeškání „zdrženlivé“ v těch případech, kdy je žalovaný „procesně aktivní“. Dovolatelka přitom byla před prvním jednáním ve věci „procesně aktivní“, reagovala na „jednotlivé úkony soudu a žalobce“ a sama aktivně podávala ve věci vyjádření (například podáním ze dne 25. 2. 2018 a ze dne 14. 9. 2018), kterými se „jasně vymezila vůči uplatněnému nároku a dala najevo, že nárok popírá a hodlá se proti němu bránit“; měla zájem účastnit se řízení a „aktivně bránit svá práva“. V podání ze dne 14. 9. 2018 navíc dovolatelka „zcela pregnantně rozebrala jednotlivé nároky žalobce, tedy splnila svou povinnost tvrzení, a k tvrzeným skutečnostem navrhla i důkazy“; uvedené podání představovalo „velmi kvalifikovanou obranu žalované, která zjevně zpochybňuje nároky“ uplatněné žalobou. Její „procesní aktivita (rozsáhlá tvrzení a návrhy důkazů)“ proto vylučovala vydání rozsudku pro zmeškání. Poukazuje rovněž na to, že jednání soudu nebylo připraveno tak, aby bylo možné rozhodnout na prvním jednání ve věci, neboť ve svém podání ze dne 14. 9. 2018 navrhla výslech minimálně dvou svědků, avšak „ve spise není žádná aktivita soudu, která by vedla k úvaze, že soud měl jednat jen při jednom jednání“; soud „zjevně nepředvolával svědky“, aby mohl provést dokazování při jednání dne 8. 10. 2018. Dovolatelka dále soudům vytýká, že nevzaly v úvahu povahu pracovněprávního sporu, kde žalované jako zaměstnanci svědčí „postavení chráněné osoby“, a z tohoto důvodu nebylo na místě rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. V napadeném rozhodnutí spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod „ve spojení s principem rovnosti v právech“; má rovněž za to, že rozhodnutí je „naprosto překvapivé“, a to zejména s ohledem na výše popsané „skutečnosti předcházející vydání rozsudku“ a „konstantní judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu“. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovoláním byl rozsudek odvolacího soudu napaden “ve výroku I“, tedy ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen jak ve výroku o věci samé, tak ve výroku o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že Okresní soud v Děčíně (ještě předtím, než rozhodl o své místní nepříslušnosti) ve věci rozhodl platebním rozkazem (doručeným žalované společně s žalobou), proti kterému podala žalovaná odpor, ve kterém se stručně k uplatněnému nároku vyjádřila. Z jednání nařízeného Obvodním soudem pro Prahu 6 na 23. 7. 2018 se zástupce žalované včas omluvil a požádal o odročení jednání „z důvodu vícečetné kolize s jinými jednáními“ (důvod omluvy řádně doložil). Soud žádosti vyhověl a stanovil nový termín jednání na 25. 7. 2018, jednání se však opět nekonalo, neboť zástupce opětovně včas požádal o odročení jednání ze zdravotních důvodů (viróza doprovázená vysokými horečkami), které ani později nedoložil. Nový termín jednání byl stanoven na 8. 10. 2018 v 13:00 hodin; předvolání (obsahující poučení o možných následcích v podobě rozsudku pro zmeškání) bylo žalované doručeno dne 2. 8. 2018 a jejímu zástupci 25. 7. 2018. Dne 14. 9. 2018 bylo soudu doručeno podání žalované, ve kterém se žalovaná blíže k žalobou uplatněnému nároku vyjádřila a ke svým tvrzením navrhla důkazy. K jednání dne 8. 10. 2018 se žalovaná ani její zástupce bez předchozí omluvy nedostavili a žalobkyně proto navrhla, aby soud o žalobě rozhodl rozsudkem pro zmeškání. Teprve až 8. 10. 2018 v 22:36 hodin bylo soudu doručeno podání zástupce žalované, kterým omluvil svoji neúčast na jednání zdravotními důvody (léčbou spálové angíny), které zapříčinily, že jednání „zaspal“, když se probudil až „okolo 10 hodiny dopolední“.

Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na řešení otázky procesního práva, jaké jsou předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§ 49 o. s. ř.) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud může rozhodnout rozsudkem pro zmeškání, jsou-li splněny všechny zákonné předpoklady, a to 1) žalovanému byla soudem doručena žaloba do vlastních rukou, 2) žalovanému bylo doručeno do vlastních rukou předvolání k jednání nejméně deset kalendářních dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, 3) žalovaný byl poučen, že bude rozhodnuto v jeho neprospěch rozsudkem pro zmeškání, jestliže jednání, k němuž byl předvolán, zmešká bez důvodné a včasné omluvy, 4) žalovaný se k jednání, které bylo prvním jednáním o věci, bez omluvy nedostavil, popřípadě jeho omluva, která došla soudu před zahájením jednání, je nedůvodná, 5) žalobce se k prvnímu jednání o věci dostavil a navrhl, aby bylo rozhodnuto pro zmeškání žalovaného, 6) na základě tvrzení obsažených v žalobě o skutkových okolnostech sporu je možné rozhodnout v neprospěch žalovaného, neboť právní posouzení těchto tvrzených skutkových okolností odůvodňuje závěr, že žaloba je opodstatněná, 7) rozsudek pro zmeškání je přípustný a 8) nejsou splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.

Při splnění zákonem stanovených předpokladů soud rozsudek pro zmeškání může vydat, ale nemusí; záleží na jeho úvaze, zda je vhodné o věci rozhodnout kontumačním rozsudkem (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1049 a násl. s. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 33 Cdo 2979/2013). V tomto směru dovolatelka namítá, že její předchozí procesní aktivita vylučovala vydání rozsudku pro zmeškání.

S dovolatelkou lze souhlasit, že z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává právní názor, podle něhož soudy při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání musí brát v úvahu rovněž například předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se eventuálně vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. V každém jednotlivém případě by soud měl přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá například z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008 sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. 26 Cdo 3686/2013 nebo již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 33 Cdo 2979/2013). Obdobný právní názor zaujal Ústavní soud v nálezech ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 428/04, ze dne 23. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 63/05, ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2785/07 a ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 2656/12.

Z judikatury Nejvyššího soudu však rovněž vyplývá, že okolnost, že žalovaný již před prvním nařízeným jednáním vznášel námitky proti skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě a na podporu své skutkové verze nabízel soudu důkazy, vydání rozsudku pro zmeškání nebrání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001 sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, uveřejněné pod č. 122 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 30 Cdo 1779/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2018 sp. zn. 26 Cdo 2007/2018). Zmíněný závěr je podpořen též usnesením Ústavního soudu ze dne 28. ledna 1999 sp. zn. III. ÚS 370/98, v němž se uvádí, že nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, vydá-li soud rozsudek pro zmeškání a využije-li tak nástroje, který je určen k tomu, aby postihl toho účastníka řízení, který po řádném doručení nejméně pět dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, bez důvodné a včasné omluvy zmešká první jednání, které bylo ve věci nařízeno; i když uvedené rozhodnutí bylo vydáno podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001, jsou jeho závěry aplikovatelné i nyní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 33 Cdo 98/2012). Vedle soudní praxe i právní teorie zastává názor, podle něhož zmešká-li žalovaný bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, může soud rozsudek pro zmeškání vydat, i když se před jednáním ve věci písemně vyjádřil, ve vyjádření navrhl zamítnutí žaloby a předložil soudu i listinné důkazy, jichž se dovolává, popř. se dostavil k přípravnému jednání, při němž doplnil svá tvrzení a návrhy na provedení důkazů a učinil další potřebné úkony (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1051).

Soudní praxe takto vymezila prostor pro zvážení soudu, zda – za situace, kdy se řádně předvolaný žalovaný bez předchozí důvodné a včasné omluvy nedostavil k prvnímu jednání, které se ve věci konalo – vydat rozsudek pro zmeškání, či nikoliv. Konečné posouzení se bude odvíjet od individuálních okolností konkrétního případu, vždy však musí mít základ v úvaze, zda dosavadní procesní aktivita žalovaného odůvodňuje rozhodnutí věci jen na základě skutkových tvrzení žalobce na úkor zásady (vyjádřené ve shora uvedené nálezové judikatuře), podle které prioritou v soudním řízení musí vždy zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení, kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat.

