21 Cdo 3757/2020-348

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce R. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 699/1, proti žalovanému M. K. se sídlem XY, zastoupenému Mgr. Lukášem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská č. 130/10, o 258 918 Kč s příslušenstvím, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Generali Česká pojišťovna a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, zastoupené JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vladislavova č. 1388/6, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 115/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2020 č. j. 62 Co 124/2020-306, takto:

I. Dovolání žalovaného proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o změně a potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 11. 2019 č. j. 38 C 115/2015-279 ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 15. 5. 2015 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 258 918 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 8. 5. 2015 do zaplacení s tím, že žalovaného jako advokáta zmocnil k zastupování v právní věci neplatnosti okamžitého zrušení svého pracovního poměru ze strany jeho zaměstnavatele – O2 Czech Republic, a. s. (dále také „O2“). Žalovaný nepodal žalobu ani poté, co protistrana reagovala na pokus o smír negativně. Žalovaný tak porušil právní povinnost chránit a prosazovat oprávněné zájmy žalobce jako klienta a způsobil mu tím škodu, jejíž výše odpovídá náhradě mzdy za dobu šesti měsíců, která by byla žalobci jinak přiznána.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 11. 2019 č. j. 38 C 115/2015-279 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 258 918 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 8. 5. 2015 do zaplacení. Dále uložil žalovanému a vedlejší účastnici na jeho straně povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení 143 611,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Houšky. Pochybení žalovaného shledal v tom, že v zákonné lhůtě nepodal žalobu na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce provedeného dopisem jeho zaměstnavatele O2 ze dne 24. 7. 2014. V důsledku tohoto pochybení nemohl žalobce dosáhnout vydání rozhodnutí o neplatnosti rozvázání pracovního poměru a nemohl se domoci vůči svému zaměstnavateli náhrady mzdy za dobu šesti měsíců. Soud prvního stupně se dále zabýval tím, zda je okamžité zrušení pracovního poměru platné. Podle obsahu okamžitého zrušení pracovního poměru měl žalobce porušit zvlášť hrubým způsobem své povinnosti tím, že „obchodní zástupci, jejichž práci měl žalobce řídit, koordinovat a dohlížet na řádné plnění nastavených cílů (konkrétně zaměstnanci nebo spolupracovníci smluvního partnera zaměstnavatele – společnosti V.M.P. Mobil s. r. o.), se v rozporu se smluvním vztahem uzavřeným mezi V.M.P. Mobil a společností O2 s vědomím žalobce aktivně podíleli na účelových aktivacích SIM karet“, a to za účelem umělého naplňování cílů a získání příslušné odměny, a to jak pro obchodního zástupce, tak pro žalobce. Soud prvního stupně však uzavřel, že ze šetření O2 nebyla vyhotovena žádná ucelená písemná zpráva a že neexistuje ani žádný protokol o kontrole. Považoval za neprokázané, že žalobce o účelových aktivacích SIM karet věděl, že k nim docházelo s vědomím žalobce a že byly prováděny s jeho vědomým souhlasem. Tzv. operační report považoval soud prvního stupně za nevěrohodný důkaz s tím, že sám o sobě nebyl způsobilý založit povědomí žalobce o účelových aktivacích SIM karet. Ze žádného z důkazů nevyplývá ani škoda vyčíslená společností O2 ve výši 3 267 645 Kč.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2020 č. j. 62 Co 124/2020-306 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ve výši nákladů řízení (117 926 Kč), jinak jej ve výroku o nákladech řízení rovněž potvrdil, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 23 329 Kč. Odvolací soud zopakoval dokazování některými důkazy. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že přehled o účelových aktivacích SIM karet v excelové tabulce a operační report nelze považovat za věrohodné důkazy. Tyto je třeba hodnotit v konfrontaci s dalšími důkazy – zejména s dohodou o ukončení smlouvy o obchodním zastoupení a vzájemném vypořádání, s protokolem se záznamem výpovědi L., v návaznosti na pracovní náplň žalobce. Odvolací soud souhlasil se závěrem, že povinností žalobce byla koordinace aktivit obchodních partnerů O2 a dohlížení na řádné plnění cílů těchto obchodních zástupců. Vzal za potvrzenou skutečnost, že ze strany obchodního zástupce společnosti V.M.P. Mobil s. r. o., jehož činnost měl žalobce v rámci plnění svých pracovních úkolů koordinovat a řídit a u něhož měl dohlížet na řádné plnění cílů, docházelo od 1. 