21 Cdo 911/2023-319

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce M. Š., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Voskou, advokátem se sídlem v Praze 4, Psárská č. 1347/1, proti žalované M.C.M. Klosterfrau Healthcare s.r.o. se sídlem v Praze 4, Želetavská č. 1449/9, IČO 04746597, zastoupené Mgr. Janem Karetou, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 81/55, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 122/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2022, č. j. 62 Co 226/2022-273, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,-Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Karety, advokáta se sídlem v Praze 4, Sokolovská č. 81/55.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2022, č. j. 62 Co 226/2022-273, v části, v níž dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 13. 5. 2019, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání žalobce je založeno na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, vycházejících z jeho odlišného názoru na hodnocení provedených důkazů. Žalobce namítá, že „bylo především na žalované, aby nastavila jednoznačná pravidla interních schvalovacích procesů tak, aby nemohlo ke sporu ‚slovo proti slovu‘ dojít v situaci, kterou žalovaná považuje za způsobilou vyústit v naplnění podmínek okamžitého zrušení pracovního poměru“, a „pokud takto pravidla nenastavila …, pak by měl mít soud zvýšené nároky na zaměstnavatele při prokazování údajného porušení povinností“, že „…odvolací soud posvětil však postup Obvodního soudu pro Prahu 4, který vyšel zejména z tvrzení žalované (výpověď jednatele žalované lze považovat spíše za doplnění tvrzení než za důkaz), a nebral v potaz a nijak se nevypořádal s pochybnostmi a argumenty žalobce a naopak … doplnil určité domněnky a pochybnosti o jednání žalobce“. Odvolací soud „zjevně zneužitelným způsobem nastavené postupy interních schvalovacích procesů přičítá k tíži žalobce, resp. mu vyčítá, že se proti tomu dostatečně nezabezpečil, nedostatečně se bránil nařčením a veřejné dehonestaci ze strany jednatele žalované a do jisté míry si způsobil důkazní nouzi sám neuváděním jednatele žalované v kopiích e-mailových zpráv“.

Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).

Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se tak v posuzovaném případě nejedná.

Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobce o nesprávném posouzení míry a intenzity případného porušení povinností ze strany žalobce.

Ve vztahu k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl publikován pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 21 Cdo 497/2019].

Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012). Zároveň je třeba mít na zřeteli, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce, jež zároveň ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu (újmu), ať už majetkovou, nebo morální (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011).

Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy [ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce] závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1890/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2172/2010). Navíc, patří-li ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, a ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 90/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh. obč.).

Bylo-li prokázáno, že žalobce porušil pokyn jednatele žalované o domlouvání a nastavování speciálních cen a slev u distributorů, dle kterého byl k uvedenému jednání oprávněn pouze jednatel žalované, s významnými důsledky do hospodářské sféry žalované, a že v důsledku tohoto jednání žalobce nepochybně došlo k hrubému narušení důvěry ve vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, je závěr odvolacího soudu, že vytýkané jednání žalobce lze považovat za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobce u ní nadále pokračoval, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k povinnosti zaměstnance plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1271/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3840/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3557/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1161/2013, a v nich přijatý právní závěr, že vzhledem k tomu, že jedním ze základních znaků závislé práce je její výkon ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti, jsou zaměstnanci od vzniku pracovního poměru povinni konat práci podle pracovní smlouvy podle pokynů zaměstnavatele – srov. § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a proto musí být povinni plnit pokyny nadřízených, a že povinnost zaměstnanců plnit pokyny nadřízených, která patří k základním povinnostem zaměstnanců uvedeným v ustanovení § 301 zákoníku práce, se týká pouze takových pokynů, které jsou vydány v souladu s právními předpisy, přičemž je právně nerozhodné, jak zaměstnanec hodnotí vydaný pokyn, neboť zaměstnanec je povinen plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy bez ohledu na to, jaké odborné stanovisko k nim zaujímá (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3840/2014)].

V části, ve které směřuje dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 4. 2023

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 911/2023

www.nsoud.cz