21 Cdo 2601/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce B. H., zastoupeného JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova č. 43, proti žalovanému K. T., zastoupenému JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská č. 28/30, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 79/2008 a 9 C 106/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. listopadu 2010, č. j. 10 Co 593/2009-138, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem datovaným dnem 2. 1. 2008 (doručeným žalobci dne 31. 12. 2007) žalovaný žalobci sdělil, že „okamžitě ruší pracovní poměr s žalobcem podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“, neboť „již třetí měsíc po sobě obdržel mzdu sice ve správném termínu, ale ne ve správné výši“. Nesprávné platby mzdy nebo její části se měly týkat zejména nevyplacené sjednané prémie za měsíc září 2007, nevyplacené náhrady mzdy za svátek 28. 9. 2007 a za období od 8. 10. 2007 do 17. 10. 2007, nevyplacené mzdy za měsíce říjen 2007 a listopad 2007 ve výši podle pracovní smlouvy a platného mzdového výměru a neoprávněné srážky ze mzdy za měsíc listopad 2007.

Dopisem ze dne 28. 1. 2008 (doručeným téhož dne žalovanému) žalobce sdělil žalovanému, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr, protože žalovaný od 2. 1. 2008 nedochází do zaměstnání.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné přípisem žalovaného datovaným dne 2. 1. 2008 je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že mzda, která byla žalovanému vyplacena za měsíc září 2007, byla ve výši odpovídající mzdovému výměru, že požadavek na náhradu mzdy za 28. 9. a za období od 8. do 17.10.2007 žalovanému nijak nebránil dostavit se kdykoliv v pracovní době do zaměstnání a plnit si své pracovní úkoly, přičemž stačilo, aby sdělil, že s dohodou, kterou spolu uzavřeli, již nesouhlasí, že mzda za měsíc listopad 2007 byla vyplacena ve výši odpovídající mzdovému výměru a srážka ze mzdy za měsíc listopad 2007 ve výši 1.000,- Kč byla náhrada škody, kterou způsobil žalovaný na vozidle zákazníka, a žalovaný souhlasil s tím, že na úhradu jedné třetiny vzniklé škody mu bude srážena každý měsíc částka 1.000,- Kč, což se také stalo.

Žalovaný se domáhal (žalobou vedenou u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 106/2008-38), aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné dopisem žalobce ze dne 28. 1. 2008 je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že pracovní poměr mezi účastníky skončil již ke dni 2. 1. 2008, a to na základě okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného žalovaným dne 31. 12. 2007; skončený pracovní poměr již nelze dále okamžitě zrušit.

