21 Cdo 4711/2017-222

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce ORACLIO s. r. o. se sídlem v Praze 10, Hostivař, Chudenická č. 1059/30, IČO 27164632, zastoupeného JUDr.. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 5/49, proti žalovanému T. V., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Karlem Benešem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída č. 227/50, o 54.415,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 88/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. dubna 2017, č. j. 27 Co 62/2017-184, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 54.415 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 4. 2014 do zaplacení jako úhradu schodku na svěřených hodnotách. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný byl zaměstnancem žalobce a měl uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti. Při inventuře dne 17. 3. 2014 byl zjištěn účetní schodek ve výši 67.938 Kč, který žalovaný téhož dne písemně uznal a zavázal se jej uhradit do 31. 3. 2014. Zjištěný schodek byl ponížen o částku 3.800 Kč a dále o mzdu za březen 2014 ve výší 9.723 Kč, kterou si žalovaný nepřevzal.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. 18 C 88/2015-49, žalovanému uložil zaplatit žalobci 54.415 Kč s úrokem z prodlení „ve výši 8,05 % p. a.“ od 1. 4. 2014 do zaplacení a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech řízení 35.755 Kč k rukám „právního zástupce žalobce JUDr. Jana Malého“. Vyšel z toho, že žalovaný dne 17. 3. 2014, tedy minimálně za tři dny poté, co byl zjištěn schodek na jemu svěřených hodnotách, podepsal listinu označenou jako uznání dluhu, a že tato listina má podle svého obsahu veškeré náležitosti jednostranného uznání závazku ve smyslu ustanovení § 2053 občanského zákoníku („nejde o dohodu dle § 263 odst. 2 zákoníku práce“), v důsledku čehož zakládá vyvratitelnou právní domněnku, že dluh v době uznání trval, a proto důkazní břemeno ohledně neexistence závazků leží na žalovaném. Uzavřel, že žalovanému se nepodařilo v řízení prokázat, že by v době podepisování listiny nazvané „uznání dluhu“ dne 17. 3. 2014 tento dluh neexistoval ani, že by toto právní jednání učinil žalovaný v tísni a nebylo projevem jeho svobodné vůle. Namítá-li žalovaný, že chodil v měsíci březnu 2014 po celou dobu do práce a mzda měla být vyšší, je na něm, aby v případě, že mu nebyla zaplacena mzda za měsíc březen, se tohoto svého nároku po žalobci domáhal buď mimosoudně anebo v samostatném řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 17. 2. 2016, č. j. 27 Co 8/2016-78, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Souhlasil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ve vztahu k průkazu pracovního poměru účastníků založeného pracovní smlouvou ze dne 15. 4. 2012 i ve vztahu k uzavření dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci (žalovanému) k vyúčtování (srov. § 252 zák. práce), konkrétně finančních prostředků utržených z hracích automatů a na baru provozovny žalobce, i s tím, jak hodnotil uznání dluhu vtělené do listiny ze dne 17. 3. 2014 coby platný právní úkon (platné právní jednání). Vytknul mu však, že se řádně nezabýval procesní obranou žalovaného, jeho námitkami zpochybňujícími vznik schodku (jeho výši) i jeho odpovědnost za tento schodek. Uložil soudu prvního stupně, aby „napřímil svou pozornost“ k žalovaným namítaným skutečnostem, relevantním pro posouzení toho, zda dluh z titulu schodku vznikl (event., zda schodek nevznikl v jiné než žalované výši) nebo zda se žalovaný odpovědnosti za tento dluh (škodu) zprostil. Z tohoto důvodu aby „nově zhodnotil dosud provedené důkazy (zejm. výpovědi žalovaného, D. H., Š. V.) a poté je případně (dle výsledku svého hodnocení) zopakoval a doplnil dokazování v intencích návrhu žalovaného, kdy při úvaze o připuštění (provedení) těchto důkazů bude mít na zřeteli okruh skutečností, jež jsou právně významné pro procesní obranu žalovaného, jak tyto vyplývají z hmotněprávních norem upravujících sporný právní poměr účastníků (viz zejm. § 252 zák. práce)“.