21 Cdo 771/2020-353

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. A., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michalem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, K Dolům č. 1924/42, proti žalovanému N. – N. S. (dříve N. s. A.) se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Hugem Hrubým, advokátem se sídlem v Praze, Bryksova č. 939/37, o 354 310 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 127/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2019 č. j. 30 Co 215/2019-190, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 27. 6. 2017 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 354 310 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 62 067 Kč od 1. 5. 2016 do zaplacení, z částky 86 035 Kč od 1. 8. 2016 do zaplacení, z částky 78 278 Kč od 1. 11. 2016 do zaplacení, z částky 59 370 Kč od 1. 2. 2017 do zaplacení a z částky 68 560 Kč od 1. 5. 2017 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 8. 2011 na pozici „lékař – imunolog, alergolog“, že její mzda byla mzdovým výměrem ze dne 4. 8. 2011 stanovena jako základní mzda ve výši 36 000 Kč, osobní ohodnocení ve výši 3 200 Kč po skončení pracovní doby, podíl z objemu jí vyučovaných výkonů ve výši 3 % nad 64 000 bodů a ve výši 5 % nad 90 000 bodů (vyúčtování měsíčně do mzdy z celku) a dále „podíl na komplementu z jejího IČP (žadatel XY)“ ve výši 5 % (vyúčtováno kvartálně do mzdy jako celku), že žalovaný žalobkyni nezaplatil část mzdy tvořenou „podílem z komplementu“ za rok 2016 a první čtvrtletí roku 2017 a že proto žalobkyně dne 19. 5. 2017 „okamžitě zrušila svůj pracovní poměr u žalovaného“. Uvedla, že pojmem „komplement“ se rozumí laboratorní vyšetření, které bylo učiněno na základě žádanky, kterou vystavila žalobkyně. Na základě žádanek vystavených žalobkyní bylo za rok 2016 nasbíráno 8 049 306 bodů, za první čtvrtletí roku 2017 pak 1 931 277 bodů, hodnota jednoho bodu činí 0,71 Kč, přičemž počty bodů i hodnotu jednoho bodu vyplývající z podkladů spolupracující laboratoře žalovaný potvrdil ve svém vyjádření ze dne 25. 5. 2017. Na „části mzdy“ za „podíl na komplementu“ žalovaný „dluží“ žalobkyni za rok 2016 a první čtvrtletí roku 2017 celkem 354 310 Kč.

