21 Cdo 95/2017-112

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně O. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Holubem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Tyršova č. 504/5, proti žalované IMCoPharma a.s., se sídlem v Bílovci, Budovatelská č. 1178/35, IČO 27845311, zastoupené Mgr. Radanou Bužkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní č. 406/48, o 27.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 76/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 2016 č. j. 16 Co 249/2015-84, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.9.2016 č. j. 16 Co 249/2015-84 se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 27.200,- Kč se „zákonným“ úrokem z prodlení od 21.9.2014 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované pracovala podle pracovní smlouvy ze dne 12.8.2010 jako „manažer marketingu“ se „smluvně stanovenou“ mzdou ve výši 23.000,- Kč měsíčně. Od jara 2011 nastoupila na rodičovskou dovolenou a do práce se vrátila dne 15.7.2014. Mezitím se však žalovaná přestěhovala, pracovní pozici žalobkyně přejmenovala a obsadila jinou zaměstnankyní. Po návratu pak nutila žalobkyni pracovat na jiné pozici (asistentky marketingu), než měla sjednanou v pracovní smlouvě, a chovala se k ní hrubě ve snaze ji přinutit, aby přistoupila na nové pracovní podmínky (pro žalobkyni nevýhodné) nebo aby okamžitě ukončila pracovní poměr dohodou. Poté, co žalobkyně těmto snahám odolala, předala jí žalovaná mzdový výměr, ve kterém jí od 15.7.2014 jednostranně snížila mzdu na částku 15.556,- Kč měsíčně. Za této situace žalobkyni nezbylo, než aby přistoupila na dohodu o ukončení pracovního poměru z organizačních důvodů ke dni 25.7.2014 s nárokem na odstupné ve výši pětinásobku měsíční mzdy. Žalovaná však podle jejího názoru vypočetla odstupné z nesprávně stanoveného „předpokládaného“ výdělku ve výši 17.556,- Kč měsíčně, a nikoli (správně) z částky 23.000,- Kč měsíčně, „jak to odpovídá právnímu stavu“; po žalované proto požadovala odpovídající doplatek. Současně se žalobkyně domnívá, že výše zmíněný mzdový výměr žalované ze dne 15.7.2014 „posloužil ke snížení odhadovaného průměrného výdělku, ze kterého se vypočítává odstupné“, a takový postup žalobkyně považuje za neplatný.

