21 Cdo 5727/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Ovesná č. 356/7, proti žalovanému Statutárnímu městu Ostrava – Městské policii Ostrava se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Nemocniční č. 11/3328, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova č. 502/42, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 175/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2015, č. j. 16 Co 461/2011-198, takto:

I. Rozsudek krajského soudu se mění tak, že se rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. května 2011, č. j. 26 C 175/2010-42, potvrzuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 20.900,- Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 30.900,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zdeňky Doležílkové, advokátky se sídlem v Ostravě, Ovesná č. 356/7.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 26. 7. 2010 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci strážník - hlídkař zvlášť hrubým způsobem. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce:

1) „v blíže nezjištěné době do 23. 6. 2010 porušil povinnosti strážníka městské policie dle ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 553/1991 S., o obecní policii, v tom, že minimálně v pěti případech sám nebo se strážníkem M. H. konstatoval spáchání přestupku dosud neustanovenými osobami, k projednání přestupku podle ustanovení § 86 písm. d) přestupkového zákona nebyl věcně příslušný a aniž by tento přestupek řádně zadokumentoval dle ustanovení § 3, § 37, popř. § 137 a § 138 správního řádu, věc v rozporu se svou pravomocí řešil domluvou dle ustanovení § 84 odst. 1 přestupkového zákona bez vyznačení v příslušných evidencích, čímž umožnil dosud nezjištěnému okruhu pachatelů přestupků vyhnout se postihu, popř. odebrání bodů, ohrozil tedy plnění úkolů veřejné osoby a porušil své povinnosti strážníka zvlášť hrubým způsobem“,

2) „dne 23. 6. 2010 společně se strážníkem M. H. na ulici O. zastavil za pomoci zvláštního výstražného světla (dále jen ZVS) vozidlo dosud nezjištěné řidičky, pro její jednání, v němž byl ze strany žalobce shledán přestupek jízdy do místa zakázaného dopravní značkou, který však řádným způsobem neobjasnili, neprojednali, ani žádným stanoveným způsobem nezadokumentovali, ačkoliv mu bylo známo, že i v případě řešení přestupku tzv. domluvou dle ustanovení § 84 odst. 1 přestupkového zákona je povinen osobu přestupce řádně zjistit, ověřit její přestupkovou bezúhonnost a vyřešení přestupku domluvou řádně zadokumentovat tak, aby v případě recidivy bylo možno k dané skutečnosti přihlédnout, tedy svým jednáním nesplnili povinnost úřední osoby a dosud nezjištěné osobě umožnili vyhnout se projednání přestupku v případě recidivujícího jednání, čímž porušil své povinnosti strážníka zvlášť hrubým způsobem“,

3) „dne 23. 6. 2010 společně se strážníkem M. H. na ulici F. zastavil vozidlo řízené V. L. pro podezření ze spáchání přestupku nedání přednosti v jízdě na místě, kde je to dopravní značkou nařízené, ačkoliv věděl, že k projednání daného přestupku není oprávněn, uvedený přestupek řádně nezadokumentovali a neoznámili příslušnému správnímu úřadu k projednání, když věc naopak formálně ukončili dle ustanovení § 84 odst. 1 přestupkového zákona po tom, co řidič přerušil komunikaci a odjel, ačkoliv věděl, že k takovému opatření není příslušný, čímž porušil své povinnosti úřední osoby řádně dokumentovat přestupek a předložit ho příslušnému orgánu k projednání a současně umožnil podezřelému vyhnout se trestu, tedy porušil své povinnosti strážníka zvlášť hrubým způsobem“,

4) „dne 23. 6. 2010 společně se strážníkem M. H. na ulici F. minimálně ve dvou dalších případech zastavili vozidlo dosud neustanovených řidičů pro podezření ze spáchání přestupku nedání přednosti v jízdě na místě, kde je to dopravní značkou nařízené, ačkoliv věděli, že tento přestupek nejsou oprávněni projednat, neprovedli řádnou identifikaci přestupce, přestupek v rozporu s ustanovením § 86 písm. d) přestupkového zákona řešili domluvou dle ustanovení § 84 odst. 1 přestupkového zákona, čímž porušil svou povinnost úřední osoby dle ustanovení § 10 odst. 2 zákona o obecní policii danou věc předložit příslušnému správnímu úřadu k projednání a tím pachatelům umožnil vyhnout se trestu, čímž porušil své povinnosti strážníka zvlášť hrubým způsobem“,

