21 Cdo 343/2018-154

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně V. S., zastoupené JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Hasskova č. 95/16, proti žalovanému ABB s. r. o. se sídlem v Praze 4 – Michli, Vyskočilova č. 1561/4a, IČO 49682563, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 51/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2017 č. j. 62 Co 28/2017-110, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. října 2016 č. j. 10 C 51/2016-64 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Dopisem, který žalobkyně převzala dne 30. 10. 2014, žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pro porušení povinnosti, která pro ni vyplývá z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, zvlášť hrubým způsobem, kterého se dopustila v době od 24. 9. 2014 do 23. 10. 2014, „z důvodu téměř měsíční absence na pracovišti bez vysvětlení“.

Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 23. 5. 2016 domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnila tím, že rozhodnutím praktického lékaře MUDr. Zdeňka Vrtala byla uznána dočasně práce neschopnou, že praktický lékař ji uznal práce schopnou od 24. 9. 2014, aniž by prověřil její zdravotní stav, že se proti tomuto rozhodnutí lékaře odvolala, že k jejímu odvolání Krajský úřad Královéhradeckého kraje, odbor zdravotnictví, rozhodnutím ze dne 2. 2. 2015 č. j. 19487/ZD/2014 rozhodnutí praktického lékaře o ukončení dočasné pracovní neschopnosti žalobkyně ke dni 23. 9. 2014 zrušil a věc mu vrátil k vydání nového lékařského posudku, neboť lékař mimo jiné neprovedl vyšetření zdravotního stavu žalobkyně ke dni jeho rozhodnutí, a že na základě tohoto rozhodnutí krajského úřadu praktický lékař dne 11. 2. 2015 vystavil žalobkyni rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, které „fakticky vyjádřilo ‚pokračování‘ původního rozhodnutí“ o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 1. 8. 2014 bez přerušení. Žalobkyně má za to, že žalovaný nemohl okamžitě zrušit její pracovní poměr podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť byla v té době v dočasné pracovní neschopnosti. Uvedla, že si je vědoma, že žaloba „je podána po lhůtě“, avšak „má za to a věří, že soud promine zmeškání této lhůty, neboť žalobkyně je osobou s psychickým nemocněním a opakovaně byla hospitalizována v psychiatrické nemocnici, kdy hospitalizaci žalobkyně předcházely pokusy o suicidum“, a že proto nemohla bez svého zavinění uplatnit svůj nárok podle této žaloby v zákonodárcem předpokládané lhůtě.