10. 2013 do 31. 3. 2014 k účelovým aktivacím SIM karet. Dospěl k závěru, že z operačního reportu mohl žalobce zjistit, že docházelo k těmto účelovým aktivacím SIM karet, a že „jeho pochybení lze klasifikovat minimálně ve formě vědomé nedbalosti“. Operační report sice vykazoval chyby, nepřesnosti a údaje byly vkládány se zpožděním, ale tato skutečnost nemohla na přijatém závěru nic změnit, neboť v uvedeném období byl „počet účelových aktivací v takovém rozsahu (466 účelových aktivací z celkového počtu 1003)“. Na rozdíl od soudu prvního stupně vzal odvolací soud za prokázané, že žalobce se dopustil jednání, pro které mu bylo dáno dne 24. 7. 2014 okamžité zrušení pracovního poměru, a uzavřel, že žalobce porušil své povinnosti zaměstnance podle ustanovení § 301 písm. d), § 249 odst. 1 věta prvá a § 38 odst. 1 zákoníku práce. Zabýval se však intenzitou tohoto porušení povinností a v tomto smyslu hodnotil nejprve osobu žalobce, který vykonával od roku 2010 manažerskou pozici (Area Sales Manager) a ohledně něhož v předchozím období nevyšly najevo žádné informace o závažném porušení pracovních povinností. Přihlédl také k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovních povinností žalobce, kdy operační report fungoval krátce, vyvíjel se průběžně podle dat, která do něj byla vkládána, byly v něm chyby a data byla vkládána se zpožděním. Přihlédl rovněž k tomu, že nebylo prokázáno, že by zaměstnavatel žalobce poté, co účelové aktivace SIM karet zjistil, postupoval řádně a v souladu s vnitřními předpisy při vyšetřování inkriminované škodní události, jež měla podle jeho tvrzení představovat škodu přes 3 000 000 Kč (událost nebyla zaznamenána do škodního protokolu). Odvolací soud také zohlednil, že „faktická“ výše škody nebyla prokázána, neboť v dohodě mezi O2 a obchodním zástupcem je sice „operováno“ s částkou přes 3 000 000 Kč, ale z důvodu uzavření dohody o konečném vypořádání již nelze konkrétní výši škody zjistit. Vzal též v úvahu, že zaměstnavatel se vůči žádnému odpovědnému zaměstnanci nedomáhal náhrady škody, ani nepodal trestní oznámení. Odvolací soud proto uzavřel, že toto závažné porušení pracovních povinností žalobcem by mohlo být důvodem pro výpověď, nikoliv pro tak mimořádný způsob ukončení pracovního poměru, jakým je jeho okamžité zrušení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“ podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního hodnocení, při němž se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. V prvé řadě má za to, že pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci postačuje toliko útok na majetek zaměstnavatele, ať již přímý či nepřímý (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2596/2011). Odvolací soud dospěl i k nesprávnému vyhodnocení provedeného důkazu, neboť z dohody o vypořádání ze dne 24. 7. 2014 uzavřené mezi zaměstnavatelem žalobce a společností V.M.P. Mobil s. r. o. vyplývá, že výše škody 3 267 645 Kč byla výslovně uznána. Odvolací soud dále nezohlednil veškerá hlediska (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2633/2008) pro posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti s tím, že k některým je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétním případě (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2596/2011). Podle žalovaného nebylo zohledněno, že nárok na finanční odměnu v případě uzavření smlouvy vznikal nejen smluvnímu partnerovi, ale také žalobci, že neoprávněné účelové aktivace SIM karet, k nimž docházelo s vědomím žalobce, byly v přímé souvislosti s předmětem činnosti zaměstnavatele žalobce, že k účelovým aktivacím docházelo minimálně po dobu 6 měsíců a že k nim docházelo s vědomím žalobce, který z nich byl kvartálně odměňován, a tedy měl z nich neoprávněný majetkový prospěch. Podle posledního dovolacího důvodu se odvolací soud nevypořádal s tvrzením žalovaného, že je to žalobce, kdo nese důkazní břemeno stran prokázání toho, že by se žalobce svého práva u soudu úspěšně domohl, nebýt pochybení žalovaného při výkonu činnosti advokáta. Dovolatel zde shledává rozpor s rozhodnutími dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 25 Cdo 3092/2008, sp. zn. 25 Cdo 1082/2011 a sp. zn. 32 Cdo 3313/2014. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá.