V posuzovaném případě žalované nelze upřít procesní aktivitu v podobě zevrubného vyjádření k žalobou uplatněnému nároku a označení důkazů ke skutečnostem uplatněným na svojí obranu. Na druhé straně nelze ponechat bez povšimnutí, že žalovaná svoji procesní aktivitu bezdůvodně „rozmělňovala“ do poměrně dlouhého časového období, jestliže s doplněním stručného vyjádření k žalobě obsaženého v podaném odporu proti platebnímu rozkazu otálela až do doby, kdy na základě omluvy jejího zástupce byla bez projednání věci odročena již dvě nařízená jednání, a že k němu přistoupila až zhruba měsíc a půl poté, co jí (a jejímu zástupci) bylo doručeno předvolání k jednání, které následně zmeškala. Žalovaná navíc neuvedla žádné skutečnosti, které by pozdní omluvu její neúčasti (neúčasti jejího zástupce) na jednání dne 8. 10. 2018 dostatečně omlouvaly. Skutečnosti, kterými svoji neúčast (neúčast svého zástupce) odůvodňovala, naopak nasvědčují – jak správně uvedl odvolací soud – „určité liknavosti či nedbalosti vedoucí k protahování řízení“, kdy „vylíčené okolnosti jeho (rozuměj zástupce žalované – poznámka dovolacího soudu) nepřítomnosti na prvním jednání nemohou být vyváženy ani předchozí procesní aktivitou žalované“; nelze přitom ani přehlédnout, že tvrzené zdravotní důvody na straně zástupce žalované (ať již v případě jednání dne 8. 10. 2018, tak i předchozího jednání nařízeného na 25. 7. 2018) nebyly v řízení ani doloženy.

Pokud tedy odvolací soud s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu zhodnotil procesní aktivitu žalované jako nedostačující pro vyloučení vydání rozsudku pro zmeškání, nelze mu vytknout odklon od judikatury jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu.

Na správnosti uvedeného závěru nic nemění ani pracovněprávní povaha uplatněného nároku. V pracovněprávních vztazích uplatňovaná zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance (představující základní interpretační pravidlo pro aplikaci hmotněprávních norem na pracovněprávní vztahy) nijak neoslabuje procesní odpovědnost účastníka (zaměstnance) za výsledek občanského soudního řízení, která v případě nedostatečné procesní aktivity žalovaného může spočívat též v uplatnění institutu rozsudku pro zmeškání.

Jsou-li splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, omezuje se právní posouzení věci soudem prvního stupně v zásadě jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky, a na závěr, že nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír (§ 153b odst. 3 a § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Další „právní posouzení“ věci spočívá v úvaze, zda na základě žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 1999 sp. zn. 20 Cdo 330/98, uveřejněné pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že podmínka odůvodněnosti uplatněného nároku je splněna tehdy, obsahuje-li žaloba skutková tvrzení o všech okolnostech, které jsou významné pro právní posouzení věci podle hmotného práva. Základem pro vydání rozsudku pro zmeškání proto mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Neúplná tvrzení, z nichž takový závěr odvodit nelze, nebo tvrzení, která jsou s žalobním návrhem (tzv. petitem) v rozporu, neumožňují vyhovět návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání (srov. například usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 12. 1994 sp. zn. 15 Co 437/94, uveřejněné pod č. 45 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 30 Cdo 1779/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. 23 Cdo 216/2008 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012 sp. zn. 33 Cdo 4098/2010).

Předmětem řízení v projednávané věci žalobkyně učinila úhradu nákladů, které jako zaměstnavatel na základě kvalifikační dohody vynaložila na prohloubení kvalifikace žalované (zaměstnankyně).

Uvedenou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že účastníci uzavřeli kvalifikační dohodu dne 25. 7. 2017 a jejich pracovní poměr na základě zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze strany žalované skončil dne 27. 10. 2017 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 10. 2017 (dále jen „zákoník práce“ nebo „zák. práce“).

Podle ustanovení § 234 odst. 1 zák. práce uzavře-li zaměstnavatel se zaměstnancem v souvislosti se zvyšováním kvalifikace kvalifikační dohodu, je její součástí zejména závazek zaměstnavatele umožnit zaměstnanci zvýšení kvalifikace a závazek zaměstnance setrvat u zaměstnavatele v zaměstnání po sjednanou dobu, nejdéle však po dobu 5 let, nebo uhradit zaměstnavateli náklady spojené se zvýšením kvalifikace, které zaměstnavatel na zvýšení kvalifikace zaměstnance vynaložil, a to i tehdy, když zaměstnanec skončí pracovní poměr před zvýšením kvalifikace. Závazek zaměstnance k setrvání v zaměstnání začíná od zvýšení kvalifikace.