Žalovaný zejména uvedl, že dodatečná změna okolností, včetně zrušení rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti žalobkyně ke dni 23. 9. 2014, nemá vliv na platnost okamžitého zrušení pracovního poměru, k němuž došlo v době platnosti původního rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti žalobkyně ze dne 23. 9. 2014. Žalobkyně navíc podala žalobu po uplynutí dvouměsíční prekluzivní (propadné) lhůty uvedené v ustanovení § 72 zákoníku práce, po jejímž marném uplynutí její právo na přezkoumání okamžitého zrušení pracovního poměru soudem zaniká a platnost rozvázání pracovního poměru už poté nemůže být soudem přezkoumávána. Žalovaný má za to, že vzhledem k tomu, že se jedná o hmotněprávní propadnou lhůtu, není soud oprávněn zmeškání této lhůty prominout.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 10. 2016 č. j. 10 C 51/2016-64 žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 1 200 Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně byla zaměstnankyní žalovaného, že dne 30. 10. 2014 jí bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu neomluvené absence na pracovišti, že „v období předcházejícím ukončení pracovního poměru“ byla v pracovní neschopnosti, která byla dne 23. 9. 2014 lékařem neoprávněně ukončena, proti čemuž se žalobkyně úspěšně bránila žádostí o přezkoumání rozhodnutí o ukončení pracovní neschopnosti podanou dne 7. 10. 2014, a že žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně podala dne 23. 5. 2016. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba byla podána až po uplynutí prekluzivní lhůty, v níž lze podle ustanovení § 72 zákoníku práce uplatnit u soudu neplatnost rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením a po jejímž marném uplynutí právo podat žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru zaniká, že nelze uvažovat o prominutí této lhůty, ani například o jejím „stavění“, a že závěr o nemožnosti podat žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru po uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty je třeba považovat za bezvýjimečný. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5088/2015 a v něm vyslovený právní názor, že s lhůtou k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zákoníku práce je zánik práva při jeho včasném neuplatnění spojen vždy, ať jsou důvody, pro něž nebylo právo uplatněno, jakékoliv. Soud prvního stupně se s ohledem na uvedený právní názor nevěnoval bližšímu posouzení důvodů, které žalobkyni bránily ve včasném podání žaloby, neboť tyto důvody podle jeho mínění nemohou již zpětně nic změnit na uplynutí prekluzivní lhůty k podání žaloby. „Pouze na okraj“ poznamenal, že ze skutečností zjištěných v řízení nevyplynulo, že by žalobkyni její psychický stav zcela bránil v podání žaloby, když se žádostí o přezkoumání rozhodnutí o ukončení pracovní neschopnosti podanou dne 7. 10. 2014 bránila i proti rozhodnutí lékaře týkajícímu se její „zdravotní neschopnosti“ a dne 30. 10. 2014 převzala zásilku na poště, a že tedy byla zjevně schopná obstarávat si své záležitosti.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2017 č. j. 62 Co 28/2017-110 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že pracovní poměr žalobkyně měl na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného, které jí bylo doručeno dne 30. 10. 2014, skončit dnem jeho doručení, že na tom nemohla nic změnit ani skutečnost, že žalobkyně byla v době jeho doručení v pracovní neschopnosti, protože tato byla potvrzena až následně dne 11. 2. 2015 k žádosti žalobkyně o přezkoumání rozhodnutí lékaře o ukončení dočasné pracovní neschopnosti ke dni 23. 9. 2014, a že žalobkyni tedy začala prekluzivní lhůta k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením podle § 72 zákoníku práce běžet 31. 10. 2014, jejím posledním dnem bylo úterý 30. 12. 2014 a uplynula dnem 31. 12. 2014 (§ 605 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Shodně se soudem prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5088/2015, z jehož závěrů dovodil, že také v pracovněprávních vztazích mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci se uplatní zásada právní jistoty úzce související s požadavkem stability práva jako jedním z atributů právního státu a že neupravil-li zákonodárce v ustanovení § 330 zákoníku práce (a ani v jiném ustanovení zákoníku práce nebo v jiném pracovněprávním předpise) obdobně to, co obsahuje ustanovení § 113 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ve vztahu k promlčecí době, nelze úspěšně dovozovat, že by ustanovení o stavení běhu promlčecí doby bylo možno analogicky vztáhnout také na běh prekluzivní lhůty, a dospěl k závěru, že s lhůtou k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zákoníku práce je zánik práva při jeho včasném neuplatnění spojen vždy, ať jsou důvody, pro něž nebylo právo uplatněno, jakékoliv.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval důvody, proč byla žaloba podána „po uplynutí prekluzivní lhůty k podání žaloby“. Uvedla, že měla vleklé zdravotní potíže, a to i psychické povahy, že pro zdravotní potíže byla v pracovní neschopnosti, že „bylo v řízení její odvolání o ukončení dočasné pracovní neschopnosti“, že z těchto objektivně daných důvodů nebyla schopna dodržet lhůtu pro podání žalobního návrhu a že v době své dočasné pracovní neschopnosti nemohla neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru řešit a vyhledat odbornou pomoc. Je přesvědčena, že s ní žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr v době, kdy byla v pracovní neschopnosti, neboť Krajským úřadem Královéhradeckého kraje, odborem zdravotnictví, bylo zrušeno rozhodnutí praktického lékaře MUDr. Zdeňka Vrtala o ukončení pracovní neschopnosti od 24. 9. 2014 a věc byla vrácena k novému lékařskému posouzení a rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti. Dovolatelka má za to, že jestliže dodatečně bylo prokázáno zaměstnancem, že překážka v práci na jeho straně po rozhodnou dobu existovala, nemůže být jeho případná nepřítomnost v práci po dobu trvání prokazatelné překážky v práci hodnocena zaměstnavatelem jako neomluvená a nemůže představovat porušení povinností zaměstnance. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně byla zaměstnankyní žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2008, že dne 30. 10. 2014 jí bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru žalovaným z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k j�� vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, kterého se měla dopustit tím, že v období od 24. 9. 2014 do 23. 10. 2014 chyběla na pracovišti bez vysvětlení, že v období předcházejícím okamžitému zrušení pracovního poměru byla žalobkyně v pracovní neschopnosti, že dne 23. 9. 2014 rozhodl praktický lékař žalobkyně o ukončení její dočasné pracovní neschopnosti, že žalobkyně dne 7. 10. 2014 podala žádost o přezkoumání rozhodnutí praktického lékaře o ukončení dočasné pracovní neschopnosti, že Krajský úřad Královéhradeckého kraje této žádosti dne 2. 2. 2015 vyhověl a rozhodnutí praktického lékaře o ukončení pracovní neschopnosti zrušil a vrátil věc poskytovateli zdravotních služeb k vydání nového rozhodnutí, že dne 11. 2. 2015 lékař žalobkyni vystavil nové potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti a že dne 23. 5. 2016 žalobkyně podala žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru.

Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, zda a popřípadě za jakých podmínek lze podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 uplatnit neplatnost rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením u soudu po uplynutí 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr na základě tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru skončit. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které jí bylo doručeno dne 30. 10. 2014 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb., č. 303/2013 Sb. a č. 101/2014 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále též jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále též jen „o. z.“).

Podle ustanovení § 72 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

Nebyla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru uplatněna ve stanovené lhůtě, právo zanikne; soud v tomto případě přihlédne k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne (srov. § 330 zák. práce).

Promlčení a prekluze jsou právními instituty, které spojují právní následky s marným uplynutím lhůty. Promlčení znamená, že není-li nějaké pr��vo v určité zákonem stanovené lhůtě vykonáno nebo uplatněno u soudu, nelze se ho po uplynutí této lhůty s úspěchem soudně domoci, namítne-li účastník řízení, že je právo promlčeno. Prekluze spojuje s nedodržením lhůty k uplatnění práva nejen zánik možnosti domoci se práva u soudu, ale i zánik práva samotného, k němuž soud přihlíží i bez návrhu stran.

V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že lhůta k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou uvedená v ustanovení § 72 zák. práce je lhůtou prekluzivní. Bylo-li právo na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zák. práce uplatněno po uplynutí stanovené lhůty, přihlédne soud k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne. Z ustanovení § 72 zák. práce současně vyplývá, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu o určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný. Dvouměsíční lhůta podle ustanovení § 72 zák. práce je lhůtou hmotněprávní, a proto účastník, který se domáhá neplatnosti rozvázání pracovního poměru, musí uplatnit svůj nárok žalobou u soudu tak, aby žaloba došla na soud nejpozději v poslední den lhůty; na rozdíl od lhůt procesních tedy nepostačuje, aby žaloba byla v poslední den lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost ji soudu doručit (například držiteli poštovní licence). Není-li nárok uplatněn včas, tedy alespoň v poslední den lhůty podle ustanovení § 72 zák. práce u soudu, právo na určení neplatnosti právního jednání směřujícího k rozvázání pracovního poměru zaniká a rozvázání pracovního poměru, i kdyby bylo postiženo vadami, je platné a účinné. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty se tedy soud již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního jednání, a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního jednání o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (k povaze lhůty k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zák. práce srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 5/68 uveřejněný pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 5. 1980 sp. zn. 6 Cz 8/80 uveřejněný pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96 uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1436/2001 uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).

Zatímco zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011, nečinil při počítání času mezi lhůtami (uplynutím času, v němž má být učiněn pracovněprávní úkon nebo jiná pracovněprávní skutečnost) a dobami (uplynutím času, jímž dochází ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností účastníků a dalších subjektů pracovněprávních vztahů, aniž je potřeba pro vyvolání tohoto právního následku zvláště projevit vůli) rozdíl [pro počítání času (lhůt a dob) ustanovením § 333 odst. 1 delegoval pro oblast pracovněprávních vztahů použití ustanovení § 122 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a současně stanovil výjimky pro počítání některých dob (například v ustanovení § 26 odst. 1 a 2 nebo § 51 odst. 2), přičemž od 14. 4. 2008, kdy došlo nálezem Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. ke zrušení tzv. delegačního principu, vyplýval závěr o použití ustanovení § 122 obč. zák. o počítání času v pracovněprávních vztazích již ze samotného principu subsidiarity občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3121/2013)], zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném od 1. 1. 2012 upravuje v ustanovení § 333 speciální pravidlo pro počítání času ve vztahu k dobám stanoveným nebo sjednaným v délce nejméně 1 dne (výjimkou je výpovědní doba, pro kterou platí zvláštní úprava uvedená v ustanovení § 51 odst. 2 zák. práce), podle nějž doba počíná prvním dnem a končí uplynutím posledního dne stanovené nebo sjednané doby; to platí také v případě, kdy je uplynutím doby podmíněn vznik nebo zánik práva. Je-li doba stanovena nebo sjednána v kratších časových jednotkách, než jsou dny, použije se s účinností od 1. 1. 2014 pro počítání jejich běhu – s ohledem na ustanovení § 4 zák. práce – subsidiárně ustanovení § 608 o. z. Protože ve vztahu ke lhůtám zákoník práce neobsahuje zvláštní úpravu obdobnou té, která je uvedena v ustanovení § 333 ve vztahu k dobám, je třeba – s ohledem na ustanovení § 4 zák. práce – při výkladu lhůt stanovených zákoníkem práce pro uplatnění práva nebo nároku u soudu, u druhé strany právního vztahu nebo u jiné osoby vycházet z příslušných ustanovení občanského zákoníku (s účinností od 1. 1. 2014 srov. ustanovení § 605 až 608 a – jde-li o běh promlčecí a prekluzivní lhůty - § 645-652 a § 654 odst. 2 o. z.).