Žalobce navrhl odmítnutí dovolání, neboť odvolací soud vycházel z konkrétních okolností případu. Zaměstnavatel žalobce v okamžitém zrušení pracovního poměru nezmiňuje své vnitřní předpisy, nepochybně z důvodu, že je porušil. Zaměstnavateli žalobce nevznikla žádná škoda, na nikom ze svých tří zaměstnanců se občanskoprávní ani trestněprávní cestou nedomáhal náhrady škody. K tíži žalobce nemůže jít obsah dohody uzavřené mezi zaměstnavatelem žalobce a společností V.M.P. Mobil s. r. o., neboť této se neúčastnil. Soudy se nezabývaly tvrzením žalobce, že se stal obětí personálních čistek nového majitele O2. V problematice důkazního břemene žalovaný zaměňuje dvě věci, a to tvrzení uvedená v okamžitém zrušení pracovního poměru, a dokladování těchto tvrzení.

Vedlejší účastnice na straně žalovaného se s dovoláním ztotožnila a navrhla změnu napadaného rozsudku tak, že se žaloba zamítá.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu odmítl v části, ve které bylo rozhodnuto o změně a potvrzení výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady odvolacího řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku důkazního břemene, pak na řešení takové právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a tato námitka proto nezakládá přípustnost dovolání. Odvolací soud totiž ve věci rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu (mimo jiné, že žalobce mohl zjistit, že docházelo k účelovým aktivacím SIM karet), nikoliv na základě pravidel o důkazním břemeni a jeho neunesení (používá-li v bodu 40 odůvodnění svého rozsudku obrat, že „v řízení nebylo prokázáno, že by byly splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru žalobce“, jde ve skutečnosti o výsledek právního hodnocení intenzity „porušení pracovních povinností žalobce“ nepostačující k okamžitému zrušení pracovního poměru, nikoliv o závěr při zjišťování skutkového stavu).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že zaměstnavatel žalobce O2 s ním dopisem ze dne 24. 7. 2014 okamžitě zrušil pracovní poměr z důvodu, že docházelo k účelovým aktivacím SIM karet s tím, zaměstnavatel evidoval u společnosti V.M.P. Mobil s. r. o. za období od 1. 10. 2013 do 31. 3. 2014 celkem 466 takto účelových aktivací z celkového počtu 1003, žalobce o účelových aktivacích věděl, resp. tyto byly prováděny s jeho vědomým souhlasem, a v důsledku realizace účelových aktivací docházelo s vědomím žalobce k neoprávněnému vyplácení odměn ve prospěch obchodních partnerů a v jeho prospěch, přičemž škoda vyčíslená zaměstnavatelem v důsledku účelových aktivací měla vzniknou přinejmenším ve výši 3 267 645 Kč. Žalovaný jako advokát zastupoval žalobce na základě plné moci ze dne 8. 8. 2014 a jeho právní pomoc měla spočívat v předžalobním pokusu o smír a v případě neúspěchu v podání žaloby na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalovaný žalobu v zákonné prekluzivní lhůtě nepodal. Povinností žalobce byla koordinace aktivit obchodních partnerů O2 a dohlížení za řádné plnění cílů těchto obchodních zástupců. Ze strany obchodního zástupce společnosti V.M.P. Mobil s. r. o., jehož činnost měl žalobce koordinovat a řídit (kontrolovat) v rámci plnění svých pracovních úkolů, docházelo od 1. 10. 2013 do 31. 3. 2014 k účelovým aktivacím SIM karet (466 účelových aktivací z celkového počtu 1003). Odvolací soud dále učinil skutkový závěr, jímž se odchýlil od skutkového závěru soudu prvního stupně, totiž že žalobce mohl z operačního reportu zjistit, že docházelo k těmto účelovým aktivacím SIM karet.

Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaká jsou východiska pro konkrétní vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z hlediska posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k datu okamžitého zrušení pracovního poměru – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zák. práce“) a podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 31. 8. 2017 (dále jen „zákon o advokacii“).

Povinnosti advokáta při výkonu advokacie stanoví § 16 zákona o advokacii. Odpovědnost za újmu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie (§ 24 odst. 1 zákona o advokacii) vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (z tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik újmy a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem újmy. Příčinná souvislost mezi pochybením při výkonu advokacie a vznikem újmy je dána, pokud by, nebýt pochybení advokáta, jeho klient v soudním řízení uspěl. Důkazní břemeno je na žalobci. Poškozený klient tedy musí prokázat, že jeho právo na plnění proti jeho dlužníkovi existovalo a že při řádném výkonu advokacie by se svého práva u soudu domohl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1862/2001). Soud jako předběžnou otázku řeší, zda by při řádném postupu advokáta s žalobou u soudu opravdu uspěl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. 25 Cdo 886/2004).

Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

Dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].

Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovních povinností.

Zaměstnanec je povinen od vzniku pracovního poměru konat podle pokynů zaměstnavatele osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru [§ 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Zaměstnanci jsou povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [§ 301 písm. d) zák. práce].

Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).

Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012).

Ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je zároveň nezbytný vztah důvěry, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost vyplývající z ustanovení § 301 písm. d) zák. práce, jež zároveň – jak výše rozvedeno – ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou, nebo morální. Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý, představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1496/2013). V konkrétním případě může být podstatně významnější narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a zpochybnění spolehlivosti zaměstnance ve vztahu k majetku zaměstnavatele než eventuální výše škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020 sp. zn. 21 Cdo 991/2019).

Odvolací soud uzavřel, že povinností žalobce byla koordinace aktivit obchodních partnerů jeho zaměstnavatele a dohlížení na řádné plnění cílů těchto obchodních partnerů (zástupců). Vycházel dále ze skutkového zjištění, že žalobce mohl (z operačního reportu) zjistit, že v období od 1. 10. 2013 do 31. 3. 2014 docházelo k účelovým aktivacím SIM karet ze strany obchodního zástupce, zdůraznil velký rozsah těchto účelových aktivací (466 z celkového počtu 1003) a uzavřel, že žalobce se dopustil jednání, pro které mu bylo dáno okamžité zrušení pracovního poměru. Vysvětlil rovněž, že k účelovému aktivování SIM karet docházelo proto, aby byl uměle navyšován počet zákazníků a zvýšila se tak odměna pro obchodního zástupce. Jestliže však odvolací soud při posuzování intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zdůraznil skutečnosti, že žalobce vykonával manažerskou pozici od roku 2010, že se dosud nedopustil jiného závažného porušení pracovních povinností, že operační report fungoval krátce a byly v něm chyby, že zaměstnavatel nevyšetřoval událost v souladu se svými vnitřními předpisy, že výše škody nebyla prokázána, že zaměstnavatel se vůči odpovědným zaměstnancům nedomáhal náhrady škody a že ani vůči nim nepodal trestní oznámení, posuzoval sice všechna známá hlediska, ovšem nedal dostatečný důraz na ta, jež vystihují typovou i speciální charakteristiku porušení právních povinností v konkrétní věci.