Žalovaný namítal, že i když celkový počet bodů komplementu činil za rok 2016 8 049 306 bodů, za rok 2017 2 410 872 bodů a hodnota jednoho bodu je 0,71 Kč, činí podíl žalobkyně na komplementu za rok 2016 částku 20 003 Kč a za rok 2017 částku 5 991,02 Kč. Podíl žalobkyně na komplementu dle bodu 4 mzdového výměru ve výši 5 % je totiž třeba počítat z výnosu žalovaného z komplementu ve výši 7 % z celkového počtu bodů komplementu. Vznesený nárok žalovaný proto považuje za „zcela neoprávněný“, žalobkyni naopak bylo „neoprávněně“ vyplaceno asi 124 000 Kč na základě údajných dohod o provedení práce.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 1. 2019 č. j. 43 C 127/2017-153 žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 123 509 Kč k rukám advokáta Mgr. Michala Davida. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána na pozici lékař – imunolog, alergolog na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 8. 2011, že pracovní poměr žalobkyně byl ukončen
dne 19. 5. 2017 a že žalobkyni náležel podle mzdového výměru ze dne 4. 8. 2011 „základní plat“ ve výši 36 000 Kč, osobní ohodnocení ve výši 3 200 Kč a podíl z objemu vyúčtovaných úkonů; podle bodu 4 mzdového výměru byla sjednána „odměna“ žalobkyně jako „podíl na komplementu z IČP žalobkyně (žadatel XY) ve výši 5 %, vyúčtování kvartálně do mzdy v celku“. Dále soud prvního stupně zjistil, že na základě „žádanek na laboratoř“ vystavených žalobkyní bylo za rok 2016 nasbíráno celkem 8 049 306 bodů a za první čtvrtletí roku 2017 bylo nasbíráno 1 931 277 bodů, že hodnota jednoho bodu činila 0,71 Kč a že „jak žalobkyně, tak i žalovaný v roce 2015 vycházeli při výpočtu odměny žalobkyně z komplementu za rok 2014 z 5 % z celkového zisku žalovaného“, nikoli ze 7% výnosu žalovaného, jak namítal žalovaný. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ustanovení bodu 4 mzdového výměru je „dostatečně určité, čemuž odpovídá i následné jednání stran, které při stanovení výše postupovaly shodně“. K námitce žalovaného ohledně bezdůvodného obohacení uvedl, že v letech 2015–2017 byla žalobkyni „splácena odměna z komplementu“, přičemž není rozhodující, „jak byly tyto částky žalovaným popsány“. Nemůže se proto jednat o bezdůvodné obohacení, neboť „jednotlivé částky byly žalobkyni vypláceny, byť opožděně, na základě pracovní smlouvy a v souladu se mzdovým výměrem“.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 8. 2019
č. j. 30 Co 215/2019-190 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 98 036 Kč k rukám advokáta Mgr. Huga Hrubého. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že bod 4 mzdového výměru není dostatečně určitý, neboť z jeho textu „neplyne ani výše peněžitého nároku, který měl žalobkyni náležet, ani způsob výpočtu takového nároku“, přičemž z formulace uvedené ve mzdovém výměru „žádným způsobem nevyplývá, z jaké částky měl být 5% podíl žalobkyně vyplácen.“ Neurčitost „jazykového vyjádření bodu 4 mzdového výměru žalobkyně“ se odvolací soud pokusil vyložit ve smyslu § 35 odst. 2 občanského zákoníku „podle vůle žalované v době, kdy byl mzdový výměr sepsán“, a za tím účelem provedl důkaz výslechem žalobkyně jako účastnice řízení. Výpověď žalobkyně hodnotil jako nevěrohodnou, a proto „neuvěřil ani pro věc zásadnímu tvrzení žalobkyně o tom, že jí byl již v počátku při předložení mzdového výměru vysvětlen vzorec, podle kterého bude vypočítán její mzdový nárok podle bodu 4 předmětného mzdového výměru“. Odvolací soud uzavřel, že ani po provedeném výslechu žalobkyně „nemá za prokázané, jaká vůle žalovaného byla v bodě 4 mzdového výměru žalobkyně ze dne 4. 8. 2011 vyjádřena“, a že je proto „ustanovení“ bodu 4 mzdového výměru „neurčité a žádný konkrétní mzdový nárok z něj žalobkyni neplynul“. Na tomto závěru podle odvolacího soudu nemůže nic změnit ani „praxe zavedená v minulosti u žalované“, která zřejmě spočívala v tom, že „lékařům byla (…) vyplácena částka vypočtená podle toho, kolik peněz získala společnost OmniLab, spol. s r. o. od zdravotní pojišťovny za vyšetření vykazovaná podle žádanek vystavených lékaři žalované včetně žalobkyně“, neboť „základ pro takovou praxi a pro dostatečně jednoznačný výpočet požadovaného mzdového nároku žalobkyně (…) z tohoto zcela neurčitého ustanovení nelze ani v nejmenším vyvodit“. Odvolací soud dodal, že „odměňování vázané na příjmy třetího subjektu (společnosti OmniLab) v rámci pracovněprávního vztahu“ nedává ani „jakýkoliv rozumný smysl“ a nemohlo by mít „ani smysluplnou motivační funkci“.