21 Cdo 445/2022-156

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce K. S., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Taťanou Kopkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Štichova č. 597/8, proti žalovanému E., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolská č. 1788/60, o 95 100 Kč s příslušenstvím, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 160/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2021, č. j. 62 Co 205/2021-107, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. dubna 2021, č. j. 16 C 160/2020-80, ve výrocích o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.

II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. dubna 2021, č. j. 16 C 160/2020-80 (s výjimkou výroku o přiznání odměny JUDr. Taťaně Kopkové), se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 29. 7. 2020 a doplněnou dne 29. 9. 2020 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 částku 95 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 3. 2020 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalovaného jako montér – sádrokartonář, že dne 26. 3. 2002 utrpěl pracovní úraz (tříštivou zlomeninu patní kosti), v důsledku čehož je neschopen vykonávat svoji „pracovní profesi“, že po ukončení pracovního poměru u žalovaného byl veden v evidenci úřadu práce a absolvoval rekvalifikaci na práci s počítačem, že od roku 2005 začal opět podnikat ve své profesi, kdy ale „nepracoval fyzicky“, pouze „zaměstnával pracovníky“, že od 16. 6. 2010, kdy mu byl přiznán „invalidní důchod I. stupně v příčinné souvislosti s pracovním úrazem“, mu vedlejší účastník vyplácel za žalovaného náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele, že „později se postupně přidružily potíže s kolenem“, a to v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, proto musel podnikání „postupně omezovat a posléze ukončit“, a že dne 20. 2. 2020 mu vedlejší účastník oznámil, že „renta“ za rok 2019 mu nebude vyplacena z důvodu, že nevykazuje žádné příjmy a není veden v evidenci úřadu práce. Žalobce má za to, že nevykazování příjmů není důvodem pro nevyplacení „renty“, stejně jako skutečnost, že není veden v evidenci úřadu práce.

2. Žalovaný uvedl, že uplatněný nárok „v celém rozsahu“ neuznává, neboť žalobce byl již dne 1. 9. 2019 upozorněn vedlejším účastníkem, že pokud nebude mít za rok 2019 „v rámci OSVČ“ žádné dosažené příjmy, nebude mu náhrada za ztrátu na výdělku za tento rok vyplacena. Má za to, že jednání žalobce, který tři po sobě jdoucí kalendářní roky nedosahoval žádných výdělků, a to i přesto, že obnovil svou živnostenskou činnost, se „jevilo z hlediska odškodňování“ jako „účelové s cílem pouze vylákat výplatu náhrady bez jakékoliv snahy o dosažení výdělku“.

3. Vedlejší účastník namítal, že u žalobce, kterému byl přiznán invalidní důchod I. stupně, zůstal zachován určitý pracovní potenciál, byť snížený, a že proto může vykonávat soustavné zaměstnání s případným omezením. Právo na náhradu za ztrátu na výdělku však zákon nepřiznává a nemůže přiznat „těm zaměstnancům, kteří jsou při výběru zaměstnání z vlastní vůle nečinní, neboť těm z podstaty věci nemůže vzniknout ztráta na výdělku, když o opětovné zařazení na trhu práce neusilují“. Vedlejší účastník má za to, že ze znění ustanovení § 271b odst. 3 zákoníku práce lze dovodit, že vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání u příslušného úřadu práce je podmínkou nároku na rentu v době nezaměstnanosti, což také znamená, že pokud je „poživatel renty“ vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu neposkytování předepsané součinnosti úřadu práce, má to pro něj „vedlejší negativní efekt, že tím zároveň přichází i o rentu do doby, než bude opět někde zaměstnán“. Uzavřel, že pokud tedy žalobce nedosahuje výdělků – příjmů, je potřeba, aby byl „evidován na úřadu práce“.

4. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 20. 4. 2021, č. j. 16 C 160/2020-80, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 19 021,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Sokola a vedlejšímu účastníkovi 600 Kč, že JUDr. Taťaně Kopkové se přiznává odměna ve výši 25 724,60 Kč a že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Vycházel ze zjištění, že žalobce, který pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy jako sádrokartonář, dne 26. 3. 2002 utrpěl pracovní úraz, že byl veden v evidenci úřadu práce a od roku 2005 začal podnikat, že v období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 nebyl veden na úřadu práce ani nepodnikal, měl „pozastavenou činnost k podnikání“, a že pobírá invalidní důchod ve výši 6 359 Kč. Dospěl k závěru, že žalobci, který není plně invalidní (má jen podstatně omezenou možnost pracovního uplatnění a přes následky pracovního úrazu je způsobilý být za stanovených podmínek zaměstnáván), se nepodařilo „důkazně prokázat svůj nárok dle § 120 o. s. ř., tj. nedostál své důkazní povinnosti pro prokázání zákonných důvodů dle § 271b odst. 1, 3 zák. práce“, ze kterého „jasně vyznívá“, že „náhrada přísluší po dobu zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání, příp. dle § 271b odst. 1 zák. práce je třeba dosahovat nějakých výdělků“. Dodal, že skutečnost, že žalobce po pracovním úrazu v době po skončení jeho pracovní neschopnosti nemohl využít svou sníženou pracovní způsobilost, není v příčinné souvislosti s jeho pracovním úrazem a žalovaný tak nemůže nést za tuto situaci žádnou odpovědnost.

5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9. 2021, č. j. 62 Co 205/2021-107, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému 6 340,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Sokola a vedlejšímu účastníku na straně žalovaného 300 Kč. Na základě zjištění, že žalobci byla „přiznána (nyní) invalidita I. stupně“, tj. že mu v důsledku pracovního úrazu poklesla pracovní schopnost o 35 % - 49 %, dovodil, že mu byl „do jisté míry“ zachován pracovní potenciál. Uvedl, že žalobce, který tvrdil, že od roku 2005, kdy se rekvalifikoval v oboru práce s počítačem, začal sám podnikat v oboru sádrokartonář, kde zaměstnává (příp. zaměstnával) další osoby a podniká „dosud“, „nenabídl“ ani přes poučení soudem prvního stupně podle § 118b odst. 1 o. s. ř. a § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žádná „relevantní tvrzení k tomu, proč dosahoval nulových příjmů“ v předmětném období roku 2019; tvrzení, že se jeho zdravotní stav zhoršil (a na to navazující předkládané lékařské zprávy, které „nasvědčují spíše vzniku dalšího obecného onemocnění a snížení jeho pracovního potenciálu“, které ovšem není v příčinné souvislosti s pracovním úrazem), sama o sobě (bez vysvětlení, proč je stále jako osoba samostatně výdělečně činná bez jakékoliv podnikatelské aktivity) nemohou podle odvolacího soudu bez dalšího obstát. Odvolací soud dospěl k závěru, že „co do základu je nárok na náhradu za ztrátu na výdělku dán“, nicméně „výše tohoto nároku musí být objektivně zjistitelná“, a že pokud žalobce nedokáže „přijatelným způsobem nabídnout skutková tvrzení k tomu, proč nedosahoval v rámci soustavné činnosti vlastním jménem a na vlastní odpovědnost několik let žádných příjmů, když obecně jen tvrdí, že jeho zdravotní stav a kvalifikace na trhu práce neobstojí, pak lze dovodit, že je pasivní a nevyužívá svůj zbytkový pracovní potenciál k dosažení výdělku“. Uzavřel, že nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v souvislosti s přiznaným částečným invalidním důchodem za dobu od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 je neopodstatněný z důvodu nedostatku příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a ztrátou na výdělku v důsledku jeho snížené pracovní způsobilosti.

6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v celém rozsahu (proti všem výrokům) dovolání. Namítá, že od počátku bylo „nesporné“, že základ nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobce je „po právu“, a že „spor“ je pouze o to, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro stanovení výše tohoto nároku z titulu odpovědnosti za škodu. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle kterého „výše nároku není objektivně zjistitelná“, neboť má za to, že pro výpočet výše náhrady se v jeho případě použije pravděpodobný výdělek ve výši minimální mzdy. Má za to, že skutkové zjištění odvolacího soudu, že přidružené zranění kolene je obecným onemocněním nesouvisejícím s pracovním úrazem, je překvapivé a nemá oporu v provedeném dokazování, protože „soud pominul rozhodné skutečnosti, které prokazují lékařské posudky“. Namítá, že odvolací soud nezohlednil skutečnost, že žalobce byl „co do důvodnosti“ základu nároku úspěšný, a proto nelze přiznat žalovanému a vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení v plné výši. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaný, který „se ztotožňuje“ s rozsudkem odvolacího soudu a považuje jej za věcně správný, navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl. Má za to, že žalobce v rámci řízení neunesl důkazní břemeno ve vztahu k příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a ztrátou na výdělku v důsledku jeho snížené pracovní způsobilosti.

