21 Cdo 4090/2019-551

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce L. A., narozeného dne XY, bytem v XY, proti žalované Č., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských č. 76/7, o neplatnost odvolání z funkce a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 371/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2019 č.j. 30 Co 535/2016-498, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 31.7.2014, který žalobce převzal dne 15.8.2014, žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že po odvolání žalobce z funkce vedoucího kanceláře ředitele XY dne 9.5.2013 nepřijal žalobce návrh na změnu pracovního zařazení u žalované na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, který mu žalovaná učinila dopisem ze dne 2.6.2014, a že proto „je dán v návaznosti na ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zák. práce“.

Žalobce se žalobou podanou dne 19.12.2014 domáhal, aby bylo určeno, že jeho odvolání z funkce vedoucího kanceláře ředitele ze dne 9.5.2013 a uvedená výpověď z pracovního poměru jsou neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „tzv. odvolací dekret“ i následná výpověď byly podepsány osobou neoprávněnou, neboť podle jeho názoru ředitelka P. nebyla platně jmenována do funkce „statutáře ABS“. Dále se žalobce domnívá, že před doručením výpovědi „nebyla splněna nabídková povinnost dle ust. § 73a odst. 2 zák. práce“, protože „kvazi – nabídky“ byly nesrozumitelné a navíc byly opět podepsány osobou neoprávněnou. Konečně žalovaná „nezohlednila ust. § 61 odst. 2 zák. práce“, jestliže žalobci dala výpověď, ačkoli odborová organizace souhlas k výpovědi odmítla. Následně žalobce podáním ze dne 4.5.2015 svá žalobní tvrzení doplnil tak, že neplatnost výpovědi spatřuje rovněž v tom, že mu byla dne 15.8.2014 doručena v tzv. ochranné době, kdy byl uznán dočasně práce neschopným.