5) „dne 23. 6. 2010 společně se strážníkem M. H. zastavil za pomoci ZVS vozidlo pro podezření z přestupku spočívajícího v nedání přednosti v jízdě na místě, kde je to dopravní značkou nařízené, ačkoliv věděl, že tento přestupek není dle ustanovením § 86 písm. d) přestupkového zákona oprávněn projednat, přičemž nesplnil povinnost řádně zjistit totožnost řidiče, přijal od něj částku 200,- Kč, kterou řádným způsobem neodevzdali, aniž by okolnosti přestupkového jednání řádným způsobem dokladovali, tedy svým jednáním zmařili objasnění předmětného přestupku a řádný postih řidiče, čímž porušil své povinnosti strážníka zvlášť hrubým způsobem“,

6) „v době od 25. 4. 2010 do 23. 6. 2010 sám nebo společně se strážníkem M. H. minimálně ve 34 případech neoprávněně použil ZVS, aniž by dodržel zákonem stanovené podmínky, tedy ZVS použít v souladu s plněním úkolu strážníka městské policie, kdy ZVS prokazatelně nepoužil v rámci své působnosti při zastavení vozidla v rámci projednání přestupku, součastně porušil čl. VI. odst. 2 směrnice Městské policie Ostrava č.4/2010, kdy o použití ZVS neučinil záznam do knihy provozu a neoznámil jeho použití centru tísňového volání. V rozporu se zákonem a vnitřními předpisy tedy zneužil pravomoc úřední osoby tím, že jako strážník městské policie tam, kde pro to nebyly zákonem stanovené podmínky, vykonal svoji pravomoc, tedy použil ZVS v rozporu s plněním úkolu strážníka městské policie, aniž by jejich použití stanoveným způsobem ohlásil a odůvodnil, tedy porušil své povinnosti strážníka zvlášť hrubým způsobem“.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 26. 7. 2010 je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že v jednání, které je mu kladeno za vinu, nelze spatřovat porušení povinností zvlášť hrubým způsobem. Podstatou jednání vytýkaného pod body 1) až 5) je skutečnost, že žalobce měl vykonávat dohled na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích a že zjištěné pochybení řidičů řešil pouze neformálně, tzv. domluvou. Na místě dospěl společně s kolegou k rozhodnutí, že porušení ze strany řidičů nebylo natolik závažné, aby bylo nutné věc řešit formálně. Vycházel z toho, že jim bylo žalovaným opakovaně zdůrazňováno, že se mají při řešení přestupků „chovat co nejvíce lidsky“. Neformálním napomenutím končí v praxi většina řešených přestupků. Není pravdou, že by od neznámého řidiče převzal částku 200,- Kč a že tuto skutečnost neoznámil, neboť uvedenou záležitost řešil jeho kolega M. H., který řádně vystavil bloček (jméno řidiče nemohl uvést, neboť ten z místa ujel), ale bloček odevzdal až druhý den, neboť musel řešit osobní věci. ZVS při plnění pracovních povinností skutečně použil a toto použití neohlásil, ale neučinil tak úmyslně, ale pouze omylem. Žalobce rovněž namítl, že předmětné okamžité zrušení pracovního poměru nesplňuje formální náležitosti, neboť skutkové vymezení vytýkaného jednání není provedeno nezaměnitelným způsobem, není zřejmé, kdy konkrétně a v kolika konkrétních případech se měl vytýkaného jednání dopustit, a je uvedeno, že měl kontrolovat „dosud neustanoveného řidiče“ v blíže nespecifikovaném počtu případů.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 5. 2011, č. j. 26 C 175/2010-42, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 26. 7. 2010 je neplatné a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 11.080,- Kč k rukám zástupce žalobce. Dovodil, že důvody pod body 1), 2) a 4) „jsou formulovány neurčitě“, neboť „žalovaný vylíčil vytýkané jednání za pomoci velmi vágních formulací, aniž by si řádně zjistil skutkový stav“. „Místo toho, aby žalovaný osoby, od nichž čerpá poznatky o závadovém jednání městských strážníků, řádně identifikoval, vyslechl a konfrontoval se strážníky, se uchýlil v okamžitém zrušení pracovního poměru k neurčitým formulacím typu dosud neustanovené osoby.“ V bodě 3) „žalovaný neprokázal, že se V. L. dopustil přestupkového jednání, které žalobce řádně nezadokumentoval, neboť z účastnické výpovědi žalobce vyplývá, že V. L. se poté, co byl hlídkou zastaven pro přestupkové jednání, choval vůči strážníkům arogantně a pokoušel se o korupční jednání, přičemž žalobce si poznamenal iniciály V. L. a číslo registrační značky jeho auta“. Žalobce sice „během noční směny nesepsal úřední záznam, ale toto pochybení nedosahuje ani intenzity závažného porušení povinností.