Nejsou-li tedy v pracovněprávních předpisech pravidla pro běh prekluzivní lhůty výslovně upravena, je – jak výše uvedeno – nutné s účinností od 1. 1. 2014 při určování začátku a konce prekluzivní lhůty vycházet z ustanovení § 605 až 608 o. z., jakož i z ustanovení § 654 odst. 2 o. z.

Nejvyšší soud ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 ve své judikatuře dovodil, že institut stavení běhu lhůty, který byl ve vztahu k promlčení upraven v ustanovení § 113 obč. zák., se dotýká počátku a běhu lhůty pouze ve vztahu k promlčení a že jej nelze (analogicky) aplikovat na běh prekluzivní lhůty, neboť podstata promlčení je zcela rozdílná od podstaty prekluze, že ustanovení upravující promlčení nelze aplikovat na prekluzi, pokud to zákon výslovně nestanoví, že v případě prekluze občanský zákoník vychází z toho, že neuplatněním ve stanovené době právo zanikne, ať jsou důvody, pro něž nebylo toto právo uplatněno, jakékoliv, a že na běh prekluzivní lhůty tedy nemůže mít žádný vliv ani skutečnost, že nositeli práv, který musí být zastoupen opatrovníkem, nebyl tento opatrovník soudem ustanoven; zákonodárce zde dal přednost jistotě v právních vztazích (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1998 sp. zn. 3 Cdon 327/96, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. 1/1999, s. 34). V rozsudku ze dne 26. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5088/2015 pak Nejvyšší soud ve vztahu k zákoníku práce ve znění účinném do 29. 12. 2011 dovodil, že závěry obsažené v uvedeném rozsudku ze dne 30. 6. 1998 sp. zn. 3 Cdon 327/96 jsou zásadně přenositelné i na vztahy upravené zákoníkem práce, že také v pracovněprávních vztazích mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci se uplatní zásada právní jistoty, úzce související s požadavkem stability práva, jako jedním z atributů právního státu, a že neupravil-li zákonodárce v ustanovení § 330 zákoníku práce – a ani v jiném ustanovení zákoníku práce nebo v jiném pracovněprávním předpise – obdobně to, co obsahuje ustanovení § 113 obč. zák., nelze proto ještě úspěšně dovozovat, že by ustanovení o stavení běhu promlčecí doby bylo možno analogicky vztáhnout také na běh prekluzivní lhůty; ustanovení § 330 zákoníku práce je ustanovení kogentní povahy, od něhož se účastníci pracovněprávních vztahů nemohou odchýlit a které taxativním výčtem upravuje ty právní vztahy (včetně ustanovení § 72 zákoníku práce), kde zákonodárce dává přednost zájmu na stabilitě právních vztahů před nejistotou, kterou možnost zpochybnění podmínek pro jejich zánik sebou neoddělitelně nese. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že s lhůtou k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zákoníku práce je zánik práva při jeho včasném neuplatnění spojen vždy, ať jsou důvody, pro něž nebylo právo uplatněno, jakékoliv, a že institut stavení promlčecí lhůty podle ustanovení § 113 obč. zák. nelze v pracovněprávních vztazích analogicky použít na běh prekluzivních lhůt.

Uvedené závěry dovolacího soudu však ve vztahu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014 neobstojí.

Podle ustanovení § 654 odst. 2 o. z. ustanovení tohoto zákona o běhu promlčecí lhůty platí obdobně i pro prekluzivní lhůtu.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014, tedy na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku výslovně stanoví, že ustanovení občanského zákoníku o běhu promlčecí lhůty (ustanovení § 645 až 652 o. z.) platí obdobně i pro prekluzivní lhůtu.

