21 Cdo 2519/2024-1073

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. Š., zastoupené JUDr. Radkou Procházkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem-centru, Masarykova č. 1120/43, proti žalované Mateřské škole Střekov, Ústí nad Labem, Sukova 1174/1, příspěvkové organizaci se sídlem v Ústí nad Labem – Střekově, Sukova č. 1174/1, IČO 70225974, zastoupené JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem – Klíši, Bezručova č. 848/1, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 187/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. března 2024, č. j. 84 Co 149/2023-1044, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Dopisem ze dne 27. 6. 2016 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí podle § 52 písm. c) zákoníku práce dává výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti, neboť „na základě rozhodnutí ředitelky školy o snížení stavu učitelů z důvodu poklesu dětí od školního roku 2016/2017 dojde ke snížení počtu učitelů ve škole“.

2. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 7. 10. 2016 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 1. 1. 2001 uzavřela s žalovanou pracovní smlouvu, na jejímž základě vykonávala práci učitelky mateřské školy, že výpovědní důvod uvedený ve výpovědi „není dán“, jelikož rozhodnutí o snížení stavu učitelů „učiněno nebylo“ (resp. že pokud bylo učiněno, pak bylo učiněno účelově), a že jednání statutárního orgánu (ředitelky žalované) považuje za účelové, diskriminační a za „učiněné ve snaze zbavit se zaměstnance, který poukazoval na protiprávní či neetická jednání ředitelky žalované“. Uvedla, že tvrzený pokles dětí ve školním roce 2016/2017 není objektivní skutečností, ale toliko účelovým přechodným stavem vyvolaným ředitelkou žalované, která účelově odmítala příjem dětí do mateřské školy. Navíc mezi rozhodnutím o „tzv. snížení stavu zaměstnanců“ za účelem zvýšení efektivnosti práce a nadbytečností žalobkyně není příčinná souvislost.

3. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 22 C 187/2016-996, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 114 042,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Gruse a České republice „na účet Okresního soudu v Ústí nad Labem“ 1 267 Kč. Vycházel (mimo jiné) ze zjištění, že u žalované probíhalo elektronické přihlašovací řízení o přijetí dětí na školní rok 2016/2017, že počet zapsaných dětí klesl z dřívějších 99 dětí na 86 dětí, že dne 24. 6. 2016 „sepsala“ ředitelka žalované rozhodnutí o organizační změně, podle kterého měl být snížen počet zaměstnanců z 13 na 12, že dne 27. 6. 2016 proběhla porada, které se zúčastnily všechny zaměstnankyně žalované včetně žalobkyně, na které ředitelka oznámila, že dojde ke snížení počtu učitelů, jelikož „po elektronickém přijímacím řízení nebyl naplněn počet dětí na další školní rok“, a vysvětlila, že z důvodu poklesu počtu zapsaných žáků došlo i ke snížení objemu finančních prostředků, a že od 1. 9. 2016 měla být ve třídě „Kačenka“ určené pro nejmladší děti již jen jedna učitelka (E. M.) a nikoliv též žalobkyně, jíž se žalovaná rozhodla dát výpověď. Soud prvního stupně shledal, že rozhodnutí o organizační změně bylo řádně přijato před dáním výpovědi žalobkyni, která s ním byla seznámena, že žalovaná prokázala, že nastaly důvody, které ji vedly k rozhodnutí o organizační změně, že nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že ředitelka žalované úmyslně odmítala přijímat děti, a že nebyly prokázány ani skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že „by se jednalo o vytváření fiktivního důvodu pro dání výpovědi žalobkyni“. Namítala-li žalobkyně, že žalovaná přijala po jejím propuštění další zaměstnankyně „na její místo“, pak je podle soudu prvního stupně nutno zohlednit, že sice tři zaměstnankyně byly přijaty do pracovního poměru ode dne 10. 10. 2016, ovšem na pozici pomocné a obslužné síly při péči o děti, nikoliv učitelky, že jejich pracovní náplň se s pracovní náplní žalobkyně neshodovala, že byly zařazeny do nižší platové třídy odpovídající výrazně méně kvalifikované práci oproti práci učitelky, že finanční prostředky na vytvoření a financování těchto pracovních míst poskytl žalované Úřad práce ze státního rozpočtu a Evropského sociálního fondu a že jejich pracovní poměry byly sjednány pouze na dobu určitou, neboť objem finančních prostředků poskytnutých na jejich platy byl omezen. Na místo učitelky byla přijata až dne 16. 8. 2017 E. E. (a po rozvázání pracovního poměru s ní M. K.) pro následující školní rok 2017/2018, kdy „již byla zcela odlišná situace a žalovaná měla i jiné potřeby“. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně se na základě přijaté organizační změny stala nadbytečnou a že nebylo prokázáno diskriminační či jinak nerovné zacházení vůči ní.