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, č. j. 18 C 88/2015-155, žalovanému uložil zaplatit žalobci 54.415 Kč s úrokem z prodlení „ve výší 8,05 % p. a.“ od 1. 4. 2014 do zaplacení a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech řízení 62.858,50 Kč, k rukám „právního zástupce žalobce JUDr. Jana Malého“. Znovu vyšel z toho, že žalovaný byl v pracovním poměru u žalobce, že měl uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti za svěřené hodnoty, že dne 14. 3. 2014 bylo zjištěno, že žalovaný neodevzdal tržby v plné výši, a že dne 17. 3. 2014, tedy minimálně za další tři dny, žalovaný podepsal uznání dluhu na částku 67.938 Kč. Uznání dluhu ze dne 17. 3. 2014 posoudil jako „platný právní úkon“ (právní jednání), neboť nebyly prokázány podmínky, pro které by bylo toto právní jednání možné prohlásit za neplatné („Žalovaný měl dostatek času učinit tento úkol svobodně, protože výše schodku byla zjištěna 14. 3. 2014 a k podpisu uznání dluhu došlo až 17. 3. 2014“, „Zároveň nebylo prokázáno, že by uznání dluhu vzhledem ke skutkovým okolnostem bylo v rozporu s dobrými mravy“.). Odmítl námitky žalovaného, že dohoda o hmotné odpovědnosti nebyla řádně uzavřena („existovalo ústní pověření uzavírat pracovní smlouvy včetně dohody o hmotné odpovědnosti, které bylo paní H. B. uděleno jednatelkou společnosti“), že výše způsobené škody nemohla být zjištěna („Skutečnost, že z dané inventury nebyl pořízen zápis, není podstatná, jelikož uznání dluhu přenáší důkazní břemeno na žalovaného, žalobce tudíž výši schodku prokazovat nemusí a je na žalovaném, aby prokázal, že dluh nevznikl.“), že k hotovosti měli přístup i další zaměstnanci žalobce, tudíž není možné zjistit, kdo za způsobenou škodu odpovídá („Byl to žalovaný, který měl jako jediný přístup ke všem peněžním prostředkům v oběhu, byl v nadřízené pozici vůči ostatním číšníkům a tudíž i nesl hlavní odpovědnost za svěřené prostředky.“), a že tržby z provozu automatů jsou příjmem provozovatele GAPA GROUP a nikoliv žalobce, a tudíž že nemohly být hodnotou svěřenou pracovníkům k vyúčtování („Zákon nevyžaduje, aby svěřené hodnoty byly ve vlastnictví zaměstnavatele, postačí, aby s nimi měl zaměstnanec možnost disponovat a aby byly předmětem obratu či oběhu.“). Žalovaný dále neunesl břemeno tvrzení ani důkazní a soud nemohl vyhovět jeho procesní obraně, že mu měla být z dlužné částky odečtena také mzda za březen 2014, přičemž odečtena mu dle mzdového listu měla být pouze čerpaná dovolená a náhrada dovolené, a že výše jeho nároku je 19.215 Kč.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 27 Co 62/2017-184, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 54.415 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 1. 4. 2014 do zaplacení, zamítl a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady za řízení před okresním soudem ve výši 63.411,18 Kč k rukám „jeho právního zástupce“, zároveň rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 9.370 Kč k rukám „jeho právního zástupce“. Znovu souhlasil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně ve vztahu k průkazu pracovního poměru účastníků založeného pracovní smlouvou ze dne 15. 4. 2012, podle níž žalovaný pracoval u žalobce jako číšník s místem výkonu práce v Lázních XY, a k uzavření do ní vtělené dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci (žalovanému) k vyúčtování, konkrétně tržeb (hotovosti) na provozovně žalobce, stejně jako s hodnocením uznání dluhu ze dne 17. 3. 2014 coby platného právního jednání, které založilo vyvratitelnou právní domněnku, že dluh žalovaného v době uznání v uznaném rozsahu trval, a proto bylo na žalovaném, aby prokázal, že dluh vůbec nevznikl, případné vznikl v jiné výši, že byl splněn, či zanikl z jiného důvodu. Vyšel z toho, že schodek představuje škodu na hodnotách, které zaměstnavatel svěřil zaměstnanci, a že vznik schodku se v projednávané věci měl týkat finančních prostředků, s nimiž žalovaný hospodařil, tj. tržeb z baru, prostředků určených na výplatu výher z automatů a tržeb z automatů. Zároveň však podle odvolacího soudu nelze pominout, že tržby z automatů nebyly vlastnictvím žalobce, nýbrž společnosti GAPA Group a. s., a proto je ve vztahu k těmto finančním prostředkům „pojmově vyloučeno“ uvažovat o schodku, to je škodě na hodnotách žalobce. Uzavřel, že ve vztahu k prostředkům z automatů i prostředkům určeným na výplatu výher z automatů byla procesní obrana žalovaného opodstatněná a „vyvrátila předpoklad vzniku schodku na uvedených hodnotách“. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl dále k závěru, že ve vztahu k finančním prostředkům z prodeje zboží na baru neměl žalovaný zajištěnu možnost řádného hospodaření, možnost kontroly nad svěřenými hodnotami, když k těm prostředkům měli přístup všichni zaměstnanci, nadto i zaměstnanci, kteří neměli uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti, to vše v situaci, kdy neexistují relevantní podklady o předávání hotovosti v provozovně žalobce mezi jednotlivými směnami; což lze vztáhnout i na prostředky určené k výplatě výher z automatů. Závěr o absenci vzniku schodku ve vztahu k finančním prostředkům z tržeb automatů a prostředkům určeným k výplatě výher z automatů a závěr o tom, že žalobce nevytvořil pro žalovaného adekvátní podmínky k péči o hodnoty svěřené k vyúčtování a znemožnil mu tak hospodařit se svěřenými hodnotami, starat se o ně, vede k závěru o úplném zproštění odpovědnosti žalovaného za tvrzený schodek.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda schodek na svěřených hodnotách vzniká pouze tehdy, jedná-li se o svěřené hodnoty ve vlastnictví zaměstnavatele. Připomíná ustálenou judikaturu, podle níž svěřenými hodnotami jsou také například zásilky v dopravě (přepravované zboží), návratné obaly a mohou jimi být i předměty ve skladě (příbory, nádobí, ložní prádlo, ručníky). Mohou-li být svěřenými hodnotami i zásilky v dopravě svěřené dopravcem řidiči, přičemž z povahy přepravní smlouvy je zřejmé, že dopravce nemůže být vlastníkem zasílaného zboží, neboť vlastníkem je jiná osoba, zpravidla odesílatel nebo příjemce, vyplývá z toho, že není potřebné, aby hodnoty, které zaměstnavatel svěřil zaměstnanci, byly ve vlastnictví zaměstnavatele. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že by se žalovaný zprostil odpovědnosti za vzniklý schodek proto, že neměl vytvořeny přiměřené pracovní podmínky k péči o hodnoty svěřené k vyúčtování. Zcela totiž opominul skutečnost, že za zaměstnavatele byl za nastavení oběhu peněžních prostředků na provozovně odpovědný právě žalovaný jako provozní. Byla-li za této situace poskytnuta žalovanému ochrana, znamená to, že v rozporu s § 6 odst. 2 o. z, ve spojení s § 3030 o. z., umožnil žalovanému vytěžit z jeho vlastního pochybení a nepoctivosti. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání jako nedůvodné odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném do 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání přípustné, neboť otázka zjištění schodku na hodnotách svěřených k vyúčtování (§ 252 zák. práce) a podmínek zproštění se zcela nebo zčásti odpovědnosti za takto zjištěný schodek, dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalovaný byl v pracovním poměru u žalobce, že měl uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti za svěřené hodnoty a že dne 14. 3. 2014 bylo zjištěno, že žalovaný neodevzdal tržby v plné výši. Vznik schodku se měl týkat finančních prostředků, s nimiž žalovaný hospodařil, tj. tržeb z baru, prostředků určených na výplatu výher z automatů a tržeb z automatů. Běžně se každý týden inventura prováděla porovnáním hotovosti se stavem zásob a sjetinami z výherních automatů, přičemž stejný způsob byl použit i v případě inventury, která zjišťovala výši schodku na svěřených hodnotách, ze které však nebyl pořízen zápis. Dne 17. 3. 2014 žalovaný podepsal „Uznání dluhu“, podle nějž „uznává částku 67 938,- co do důvodu i výše jako svůj dluh vůči věřiteli“ - žalobci, který „vznikl neodevzdáním tržby zaměstnavateli (Oraclio, s. r. o.) dne 14. 3. 2014“.