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud se při řešení otázek, „zda následné chování žalovaného jako zaměstnavatele (spočívající v placení části mzdy dle bodu 4 mzdového výměru) po sepisu pracovní smlouvy ze dne 4. 8. 2011, jejíž součástí byl mzdový výměr ze stejného dne, může mít vliv na posouzení určitosti ustanovení“, a „zda je logickým chováním zaměstnavatele vázat část mzdy zaměstnance na příjmy třetího subjektu“, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Následné jednání žalovaného (po vydání mzdového výměru) spočívající v tom, že podle bodu 4 mzdového výměru postupoval nejen Z., který s žalobkyní za žalovaného pracovní smlouvu uzavřel, ale i „další ředitelé žalovaného“, a že „po dobu několika let byla žalobkyni na základě jí generovaných bodů vyplácena část mzdy“ podle bodu 4 mzdového výměru, svědčí podle dovolatelky o tom, že „vůle žalovaného byla od počátku zřejmá a výpočet části mzdy podle bodu 4 mzdového výměru zrovna tak“. Předmětné ustanovení mzdového výměru proto není možné podle ní považovat za neurčité, přičemž za neurčité je nepovažoval ani žalovaný, který „pouze tvrdí jiný výpočet, než který předkládá žalobkyně“. Dovolatelka dále namítá, že část mzdy určená podle bodu 4 mzdového výměru byla vázána na jí vykonanou práci, neboť „bez práce vykonané žalobkyní by nedošlo k odeslání vzorků na laboratorní vyšetření a nemohlo by tedy dojít k bodovému a finančnímu ohodnocení“, že žalovaný „měl finanční zájem na tom, aby lékaři odesílali vzorky na laboratorní vyšetření do společnosti OmniLab, když v té době šlo zcela nepochybně o osoby propojené“, přičemž „žalovaný takový způsob odměňování žalobkyni nejen navrhl, ale jednostranným právním jednáním určil“. Dovolatelka má za to, že pokud by bylo ustanovení bodu 4 mzdového výměru považováno za neurčité, mělo by být posouzeno podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku jako neplatný právní úkon. Protože se jedná o jednostranný právní úkon žalovaného (zaměstnavatele), musel by jeho neurčitost způsobit sám žalovaný, a proto by se jeho neplatnosti z důvodu neurčitosti podle § 20 zákoníku práce nemohl dovolat. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě se vyhovuje.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, eventuálně zamítl. Namítal, že není v dovolacím řízení pasivně věcně legitimován, neboť sporná pohledávka žalobkyně přešla na základě smlouvy o koupi závodu ze dne 13. 5. 2019 (účinné ode dne 1. 10. 2019) na společnost S. A. N. S., a proto došlo podle § 107 odst. 3 občanského soudního řádu ke ztrátě způsobilosti žalovaného být účastníkem dovolacího řízení. K námitce, že odvolací soud nezohlednil následné chování stran při výkladu sporného ustanovení mzdového výměru, žalovaný uvedl, že „se odvolací soud snažil vůli stran a následné jednání stran zjistit ze svědecké výpovědi žalobkyně“, avšak „žalobkyně v řízení neprokázala, že by jí žalovaný průběžně vyplácel tvrzený podíl na komplementu“, naopak vyšlo najevo, že ani jednu z plateb, „které žalobkyně soudu předložila“, není možné považovat za platbu podle bodu 4 mzdového výměru. Otázku, zda je „logickým chováním zaměstnavatele vázat část mzdy zaměstnance na příjmy třetího subjektu“, žalovaný považuje za marginální, nejedná se tedy podle něj o „stěžejní otázku, kterou by bylo nutné vyřešit pro rozhodnutí ve věci“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 8. 2011 na pozici lékaře – imunologa, alergologa, že pracovní poměr byl ukončen dne 19. 5. 2017, že mzda žalobkyně byla stanovena mzdovým výměrem ze dne 4. 8. 2011 a byla tvořena složkami 1) základní mzda 36 000 Kč, 2) osobní ohodnocení 3 200 Kč, 3) podíl z objemu žalobkyní vyúčtovaných úkonů nad 64 000 bodů ve výši 3 % a nad 96 000 Kč ve výši 5 % a 4) podíl na komplementu z IČP žalobkyně ve výši 5 %, vyúčtování kvartálně do mzdy, že komplement činil za první čtvrtletí roku 2016 celkem 1 748 374 bodů, za druhé čtvrtletí roku 2016 celkem 2 423 534 bodů, za třetí čtvrtletí roku 2016 celkem 2 205 000 bodů a za čtvrté čtvrtletí roku 2016 celkem 1 672 398 (za rok 2016 celkem tedy 8 049 306 bodů), za první čtvrtletí roku 2017 činil komplement celkem 1 931 277 bodů, že hodnota jednoho bodu je 0,71 Kč a že výkonná ředitelka žalovaného B. B. požádala v emailu ze dne 28. 5. 2015 žalobkyni, aby vystavila fakturu na společnost OmniLab, spol. s r.o. na částku 186 623 Kč s tím, že tato „suma byla vygenerována dle stejného vzorce, jako v předchozích letech“, a to ve výši 5 % z celkového počtu bodů.

Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na výkladu právního úkonu – mzdového výměru ze dne 4. 8. 2011 – a na vyřešení s tím související otázky hmotného práva, jakými pravidly se řídí výklad pracovněprávních úkonů. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, kdy byla uzavřena pracovní smlouva mezi žalobkyní a žalovaným a kdy byl vydán mzdový výměr (dne 4. 8. 2011) – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 29. 12. 2011 (dále jen „zák. práce“), a dále podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 10. 2011 (dále „obč. zák.“).

Mzda se sjednává v kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě, popřípadě ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem nebo určí mzdovým výměrem (srov. § 113 odst. 1 zák. práce). Mzda musí být sjednána, stanovena nebo určena před začátkem výkonu práce, za kterou má tato mzda příslušet (srov. § 113 odst. 3 zák. práce). Zaměstnavatel je povinen v den nástupu do práce vydat zaměstnanci písemný mzdový výměr, který obsahuje údaje o způsobu odměňování, o termínu a místě výplaty mzdy, jestliže tyto údaje neobsahuje smlouva nebo vnitřní předpis; dojde-li ke změně skutečností uvedených ve mzdovém výměru, je zaměstnavatel povinen tuto skutečnost zaměstnanci písemně oznámit, a to nejpozději v den, kdy změna nabývá účinnosti (srov. § 113 odst. 4 zák. práce). Písemný mzdový výměr musí být zaměstnanci doručen do vlastních rukou (srov. § 334 odst. 1 zák. práce).

Mzdový výměr je jednostranný písemný projev vůle (právní úkon), kterým zaměstnavatel sděluje zaměstnanci údaje o způsobu odměňování za vykonanou práci a údaje o termínu a místě výplaty mzdy. Mzdový výměr je zaměstnavatel povinen vždy vydat a řádně doručit zaměstnanci v den nástupu do práce. Od vydání a doručení mzdového výměru může zaměstnavatel upustit jen tehdy, obsahuje-li mzdové podmínky, za nichž má zaměstnanec konat práci, a termín a místo výplaty mzdy smlouva nebo vnitřní předpis. Nebyla-li mzda sjednána v kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě a ani stanovena ve vnitřním předpisu, mzdový výměr zakládá (i když jde o jednostranné opatření zaměstnavatele) zaměstnanci právo na mzdu za vykonanou práci, a to ve výši a za podmínek v něm uvedených (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 18. 9. 2019 sp. zn. 21 Cdo 1654/2018 nebo rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. 21 Cdo 4002/2013).

Podle § 18 zák. práce se právní úkony řídí § 34 až 39, § 40 odst. 3 až 5, § 41, 41a, 42a, 43, 43a, 43b, 43c, 44, 45, 49a, 50a, 50b a 51 občanského zákoníku. Smlouva podle § 51 občanského zákoníku však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Při výkladu jednostranného právního úkonu (kterým je – jak vyplývá z výše uvedeného – i mzdový výměr) je třeba vycházet se stejných východisek, která platí pro výklad právních úkonů obecně (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1138/2011).