“ „Incident pod bodem 5) se odehrál především mezi kolegou žalobce M. H. a osobou, která strážníkům ujela, žalobce se žádného porušení povinnosti nedopustil.“ Bylo sice prokázáno, že „žalobce použil minimálně ve 34 případech neoprávněně zvláštní výstražné světlo“, ale soud dospěl k závěru, že „toto provinění nedosahuje intenzity porušení povinností zvlášť hrubým způsobem“.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, č. j. 16 Co 461/2011-82, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 27.524,- Kč k rukám advokáta JUDr. Radka Ondruše. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně ohledně neurčitosti skutkového vymezení pouze u důvodu uvedeného pod bodem 1), kde vytýkané jednání není specifikováno nezaměnitelným způsobem, není zřejmé, kdy konkrétně a ve kterých případech se žalobce měl dopustit vytýkaného jednání (žalovaný vycházel pouze ze záznamů GPS), na rozdíl od důvodů uvedených pod body 2) a 4), kde žalovaný vycházel z doznání žalobce a jeho kolegy M. H. (úřední záznam o podání vysvětlení před Policií ČR), proto žalobci muselo být zřejmé, jaká konkrétní pochybení jsou mu vytýkána. Dovodil, že skutkové vymezení důvodů pod body 2) a 4) je dostatečně konkrétní, podstata tohoto vytýkaného jednání spočívala mj. v tom, že žalobce záměrně neevidoval pachatele přestupků, a nelze tedy žalovanému klást k tíži, že v okamžitém zrušení pracovního poměru neuvedl, koho žalobce přesně nezaevidoval. Strážník obecní policie je při projednávání přestupků v postavení správního orgánu a je vázán zásadou legality, tzn., že nesmí projednávat jen ty přestupky, které se mu zlíbí. Zjistí-li přestupek, je povinen jej zadokumentovat, zjistit totožnost pachatele přestupku a poté rozhodnout o sankci. Případná domluva nezbavuje strážníka obecní policie povinnosti zjistit totožnost pachatele a přestupek zadokumentovat. Žalobce v rozporu se zákonem tímto způsobem nepostupoval, k čemuž se před Policií ČR sám doznal. Jeho kolega M. H. uvedl, že „obdobným způsobem řešili 90% případů a že byli s žalobcem dohodnuti, že na pracovní směně dne 23. 6. 2010 nebudou při řešení přestupků vyvíjet aktivní činnost“. O negativním přístupu žalobce k plnění pracovních povinností svědčí jeho prohlášení, že „přestupky stejně moc neřeší, že je takový laxní a že v práci je spíše na ten odtah vozidel“. Vyřešení přestupku „neformální“ domluvou v případech, kdy strážník vůbec není oprávněn přestupek řešit a jeho povinností je přestupek postoupit příslušnému orgánu, jak tomu bylo i v projednávané věci (např. při nedání přednosti v jízdě na místě, kde je to dopravní značkou nařízené), představuje zcela zásadní porušení zákona, bránění dosažení účelu zákona o přestupcích a zákona o obecní policii (žalobce si byl moc dobře vědom, které přestupky je oprávněn projednávat, o čemž svědčí skutečnost, že společně s kolegou navrhovali pachateli přestupku, že mu uloží blokovou pokutu za jiný přestupek, který jsou oprávněni řešit). Odvolací soud při posouzení intenzity porušení povinností pod body 2) až 4) přihlédl zejména k funkci, kterou žalobce zastával, k jeho postoji k plnění pracovních úkolů, k míře jeho zavinění a ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností a dospěl k závěru, že uvedené vytýkané jednání nelze u strážníků obecní policie tolerovat a bagatelizovat, jak se o to snaží žalobce, že žalobce se vytýkaným jednáním pod body 2) až 4) dopustil porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a že po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Vytýkaným jednáním pod body 5) a 6) se z důvodu nadbytečnosti nezabýval.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozhodl rozsudkem ze dne 18. 11. 2014, č. j. 21 Cdo 2298/2013-144, kterým rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytknul, že náležitě nevzal v úvahu, že vytýkaného porušení uvedených povinností (k nimž při posuzování intenzity porušení pracovních povinností přihlédl) se žalobce dopustil pouze v jediném dni (na pracovní směně dne 23. 