Vzhledem k tomu, že žalovaný prohlášením ze dne 17. 3. 2014 „uznal částku 67 938,- co do důvodu i výše jako svůj dluh vůči věřiteli“ - žalobci, který „vznikl neodevzdáním tržby zaměstnavateli (Oraclio, s. r. o.), dne 14. 3. 2014“, uplatní se ustanovení § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 29. 12. 2016, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 460/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a další související zákony (dále též jen „o. z.“), podle něhož uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. Věřitel (zde žalobce) tak nemusí dokazovat ani vznik dluhu, ani jeho rozsah v době uznání. Důkazní břemeno se ve smyslu ustanovení § 133 o. s. ř. přesouvá na dlužníka (zde žalovaného), který musí prokázat, že dluh vůbec nevznikl, nebo že byl splněn či zanikl z jiného důvodu.

Žalovaný se v projednávané věci bránil tvrzeními, podle nichž dluh vůbec nevznikl.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá náhrady škody vzniklé na svěřených hodnotách, která byla zjištěna dne 14. 3. 2014 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do dne 23. 6. 2014, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 101/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – dále též jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 252 odst. 1 zák. práce byla-li se zaměstnancem uzavřena dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (dále jen „dohoda o odpovědnosti“), za které se považují hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu, s nimiž má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny, odpovídá za schodek vzniklý na těchto hodnotách.

Podle ustanovení § 252 odst. 5 zák. práce zaměstnanec se zprostí odpovědnosti zcela nebo zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění, zejména, že mu bylo zanedbáním povinnosti zaměstnavatele znemožněno se svěřenými hodnotami nakládat.

Odpovědnost zaměstnance za schodek na hodnotách, které byly zaměstnanci svěřeny k vyúčtování, patří ke zvláštnímu druhu pracovněprávní odpovědnosti za škodu, která se vyznačuje zpřísněnými podmínkami ve vztahu k odpovídajícímu subjektu, tj. zaměstnanci. Odpovědnost za tuto škodu vzniká, prokáže-li zaměstnavatel, že uzavřel se zaměstnancem platnou dohodu o odpovědnosti a že na hotovosti, ceninách, zboží, zásobách materiálu nebo jiných hodnotách (dále též „hodnotách“), které zaměstnanci svěřil k vyúčtování, vznikl schodek. U tohoto druhu odpovědnosti zaměstnavatel není povinen prokazovat zavinění zaměstnance (srov. § 250 odst. 3 zák. práce). Zavinění zaměstnance na vzniku škody se předpokládá, takže zaměstnanec se odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostí zcela, popř. částečně, jen jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění (§ 252 odst. 5 zák. práce).

Je mimo pochybnost, že možnost zvýšené odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení § 252 odst. 1 zák. práce je žádoucí při výkonu každého zaměstnání, v rámci něhož je nutné, aby zaměstnancům byly svěřeny určité hodnoty, s nimiž sami disponují a hospodaří a které jsou povinni ve stanoveném období vyúčtovat. Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách přejímá zaměstnanec na základě písemné dohody o odpovědnosti, která musí obsahovat závazek zaměstnance převzít odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (přesné vymezení hodnot, za které zaměstnanec převzal odpovědnost, zde není nutné). Zákoník práce formou demonstrativního výčtu uvádí hodnoty, kterých se má odpovědnost za schodek týkat; jsou to hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem oběhu nebo obratu a se kterými má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny (srov. § 252 odst. 1 zák. práce).