8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

11. Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

12. Namítá-li dovolatel, že pro něj bylo „překvapivé“ skutkové zjištění odvolacího soudu, že přidružené zranění kolene je obecným onemocněním nesouvisejícím s pracovním úrazem, a že toto skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, neboť „soud pominul rozhodné skutečnosti, které prokazují lékařské posudky“, uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 větě první o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedená námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř.

13. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce, který byl zaměstnán u žalovaného jako montér – sádrokartonář, utrpěl dne 26. 3. 2002 pracovní úraz (tříštivou zlomeninu patní kosti), v souvislosti s nímž byl od 16. 6. 2010 uznán invalidním pro invaliditu I. stupně, že po rekvalifikaci na práci s počítačem od roku 2005 podnikal „ve své profesi“, že v období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 nebyl veden úřadem práce v evidenci uchazečů o zaměstnání ani nepodnikal (měl „pozastavenou činnost k podnikání“) a že vedlejší účastník, který žalobci vyplácel náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do 31. 12. 2018, mu ji přestal vyplácet poté, co žalobce „nevykázal za rok 2019 žádné příjmy“ (jako tomu ostatně bylo i v období let 2016 až 2018).

14. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda má právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity zaměstnanec, který po pracovním úrazu a po rozvázání pracovního poměru se zaměstnavatelem nedosahuje ze své výdělečné činnosti žádného výdělku. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

15. Právo žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) z důvodu odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem ze dne 26. 3. 2002, které vzniklo (mělo vzniknout) dnem 16. 6. 2010, se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“), i když k pracovnímu úrazu došlo v době do 31. 12. 2006 (srov. § 364 odst. 1 zák. práce a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2442/2011, uveřejněný pod č. 150/2013 v časopise Soudní judikatura).

16. Podle ustanovení § 271b odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží.

17. Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity). Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity vyjadřuje skutečnost, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity je majetkovou újmou, která se stanoví – jak vyplývá z ustanovení § 271b odst. 1 zák. práce
– zásadně ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody na straně jedné, a výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu s připočtením případného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu na straně druhé. Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením. O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) a pracovním úrazem se jedná pouze tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo k úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla).

18. Jednotlivé složky, které vymezují rozsah náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity, již je zaměstnavatel, který je odpovědný za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem, v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, povinen poskytnout poškozenému zaměstnanci, jsou průměrný výdělek před vznikem škody, výdělek dosahovaný po pracovním úrazu, a popřípadě invalidní důchod pobíraný z téhož důvodu (srov. ustanovení § 271b odst. 1 zák. práce). Výdělkem po pracovním úrazu se rozumí – důsledně vzato – výdělek, který zaměstnanec dosahuje vzhledem ke snížení své pracovní schopnosti následkem poškození zdraví pracovním úrazem při výkonu méně placené práce po vzniku nároku na náhradu škody na výdělku nejen bezprostředně po poškození zdraví, ale třeba i s časovým odstupem po tomto poškození zdraví. Nemusí přitom jít jen o výdělek ze zaměstnání, ale i o výdělek dosahovaný při výkonu samostatné výdělečné činnosti. Rozdílem mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a poté dosahovaným nižším výdělkem je vyjádřeno snížení pracovní způsobilosti zaměstnance a výše škody, která mu v důsledku toho vzniká.

19. Tato konstrukce ovšem může být funkční pouze za předpokladu, že zaměstnanec má skutečně možnost vykonávat jinou vhodnou práci nebo činnost (je-li taková práce nebo činnost k dispozici) a že je vůbec schopen a ochoten jinou méně placenou práci nebo činnost vykonávat. Pro některé situace, kdy zaměstnanec nedosahuje výdělek po pracovním úrazu, zákon stanoví, co se považuje za výdělek po pracovním úrazu.

20. Podle ustanovení § 271b odst. 5 zák. práce zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, kterou mu zaměstnavatel zajistil, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat.