6. 2010), přičemž v porovnání k tomu dosavadní soudní praxe považuje za porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem teprve déletrvající neomluvenou nepřítomnost zaměstnance v práci (zpravidla více jak 3 dny). Nezabýval se ani tím, s jakým výsledkem bylo vyřízeno trestní oznámení podané na žalobce v souvislosti s uvedeným porušením jeho povinností. Odvolacím soudem uvažované skutečnosti proto nejsou vzhledem k okolnostem případu úplné a neposkytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a zda lze považovat za splněný požadavek ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, aby zaměstnavatel přistupoval k okamžitému zrušení pracovního poměru „jen výjimečně“.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 6. 2015, č. j. 16 Co 461/2011-198, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 32.464,- Kč k rukám advokáta JUDr. Radka Ondruše. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně neurčitosti skutkového vymezení pouze u důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru uvedeného pod bodem 1). U jednání uvedeného v bodě 5) se podle odvolacího soudu jedná o podružné porušení pracovních povinností ze strany žalobce, které nedosahuje intenzity porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Jednání uvedené pod bodem 6), jež spočívalo v tom, že nebyl učiněn záznam do knihy provozu a nebylo oznámeno použití zvláštní výstražné signalizace centru tísňového volání, se žalobce v období ode dne 25. 4. 2010 do dne 23. 6. 2010 dopustil ve 34 případech, zatímco řádně hlášení učinil pouze ve 3 případech. Přitom účelem vyznačování záznamů a jejich hlášení centru tísňového volání bylo zabránit zneužívání zvláštní výstražné signalizace ze strany strážníků k soukromým účelům či pouze k bezdůvodnému usnadnění průjezdu křižovatkou, což bylo v minulosti medializováno a je veřejností negativně vnímáno. Při posouzení intenzity porušení povinností pod 2 až 4) a pod bodem 6) okamžitého zrušení pracovního poměru přihlédl odvolací soud zejména k funkci, kterou žalobce zastával, k jeho postoji k plnění pracovních úkolů, k míře jeho zavinění a ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností. Po doplnění dokazování konstatoval, že „žalobce se vytýkaného jednání nedopustil pouze v jediném dni (na pracovní směně 23. 6. 2010), nýbrž se u něj jedná o opakované a déletrvající porušování pracovních povinností v období 25. 4. 2010 do 23. 6. 2010“. Dospěl tak k závěru (i když šetřením Policie ČR nebylo prokázáno podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby či úplatkářství), že „žalobce se vytýkaným jednáním pod body 2) až 4) ve spojení s vytýkaným jednáním pod bodem 6) dopustil porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby“, a tím byly splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že se odvolací soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 18. 11. 2014, č. j. 21 Cdo 2298/2013-144, když dovodil, že se žalobce jednání vytýkaného mu v okamžitém zrušení pracovního poměru dopouštěl opakovaně (v období 25. 4. 2010 do 23. 6. 2010). V okamžitém zrušení pracovního poměru je však žalobci pod body 2 – 4 vytýkáno pouze jednání ze dne 23. 6. 2014. Skutečnost, že opakovaně neučinil záznam do knihy provozu a neoznámil použití zvláštní výstražné signalizace centru tísňového volání [jednání uvedené pod bodem 6)], považuje dovolatel pouze za pracovní nedůslednost, která nemůže být hodnocena jako porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázka podmínek, za nichž lze přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které mu bylo doručeno dne 26. 7. 2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2010 [tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí, vyhláška č. 377/2010 Sb., kterou se pro účely poskytování cestovních náhrad mění sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravné a stanoví průměrná cena pohonných hmot, zákon č. 427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony] – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].

Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Jak správně uvedl již odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní kázně není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i specielní charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci. (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod číslem 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod číslem 25/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, ...“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.

Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, lze okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.

Při zkoumání, zda žalobce jednáním vytýkaným v dopise ze dne 19. 5. 2011 porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovních povinností náležitě přihlédl, když dospěl k závěru, že žalobce svým jednáním uvedeným v dopise ze dne 26. 7. 2010 pod body 2) až 4) ve spojení s vytýkaným jednáním pod bodem 6) porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Přihlédl přitom zejména k funkci, kterou žalobce zastával, k jeho postoji k plnění pracovních úkolů, k míře jeho zavinění a ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností [žalobce jako strážník obecní policie je při projednávání přestupků v postavení správního orgánu, je vázán zásadou legality, tzn., že nesmí projednávat jen ty přestupky, které se mu zlíbí, zjistí-li přestupek, je povinen jej zadokumentovat, zjistit totožnost pachatele přestupku a poté rozhodnout o sankci, případná domluva nezbavuje strážníka obecní policie povinnosti zjistit totožnost pachatele a přestupek zadokumentovat (např. pro případ recidivy), přestupky, které není strážník obecní policie oprávněn jakýmkoliv způsobem řešit, je povinen postoupit příslušnému orgánu, žalobce byl s kolegou M. H. dohodnut, že „na pracovní směně dne 23. 6. 2010 nebudou při řešení přestupků vyvíjet aktivní činnost“, a sám uvedl, že „přestupky stejně moc neřeší, že je takový laxní a že v práci je spíše na ten odtah vozidel“]. Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, tak lze úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou.

Odvolací soud však náležitě nepřihlédl k tomu, že, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, lze rozvázat pracovní poměr okamžitým zrušením [namísto rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce], jen odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Jestliže by se u žalobce jednalo - jak tvrdí žalovaný - o opakované a déletrvající porušování pracovních povinností stejného charakteru, pak právě tato skutečnost odůvodňuje závěr, že se nejednalo o situaci, kdy by pracovní poměr nebylo možno ukončit postupem podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem z��k. práce, neboť o tomto jednání žalobce by měli ostatní zaměstnanci povědomí již delší dobu.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné ve věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

Vzhledem k tomu, že dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu, rozhodoval nejen o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243c odst. 3 věta první a § 224 odst. 1 o. s. ř.), ale také znovu o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem (§ 243c odst. 3 věta první a § 224 odst. 2 o. s. ř.). Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalobci náklady potřebné k účelnému uplatňování jeho práva v řízení před odvolacím a dovolacím soudem.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů (odvolacího a dovolacího) řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem pro odvolací řízení ve výši 20.000,- Kč (2 x 10.000,- Kč) a pro dovolací řízení rovněž ve výši 20.000,- Kč (2 x 10.000,- Kč). Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů v odvolacím řízení ve výši 900,- Kč a v dovolacím řízení ve výši 900,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a v dovolacím řízení náklady spočívající v zaplacení soudního poplatku z dovolání ve výši 10.000,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty nemohla být přiznána, neboť advokátka JUDr. Zdeňka Doležílková nedoložila, že by byla plátcem daně z přidané hodnoty.

Žalovaný je povinen náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 20.900,- Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 30.900,- zaplatit žalobci k rukám advokátky JUDr. Zdeňky Doležílkové, která žalobce v řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. listopadu 2016

JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu

www.nsoud.cz