Kontrola, kterou se zjišťuje úplnost hodnot svěřených zaměstnanci, se provádí vyúčtováním, tj. srovnáním účetního stavu se skutečným stavem. Schodek ve smyslu ustanovení § 252 odst. 1 zák. práce, zjištěný touto kontrolou, pak vyjadřuje skutečnost, že chybí hodnoty, které se odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat. Rozumí se jím rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, a mezi údaji účetní evidence, o který je skutečný stav nižší než účetní stav, nevyjímaje ani schodky na finančních prostředcích (srov. Stanovisko k uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, uveřejněné pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1976). Schodek bývá zpravidla zjišťován inventarizací (fyzickou inventurou u majetku hmotné povahy, popřípadě nehmotné povahy, nebo dokladovou inventurou u závazků a u ostatních složek majetku, u nichž nelze provést inventuru fyzickou) jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků (srov. § 29 a § 30 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví). Není-li schodek zjištěn (prokázán) inventarizací, neznamená to bez dalšího, že by zaměstnavatel neměl proti odpovědnému zaměstnanci nárok na náhradu škody podle ustanovení § 252 zák. práce; zaměstnavatel však musí, má-li být jeho žaloba úspěšná, jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, a skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 920/2006, uveřejněného pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2536/2013, uveřejněný pod číslem 116/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

V projednávané věci, za situace, že žalovaný svůj dluh, který „vznikl neodevzdáním tržby zaměstnavateli (Oraclio, s. r. o.), dne 14. 3. 2014“, uznal „co do důvodu i výše“, opak (že by schodek na svěřených hodnotách nevznikl) najevo nevyšel (§ 133 o. s. ř.). Sám žalovaný přitom slyšen jako účastník řízení do protokolu před soudem prvního stupně dne 15. 10. 2015 mimo jiné uvedl „v pátek se jako pravidelně dělala inventura“, „inventuru jsem dělal v tabulce excel“. Už z toho je zřejmé, že inventura, jejímž výsledkem byl zjištěný schodek, byla provedena (okolnost, že „z dané inventury nebyl pořízen zápis“, na tom ničeho nemění). Vzhledem k tomu, že – jak výše uvedeno – schodkem se rozumí rozdíl mezi skutečným stavem „svěřených hodnot“ (srov. § 252 odst. 1 zák. práce), které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, a mezi údaji účetní evidence, o který je skutečný stav nižší než účetní stav, nevyjímaje ani schodky na finančních prostředcích, není pro vznik odpovědnosti zaměstnance za schodek podstatné, čí byly (komu patřily) hodnoty, které byly zaměstnanci svěřeny, ani to, že nebylo možno rozlišit (oddělit), „jaké finanční prostředky chyběly na baru, na výplatě výher z automatů či na tržbách z automatů“. Podstatné je, že mezi hodnotami, které byly žalovanému zaměstnavatelem svěřeny, a konečným stavem zjištěným při inventuře byl rozdíl (schodek).

Souhlasit nelze (prozatím) ani se závěrem odvolacího soudu o úplném zproštění odpovědnosti žalovaného za tvrzený schodek, protože žalobce nevytvořil pro žalovaného adekvátní podmínky k péči o hodnoty svěřené k vyúčtování a znemožnil mu tak hospodařit se svěřenými hodnotami a starat se o ně („k těm prostředkům měli přístup všichni zaměstnanci, nadto i zaměstnanci, kteří neměli uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti, to vše v situaci, kdy neexistují relevantní podklady o předávání hotovosti v provozovně žalobce mezi jednotlivými směnami“).

