21 Cdo 2300/2017-316

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně S. H., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Filipem Černým, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 6, Slavíčkova č. 372/2, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu č. 376/1, IČO 00551023, o 214.433,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 37/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu Praze ze dne 7. prosince 2016, č. j. 23 Co 398/2016 - 240, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila odstupné 214.433,- Kč s úrokem z prodlení v „zákonné výši“ od 11. 10. 2015 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že byla žalovanou ke dni 1. 7. 2012 jmenována na vedoucí pracovní místo ředitelky odboru odvolání a správních činností nepojistných dávek, z něhož byla ke dni 31. 5. 2015 odvolána. Dne 25. 6. 2015 převzala od žalované nabídku jiné práce, kterou odmítla, a dne 7. 7. 2015 jí proto byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, pro nadbytečnost. Podle ustanovení části III. odst. 2 písm. c) kolektivní smlouvy na rok 2015 uzavřené žalovanou, Odborovou organizací Odborového svazu státních orgánů a organizací při Ministerstvu práce a sociálních věcí a Nezávislou odborovou organizací pracovníků MPSV vzniklo žalobkyni právo na vyplacení odstupného ve výši trojnásobku průměrného měsíčního platu odpovídajícímu částce 214.443,- Kč. Žalovaná však odmítá toto plnění žalobkyni poskytnout.

Obvodní soud pro Prahu 2 – poté, co usnesením ze dne 18. 4. 2016, sp. zn. 43 C 37/2016, řízení co do částky 24.423,23 Kč s úrokem z prodlení v „zákonné výši“ od 11. 10. 2015 do zaplacení zastavil - rozsudkem ze dne 30. 5. 2016, č. j. 43 C 37/2016 – 198, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při zkoumání, zda byla žalobkyně dne 31. 5. 2015 odvolána z pracovní pozice ředitelky odboru odvolání a správních činností nepojistných dávek v souvislosti s žalobkyní tvrzenou organizační změnou, vyšel - mimo jiné - z charakteristiky systemizovaného místa s kódem 430000 a systemizovaného místa s kódem 910000 a z příkazu ministryně č. 12/2015 ve věci „Změna organizační struktury Ministerstva práce a sociálních věcí“, účinného ode dne 6. 5. 2015. Dovodil, že uvedeným příkazem ministryně nedošlo k žádné zásadní změně ve vztahu k předmětu činnosti pracovní pozice ředitele odboru odvolání a správních činností nepojistných dávek a že tak k žalobkyní tvrzené organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa ředitele odboru odvolání a správních činností nepojistných dávek u žalované nedošlo. Nárok žalobkyně nelze podle soudu prvního stupně dovodit ani z části III. odst. 2 kolektivní smlouvy na rok 2015 uzavřené mezi žalovaným, Odborovou organizací odborového svazu státních orgánů a organizací při Ministerstvu práce a sociálních věcí a závodním výborem Nezávislé odborové organizace pracovníků MPSV, neboť toto ujednání směřovalo k doplnění skutkových okolností, za nichž vzniká zaměstnancům nárok na odstupné podle ustanovení § 67 odst. 1 zákoníku práce, aniž by vyloučilo aplikaci ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce. „Tento závěr ostatně potvrzují i dopisy A. K. ze dne 5. 4. 2016 a P. H.“ z téhož dne.