21. Od uvedené situace, kdy poškozený zaměstnanec nevyužije možnosti vlastní výdělečnou činností získat příjem (možnosti nastoupit práci u určitého zaměstnavatele), popsané v ustanovení § 271b odst. 5 zák. práce, je třeba odlišit stav, kdy poškozený zaměstnanec, který po poškození zdraví pracovním úrazem není schopen vykonávat dosavadní práci, nemůže nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro něj vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro nedostatek pracovních příležitostí, tedy situaci, kdy poškozený zaměstnanec má zájem využít poškozením zdraví sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, avšak nemá možnost vykonávat práci (nastoupit vhodné zaměstnání) výlučně pro nedostatek pracovních příležitostí (tj. proto, že není volné místo, které by mohl zastávat). Z důvodu odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem však nemůže být zaměstnanci, který pro následky poškození zdraví není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po poškození zdraví mít příjem z vlastní výdělečné činnosti.

22. Podle ustanovení § 271b odst. 3 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Po skončení zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity postupuje u všech poškozených podle odstavce 1.

23. Z uvedeného v první řadě vyplývá, že skutečný důvod, proč je při určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) uvažováno s výdělkem ve výši minimální mzdy jako s výdělkem po pracovním úrazu, spočívá jen (a právě) v tom, že zaměstnanec, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nedosahuje žádného výdělku (a to nikoliv z důvodu následků poškození zdraví, ale v důsledku nedostatku vhodných pracovních příležitostí) a že žádný zaměstnanec,
který by byl – kdyby to umožňoval stav trhu práce – zaměstnán v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, nemůže dosahovat nižší mzdy, platu nebo odměny z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, než kolik činí minimální mzda. Právní úprava uvedená v ustanovení § 271b odst. 3 ve větě první zák. práce tak vytváří fikci výše výdělku poškozeného zaměstnance po pracovním úrazu, která se však uplatní – jak vyplývá z obsahu tohoto ustanovení – pouze v případě, že zaměstnanec je v době vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku veden v evidenci uchazečů o zaměstnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4254/2018).

24. Vedení poškozeného zaměstnance, který nepracuje, v evidenci uchazečů o zaměstnání tak sice není předpokladem (podmínkou) vzniku práva tohoto zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity (takový předpoklad vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity ze zákona nevyplývá), ale projeví se z hlediska výše nároku poškozeného zaměstnance na tuto náhradu za ztrátu na výdělku, a to tím způsobem, že se za jeho výdělek po pracovním úrazu (bez dalšího) považuje výdělek ve výši minimální mzdy. Výši základní sazby minimální mzdy a dalších sazeb minimální mzdy odstupňovaných podle míry vlivů omezujících pracovní uplatnění zaměstnance a podmínky pro poskytování minimální mzdy stanoví na základě zmocnění v ustanovení § 111 odst. 2 zák. práce vláda nařízením.

25. Jestliže tedy poškozený zaměstnanec, který nepracuje (a nevykonává ani samostatnou výdělečnou činnost) a nedosahuje proto žádného výdělku, není (nebyl) veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nelze při zjišťování jeho výdělku po pracovním úrazu postupovat podle ustanovení § 271b odst. 3 zák. práce a za jeho výdělek po pracovním úrazu (bez dalšího) považovat výdělek ve výši minimální mzdy. V takovém případě je třeba vycházet z pracovního potenciálu tohoto zaměstnance a zabývat se tím, jakou práci by tento zaměstnanec mohl (byl schopen) po pracovním úrazu vzhledem ke svému zdravotnímu stavu vykonávat, kdyby se zapojil do práce (nebránila-li by mu ve výkonu práce situace na trhu práce), zda by tuto práci byl schopen vykonávat ve stanovené týdenní pracovní době 40 hodin, nebo jen v kratší pracovní době (na zkrácený pracovní úvazek), a jakého výdělku by při výkonu takové práce mohl dosahovat. I v tomto případě je však třeba brát v úvahu, že žádný zaměstnanec, který by byl – kdyby to umožňoval stav trhu práce – zaměstnán v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, nemůže dosahovat nižší mzdy, platu nebo odměny z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, než kolik činí minimální mzda (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2146/2021).

26. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity za dobu od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 je neopodstatněný (jen) z toho důvodu, že žalobce v této době (po pracovním úrazu) nedosahoval žádných příjmů (ani z pracovní, ani ze samostatné výdělečné činnosti), není správný. Správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (v části směřující do výroku o věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o přiznání odměny ustanovené zástupkyni JUDr. Taťaně Kopkové, proti kterému nebylo podáno odvolání a který nabyl samostatně právní moci) a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 10) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

27. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 6. 2022

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 445/2022

www.nsoud.cz