21 Cdo 2167/2019-178

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně KB-BLOK systém, s. r. o. se sídlem v Postoloprtech, Masarykova č. 635, IČO 14866021, zastoupené Mgr. Nikolou Formanovou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Blatenská č. 3218/83, proti žalované R. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí č. 48, o 198.106 Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 153/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. února 2019, č. j. 95 Co 1/2019-164, takto:


Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 18. září 2018, č. j. 12 C 153/2017-141, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 198.106 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 7. 10. 2016 do zaplacení jako úhradu schodku na svěřených hodnotách. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaná byla zaměstnankyní žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 11. 2015 a měla uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti z téhož dne. Při inventuře ve dnech 3. - 4. 9. 2016 byl zjištěn schodek ve výši 396.212 Kč a žalovaná jako vedoucí zaměstnanec je povinna schodek na svěřených hodnotách nahradit s tím, že žalobkyně požaduje po žalované nahradit 50% zjištěného schodku.

Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 18. 9. 2018, č. j. 12 C 153/2017-141, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna „zaplatit žalované náklady řízení ve výši 45.302,40 Kč k rukám právního zástupce žalované JUDr. Oldřicha Godyckého, advokáta AK Louny, Mírové náměstí 48“. Vyšel ze zjištění, že dne 16. 11. 2015 účastnice uzavřely jednak pracovní smlouvu a jednak dohodu o hmotné odpovědnosti a dále, že v pracovní smlouvě byl dohodnut „den nástupu žalované do zaměstnání“ na den 18. 11. 2015. Vycházeje z ustanovení § 36, § 252 odst. 1, 2, 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce a odkazuje na „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 2287/2002 a sp. zn. 21 Cdo 2196/2010“ dovodil, že dohoda o hmotné odpovědnosti nebyla uzavřena platně, neboť byla uzavřena dříve, než došlo ke vzniku pracovního poměru.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 2. 2019, č. j. 95 Co 1/2019-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zároveň rozhodl, že žalobkyně je povinna „zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 11.326,60 Kč k rukám JUDr. Oldřicha Godyckého, advokáta“. Vyšel ze skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem o neplatnosti dohody o hmotné odpovědnosti včetně důvodů této neplatnosti. Zdůraznil, že „dohodu o odpovědnosti za svěřené hodnoty může uzavřít se zaměstnavatelem jen jeho zaměstnanec, tj. předpokladem platnosti dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty je existence pracovněprávního vztahu (zde pracovního poměru) a písemné uzavření dohody (§ 252 odst. 4 zákoníku práce). V tomto zákonném požadavku odvolací soud shledává projev ochranné funkce pracovního práva, která spočívá v tom, že zaměstnavatel nemůže platně po zaměstnanci požadovat převzetí zpřísněné odpovědnosti dříve než vznikne pracovní poměr, tj. dříve než mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem začnou působit práva a povinnosti vyplývající z pracovního poměru (z pracovní smlouvy, jakož i z interních předpisů zaměstnavatele), tj. nikoliv dříve než zaměstnavatel zaměstnanci, který uzavřel dohodu o hmotné odpovědnosti, vytvoří předpoklady, aby o svěřené hodnoty nebo předměty mohl bez rizika pečovat a mohl řádně plnit své pracovní povinnosti bez ohrožení zdraví a majetku, a současně zaměstnavateli bude umožněna účinná kontrola plnění povinností zaměstnance…“

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že „…odvolací soud věc po právní stránce posoudil nesprávně: při tomto nesprávném právním posouzení se navíc odchýlil od početné judikatury dovolacího soudu…“. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 1975, sp. zn. Cpj 50/75, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2287/2002, a dovozuje, že pro založení existence pracovního poměru, a tedy založení postavení účastníka jako zaměstnance, zcela postačuje, pokud byla uzavřena pracovní smlouva. Skutečnost, že se účastníci rozhodnou odsunout den nástupu do práce, jenž je pouze jednou z esenciálních náležitostí pracovní smlouvy, na jiný den, než ve který je smlouva uzavřena, na tom nemůže ničeho změnit. Podle názoru dovolatelky „k platnému uzavření dohody o hmotné odpovědnosti podle ustanovení § 252 zákoníku práce zcela postačuje, pokud byl pracovní poměr založen, když došlo k platnému uzavření pracovní smlouvy, i když byl na základě dohody stran odložen vznik, v důsledku svobodného sjednání esenciální náležitosti pracovní smlouvy“. Dovolatelka samozřejmě neuplatňuje nároky z dohody o hmotné odpovědnosti v období přede dnem nástupu zaměstnance do zaměstnání. Má za to, že tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a přijal jeho právní posouzení, s nímž se ztotožnil, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích při zkoumání platnosti dohody o hmotné odpovědnosti vždy jako zásadní předběžnou otázku zkoumal datum uzavření pracovní smlouvy, nikoli datum sjednané ve smlouvě ohledně vzniku pracovního poměru. Z pohledu dovolatelky tak rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky, zda dohoda o hmotné odpovědnosti může být platně sjednána současně s pracovní smlouvou a řešení této otázky je odvolacím soudem učiněno nesprávně. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a dále, „podle svého uvážení“, aby zrušil i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 9. 2018, č. j. 12 C 153/2017-141, a vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání přípustné, neboť otázka, zda dohoda o „hmotné“ odpovědnosti může být platně sjednána současně s pracovní smlouvou, ve které je den nástupu zaměstnance do práce odsunut na pozdější den, než je den uzavření pracovní smlouvy, dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že dne 16. 11. 2015 účastnice uzavřely jednak pracovní smlouvu a jednak dohodu o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování a dále, že v pracovní smlouvě byl dohodnut „den nástupu žalované do zaměstnání“ na den 18. 11. 2015. Při inventuře ve dnech 3. - 4. 9. 2016 byl zjištěn schodek ve výši 396.212 Kč, který byl žalované předepsán k úhradě v rozsahu 50%, tedy v částce 198.106 Kč.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá náhrady škody vzniklé na svěřených hodnotách, která byla zjištěna ve dnech 3. - 4. 9. 2016
- podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do dne 18. 9. 2016, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 298/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 252 odst. 1 zák. práce byla-li se zaměstnancem uzavřena dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (dále jen „dohoda o odpovědnosti“), za které se považují hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu, s nimiž má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny, odpovídá za schodek vzniklý na těchto hodnotách.

Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách přejímá zaměstnanec na základě písemné dohody o odpovědnosti, která musí obsahovat závazek zaměstnance převzít odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (přesné vymezení hodnot, za které zaměstnanec převzal odpovědnost, zde není nutné). Zákoník práce formou demonstrativního výčtu uvádí hodnoty, kterých se má odpovědnost za schodek týkat; jsou to hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem oběhu nebo obratu a se kterými má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny (srov. § 252 odst. 1 zák. práce). Podmínkou platnosti dohody o hmotné odpovědnosti je existence pracovněprávního vztahu mezi účastníky dohody (srov. Zhodnocení Nejvyššího soudu SSR ze dne 6. 11.1975, sp. zn. Cpj 50/75, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 12, str. 62 – 63, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2287/2002).

Závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy. Základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (§ 3 zák. práce). Pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v zákoníku práce dále stanoveno jinak (§ 33 odst. 1 zák. práce). Pracovní poměr vzniká dnem, který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce nebo dnem, který byl uveden jako den jmenování na pracovní místo vedoucího zaměstnance (§ 36 zák. práce). Nenastoupí-li zaměstnanec ve sjednaný den do práce, aniž mu v tom bránila překážka v práci, nebo se zaměstnavatel do týdne (§ 350a) nedozví o této překážce, může zaměstnavatel od pracovní smlouvy odstoupit (§ 34 odst. 3 zák. práce).

Zákoník práce tedy - jak je z uvedeného přehledu zřejmé - rozlišuje mezi pojmem pracovněprávní vztah a pojmem pracovní poměr; pracovněprávní vztah je pojem obsahově širší než pojem pracovní poměr. Každý pracovní poměr je tedy zároveň i pracovněprávním vztahem, avšak ne každý pracovněprávní vztah v sobě subsumuje pracovní poměr. Pakliže tedy zákoník práce rozlišuje „založení pracovního poměru“ (§ 33 odst. 1 zák. práce) a „vznik pracovního poměru“ (§ 36 zák. práce), má to svůj význam v tom, že založením pracovního poměru se již mezi účastníky zakládá pracovněprávní vztah, neboť, jak již bylo uvedeno, pracovní poměr nemůže bez existence pracovněprávního vztahu samostatně existovat, a to bez ohledu na to, zda pracovní poměr zároveň i „vzniká“ či nikoliv. Jinak řečeno, okamžikem uzavření pracovní smlouvy, či jiného právního jednání, s nímž zákon spojuje založení pracovního poměru, se vztahy mezi „zaměstnancem“ a „zaměstnavatelem“ řídí zákoníkem práce (srov. § 1 zák. práce). Uvedené zřetelně vyplývá taktéž z ustanovení § 34 odst. 3 zák. práce, kdy překážka v práci na straně zaměstnance (srov. § 191 a násl. zák. práce) nastane právě v mezidobí mezi uzavřením pracovní smlouvy a dohodnutým dnem nástupu do práce; přesto se i na toto období vztahují ustanovení zákoníku práce a je tedy zřejmé, že i pro toto období zákoník práce počítá s tím, že mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem pracovněprávní vztah již existuje (je pracovní smlouvou založen). Z uvedeného je také zřejmé, že nic nebrání uzavření dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování již v pracovní smlouvě bez ohledu na to, jak je dohodnut den nástupu do práce; ostatně s touto variantou výslovně počítají i závěry již zmíněného Zhodnocení Nejvyššího soudu SSR ze dne 6. 11.1975, sp. zn. Cpj 50/75 (srov. bod A. 1. Zhodnocení).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu (vycházející z jiného právního názoru) není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Lounech) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 7. 2019

JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu

www.nsoud.cz