4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 3. 2024, č. j. 84 Co 149/2023-1044, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 133 107 Kč k rukám advokátky JUDr. Radky Procházkové a České republice – Okresnímu soudu v Ústí nad Labem na náhradě nákladů řízení 1 267 Kč. Odvolací soud má za to, že „u žalované ve školním roce 2016/2017 žádná organizační změna nenastala“ a že žalovaná přijatým organizačním opatřením „toliko zastřela svůj záměr ukončit se žalobkyní pracovní poměr“. Uvedl, že „ve školním zařízení zůstaly otevřené stále 4 třídy“ a že pouze poklesem přijatých dětí v daném školním roce „nebylo možné odůvodnit organizační změnu, která se následně stala výpovědním důvodem“. Vzhledem k tomu, že počet dětí ve školním roce 2016/2017 odpovídal „7,71 úvazku“ pro pedagogické pracovníky, nedospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že „je třeba za této situace snížit počet pedagogických pracovníku z 8 na 7“. Dovodil, že skutečnost, že došlo ke snížení objemu finančních prostředků na platy učitelů, není pro posouzení důvodnosti výpovědi podstatná, neboť i při „nulovém objemu“ těchto prostředků by bylo povinností žalované zajistit provoz školního zařízení. Dodal, že přijímání dalších pracovníků ve školním roce 2016/2017 a jejich pracovní náplň „jen dokresluje skutečnou potřebu žalované pro zajištění péče o děti ve školním roce 2016/2017“. Uzavřel, že se žalobkyně nadbytečnou nestala a že výpověď z pracovního poměru daná jí žalovanou je proto neplatná.

5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolatelka formuluje sedm otázek, které podle jejího názoru „v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“ a na jejichž zodpovězení spočívá napadené rozhodnutí [1. Jak extenzivně může nalézací soud vstupovat do soukromoprávních (pracovněprávních) vztahů při ukončení pracovního poměru? 2. Může nalézací soud negativně určovat zaměstnavateli, s jakými zaměstnanci musí spolupracovat? 3. Může nalézací soud vstupovat zaměstnavateli do řízení provozu, do jeho rozhodovacích kompetencí a činit mu různá doporučení, jak řešit personální otázky v návaznosti na organizační změny? 4. Může nalézací soud nařizovat řediteli školy, jak má zajistit provoz školy při snížení počtu dětí a při snížení objemu prostředků na mzdy? 5. Může ředitel školky přijmout jiného zaměstnance na žádost úřadu práce na jinou pracovní pozici s jinou kvalifikací, když ukončil pracovní poměr s žalovanou jako učitelkou? 6. Může ředitel školy přijmout organizační opatření (změnu), pokud došlo ke snížení žáků ve škole? 7. Může ředitel školy přijmout organizační opatření (změnu), pokud došlo ke snížení objemu prostředků na zaměstnance na úroveň, která odpovídá nižšímu počtu zaměstnanců?], a vytýká odvolacímu soudu, že nerespektoval publikovanou rozhodovací praxi dovolacího soudu (kterou specifikuje) týkající se předpokladů pro výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Odvolací soud podle názoru dovolatelky nezohlednil, že k poklesu dětí skutečně došlo a že došlo i k poklesu objemu finančních prostředků na mzdy. Žalovaná namítá, že řádně ukončila pracovní poměr výpovědí způsobem, jaký odpovídá zákoníku práce, školskému zákonu i povinnosti řádného hospodáře, a že v projednávaném případě „nebyl žádný zastřený záměr“. Uvádí, že napadené rozhodnutí bylo „vyneseno zcela nepředvídatelně“, neboť před vyhlášením rozhodnutí odvolací soud „neavizoval“, že by byla jakákoliv možnost změny průvodního rozsudku soudu prvního stupně, že rozhodnutí je zcela neodůvodněné a je postaveno „na domněnkách“, že jsou vadně interpretovány výsledky dokazování a že bylo porušeno právo žalované na spravedlivý proces. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl. Z celého řízení a ani z obsahu dovolání nelze podle jejího názoru dovodit, v čem vlastně měla spočívat žalovanou tvrzená organizační změna, přičemž samotné snížení stavu zaměstnanců nemůže být organizační změnou. Navíc její práce byla pro žalovanou jakožto zaměstnavatele nadále potřebná.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

10. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně pracovala pro žalovanou na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 2001 jako učitelka zařazená do 9. platové třídy, že ve školním roce 2015/2016 bylo u žalované zaměstnáno celkem 13 zaměstnanců, z toho 8 učitelek, že maximální kapacita mateřské školy byla 100 dětí a byly v ní 4 třídy (Kačenky, Pejsci, Sloni a Papoušci), přičemž v každé třídě mohlo být maximálně 25 dětí, že od 14. 3. 2016 do 4. 5. 2016 probíhalo elektronické přihlašovací řízení o přijetí dětí na následující školní rok 2016/2017, že počet zapsaných dětí klesl oproti stavu z června 2016 z 99 dětí na 86 dětí, že z tohoto důvodu došlo ke snížení platových prostředků pro pedagogy a že dne 24. 6. 2016 „sepsala“ ředitelka žalované rozhodnutí o organizační změně, podle kterého měl být snížen počet zaměstnanců z 13 na 12. Dne 27. 6. 2016 proběhla porada, které se zúčastnily všechny zaměstnankyně žalované včetně žalobkyně a na které ředitelka oznámila, že dojde ke snížení počtu učitelů, jelikož „po elektronickém přijímacím řízení nebyl naplněn počet dětí na další školní rok“, a vysvětlila, že z důvodu poklesu počtu zapsaných žáků došlo i ke snížení objemu finančních prostředků. Od 1. 9. 2016 měla být ve třídě „Kačenka“ určené pro nejmladší děti již jen jedna učitelka (E. M.) a nikoliv též žalobkyně, jíž se žalovaná rozhodla dát výpověď. Od 10. 10. 2016 byly u žalované zaměstnány v pracovním poměru na dobu určitou „v návaznosti na uzavřenou dohodu s Úřadem práce ČR“ – na základě které byl žalované poskytnut příspěvek na vytvoření pracovních příležitostí – 3 zaměstnankyně na pracovní pozici pomocné a obslužné síly při péči o děti, které pomáhaly učitelkám v jednodušších věcech při péči o děti. Tyto zaměstnankyně byly zařazeny do 2. platové třídy a jedna z nich byla u žalované zaměstnána do 30. 6. 2017, kdežto zbylé dvě byly u žalované zaměstnány jen do 30. 1. 2017. Od 16. 8. 2017 byla jako učitelka zaměstnána E. E., jejíž pracovní poměr byl zrušen ve zkušební době, a poté byla jako učitelka od 3. 10. 2017 zaměstnána M. K., a to na dobu určitou do 29. 11. 2017.

11. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může zaměstnavatel rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, a v této souvislosti, zda byly tyto podmínky splněny v případě výpovědi dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 27. 6. 2016. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.

13. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která jí byla doručena dne 27. 6. 2016 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „zák. práce“).

14. Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

15. K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru tak podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že je tu příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 1967, sp. zn. 7 Co 612/66, uveřejněný pod č. 90/1967 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, který byl uveřejněn v č. 11/1999 časopisu Soudní rozhledy, s. 374).

16. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je – jak správně uvedl soud prvního stupně – současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jak odpovídá jeho potřebám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč., nebo právní názor vyjádřený v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4999/2008, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3195/2013). O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. např. již zmíněný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 1967, sp. zn. 7 Co 612/66, nebo rovněž již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97).

17. Důvodem rozhodnutí zaměstnavatele, který je školou, o organizační změně spočívající ve snížení počtu učitelů může být též pokles počtu žáků a s tím spojené snížení platových prostředků pro pedagogy zřizovatelem školy (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, uveřejněného pod č. 50/2015 Sb. rozh. obč.).