K odvolání žalobkyně Městský soud Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 23 Co 398/2016 – 240, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil s tím, že v důsledku organizačních změn provedených u žalované s účinností od 6. 5. 2015 nedošlo ke zrušení pracovního místa ředitel odboru odvolání a správních činností nepojistných dávek. V řízení bylo prokázáno, že uvedené vedoucí pracovní místo, jež do svého odvolání zastávala žalobkyně, zrušeno nebylo, druh práce nepřestal být pro žalovanou potřebným. Došlo jen ke změně začlenění příslušného odboru v organizační struktuře žalované. Za správný považoval i názor soudu prvního stupně, že pracovní poměr žalobkyně u žalované neskončil z důvodu nadbytečnosti žalobkyně v příčinné souvislosti s rozhodnutím žalované o organizační změně, ale z důvodu fikce tohoto výpovědního důvodu podle ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce. Žalobkyně totiž po jejím odvolání z funkce odmítla nabídku jiného pracovního místa a žalovaná byla oprávněna rozvázat s ní pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, aniž by se pro naplnění tohoto výpovědního důvodu vyžadovala skutečná nadbytečnost žalobkyně vzhledem k rozhodnutí žalované o organizační změně. Ustanovení kolektivní smlouvy na rok 2015 proto nárok žalobkyně na odstupné nezakládá. „Ostatně taková nebyla ani vůle stran, které kolektivní smlouvu na rok 2015 uzavřely, jak zjistil soud prvního stupně z vyjádření odborových funkcionářů A. K. a P. H.“.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na „nesprávném výkladu právního jednání - Kolektivní smlouvy v rovině obecného soukromého práva (ustanovení § 555-558 NOZ), tak i ve vědomém pomíjení (nesprávného výkladu) základních zásad pracovního práva, tj. zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance ve smyslu ustanovení § la odst. 2 ZP a ustanovení § 18 ZP, jenž navazuje na tuto základní zásadu pracovně právních vztahů“, a na „nesprávném právním posouzení změny organizační struktury MPSV od 01. 03. 2015 do 04. 05. 2015 resp. do 06. 05.2015 jako změny, která není organizační změnou ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce“. Argumentuje tím, že „žádné ustanovení, které by vyloučilo nároky vedoucích zaměstnanců, Kolektivní smlouva neobsahuje“ a že „MPSV tudíž nemůže tvrdit, že Odvolatelce nárok na výplatu odstupného dle Kolektivní smlouvy nevznikl“. Vytýká odvolacímu soudu, že se ve svém právním názoru „raději přiklonil k zcela opačnému závěru, jenž argumentačně založil primárně, a lze říct i výhradně, na zkoumání vyjádření odborových funkcionářů A. K. a P. H.“. Podle jejího přesvědčení ke změně organizační struktury odboru 43 došlo jak „přesunem 3 systemizovaných míst ze sekretariátu odboru 43 [viz bod 4. písm. l) PM 12/2015]; když terminologicky správně byla tato místa v odboru 43 zrušena, a ředitel (resp. ředitelka) odboru 43 (resp. následně odboru 91), nad těmito systemizovanými místy neměl od účinnosti příkazu žádné řídící a personální kompetence“, tak zároveň „přesunem zbytku odboru 43 [viz bod 4. písm. m) PM 12/2015] o počtu 121 systemizovaných míst (a zřízením 4 nových systemizovaných míst) do nově vzniklé sekce 9“. Výsledek předmětné reorganizace části zaměstnavatele - žalované se pak v organizační struktuře žalované „projevil takovým způsobem, že pracovní místo žalobkyně bylo fakticky zrušeno“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky výkladu právního jednání (zde kolektivní smlouvy), která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá vyplacení odstupného v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru výpovědí ze dne 7. 7. 2015 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do dne 30. 9. 2015, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 205/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony – dále též jen „zák. práce“.

Zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné (srov. § 67 odst. 1 zák. práce).

Podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou prác, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny.

Podle ustanovení § 23 odst. 1 zák. práce v kolektivní smlouvě je možné upravit práva zaměstnanců v pracovněprávních vztazích, jakož i práva nebo povinnosti smluvních stran této smlouvy. K ujednáním v kolektivní smlouvě, která zaměstnancům ukládají povinnosti nebo zkracují jejich práva stanovená tímto zákonem, se nepřihlíží.

Odstupné je plnění, které je zaměstnavatel povinen poskytnout svému zaměstnanci, s nímž rozvázal (skončil) pracovní poměr výpovědí danou podle ustanovení § 52 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou uzavřenou z týchž důvodů. Odstupné představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout často složitou sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez svého zavinění (z důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Odstupné má zaměstnanci poskytnout odškodnění za tuto situaci, kterou nezavinil, a alespoň zčásti kompenzovat následky spojené s ukončením zaměstnání a s nutností vyhledat nové pracovní uplatnění nebo začít vykonávat jinou výdělečnou činnost. Ustanovení o výši odstupného mají dispozitivní povahu v tom, že odstupné může být určeno jen ve větším rozsahu, než stanoví zákoník práce v ustanovení § 67 odst. 1 a 2; sjednání nižšího než zákonného odstupného je vyloučeno. K této odchylné úpravě výše odstupného může dojít kolektivní smlouvou (srov. § 23 zák. práce), vnitřním předpisem nebo v pracovní či jiné smlouvě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Odchylná úprava je přípustná nejen plošně vůči všem zaměstnancům stejného zaměstnavatele, ale i vůči skupinám zaměstnanců nebo vůči jednotlivým zaměstnancům. Zvýšené odstupné lze vázat i na splnění určitých podmínek, vše ovšem za předpokladu, že stanovení těchto podmínek není v rozporu s právními předpisy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5763/2015).

