21 Cdo 2994/2022-287

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce A. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Vránou, advokátem se sídlem v Praze 1, Lannova č. 2061/8, proti žalované Správě železnic, státní organizaci se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Dlážděná č. 1003/7, IČO 70994234, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, zastoupené Mgr. Ivanou Stlukovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 730/9, o náhradu škody z pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 67/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2022, č. j. 62 Co 218/2021-245, 62 Co 431/2021, 62 Co 47/2022, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Běliny, advokáta se sídlem v Praze, Pobřežní č. 370/4.

III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ivany Stlukové, advokátky se sídlem v Praze, Vodičkova č. 730/9.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, č. j. 62 C 218/2021-245, 62 Co 431/2021, 62 Co 47/2022, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.

Žalobce, v kontextu shora uvedeného rozboru, nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.

Žalobce pouze vyjadřuje prostý nesouhlas s řešením otázky liberace žalované v důsledku zjištění zaviněného porušení předpisů nebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ze strany žalobce (konkrétně vnitřních předpisů žalované a konkrétního pokynu k zajištění bezpečnosti práce ze strany příslušného odpovědného zaměstnance žalované), s nimiž byl žalobce řádně seznámen a jejichž znalost a dodržování bylo ze strany žalované soustavně vyžadováno a kontrolováno, aniž by jakkoliv formuloval, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

Ostatně řešení uvedené otázky odvolacím soudem je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Pakliže bylo totiž zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce byl u žalované zaměstnán naposledy jako vrchní mistr tratí, že dne 23. 8. 2016 zajišťoval bezpečnost pohybu při navařování srdcovky na výhybce č. 426 (navařování srdcovky prováděli pracovníci společnosti N+N konstrukce a dopravní stavby), že v 7.36 hodin ráno dne 23. 8. 2016 žalobce telefonicky požádal výpravčího SEVER, že by chtěl vyjednat posun z koleje 8a k výhybce č. 426, že se jedná o ruční posun a že tam zůstanou (jednalo se o posun lehkého kolejového vozíku, který neovlivňuje kolejové obvody, není vidět na monitoru u výpravčího jako drážní vozidlo), že výpravčí SEVER mu sdělil, že „dobře, že tam nebude pouštět mašiny“, že když kolem 12.00 hodin práci na výhybce skončili, žalobce zatelefonoval výpravčímu, že navařování na výhybce č. 426 je hotovo a že by potřeboval ruční posun z koleje 8a na kolej 8 k přejezdu v Rozbělesích, protože kolej 8 je v obvodu výpravčího SEVER a kolej 8a v obvodu výpravčího JIH, výpravčí SEVER požádal žalobce, nechť vydrží, že to kolegovi přetlumočí, že výpravčí SEVER se tedy ptal kolegy výpravčího JIH, zda je možné uskutečnit posun do jeho obvodu, na kolej 8a, že žalobce však v době telefonického hovoru (kdy mu výpravčí SEVER říkal, aby vydržel) mluví k pracovníkům společnosti N+N konstrukce a dopravní stavby a sděluje jim, „tak pomalu jedem“, že teprve následně povoluje výpravčí vjezd na kolej 8a, že výpravčí SEVER poté volá (12.36 hodin) a dotazuje se žalobce, na jak dlouho to vidí v 8a, že žalobce odpovídá, že na 10 minut, že výpravčí se opakovaně dotazuje, zda se žalobce nachází v koleji 8a a uvádí, že pokud ano, je vše v pořádku, hlavně, že je v 8a a není přes, že žalobce opakuje, že potřebuje ještě 10 minut, že výpravčí SEVER mu říká, „ať zůstane v 8a a potom nechť se ozve, až bude potřebovat zpátky“, že žalobce se následně dotazuje, zda něco pojede do 10a, že výpravčí mu sděluje, že ano, že v koleji 10a potřebují jezdit, že žalobce se ujišťuje se slovy: „ale tou spojkou to nepojede ne?“, že výpravčí uvádí, že to právě tou spojkou pojede, že žalobce říká výpravčímu, že to tedy budou muset udělat jinak, že výpravčí mu opakovaně sděluje, ať hlavně s tím vozíkem nejezdí na návěstidlo Se 41, že žalobce sdělil výpravčímu, že rozumí, že žalobce poté sděluje R. J., že se musí vrátit zpět k návěstidlu, M. P. se odpojil a šel pro auto, že žalobce je viděn u výhybky č. 270, jak se snaží odtlačit vozík zpět k námezníku, ale potom jej již srazila lokomotiva (pracovník R. J. stačil ještě uskočit stranou), je závěr odvolacího soudu, že jsou splněny předpoklady liberace žalované podle ustanovení § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3157/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3908/2019) vyjádřil názor, že povinnosti pracovněprávního charakteru jsou stanoveny zaměstnanci právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou popř. (důsledně vzato) pokyny vedoucích zaměstnanců, kteří jsou oprávněni na jednotlivých stupních řízení stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomuto účelu závazné pokyny. Protiprávnost na straně zaměstnance je objektivně existující rozpor mezi určitým jednáním (opomenutím určitého jednání) zaměstnance a stanovenou právní povinností (stanoveným pravidlem chování).