Podle ustanovení § 234 odst. 2 zák. práce kvalifikační dohoda může být uzavřena také při prohlubování kvalifikace (§ 230), jestliže předpokládané náklady dosahují alespoň 75 000 Kč; v takovém případě nelze prohloubení kvalifikace zaměstnanci uložit.

Podle ustanovení § 234 odst. 3 zák. práce kvalifikační dohoda musí obsahovat

a) druh kvalifikace a způsob jejího zvýšení nebo prohloubení,

b) dobu, po kterou se zaměstnanec zavazuje setrvat u zaměstnavatele v zaměstnání po ukončení, zvýšení nebo prohloubení kvalifikace,

c) druhy nákladů a celkovou částku nákladů, kterou bude zaměstnanec povinen uhradit zaměstnavateli, pokud nesplní svůj závazek setrvat v zaměstnání.

Smyslem dohody podle ustanovení § 234 zák. práce je stabilizace zaměstnance, jemuž zaměstnavatel umožnil zvýšení nebo prohloubení kvalifikace a který se za to zavázal setrvat u zaměstnavatele po určitou dobu v pracovním poměru. Stabilizace takového zaměstnance v pracovním poměru je v zájmu zaměstnavatele na návratnosti prostředků, které vynaložil v souvislosti se zvyšováním či prohloubením kvalifikace svých zaměstnanců, neboť zaměstnanec, který porušil svůj závazek z dohody uzavřené se zaměstnavatelem podle ustanovení § 234 zák. práce setrvat u zaměstnavatele v pracovním poměru po sjednanou dobu, je povinen uhradit mu náklady spojené se zvýšením nebo prohloubením kvalifikace. Platně uzavřená dohoda ve smyslu ustanovení § 234 zák. práce je právním důvodem, na jehož základě může zaměstnavatel po zaměstnanci požadovat vrácení nákladů spojených se zvýšením (prohloubením) kvalifikace, jimiž jsou kupř. školné a náhrada mzdy za pracovní volno poskytnuté zaměstnanci v souvislosti se zvýšením jeho kvalifikace. Zatímco dohodu o zvýšení kvalifikace lze uzavřít bez ohledu na výši předpokládaných nákladů vynaložených zaměstnavatelem v souvislosti se zvýšením kvalifikace, dohodu o prohloubení kvalifikace mohou účastníci pracovního poměru platně uzavřít pouze tehdy, jestliže předpokládané náklady činí minimálně 75.000,- Kč (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. 21 Cdo 97/2013 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 21 Cdo 2030/2018).

Je-li právním důvodem vzniku závazku zaměstnance k náhradě nákladů na zvýšení nebo prohloubení kvalifikace až platně uzavřená kvalifikační dohoda (nikoliv samotné ustanovení § 234 zák. práce, jak nesprávně dovozuje žalobkyně), vzniká zaměstnanci povinnost k náhradě jen těch vynaložených nákladů, k jejichž náhradě se v dohodě zavázal, a jen v těch případech, s nimiž dohoda vznik této povinnosti (v souladu s ustanovením § 234 odst. 1 zák. práce) spojuje.

Podle skutkových tvrzení obsažených v žalobě žalovaná pracovní poměr zrušením pracovního poměru ve zkušební době rozvázala, „aniž dokončila sjednaný rozsah prohlubování kvalifikace“. Požadavek, podle kterého lze rozsudek pro zmeškání vydat jen na základě takových žalobních tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá, proto vyžaduje, aby žalobkyně – mimo jiné – tvrdila, že účastnice v kvalifikační dohodě povinnost žalované k vrácení vynaložených nákladů na prohloubení kvalifikace sjednaly též pro případ, že ke skončení pracovního poměru dojde před prohloubením kvalifikace. Uvedené skutkové tvrzení však žaloba neobsahuje. Absence tohoto tvrzení, jakož i tvrzení o tom, k náhradě jakých vynaložených nákladů se žalovaná v kvalifikační dohodě zavázala, způsobuje, že na základě žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalované stala nespornými, nelze požadované plnění rozsudkem pro zmeškání přiznat.

Protože právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, není správné, a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že rozsudek pro zmeškání se nevydává [§ 243d písm. b), § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002 sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 2. 2021

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 976/2019

www.nsoud.cz