Výkladová pravidla jsou formulována pro případ, že o obsahu právního úkonu vzniknou pochybnosti, a ukládají soudu, aby se s jejich pomocí pokusil nejasnosti o obsahu právního úkonu odstranit. Pracovněprávní úkon (stejně jako ostatní právní úkony) musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný (srov. § 18 zák. práce, § 37 odst. 1 obč. zák.). Jsou-li tedy pochybnosti o obsahu pracovněprávního úkonu, pak pro takový případ se v ustanovení § 35 odst. 2 a 3 obč. zák. (srov. § 18 zák. práce) uvádějí pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost pracovněprávních úkonů odstranit. Závěru o tom, že pracovněprávní úkon je neurčitý nebo nesrozumitelný (a že tedy je pracovněprávní úkon pro neurčitost nebo nesrozumitelnost neplatný), musí vždy předcházet výklad projevu vůle. Pracovněprávní úkon je totiž neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2901/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1842/2010 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. 21 Cdo 949/2013).

Výslovný právní úkon (právní úkon vyjádřený slovy) se vykládá – jak vyplývá z ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. – jednak podle použitého jazykového vyjádření, jednak podle vůle jednajícího (toho, kdo právní úkon učinil). Výklad podle použitého jazykového vyjádření spočívá v rozboru užitých slov a smyslu použitých výrazů. Na vůli jednajícího lze usuzovat z okolností, za nichž ji projevil, včetně chování projevu vůle předcházejícímu, případně též z jeho následného chování, jestliže spolehlivě vypovídá o vůli jednajícího v době projevu. Vůle jednajícího je však prostředkem interpretace projevu vůle, jen jestliže tato vůle není v rozporu s jazykovým projevem. Vypovídá-li tedy použité slovní vyjádření spolehlivě o obsahu právního úkonu, nemůže být interpretován jinak, i kdyby snad vůle jednajícího neodpovídala tomuto jazykovému vyjádření. Uvedené na druhé straně neznamená, že by se mělo lpět jen na doslovném významu použitých výrazů. Smyslem výkladu je zjištění skutečného záměru jednajícího v projevu vůle a opomenuto nemůže být ani to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5111/2015 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5271/2016).

Smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr účastníka tímto způsobem vyjádřený. Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněného pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005), ani nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. též právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn.
3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněném pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).

Při výkladu právního úkonu lze na vůli toho, kdo úkon učinil, usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 7. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1713/98, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1662/2012 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1705/2012).

Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace totiž neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno, a významné je i to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen (k tomu srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1138/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. 21 Cdo 949/2013).

V projednávané věci odvolací soud dospěl ke správnému závěru o jazykové neurčitosti bodu 4 mzdového výměru ze dne 4. 8. 2011, podle nějž žalobkyni náleží jako složka mzdy „podíl na komplementu z Vašeho IČP (žadatel XY) – ve výši 5 %, vyúčtování kvartálně do mzdy jako celku“, a proto se důvodně zabýval tím, „zda i přes neurčitost samotného jazykového vyjádření bodu 4 mzdového výměru žalobkyně není možné ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. vyložit toto ustanovení podle vůle žalovaného v době, kdy byl mzdový výměr sepsán“.

Ze shodných tvrzení účastníků uplatněných v průběhu řízení (viz bod II návrhu žalobkyně na vydání elektronického platebního rozkazu a bod I.5 vyjádření žalovaného k tomuto návrhu) vyplývá, že výrazem „komplement“ použitým ve mzdovém výměru ze dne 4. 8. 2011 žalovaný mínil souhrn laboratorních vyšetření, která byla učiněna na základě žádanek vystavených žalobkyní, vyjádřený v bodech a v návaznosti na hodnotu jednoho bodu v penězích. V řízení před soudy bylo dále zjištěno, že komplement za rok 2016 činil celkem 8 049 306 bodů a komplement za první čtvrtletí roku 2017 činil celkem 1 931 277 bodů a že hodnota jednoho bodu byla 0,71 Kč. Měl-li odvolací soud i za těchto okolností pochybnosti o tom, z jaké částky měl být „podíl na komplementu“ ve výši 5 % stanoven, měl se při výkladu bodu 4 mzdového výměru zabývat též následným chováním účastníků, zejména žalovaného, z něhož by bylo možné usuzovat na jeho vůli v době jejího projevu.