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 20.7.2016 č.j. 20 C 371/2014-380 určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 31.7.2014 doručená žalobci dne 15.8.2014 je neplatná (výrok I.), zamítl žalobu o neplatnost odvolání z funkce (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a že o náhradě nákladů řízení státu bude rozhodnuto samostatně (výrok IV.). Ve věci samé dospěl k závěru, že předmětná výpověď „obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákoníkem práce“, a že – i přes negativní stanovisko odborové organizace – nelze po žalované ve smyslu ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnávala. Protože však v řízení bylo prokázáno, že žalobce byl v době od 14.8 do 18.8.2014 v pracovní neschopnosti, je výpověď z pracovního poměru přesto neplatná, neboť žalobce ji „převzal dne 15.8.2014, tedy v ochranné době“. Žalobu o neplatnost odvolání z funkce soud prvního stupně zamítl z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na tomto určení a také proto, že podle jeho názoru byla podána opožděně.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.3.2017 č.j. 30 Co 535/2016-441 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu o určení neplatnosti výpovědi zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 3 soudní poplatek z odvolání ve výši 2.000,- Kč a na nákladech řízení před soudy obou stupňů 1.846,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že výpověď byla vyhotovena v zákonem předepsané formě, obsahuje řádné vymezení důvodu a byla podepsána oprávněnou osobou - ředitelkou žalované, která byla do funkce řádně jmenována dnem 26.4.2013. Žalovaná vůči žalobci též řádně splnila svou nabídkovou povinnost podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce, jestliže žalobci nabídla tři volná pracovní místa, která „byla pro žalobce vhodná jak z hlediska zdravotního stavu, tak jeho kvalifikace“, a poskytla mu k vyjádření přiměřenou lhůtu. Protože žalobce na nabídku nijak nereagoval, „nastala na straně žalobce tzv. fikce nadbytečnosti, a byl tak naplněn výpovědní důvod vyplývající z ust. § 52 písm. c) zák. práce“. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že se žalobce „dopouštěl vůči svým spolupracovníkům opakovaně nevhodného a arogantního chování, a to závažného charakteru“, přisvědčil odvolací soud soudu prvního stupně rovněž v tom, že na žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnávala. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud s poukazem na ustanovení § 6 odst. 1 a 2 a § 8 o.z. dovodil, že „žalobce svým účelovým postupem vyvolal skutečnost, že mu byla v době doručování výpovědi vystavena pracovní neschopnost“, že „takový postup nemůže požívat právní ochrany“, a tudíž „není možno v tomto případě aplikovat ustanovení o ochranné lhůtě vyplývající z ust. § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce“. Akcentoval přitom, že žalobce, který nepochybně „věděl o tom, že s ním žalovaná hodlá v blízké době ukončit pracovní poměr výpovědí“, v rozporu s dobrými mravy požádal lékaře o vystavení dokladu o pracovní neschopnosti v době, kdy jej fakticky nepotřeboval, neboť žádnou práci pro žalovanou z důvodu překážek v práci na její straně nekonal. Žalovanou přitom o své pracovní neschopnosti nijak nevyrozuměl, ač k tomu byl povinen (čímž porušil režim dočasně práce neschopného), a neučinil tak ani v dopise, ve kterém namítl neplatnost výpovědi, a dokonce tuto skutečnost neuvedl ani v žalobě, nýbrž tak „učinil v řízení až daleko později“. Za tohoto stavu odvolací soud uzavřel, že „byť v daném případě byla žalobci výpověď z pracovního poměru doručena v době, kdy disponoval průkazem pracovní neschopnosti, byla dána žalobci platně“.