Kolektivní smlouva je dvoustranným (nebo vícestranným) právním jednáním mezi odborovou organizací (organizacemi) a zaměstnavatelem, popř. organizací zaměstnavatelů, kterou se upravují individuální vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem (zejména plnění poskytovaná zaměstnancům), kolektivní vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem (např. pracovní, mzdové a další podmínky týkající se celého kolektivu zaměstnanců nebo jeho části) a práva a povinnosti smluvních stran (tj. vymezení vztahů mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem, popř. organizací zaměstnavatelů). V ustanoveních, která upravují individuální nebo kolektivní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, z nichž vznikají nároky blíže neurčenému okruhu jednotlivých zaměstnanců, má kolektivní smlouva normativní povahu. Práva, která vznikla z normativních ustanovení kolektivní smlouvy jednotlivým zaměstnancům, se uplatňují a uspokojují jako ostatní práva zaměstnanců z pracovního poměru (srov. § 25 odst. 4 zák. práce) – k tomu srov. (ve vztahu k dřívější obsahově shodné právní úpravě) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 1994, sp. zn. 6 Cdo 94/94, který byl uveřejněn pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5763/2015.

Podle části III. Pracovněprávní problematika odst. 2 kolektivní smlouvy na rok 2015 uzavřené mezi žalovaným, Odborovou organizací odborového svazu státních orgánů a organizací při Ministerstvu práce a sociálních věcí a závodním výborem Nezávislé odborové organizace pracovníků MPSV zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou ministerstvem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) ZP nebo dohodou z týchž důvodů, nebo při okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnancem dle § 56 ZP přísluší odstupné; dále je upraveno, jak se mění výše odstupného v závislosti na délce trvání pracovního poměru, co se považuje za „dobu trvání pracovního poměru“ a kdy náleží zaměstnanci také „další odstupné“.

Vzhledem k tomu, že kolektivní smlouva neobsahovala bližší úpravu ve vztahu k zaměstnancům, kteří jsou případně odvoláni z funkce a jsou naplněny důvody pro rozvázání pracovního poměru s nimi podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé zák. práce, správně se soudy zabývaly výkladem uvedeného právního jednání (kolektivní smlouvy) v této části.

Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu [§ 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a § 4 zák. práce]. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).

V projednávané věci soudy uvedené zásady respektovaly. Správně vycházely především ze samotného obsahu kolektivní smlouvy, její části III. odst. 2, a zabývaly se též tím, jaký byl úmysl stran, které smlouvu uzavíraly. Přitom logicky přihlížely také k vyjádření účastníků smlouvy (jejich zástupců), neboť tím dávaly strany najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání (kolektivní smlouvě) přikládaly, aniž by přitom „nahrazovaly“ nebo „doplňovaly“ vůli, kterou účastníci právního jednání neměli nebo kterou sice měli, ale neprojevili ji. V této souvislosti nemůže obstát námitka dovolatelky, že by odvolací soud výklad kolektivní smlouvy „argumentačně založil primárně, a lze říct i výhradně, na zkoumání vyjádření odborových funkcionářů A. K. a P. H.“. Jak totiž vyplývá z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, teprve po posouzení kolektivní smlouvy podle jejího obsahu konstatoval, že „Ostatně taková nebyla ani vůle stran, které kolektivní smlouvu na rok 2015 uzavřely, jak zjistil soud prvního stupně z vyjádření odborových funkcionářů A. K. a P. H.“. Tedy v souladu se zákonem se zabýval v první řadě obsahem smlouvy a pak (§ 556 o. z.) také úmyslem jednajících. Případná není ani námitka dovolatelky, že „ze zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance ve smyslu ustanovení § la odst. 2 ZP a ustanovení § 18 ZP“, vyplývá, že by žalobkyně „(ne)měla být z aplikace kolektivní pro její zužující výklad vyloučena“. Dovolatelka totiž přehlíží, že uvedené zásady [§ la odst. 1 písm. a) a odst. 2 a § 18 zák. práce] se uplatní pouze při výkladu jednotlivých ustanovení zákona, případně právních jednání, že však nemohou vést k založení práva (oprávnění), které v zákoně či právním jednání (smlouvě) obsaženo není.