18. V projednávané věci žalovaná z důvodu poklesu počtu zapsaných dětí v mateřské škole pro školní rok 2016/2017 z 99 dětí na 86 dětí a na to navazujícího snížení platových prostředků pro pedagogy v červnu 2016 rozhodla o organizační změně spočívající ve snížení počtu učitelů o jednoho (z 8 na 7). Vzhledem k tomuto rozhodnutí byla nadále práce jednoho učitele pro žalovanou nepotřebná, a protože jako nadbytečná byla žalovanou vybrána žalobkyně, stala se vzhledem k uvedenému rozhodnutí o organizační změně pro žalovanou nadbytečnou ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Na tom nemůže nic změnit okolnost (akcentovaná odvolacím soudem), že počet dětí ve školním roce 2016/2017 odpovídal „7,71 úvazku“ (a nikoliv jen „7 úvazkům“) pro pedagogické pracovníky, neboť o tom, jaký počet zaměstnanců a v jakém kvalifikačním složení odpovídá jeho potřebám, rozhoduje – jak vyplývá z výše uvedeného – výhradně zaměstnavatel. Jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce; to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 695/2014, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4696/2018).

19. Kromě toho by se stala žalobkyně pro žalovanou nadbytečnou i v případě rozhodnutí žalované o snížení počtu učitelů jen na „7,71 úvazku“, neboť nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněné pod č. 42/1982 Sb. rozh. obč., nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013).

20. Na nadbytečnosti žalobkyně vzhledem k rozhodnutí žalované o uvedené organizační změně nemůže nic změnit ani okolnost, že od 10. 10. 2016 byly žalovanou přijaty do pracovního poměru 3 zaměstnankyně jako pomocné a obslužné síly při péči o děti, která podle názoru odvolacího soudu „dokresluje skutečnou potřebu žalované pro zajištění péče o děti ve školním roce 2016/2017“, neboť tyto zaměstnankyně byly přijaty na jiná pracovní místa než to, které zastávala žalobkyně [na místo učitelky byla přijata až dne 16. 8. 2017 E. E. (a po rozvázání pracovního poměru s ní M. K.) pro následující školní rok 2017/2018]. Kromě toho rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance ani není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců, naopak může k němu dojít i při zvyšování počtu zaměstnanců, neboť zákon zaměstnavatelům umožňuje, aby z hlediska svých potřeb regulovali nejen počet svých zaměstnanců, ale i jejich kvalifikační složení (srov. například rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, který byl uveřejněn pod č. 57/1968 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001).

21. Soudy se v projednávané věci vzhledem k tvrzením žalobkyně důvodně zabývaly též tím, zda rozhodnutím žalované o organizační změně, popřípadě jeho realizací, nebyly od počátku sledovány jiné než žalovanou uvedené cíle, a zda tedy žalovaná ve skutečnosti jen nepředstírala přijetí organizačního opatření (snížení počtu učitelů) se záměrem zastřít své skutečné záměry (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003). Zatímco soud prvního stupně shledal, že nebyly prokázány skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že „by se jednalo o vytváření fiktivního důvodu pro dání výpovědi žalobkyni“, odvolací soud dovodil, že „u žalované ve školním roce 2016/2017 žádná organizační změna nenastala“ a že žalovaná přijatým organizačním opatřením „toliko zastřela svůj záměr ukončit se žalobkyní pracovní poměr“.

22. Ustanovení § 213 odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. ukládá odvolacímu soudu, jak má nakládat s důkazy, které již byly v řízení před soudem prvního stupně provedeny a ze kterých soud prvního stupně učinil skutková zjištění (dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně), a ustanovení § 213 odst. 3 o. s. ř. stanoví, jak nakládat s provedenými důkazy, z nichž soud prvního stupně žádná skutková zjištění neučinil (odvolací soud k nim nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel).

23. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 5121/2008), že postup odvolacího soudu, který se odchýlí od skutkových zjištění soudu prvního stupně bez zopakování dokazování (nejde-li pouze o důkazy listinné), představuje porušení práva na spravedlivý proces (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 993/2018) a že jde-li o výslech svědka (§ 126 o. s. ř.), musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností; obdobné platí i v případě výslechu účastníka řízení (§ 131 o. s. ř.) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3872/2010].

24. Soud prvního stupně svůj skutkový závěr o neprokázání skutečností, které by mohly vést k závěru o vytváření fiktivního důvodu pro dání výpovědi žalobkyni, opřel o důkazy, které v řízení provedl, včetně výpovědí svědků a výpovědí žalobkyně a ředitelky žalované. Odvolací soud oproti tomu učinil opačný skutkový závěr, aniž by soudem prvního stupně provedené důkazy výslechem svědků, žalobkyně a ředitelky žalované zopakoval. Tím postupoval v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř., a řízení před odvolacím soudem tak zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

25. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ústí nad Labem) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

26. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 10. 2024

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2519/2024

www.nsoud.cz