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 20.2.2019 č.j. 21 Cdo 3722/2017-480 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zdůraznil, že ochrannou dobou podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce se rozumí období dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance, během kterého zaměstnavatel nesmí (má výslovně zakázáno) dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, i kdyby k ní byly jinak splněny všechny podmínky. Není přitom významné, zda zaměstnavatel věděl o tom, že dává výpověď chráněnému zaměstnanci; zákaz výpovědi v ochranné době působí objektivně a právní následky tohoto zákazu nastávají bez ohledu na to, že ho zaměstnavatel porušil nezaviněně. Při úvaze, zda lze s ohledem na ustanovení § 6 a § 8 o.z. pro rozpor s dobrými mravy odůvodnit odepření ochrany, kterou dočasně práce neschopnému zaměstnanci poskytuje ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce, je třeba mít podle názoru dovolacího soudu na zřeteli, že slova „zakazuje se dát zaměstnanci výpověď“ užitá v návětí ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce jsou v ustanovení § 363 odst. 1 zák. práce označena za ustanovení, kterými se zapracovávají předpisy Evropské unie, od kterých není možné se odchýlit, ledaže by šlo o odchýlení ve prospěch zaměstnance (srov. § 4a odst. 3 zák. práce). Z toho vyplývá, že zákaz výpovědi v ochranné době – jak dovolací soud dále uvedl - vychází z kogentního ustanovení, od kterého se lze odchýlit pouze ve prospěch zaměstnance. Zmíněné ustanovení přitom spojuje zákaz výpovědi výlučně s objektivní existencí určité situace, bez ohledu na jakékoli subjektivní prvky. Jestliže tedy tato situace, v níž je zaměstnanec chráněn před výpovědí, objektivně nastane, nelze zákaz výpovědi v ochranné době obcházet – v neprospěch zaměstnance – s poukazem na to, že v daném případě je dovolání se zákonné ochrany v rozporu s dobrými mravy, případně že představuje zneužití práva zaměstnancem. Aby nastaly právní následky zákazu výpovědi podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce, je – jak vyplývá z dikce tohoto ustanovení – rozhodující pouze to, zda zaměstnanec byl v době, kdy mu byla doručena výpověď z pracovního poměru, vskutku uznán dočasně neschopným práce. K tomu zpravidla slouží doklad o dočasné pracovní neschopnosti vystavený lékařem na předepsaném tiskopisu, ale v případě pochybností není vyloučeno, aby soud tuto skutečnost zjistil (ověřil) i jinak (např. podle okolností konkrétního případu i odborným znaleckým posouzením zdravotního stavu zaměstnance v rozhodné době). Je-li zaměstnanec v době dání (doručení) výpovědi skutečně uznán dočasně neschopným práce, pak s touto situací je ze zákona (bez dalšího) spojen zákaz výpovědi. Okolnost, že v té době je zaměstnanec – tak jako žalobce v projednávané věci – zároveň „na překážkách v práci na straně zaměstnavatele“, není podstatná a je jistě právem zaměstnance si i v této době opatřit od lékaře doklad o pracovní neschopnosti. Ochrana podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce by mohla být – jak dovolací soud závěrem akcentoval – zaměstnanci zapovězena pouze tehdy, jak ostatně zmíněné ustanovení výslovně předvídá, kdyby si dočasnou pracovní neschopnost přivodil úmyslně nebo tato neschopnost vznikla jako bezprostřední následek opilosti zaměstnance nebo zneužití návykových látek; o takový případ se však posuzované věci zřejmě nejedná.