Výkladu právního jednání (projednávané části kolektivní smlouvy), který vyústil v závěr, že projednávanou kolektivní smlouvou nebylo založeno právo žalobkyně na odstupné, nelze nic vytknout.

Důvodná není ani námitka dovolatelky o „nesprávném právním posouzení změny organizační struktury MPSV od 01. 03. 2015 do 04. 05. 2015, resp. do 06. 05.2015 jako změny, která není organizační změnou ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce“.

Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

Odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny (§ 73a odst. 2 věta druhá za středníkem zák. práce).

O příčinnou souvislost mezi rozhodnutím o organizační změně a nadbytečností zaměstnance jde tehdy, nastala-li nadbytečnost určitého zaměstnance následkem provedení (uskutečnění) rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně, tedy, řečeno jinak, bylo-li rozhodnutí o organizačních změnách (jeho realizace u zaměstnavatele) bezprostřední (a skutečnou) příčinou nadbytečnosti zaměstnance. Citované ustanovení však navíc požaduje, aby ona organizační změna spočívala ve „zrušení tohoto místa“, tedy místa, z něhož byl zaměstnanec před dáním výpovědi odvolán.

V projednávané věci je onou „organizační změnou“ Příkaz ministryně č. 12/2015, Věc: Změna organizační struktury Ministerstva práce a sociálních věcí, s účinností od 6. května 2015. V jeho bodě „3. Zrušuji“ místo zastávané v té době žalobkyní „ředitelka odboru odvolání a správních činností nepojistných dávek“ (430000) uvedeno není. Odboru odvolání a správních činností nepojistných dávek se týkal bod „4. Přesunuji“, kde je pod písm. l) uvedeno: „ze sekretariátu odboru odvolání a správních činností nepojistných dávek (430) 3 systemizovaná místa (kódy 430002, 430003, 430004) do oddělení kancelář náměstka ministryně (901)“ a pod písm. m) „odbor odvolání a správních činností nepojistných dávek (43) se 121 systemizovanými místy do sekce náměstka ministryně pro nepojistné sociální dávky (9), a bod „5. Měním“, kde je pod písm. e) uvedeno: „číslování odboru odvolání a správních činností nepojistných dávek (43) na 91“. Tato změna organizační struktury je patrná i z porovnání organizační struktury Ministerstva práce a sociálních věcí od 1. března 2015 a od 6. května 2015. Zatímco v organizační struktuře ode dne 1. 3. 2015 je odbor odvolání a správních činností nepojistných dávek – 43 zařazen v sekci náměstka ministryně pro zaměstnanost – 4 a sekretariát má 5 systemizovaných míst, v organizační struktuře ode dne 6. 5. 2015 je odbor odvolání a správních činností nepojistných dávek – 91 zařazen v sekci náměstka ministryně pro odvolání a správní činnosti nepojistných dávek (9) a sekretariát má 2 systemizovaná místa. I charakteristika systemizovaného místa ředitel odboru odvolání a správních činností nepojistných dávek (910000) je téměř shodná s charakteristikou místa ředitel odboru odvolání a správních činností nepojistných dávek (430000). Je tedy zřejmé, že ke zrušení pracovního místa žalobkyně nedošlo ani „fakticky“, jak se domnívá dovolatelka, když tvrdí, že „výsledek předmětné reorganizace části zaměstnavatele - žalované se pak v organizační struktuře žalované projevil takovým způsobem, že pracovní místo žalobkyně bylo fakticky zrušeno“.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatňovaných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 12. 2018


JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

www.nsoud.cz