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 6.10.2015 č. j. 13 C 76/2015-45 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 14.479,61 Kč k rukám její zástupkyně. Soud prvního stupně vycházeje z judikatury dovolacího soudu dospěl k závěru, že v daném případě nebyla mzda mezi účastnicemi dohodnuta v pracovní smlouvě, jak se mylně domnívá žalobkyně, ale byla určena mzdovým výměrem žalované pro první tři měsíce trvání pracovního poměru, a protože „i po skončení zkušební doby, žalobkyně i nadále pobírala mzdu ve stejné výši, tj. 23.000,- Kč, došlo tím ke konkludentnímu stanovení mzdy pro další období“. Mzdový výměr vydaný žalovanou po návratu žalobkyně z rodičovské dovolené by podle soudu prvního stupně byl neplatný, kdyby se týkal mzdy na jiné pozici, než která byla sjednána v pracovní smlouvě; z předmětného mzdového výměru ovšem nic takového nevyplývá. Bylo sice prokázáno, že „žalovaný žalobkyni nevybíravým způsobem tlačil k tomu, aby přijala novou pracovní pozici asistentky marketingového specialisty“, avšak k této změně nedošlo. Také mzdový výměr jiné zaměstnankyně H. J., pracující na pozici specialistky marketingu, „nesvědčí o tom, že by se jednalo o mzdu na pozici asistentky, ale o mzdu nyní odpovídající pozici sjednané v pracovní smlouvě“. Soud prvního stupně proto uzavřel, že po návratu žalobkyně z rodičovské dovolené „byla mzda nově stanovena a z této mzdy bylo správně poskytnuto odstupné“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16.9.2016 č. j. 16 Co 249/2015-84 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 35.273,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Holuba. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni byla při nástupu do pracovního poměru mzda stanovena mzdovým výměrem a nikoliv smluvně. Vytknul mu však, že se nezabýval tím, „zda postup žalované nebyl zjevným zneužitím práva, a tedy zda jednání žalované je možno považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy, a tedy absolutně neplatné“. Při posouzení této otázky odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobkyni bylo před návratem z rodičovské dovolené sděleno, že její původní pozice je obsazena, že bude nově zařazena na pozici asistentky marketingového specialisty a že s ohledem na změnu sídla společnosti bude žalobkyně muset souhlasit se změnou místa výkonu práce. Za uvedeného stavu, aniž by proběhlo jakékoliv jednání s žalobkyní (a to z důvodu, že podle výpovědi ředitele žalované byla žalobkyně pro zaměstnavatele „absolutní nula“), byl žalobkyni při jejím návratu dne 15.7.2014 předán mzdový výměr, kterým jí byla snížena mzda na částku 16.500,- Kč. Vzhledem k uvedeným „konkrétním zjištěním“ dospěl odvolací soud k závěru, že mzdový výměr ze dne 15.7.2014 je ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o.z. pro rozpor s dobrými mravy neplatným právním jednáním. Za tohoto stavu je proto podle názoru odvolacího soudu „v případě zjišťování pravděpodobného výdělku žalobkyně pro účely odstupného nutno vycházet z hrubé mzdy ve výši 23.000, - Kč, a nikoliv jak stanovila žalovaná ve výši 17.556,- Kč“; proto žalobkyni náleží doplatek odstupného v požadované výši.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že mezi účastnicemi vznikl spor o to, zda při určení pravděpodobného výdělku pro účely odstupného postupovala žalovaná v souladu s ustanovením § 355 zák. práce. Odvolací soud však podle názoru dovolatelky vyřešil tuto právní otázku nesprávně, neboť se zaměřil na posouzení platnosti mzdového výměru ze dne 15.7.2014, aniž by „ozřejmil jakoukoli souvislost této skutečnosti s aplikací § 355 zák. práce“. Svůj závěr o tom, že uvedený mzdový výměr je pro rozpor s dobrými mravy neplatným právním jednáním, navíc ani náležitě neodůvodnil, toliko „se zaštítil odkazem“ na „konkrétní zjištění“, která v odůvodnění rozsudku uvedl, a obecným výkladem pojmu dobrých mravů. Žalovaná trvá na tom, že kdyby v rozhodném období u ní žalobkyně pracovala, byla by jí „zcela po právu“ stanovena hrubá mzda ve výši 16.500,- Kč, která odpovídá platu jiných zaměstnanců na stejné pozici, „tak jak to předpokládá ustanovení § 355 zák. práce“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, popřípadě aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 12.8.2010 jako „manažer marketingu“ s tím, že v bodě V. pracovní smlouvy bylo mezi účastnicemi dohodnuto, že „výše mzdy, konkrétní podmínky její výplaty, splatnost, jakož i další podmínky odměňování podle této pracovní smlouvy, jsou upraveny v Příloze č. 1 této smlouvy“. V Příloze č. 1 k pracovní smlouvě žalovaná „stanovila“ žalobkyni mzdu pro první měsíc „zkušebního období“ ve výši 22.000,- Kč a pro druhý a třetí měsíc „zkušebního období“ mzdu ve výši 23.000,- Kč s tím, že „po skončení zkušebního období zaměstnavatel stanoví nový platový výměr s možnými proměnlivými složkami mzdy podle platného prémiového řádu“. Nový mzdový výměr po skončení zkušební doby žalovaná nevydala a žalobkyně nadále pobírala mzdu ve výši 23.000,- Kč měsíčně. Od jara 2011 žalobkyně nastoupila na mateřskou a následně na rodičovskou dovolenou a do práce se vrátila dne 15.7.2014. Téhož dne žalovaná vydala nový mzdový výměr, ve kterém stanovila žalobkyni od 15.7.2014 mzdu ve výši 16.500,- Kč měsíčně. Ke změně sjednaných pracovních podmínek mezi účastnicemi nedošlo. Dne 25.7.2014 uzavřely účastnice dohodu o rozvázání pracovního poměru z důvodu „organizační změny zaměstnavatele spočívající v jeho přesídlení“; současně bylo mezi účastnicemi dohodnuto, že „v souvislosti s ukončením pracovního poměru náleží zaměstnanci (žalobkyni) odstupné ve výši pětinásobku průměrného výdělku“. Ve výplatním termínu za měsíc červenec 2014 žalovaná vyplatila žalobkyni odstupné ve výši 87.780,- Kč (hrubého). Žalobkyně má za to, že žalovaná při stanovení výše odstupného vycházela z nesprávně stanoveného průměrného (pravděpodobného) výdělku žalobkyně, a proto po ní požaduje doplatek ve výši 27.200,- Kč.

Za tohoto skutkového stavu záviselo rozhodnutí soudů - mimo jiné - na vyřešení právní otázky, podle jakých hledisek má být pro účely zjištění pravděpodobného výdělku stanovena hrubá mzda zaměstnance, které by zřejmě v rozhodném období dosáhl. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení této otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá doplatku odstupného, na které jí vzniklo právo při skončení pracovního poměru ke dni 25.7.2014 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2014 (tedy přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 182/2014 Sb., č. 250/2014 Sb. a č. 328/2014 Sb.) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 353 odst. 1 zák. práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.