Městský soud v Praze poté k odvolání žalované rozsudkem ze dne 21.5.2019 č.j. 30 Co 535/2016-498 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž bylo rozhodnuto o neplatnosti předmětné výpovědi z pracovního poměru, a ve výrocích III. a IV. O nákladech řízení účastníků a státu; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.900,- Kč. Odvolací soud – vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveném v jeho předešlém kasačním rozsudku – k námitce žalované, že v daném případě je dovolání se zákonné ochrany, spočívající v zákazu výpovědi v ochranné době, v rozporu s dobrými mravy, případně že představuje zneužití práva zaměstnancem, uvedl, že „rozhodující je pouze to, že žalobce byl v okamžiku doručení sporné výpovědi v pracovní neschopnosti a zároveň nebylo prokázáno, že by si tento stav přivodil úmyslně nebo pod vlivem návykových látek“. Naopak – jak dále zdůraznil – „není rozhodující, že žalobce byl na překážkách v práci, ani to, že se vůči zaměstnavateli nechoval dostatečně korektně a o své pracovní neschopnosti jej včas neinformoval“. Byť tedy byla výpověď z pracovního poměru doručená žalobci dne 15.8.2018 „dána formálně řádně a z existujícího výpovědního důvodu“, odvolacímu soudu „nezbylo, než pro pochybení v době doručení takové výpovědi představované tím, že žalobce byl práce neschopný“, rozhodnout o její neplatnosti a rozsudek soudu prvního stupně v tomto směru potvrdit.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V první řadě namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku dobrých mravů a zneužití práva zaměstnancem, jestliže „neposoudil jednání žalobce při vystavování dočasné pracovní neschopnosti jako zjevné zneužití tohoto práva, které (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 a § 8 o.z.) nemůže požívat právní ochrany“. Dále vytkla odvolacímu soudu, že „neposuzoval, zda si žalobce dočasnou pracovní neschopnost úmyslně nepřivodil“, čímž by byla vyloučena ochrana podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce. Dovolatelka „na základě soudy zjištěného skutkového stavu dovozuje, že si žalobce pracovní neschopnost úmyslně přivodil“. Podle jejího názoru pojem „úmyslné si přivodění pracovní neschopnosti“ uvedený v ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce, je nutné posuzovat nejen v užším slova smyslu jako úmyslné poškození zdraví, které mělo za následek rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, „ale i takovou situaci, kdy zaměstnanec jedná s úmyslem, aby bylo lékařem rozhodnuto o dočasné pracovní neschopnosti, aniž by prvotním důvodem byla ochrana zdraví zaměstnance (jeho léčení)“, ale „jiný záměr“ (aby byla zaměstnanci doručena výpověď v ochranné době). V daném případě „ze skutkových okolností vzešlých z provedeného dokazování“ vyplývá, že „účelem dočasné pracovní neschopnosti bylo pouze to, aby žalobce mohl doručení v době dočasné pracovní neschopnosti používat jako námitku neplatnosti výpovědi, aniž by mu její krátkodobé trvání mohlo omezit či ztížit hledání nového pracovního uplatnění“. Při úmyslném vytvoření ochranné doby v krátkém rozsahu „zjevně ochrana zaměstnance postrádá svůj smysl, protože ji nahrazuje šikana zaměstnavatele zaměstnancem“. O tom, že si žalobce „dočasnou pracovní neschopnost (v trvání od 14. do 18.8.2014) úmyslně přivodil“ svědčí podle mínění dovolatelky to, že žalobce věděl, že s ním žalovaná hodlá ukončit pracovní poměr, že v době existující překážky v práci na straně zaměstnavatele „nebylo nutné a potřebné, aby žalobce jakýmkoli způsobem formalizoval případné potřebné léčení formou rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti“, a že žalobce záměrně dovolatelku o této překážce v práci včas neuvědomil (její existenci dovolatelka zjistila až v průběhu tohoto řízení). Za situace, kdy byl žalované dne 19.8.2014 osobně doručen dopis žalobce, ve kterém namítá neplatnost převzaté výpovědi, je zřejmé, že žalobci nic nebránilo v tom uvědomit současně dovolatelku o existující překážce v práci z důvodu dočasné pracovní neschopnosti, a tudíž je nepochybné, že žalobce svou oznamovací povinnost porušil úmyslně. Navíc výzva k vyzvednutí zásilky obsahující výpověď byla žalobci zanechána celý týden před začátkem pracovní neschopnosti a žalobce si zásilku vyzvedl až v době jejího trvání, aniž by však rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti obsahovalo možnost vycházek. Kromě toho dovolatelka poukázala na skutečnost, že žalobci byla vyplacena náhrada platu z důvodu překážky na straně zaměstnavatele i za dny, kdy byl v dočasné pracovní neschopnosti, ačkoli za tyto dny mu náležela náhrada platu za podmínek uvedených v ustanovení § 192 zák. práce. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy od 1.6.2008, dne 1.2.2009 byl jmenován na vedoucí pracovní místo (funkci) vedoucího kanceláře ředitele XY. Dopisem ze dne 2.5.2013, který žalobce převzal dne 9.5.2013, byl žalobce z této funkce odvolán. Poté, co odmítl nabídku jiné vhodné práce, mu žalovaná dala dopisem ze dne 12.7.2013 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, která byla pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16.7.2014 č.j. 20 C 351/2013-442 shledána neplatnou. Dopisem ze dne 2.6.2014 žalovaná znovu učinila žalobci nabídku jiné vhodné práce, kterou žalobce ve stanovené lhůtě opět nepřijal. Vzhledem k tomu žalovaná dopisem ze dne 31.7.2014 opětovně dala žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Výpověď byla žalobci doručena dne 15.8.2014; v té době žalobce nekonal pro žalovanou práci podle pracovní smlouvy pro jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele (§ 208 zák. práce). Podle dokladu o pracovní neschopnosti vystaveného lékařem A. Č. dne 14.8.2014 byl žalobce od 14.8.2014 do 18.8.2014 práce neschopen.