Jak vyplývá z ustanovení § 252 odst. 5 zák. práce, má-li se zaměstnanec zcela nebo zčásti zprostit odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, musí prokázat existenci skutečností nasvědčujících tomu, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. Zaměstnanec se zprostí odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách mimo jiné i tehdy, jestliže prokáže, že mu zaměstnavatel nevytvořil přiměřené pracovní podmínky k péči o hodnoty svěřené k vyúčtování, tedy, že mu zanedbáním povinností zaměstnavatele bylo znemožněno hospodařit se svěřenými hodnotami a starat se o ně (srov. – při obdobné právní úpravě - zejména Stanovisko k uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 12, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 37/2001).

Zároveň však platí, že zaměstnanec se nemůže své hmotné odpovědnosti zprostit, jestliže neplněním svých povinností řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [§ 301 písm. d) zák. práce] vznik schodku umožnil. Vztah takového nedbalostního jednání ke vzniku schodku je přitom třeba posuzovat v každém případě individuálně a pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za nichž ke vzniku schodku došlo. Je-li nedbalostní porušení povinností hmotně odpovědným zaměstnancem takového rozsahu, že by bez něho ke vzniku škody (schodku) vůbec nemohlo dojít (tj. že zaměstnanec porušením svých povinností umožnil vznik celého schodku), pak nepřichází v úvahu ani částečné zproštění se odpovědnosti; to závisí na rozsahu porušení povinnosti, kterým byl umožněn vznik škody (schodku).

Nebyla-li na pracovišti s více zaměstnanci, kteří uzavřeli dohodu o hmotné odpovědnosti, dohodnuta společná hmotná odpovědnost, nečiní to jejich individuální dohody o hmotné odpovědnosti neplatnými. Znamená to jen, že rozsah náhrady škody jednotlivých zaměstnanců s individuálními dohodami o hmotné odpovědnosti za schodek zjištěný na společném pracovišti nelze stanovit podle poměru jejich hrubých výdělků a v závislosti na zastávané funkci ve smyslu § 260 zák. práce, ale že budou odpovídat za schodek v plné výši podle rozsahu odpovědnosti jednotlivých zaměstnanců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2426/2009, uveřejněný v časopise Soudní Judikatura ročník 2011, pod pořadovým číslem 21). Ani omezení společné hmotné odpovědnosti jen na některé zaměstnance v prodejně obchodní společnosti nelze samo o sobě bez přihlédnutí ke konkrétním podmínkám na pracovišti považovat za nesplnění povinnosti zajišťovat zaměstnancům pracovní podmínky pro řádné plnění pracovních úkolů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 1975, sp. zn. 5 Cz 27/74, uveřejněné pod číslem 28/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).

Z uvedených hledisek však odvolací soud v projednávané věci nevycházel, když se při zkoumání, zda se žalovaný zprostil odpovědnosti za vzniklý schodek, spokojil s konstatováním, že „k těm prostředkům měli přístup všichni zaměstnanci, nadto i zaměstnanci, kteří neměli uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti“, aniž se zabýval tím, zda žalovaný sám neporušil svoji povinnost řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [§ 301 písm. d) zák. práce], a nezabýval se ani případnou odpovědností za schodek u dalších zaměstnanců, s nimiž taková dohoda byla uzavřena. Nadto v situaci, kdy žalobce tvrdí, že to byl právě žalovaný, kdo ve své pozici „provozního“ nebo „vedoucího číšníka“ měl zajistit, aby na této provozovně byly vytvořeny adekvátní podmínky k péči o hodnoty svěřené k vyúčtování, a že mu tak ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 o. z. nelze umožnit, aby „vytěžil z jeho vlastního pochybení a nepoctivosti“. V řízení navíc nebylo dosud objasněno, jaké bylo skutečné pracovněprávní postavení žalovaného v provozovně žalobce, kde schodek vznikl [„…pracoval u žalobce jako číšník…“, „Do tohoto trezoru žalovaný (v pracovní pozici provozní) předával tržby…“].

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ani v závěru, že žalovaný se zprostil povinnosti nahradit schodek ve smyslu ustanovení § 252 odst. 5 zák. práce (nejméně pro svoji předčasnost), správný. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 3. 2019


JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

www.nsoud.cz