Okresní soud v Teplicích – poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 11. 6. 2008, č. j. 9 C 79/2008, spojil ke společnému řízení věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 79/2008 a 9 C 106/2008 - rozsudkem ze dne 18. 3. 2009, č. j. 9 C 79/2008-107, žalobu, „na základě které se B. H. domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného přípisem K. T., datovaným 2. 1. 2008 doručeným 31. 12. 2007“, zamítl, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru „dané B. H. K. T.“ dopisem datovaným 28. 1. 2008 je neplatné, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 19.992,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Vevery a „ČR - státu, poukázáním na účet Okresního soudu v Teplicích“ na náhradě nákladů řízení 861,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mzda, resp. její náhrada za měsíc září 2007, měly být vyplaceny do dne 15. 10. 2007, a, protože dvouměsíční lhůta stanovená ustanovením § 59 zák. práce uplynula dne 15. 12. 2007, nelze k tomuto důvodu ukončení pracovního poměru přihlížet. Nevyplacená náhrada mzdy za měsíc říjen 2007 byla splatná dne 15. 11. 2007 a v tomto případě byla lhůta uvedená v ustanovení § 59 zák. práce zachována, stejně tak jako v případě neoprávněné srážky k náhradě škody provedené ze mzdy za měsíc listopad 2007. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by tuto část mzdy žalovaný od žalobce obdržel, byl naplněn důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Vycházel přitom z toho, že výplatní termín mzdy byl 15. dne příslušného měsíce. Protože pracovní poměr mezi účastníky skončil již dne 31. 12. 2007 doručením okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaným žalobci, nemůže být platným právním úkonem okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobce vůči žalovanému s datem 28. 1. 2008, neboť v této době již pracovní poměr mezi účastníky neexistoval.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 11. 2010, č. j. 10 Co 593/2009-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 18.720,- Kč k rukám advokáta JUDr. Iva Kouly. Souhlasil se soudem prvního stupně, že žalobce neoprávněně srazil (a nevyplatil) žalovanému ze mzdy za měsíc listopad 2007 částku 1.000,- Kč z titulu „škody“. S ohledem na tento závěr a zásadu procesní hospodárnosti považoval za nadbytečné zabývat se opodstatněností dalších důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru datovaného dne 2. 1. 2008. Ustanovení § 56 písm. b) zák. práce ve vztahu k § 141 odst. 1 zák. práce posoudil tak, že ustanovením § 141 odst. 1 zák. práce je splatnost mzdy uplynutím následujícího měsíce po jejím vykonání stanovena jako nejzazší a „je jím vymezován rámec, ve kterém je zaměstnavatelem určením konkrétního termínu výplaty (§ 141 odst. 3 zák. práce) definována konkrétní splatnost konkrétní mzdy v konkrétním pracovně právním vztahu“. Ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce, na které je v ustanovení § 56 písm. b) zák. práce odkazováno, podle odvolacího soudu ani „termín splatnosti mzdy“ samo o sobě neupravuje, nelze je vykládat izolovaně a počátek běhu patnáctidenní lhůty, jejímž marným uplynutím vzniká zaměstnanci právo reagovat skončením pracovního poměru, „nelze vázat abstraktně a nikoli ke konkrétnímu termínu výplaty mzdy“, jehož marným uplynutím získal zaměstnanec jasnou vědomost o tom, že mu mzda nebo její část nebude řádně vyplacena, a jehož marným uplynutím se zaměstnavatel s nevyplacenou mzdou nebo její částí dostal do prodlení; „z logiky věci je zřejmé, že zaměstnavatel nemůže být současně v prodlení se zaplacením mzdy a přitom před termínem její splatnosti“. Námitku odvolatele (žalobce), že soud prvního stupně na závěr jednání dne 3. 12. 2008 po poučení účastníkům poskytnutém v souladu s ustanovením § 119a o. s. ř. a po závěrečném vyjádření účastníků rozhodl o pokračování jednání a poskytl v této souvislosti žalovanému procesní poučení v souladu s ustanovením § 118a odst. 3 o. s. ř., odmítl s tím, že nejde o vadu řízení, ale o postup, který procesní předpisy nevylučují a který je naopak souladný s ustanovením § 5 o. s. ř. Navíc odvolatel ani neuvedl, jak měla být v této souvislosti porušena rovnost účastníků.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že z ustanovení § 56 písm. b) zák. práce ve vztahu k ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce jednoznačně vyplývá, že oprávnění žalovaného okamžitě zrušit pracovní poměr z důvodu nevyplacení částky 1.000,- Kč ve mzdě za měsíc listopad 2007 by vzniklo až 16. 1. 2008, a že i v případě, že by za počátek běhu patnáctidenní lhůty byl vzat termín, ve kterém žalobce vyplácel zaměstnancům mzdu, uvedená lhůta by uplynula až dnem 2. 1. 2008, neboť výplatní den pro mzdu za měsíc listopad 2007 připadl na pondělí 17. 12. 2007 a patnáctidenní lhůta tudíž uplynula s ohledem na to, že 1. 1. 2008 byl státní svátek, až uvedeného dne 2. 1. 2008. Nesouhlasí ani s tím, jak odvolací soud posoudil postup soudu prvního stupně při jednání dne 3. 12. 2008 ve vztahu k ustanovení § 18 a § 119a o. s. ř. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť „rozsudek spočívá na nesprávném právním výkladu počátku a konce lhůty splatnosti dle § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce, ukončení důkazního řízení dle § 119a o. s. ř. a rovnosti účastníků v řízení dle § 18 odst. 1 o. s. ř.“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (otázku výkladu ustanovení § 56 písm. b) zák. práce ve vztahu k ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce posoudil odvolací soud jinak, než je řešena v judikatuře dovolacího soudu), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy bylo žalobci doručeno předmětné okamžité zrušení pracovního poměru - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2007, tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím, a č. 362/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyhláška č. 357/2007 Sb., kterou se pro účely poskytování cestovních náhrad mění sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stanoví průměrná cena pohonných hmot (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit jen, jestliže mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti (§ 141 odst. 1).

Důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce je - jak vyplývá z jeho znění - skutečnost, že zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti. Naplnění uvedeného důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru tedy spočívá právě (a jenom) v tom, že nastala splatnost mzdy (platu) nebo náhrady mzdy (platu) anebo jakékoliv jejich části, a současně, že zaměstnavatel neuspokojil nárok na mzdu (plat) nebo náhradu mzdy (platu) anebo jakoukoliv jejich část ani v dodatečné lhůtě 15 dnů poté, co se mzda (plat) nebo náhrada mzdy (platu) stala splatnou. Skutečnost, že zaměstnavatel vyplatil zaměstnanci dlužnou splatnou mzdu (plat) nebo náhradu mzdy (plat) anebo jejich část až po uplynutí patnáctidenní lhůty, není z hlediska důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru významná; spočívá-li důvod k okamžitému zrušení podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce v marném uplynutí dodatečné lhůty 15 dnů po splatnosti mzdy (platu) nebo náhrady mzdy (platu) anebo jakékoliv jejich části, nemůže mít pozdější plnění (tj. plnění poskytnuté po uplynutí dodatečné patnáctidenní lhůty) zaměstnavatele žádný vliv na závěr, že zaměstnanci již vznikl (a to dříve, než zaměstnavatel plnil) důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru a že se jej rozhodl ve lhůtě uvedené v ustanovení § 59 zák. práce uplatnit. Uvedené přitom platí i tehdy, jestliže zaměstnavatel poskytl pozdější plnění zaměstnanci dříve, než zaměstnanec přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru, neboť rovněž v tomto případě již marným uplynutím dodatečné lhůty 15 dnů po splatnosti mzdy (platu) nebo náhrady mzdy (platu) byl ve prospěch zaměstnance založen důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1151/2001, uveřejněný pod č. 109 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002).

Základní podmínkou pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem pro nevyplacení mzdy nebo platu anebo náhrady mzdy nebo platu (případně jakékoliv jejich části) – jak ze shora uvedeného vyplývá - je, že se takové plnění stalo splatným. Protože lhůta 15 dnů, po jejímž marném uplynutí může zaměstnanec realizovat své právo rozvázat uvedeným způsobem pracovní poměr, se odvíjí od uplynutí termínu splatnosti mzdy (platu), je třeba důsledně rozlišovat mezi splatností mzdy (platu) na straně jedné a termínem výplaty na straně druhé. Zatímco splatnost mzdy (platu) nastává - jak vyplývá z ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce, na které ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce výslovně odkazuje – nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat (tedy poslední den takového měsíce), termín výplaty, jak vyplývá z ustanovení § 141 odst. 3 zák. práce, určí zaměstnavatel v mezích daných ustanovením § 141 odst. 1 zák. práce (nebyl-li pravidelný termín výplaty mzdy nebo platu sjednán v kolektivní smlouvě).

Protože ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce váže možnost okamžitého zrušení pracovního poměru výlučně na uplynutí stanovené lhůty od splatnosti mzdy (platu) ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce, je pro uplatnění důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru pro nevyplacení mzdy (platu) nebo její části nerozhodné, ke kterému dni zaměstnavatel určil (nebo byl sjednán) pravidelný termín výplaty mzdy (platu). Z uvedeného vyplývá, že počátek běhu patnáctidenní lhůty uvedené v ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce se bude vždy odvíjet ode dne následujícího po uplynutí posledního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém zaměstnanci vzniklo právo na mzdu nebo plat (jejich část) - srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2242/2009, který byl uveřejněn pod č. 102 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2011. Na těchto závěrech nemá dovolací soud důvod cokoli měnit.

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že splatnost části mzdy žalovaného za měsíc listopad 2007 nenastala dne 15. 12. 2007 v den, který byl stanoven jako pravidelný termín výplaty mzdy, nýbrž až dne 31. 12. 2007. Rozvázal-li žalovaný okamžitě pracovní poměr s žalobcem dopisem z téhož dne, stalo se tak ve vztahu k tomuto důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru předčasně, ještě před proběhnutím lhůty 15 dnů po uplynutí skutečného termínu splatnosti podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce. Odvolací soud, vycházeje z jiného právního názoru a ze závěru, že již tento důvod okamžitého zrušení pracovního poměru je dán, se tak nezabýval tím, zda byly splněny zákonné předpoklady okamžitého zrušení pracovního poměru, případně ve vztahu k některému jinému důvodu uvedenému v dopise datovaném dne 2. 1. 2008 a doručeném dne 31. 12. 2007. Jeho závěr o nedůvodnosti žaloby na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru datovaného dne 2. 1. 2008 a doručeného žalobci dne 31. 12. 2007 je proto předčasný.

Důvodná však není námitka dovolatele týkající se postupu soudu prvního stupně při aplikaci ustanovení § 119a o. s. ř.

Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně postupoval ve věci podle právní úpravy účinné do dne 30. 6. 2009 (srov. Čl. II bod. 6 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) nenastala ze zákona koncentrace tohoto druhu řízení ke konci prvního jednání ve věci (srov. § 118b o. s. ř. ve znění do dne 30. 6. 2009). Proto mohl soud prvního stupně - za situace, že nesplnil poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o. s. ř. dříve – poučit účastníky i poté, co jim poskytl poučení podle ustanovení § 119a o. s. ř., a následně jednání odročit za účelem doplnění dokazování.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není (pro svoji předčasnost) správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o náhradě nákladů původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. srpna 2012

JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu

www.nsoud.cz