Podle ustanovení § 355 odst. 1 zák. práce jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek.

Podle ustanovení § 355 odst. 2 zák. práce pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.

Rozhodným obdobím je zásadně předchozí kalendářní čtvrtletí (srov. § 354 odst. 1 zák. práce). Průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období (srov. § 354 odst. 2 zák. práce). Z uvedeného vyplývá, že za situace, kdy nárok na odstupné vznikl žalobkyni ke dni skončení pracovního poměru u žalované (tj. k 25.7.2014), bylo v projednávané věci rozhodným pro zjištění průměrného výdělku žalobkyně období druhého kalendářního čtvrtletí 2014. Protože žalobkyně v tomto období neodpracovala alespoň 21 dnů, odvolací soud při svém rozhodování o opodstatněnosti uplatněného nároku správně „zjišťoval pravděpodobný výdělek žalobkyně pro účely odstupného“.

V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že pravděpodobný výdělek zaměstnance, jenž v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, může být zjištěn z hrubé mzdy, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, jen jestliže se počet odpracovaných dnů blíží stanovené hranici 21 dnů (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.11.2005 sp. zn. 21 Cdo 58/2005, uveřejněném pod poř. č. 35 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Žalobkyně v projednávané věci neodpracovala v rozhodném období druhého kalendářního čtvrtletí 2014 ani jeden den; její pravděpodobný výdělek proto může být zjištěn pouze z hrubé mzdy, které by zřejmě (ve druhém kalendářním čtvrtletí 2014) dosáhla, kdyby (u žalované) pracovala.

Ustanovení § 355 odst. 2 zák. práce patří – jak dále dovodila judikatura soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2016 sp. zn. 21 Cdo 4325/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.4.2011 sp. zn. 21 Cdo 4690/2009) – k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Protože jde o zjištění pravděpodobného výdělku z hrubé mzdy, která by zaměstnancem byla v rozhodném období „zřejmě dosažena“, soud tu přihlíží nejen k tomu, jakou práci měl zaměstnanec ve zkoumaném rozhodném období konat a jaká byla obvyklá výše jednotlivých složek mzdy zaměstnance, ale také k tomu, jakým způsobem byla v rozhodném období odměňována práce, kterou měl zaměstnanec konat, jaké měl podle platných předpisů (kupř. vnitřních předpisů, kolektivní smlouvy) pobírat „pohyblivé“ složky mzdy (odměny), jaké měl zaměstnavatel v rozhodném období prostředky pro poskytnutí odměn svým zaměstnancům apod.; v tímto způsobem vymezeném rámci se soudu současně ukládá
- jako k určitému korektivu - přihlédnout rovněž k výši výdělků, kterých dosáhli na stejné práci spoluzaměstnanci dotčeného zaměstnance, případně jiní zaměstnanci na práci stejné hodnoty. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby zjištěný výdělek byl vskutku „pravděpodobný“, tedy takový, jakého by zaměstnanec zřejmě dosáhl, kdyby u zaměstnavatele v rozhodném období pracoval.

V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – při zjišťování hrubé mzdy, jaké by žalobkyně v rozhodném období (ve druhém kalendářním čtvrtletí 2014) zřejmě dosáhla, kdyby u žalované pracovala, řádně nevymezil relativně neurčitou (abstraktní) hypotézu ustanovení § 355 odst. 2 zák. práce. Jeho úsudek, že v daném případě „pro účely odstupného je nutno vycházet z hrubé mzdy ve výši
23.000,- Kč“, který učinil (pouze) s ohledem na závěr, že „mzdový výměr ze dne 15.7.2014 je neplatným právním jednáním“, nelze považovat za odpovídající zákonu. Odvolací soud nejenže zcela pominul vyjádřit se ke všem rozhodným hlediskům, jak k nim dospěla ustálená praxe dovolacího soudu, především ale náležitě neuvážil, že jím akcentovaným mzdovým výměrem byla žalobkyni stanovena mzda pro období od 15.7.2014, zatímco podkladem úvah o pravděpodobném výdělku žalobkyně mohou být významné pouze okolnosti, které mají vztah ke zkoumanému rozhodnému období, jímž je v daném případě druhé čtvrtletí 2014. Za tohoto stavu je zřejmé, že odvolací soud do rámce svých úvah nezahrnul (všechny) okolnosti rozhodné pro vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení § 355 odst. 2 zák. práce; proto jeho závěry o „výši pravděpodobného výdělku žalobkyně pro účely odstupného“ nemohou (prozatím) obstát.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 4. 2019

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu

www.nsoud.cz