Úvahy dovolatele ohledně významu skutečnosti, zda pohyb žalobce po kolejích bylo možno podřadit pod pojem „posun“, však neodpovídají skutkovým zjištěním, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno; pakliže totiž ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce vlastní silou tlačil tzv. lehký kolejový vozík, který není možno napojit na drážní vozidlo (vozík musel být po vyložení z kolejí odstraněn), je správný závěr odvolacího soudu, že vozík nesplňoval stanovené parametry „drážního vozidla“ [srov. ustanovení § 1 písm. e) vyhl. č. 173/1995 Sb., kterou se vydává dopravní řád drah], a proto není možno označit pohyb žalobce po kolejích s tímto vozítkem za „posun“ [srov. ustanovení § 1 písm. n) citované vyhlášky], čehož, jak vyplývá i z obsahu dovolání, si je dovolatel vědom, resp. proti tomuto právnímu závěru odvolacího soudu nijak neargumentuje.

Za této situace pak odvolací soud zcela správně identifikuje ten interní předpis k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, který žalobce svým jednáním porušil (předpis „SŽDC Bp1“); veškeré úvahy žalobce, vycházející z premisy, že pohyb žalobce v kolejišti se řídil jiným předpisem (předpisem „SŽDC D1“, upravujícím, jak vyplývá ze skutkových zjištění, která akcentuje i sám dovolatel, mimo jiné i posun drážního vozidla), od nichž potom žalobce odvíjí své závěry o porušení povinností ze strany žalované, tak přípustnost dovolání založit nemohou.

Dovolatel tak pro prosazení svých právních závěrů předkládá vlastní skutková zjištění; argumentuje-li tím, že „…žalobce požádal výpravčího o ruční posun vozíku (podle předpisu D1), výpravčí se podle tohoto předpisu měli řídit…“, že „…drážní dopravu a tedy i posun organizuje a řídí výpravčí, posunovat může výhradně železniční kolejová vozidla, mezi která spadají i speciální vozidla pro údržbu a opravu dráhy…“, že „…tato vozidla musí být schváleného typu, musí mít platný průkaz způsobilosti vozidla a své evidenční číslo, nic z toho posunovaný vozík neměl, a proto měli výpravčí žádost o posun striktně odmítnout, což neučinili…“, že „…dle předpisu D1 posun řídí výpravčí seřazovacími návěstidly, předpis neuvažuje, že by bylo možné posun řídit a organizovat bez jejich využití, přesto oba výpravčí tak učinili a posun žalobci povolili…“, že „…to, že si nemohli výpravčí ověřit polohu vozíku, protože se na monitoru neobjevila, a byli tedy závislí na informacích od žalobce, jim mělo signalizovat, že je něco špatně…“, že „…délka posunu byla cca 450 m a jeho trvání asi 7 minut, po celou dobu neměli výpravčí přehled o poloze vozíku, přesto jeho posun řídili nikoliv návěstidly, ale prostřednictvím telefonické domluvy…“, že „…posun měl podle předpisu řídit a organizovat výpravčí K., ten však již připravoval posunovou cestu pro lokomotivu…“, že „…výpravčí K., který se řízení vozíku chopil, tak zasahoval do obvodu druhému výpravčímu a porušil tím právní předpis…“, že „…K. se nedostala opakovaná informace, že bude vykládat vozík na přejezdu…“, že „…výpravčí K. začal volat žalobci na mobil, až v době, kdy již byl posun lokomotivy připraven…“, že přitom „…způsob varování před jízdou drážního vozidla je nutné provést včas a spolehlivým způsobem – hlasem, drážním rozhlasem nebo vysílačkou, nikoliv mobilním telefonem…“, že „…skutečnost, že na přejezd jede lokomotiva, výpravčí K. žalobci nesdělil…“, že „…zmíněný vozík byl dle předpisu tzv. lehký kolejový prostředek určený k tomu, aby se s ním při práci v kolejišti přemisťoval materiál a nářadí a tedy by se jednalo o práci v provozované koleji…“, že „…nasazení těchto prostředků je dovoleno pouze za podmínky, že doba potřebná pro jejich odstranění z koleje nepřesáhne 15 vteřin a že žalobce opakovaně hlásil, že bude vykládat vozík tak 15 minut…“, pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

Rozsudek odvolacího soudu byl napaden i ve výrocích o náhradě nákladů řízení; dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 12. 2022

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2994/2022

www.nsoud.cz