Podle ustanovení § 645 o. z. vyžaduje-li se, aby osoba měla zákonného zástupce nebo opatrovníka, počne promlčecí lhůta běžet ohledně práva takové osoby nebo ohledně práva proti ní až ode dne, kdy zákonného zástupce nebo opatrovníka získá; již započatá lhůta běží dále, avšak neskončí dříve, než uplyne jeden rok po odpadnutí překážky.

Podle ustanovení § 646 o. z. mezi manžely nepočne promlčecí lhůta běžet ani neběží, dokud manželství trvá; to platí obdobně i pro práva mezi osobami žijícími ve společné domácnosti, mezi zastoupeným a zákonným zástupcem, opatrovancem a opatrovníkem nebo mezi poručencem a poručníkem.

Podle ustanovení § 647 o. z. v případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o právu nebo o okolnosti, která právo zakládá, počne promlčecí lhůta běžet poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání pokračovat; počala-li promlčecí lhůta běžet již dříve, po dobu jednání neběží.

Podle ustanovení § 650 o. z. promlčecí lhůta neběží po dobu, kdy se věřiteli hrozbou brání právo uplatnit; to platí i v případě, když věřitel právo neuplatnil, jsa dlužníkem nebo osobou dlužníku blízkou lstivě uveden v omyl.

Podle ustanovení § 651 o. z. promlčecí lhůta neběží po dobu, dokud trvá vyšší moc, která věřiteli v posledních šesti měsících promlčecí lhůty znemožnila právo uplatnit.

Podle ustanovení § 652 o. z. pokračuje-li běh promlčecí lhůty po odpadnutí některé z překážek uvedených v § 646 až 651, neskončí promlčecí lhůta dříve než za šest měsíců ode dne, kdy začala znovu běžet.

Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je tak možné v případech a za podmínek vymezených v ustanoveních § 645 až 652 o. z., která platí obdobně též ve vztahu k běhu prekluzivní lhůty, uplatnit u soudu neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou v delší než dvouměsíční lhůtě (tedy i po uplynutí 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním).

V projednávané věci odvolací soud dovodil, že žalobkyni začala dvouměsíční lhůta k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením podle ustanovení § 72 zák. práce běžet dne 31. 10. 2014 a že uplynula dne 31. 12. 2014. Vycházel ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5088/2015 a uzavřel, že „neupravil-li zákonodárce v ustanovení § 330 zák. práce – a ani v jiném ustanovení zákoníku práce nebo v jiném pracovněprávním předpise – obdobně to, co obsahuje ustanovení § 113 obč. zák., nelze proto ještě úspěšně dovozovat, že by ustanovení o stavení běhu promlčecí doby bylo možno analogicky vztáhnout také na běh prekluzivní lhůty“, a že s lhůtou k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zák. práce je zánik práva při jeho včasném neuplatnění spojen vždy, ať jsou důvody, pro něž nebylo právo uplatněno, jakékoliv. Odvolací soud však náležitě neuvážil, že v projednávané věci je třeba – vzhledem k tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobkyni doručeno dne 30. 10. 2014 – subsidiárně použít zákon č. 89/2012 Sb., ve znění účinném do 29. 12. 2016 (srov. ustanovení § 4 zák. práce), v jehož ustanovení § 654 odst. 2 je (na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku účinném do 31. 12. 2013) výslovně uvedeno, že ustanovení občanského zákoníku o běhu promlčecí lhůty (§ 645 až 652 o. z.) platí obdobně i pro prekluzivní lhůtu.

Protože odvolací soud – veden právním názorem, který dovolací soud dovodil ve vztahu k právní úpravě v předchozím občanském zákoníku – nepřihlédl k tomu, že podle § 654 odst. 2 o. z. ustanovení tohoto zákona o běhu promlčecí lhůty platí obdobně i pro prekluzivní lhůtu, a protože se (vycházeje z názoru, že důvody, které žalobkyni bránily v podání žaloby, nejsou pro posouzení včasnosti žaloby podstatné) řádně nezabýval tvrzením žalobkyně, že nebyla z objektivních důvodů schopna podat žalobu „v zákonné lhůtě“, ani tím, jaké konkrétní důvody žalobkyni podle jejích tvrzení bránily v podání žaloby o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, nemůže být jeho závěr, že lhůta k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením podle § 72 zák. práce uplynula dnem 31. 12. 2014 - pro svou předčasnost - správný.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 6. 2018

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

www.nsoud.cz