Žalovaná v dovolání mimo jiné namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku dobrých mravů a zneužití práva zaměstnancem, jestliže „neposoudil jednání žalobce při vystavování dočasné pracovní neschopnosti jako zjevné zneužití tohoto práva, které (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 a § 8 o.z.) nemůže požívat právní ochrany“. Otázkou, zda zaměstnanci, kterému dal zaměstnavatel výpověď z pracovního poměru v době, kdy byl uznán dočasně neschopným práce, lze pro rozpor s dobrými mravy odepřít ochranu podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce, se dovolací soud – přímo v této věci – již zabýval ve svém kasačním rozsudku ze dne 20.2.2019 č.j. 21 Cdo 3722/2017-480. Napadený rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z jeho odůvodnění – v tomto směru důsledně vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v citovaném rozhodnutí, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Rozhodnutí odvolacího soudu závisí dále na vyřešení právní otázky, za jaké situace lze dovozovat, že si zaměstnanec ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce úmyslně přivodil dočasnou pracovní neschopnost. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.

Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce se zakazuje dát zaměstnanci výpověď v ochranné době, kdy je zaměstnanec uznán dočasně práce neschopným, pokud si tuto neschopnost úmyslně nepřivodil nebo nevznikla-li tato neschopnost jako bezprostřední následek opilosti zaměstnance nebo zneužití návykových látek, a v době od podání návrhu na ústavní ošetřování nebo od nástupu lázeňského léčení až do dne jejich ukončení; při onemocnění tuberkulózou se tato ochranná doba prodlužuje o 6 měsíců po propuštění z ústavního ošetřování.

Jak dovolací soud uvedl již ve svém předešlém rozsudku ze dne 20.2.2019 č.j. 21 Cdo 3722/2017-480, ochrannou dobou podle citovaného ustanovení se rozumí období dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance, během kterého zaměstnavatel nesmí (má výslovně zakázáno) dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, i kdyby k ní byly jinak splněny všechny podmínky. Rozvázání pracovního poměru v ochranné době je důvodem neplatnosti výpovědi. Ochranná doba vztahující se k dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance trvá vždy ode dne, v němž bylo lékařem zjištěno (rozhodnuto), že zaměstnanec je dočasně práce neschopným, a končí dnem, kterým byla dočasná pracovní neschopnost ukončena.

Z ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce zároveň vyplývá, že ochranná doba trvá po dobu dočasné pracovní neschopnosti jen za předpokladu, že si ji zaměstnanec nepřivodil (nezpůsobil) úmyslně sám a že nevznikla ani jako bezprostřední následek opilosti zaměstnance nebo zneužití návykových látek. Situací, kdy si zaměstnanec úmyslně přivodí (způsobí) dočasnou pracovní neschopnost, je třeba rozumět především stav, kdy si zaměstnanec sám úmyslně poškodí vlastní zdraví takovým způsobem, že mu po určitou dobu (dočasně) znemožňuje vykonávat dosavadní zaměstnání. S názorem žalované, že za „úmyslné si přivodění pracovní neschopnosti“ je třeba považovat „i takovou situaci, kdy zaměstnanec jedná s úmyslem, aby bylo lékařem rozhodnuto o dočasné pracovní neschopnosti, aniž by prvotním důvodem byla ochrana zdraví zaměstnance (jeho léčení)“, ale „jiný záměr“ (aby byla zaměstnanci doručena výpověď v ochranné době), dovolací soud nesouhlasí.

Žalovaná nebere dostatečně v úvahu, že dočasnou pracovní neschopnost si může zaměstnanec úmyslně přivodit (způsobit) pouze tak, že si sám úmyslně přivodí (způsobí) stav, ve kterém může být (je) lékařem uznán dočasně neschopným práce. Taková situace se však z obsahu spisu zřejmě nepodává (a žalovaná ji ostatně ani netvrdí). Žalovaná ve svých úvahách tuto situaci nekorektně směšuje se stavem, kdy zaměstnanec (nacházející se skutečně ve stavu, ve kterém může být lékařem uznán dočasně neschopným práce) si „úmyslně“ zajistí doklad o pracovní neschopnosti za účelem, který podle názoru žalované není v souladu se zákonem. Jak dovolací soud naznačil ve svém předešlém rozsudku, bylo právem žalobce, aby si pro dobu, kdy mohl být (byl) ošetřujícím lékařem uznán dočasně neschopným práce, zajistil doklad o pracovní neschopnosti, a to i přesto, že podle názoru žalované v té době „nebylo nutné a potřebné, aby žalobce jakýmkoli způsobem formalizoval případné potřebné léčení formou rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti“. Okolnosti, v nichž žalovaná spatřuje „úmyslné si přivodění pracovní neschopnosti“ ze strany žalobce, se zjevně prolínají s důvody, jimiž žalovaná současně odůvodňuje svůj názor o „zjevném zneužití práva“ žalobcem; v tomto směru však odvolací soud – jak bylo uvedeno již výše – věc posoudil v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu vyslovený v již zmíněném rozsudku ze dne 20.2.2019 č.j. 21 Cdo 3722/2017-480, na kterém dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 1. 2020

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4090/2019

www.nsoud.cz