S názorem odvolacího soudu, že na neurčitosti mzdového výměru nemůže nic změnit „ani tvrzení žalobkyně, že jí určité částky vázané na provedená laboratorní vyšetření na základě jí vystavených žádanek ve skutečnosti byly vypláceny“, nelze souhlasit. Pro zhodnocení následného chování účastníků, které je – jak vyplývá z výše uvedeného
– relevantní okolností při výkladu právních úkonů, bylo naopak významné, jaké částky byly žalobkyni za jí vyžádaná laboratorní vyšetření žalovaným vypláceny v obdobích předcházejícím těm, za které žalobkyně uplatňuje nároky v tomto řízení, a zda tyto částky odpovídají podílu ve výši 5 % z peněžního vyjádření souhrnu laboratorních vyšetření, která byla učiněna na základě žádanek vystavených žalobkyní v předcházejících obdobích. Bez povšimnutí nemělo být odvolacím soudem ponecháno ani vyjádření výkonné ředitelky žalovaného B. B. obsažené v emailu ze dne 28. 5. 2015 adresovaném žalobkyni, ve kterém tehdejší ředitelka žalovaného uvedla, že „výsledná suma byla vygenerována dle stejného vzorce, jako v předchozích letech, dle Vaší vzájemné domluvy s Z.“, a které soud prvního stupně správně spojoval s následným chováním stran. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se následným chováním účastníků, zejména žalovaného, náležitě nezabýval, nemůže být jeho závěr o neurčitosti bodu 4 mzdového výměru ze dne 4. 8. 2011 (pro svou předčasnost) správný.

Argumentuje-li odvolací soud ve prospěch svého závěru o neurčitosti bodu 4 mzdového výměru též tím, že „odměňování vázané na příjmy třetího subjektu (společnosti OmniLab) v rámci pracovněprávního vztahu“ nedává ani „jakýkoliv rozumný smysl“ a nemohlo by mít „ani smysluplnou motivační funkci“, pak přehlíží, že pro sjednání, stanovení či určení mzdy zákon stanoví pouze to, že mzda nesmí být nižší než minimální mzda (srov. § 111 odst. 1 zák. práce). V ostatním zákoník práce zaměstnavateli a zaměstnanci umožňuje, aby si mzdu dohodli (popřípadě aby mzdu zaměstnavatel stanovil vnitřním předpisem nebo určil mzdovým výměrem) podle své úvahy. Mzdu lze proto sjednat (stanovit, určit) například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, nebo jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů zaměstnance nebo hospodářských výsledků zaměstnavatele, ale i jako mzdu (popřípadě její část) závislou na splnění jiných kritérií a ukazatelů, bez ohledu na to, zda způsob sjednání (stanovení, určení) mzdy má v konkrétním případě „rozumný smysl“ a zda může plnit „motivační funkci“.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud neměl důvod zabývat se tvrzením žalovaného, že sporný nárok žalobkyně „z titulu neuhrazené části mzdy za roky 2016 a část roku 2017“ přešel na základě smlouvy o koupi závodu ze dne 13. 5. 2019, která nabyla účinnosti dne 1. 10. 2019, na společnost S. A. N. S., neboť okolnost, že po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, není v dovolacím řízení významná. Pro rozhodnutí o dovolání je totiž rozhodující stav, jaký tu byl v době vyhlášení (vydání) napadeného rozhodnutí, a proto není možné zohlednit ani případné změny, k nimž by později došlo a které by vyžadovaly aplikaci ustanovení § 107a o. s. ř., jehož použití je v dovolacím řízení vyloučeno (srov. § 243b o. s. ř.). Uvedené současně neznamená, že by převod závodu na N. s. A. N. S. (došlo-li k němu) nemohl být v dalším řízení vzat v úvahu, bude-li žalobkyní ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. navrhnuto, aby nabyvatel závodu a dluhu vůči žalobkyni z důvodu neuhrazené mzdy za rok 2016 a část roku 2017 vstoupil do řízení na místo žalovaného.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 9. 2020

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 771/2020

www.nsoud.cz