Pro ni je podstatné, že podle skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru mělo k účelovým aktivacím ze strany obchodních zástupců docházet s vědomím žalobce (jenž měl tyto osoby řídit, koordinovat a dohlížet na ně) za účelem získání odměny jak pro obchodní zástupce, tak pro žalobce. Absence zjištění přesné výše škody není v tomto případě významná už jen proto, že je zřejmé, že se jednalo o jednání poškozující zaměstnavatele žalobce po delší dobu (pěti měsíců) a týkající se značného množství případů (466). Za těchto okolností by byl na místě závěr, že žalobce nezajistil dostatečnou ochranu majetku svého zaměstnavatele, ač to bylo jeho povinností, a dopustil se nepřímého útoku na majetek svého zaměstnavatele. Takové jednání žalobce by bylo nutné hodnotit jako porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a právní posouzení této otázky odvolacím soudem by tak bylo nesprávné.

Protože dovolání žalovaného je přípustné, přihlédl dovolací soud rovněž k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.), a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení § 213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené, tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).

V projednávané věci vyšel soud prvního stupně ze skutkového závěru, že „nebylo prokázáno, že by žalobce věděl, že docházelo k účelovým aktivacím SIM karet, resp. že se žalobce na jejich aktivaci podílel“. S tímto skutkovým závěrem odvolací soud nesouhlasil a při posouzení věci vyšel ze svého vlastního skutkového závěru, že „žalobce mohl zjistit, že docházelo k účelovým aktivacím SIM karet ze strany obchodního zástupce“. Podle odůvodnění rozsudku učinil odvolací soud tento závěr z přehledu účelových aktivací SIM karet společnosti V.M.P. Mobil s. r. o., z operačního reportu a z protokolu o jednání ze dne 21. 9. 2015 ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 216/2014 (žalobce L. H. proti žalované O2 Czech Republic a. s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru), v němž je zaznamenána výpověď svědka L. L. Z přepisu zvukového záznamu z jednání odvolacího soudu konaného dne 10. 6. 2020 sice vyplývá, že odvolací soud některé z důkazů opakoval, nikoliv však přehled účelových aktivací, operační report a protokol o výslechu svědka L. L. Navíc nelze přehlédnout, že soud prvního stupně se správně nespokojil s protokolem o výslechu svědka v jiném řízení a v souladu se zásadou přímosti provádění důkazů (srov. § 122 odst. 1 o. s. ř.) svědka L. L. sám vyslechl (viz protokol o jednání ze dne 21. 5. 2019).

Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu trpí dále nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Odvolací soud totiž uzavírá, že žalobce se dopustil jednání, pro které mu bylo dáno dne 24. 7. 2014 okamžité zrušení pracovního poměru, avšak ponechává bez odůvodnění zjevný rozdíl mezi skutkovým vymezením důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru (podle něhož k účelovým aktivacím SIM karet docházelo s vědomím žalobce) a svým skutkovým zjištěním (že žalobce mohl zjistit, že docházelo k účelovým aktivacím).

Protože se tedy odvolací soud odchýlil od skutkových závěrů soudu prvního stupně, aniž by důkazy, z nichž vycházel soud prvního stupně, zopakoval (způsobem odpovídajícím zákonu), a protože je jeho rozhodnutí z výše uvedených důvodů nepřezkoumatelné, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání ve věci samé, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 1. 2022

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3757/2020

www.nsoud.cz