21 Cdo 213/2024-264

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce Alfa Union, a. s., se sídlem v Praze 4, Mezi Vodami č. 1955, IČO 25148389, zastoupeného Mgr. Kateřinou Ryšavou, advokátkou se sídlem v Praze 4
– Nuslích, Na Pankráci č. 404/30a, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. Jindřichem Rajchlem, advokátem se sídlem v Praze 7 – Troji, Povltavská č. 829/36, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení 21 243 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 296/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2023, č. j. 23 Co 123/2023-237, takto:

I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. února 2023, č. j.
16 C 296/2021-202, ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.

II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. února 2023, č. j. 16 C 296/2021-202, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Dopisem ze dne 15. 4. 2021 žalovaný sdělil žalobci, že okamžitě ruší pracovní poměr „dle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů“, a dále v něm uvedl, že očekává, že „v souladu s § 56 odst. 2 a § 67 odst. 3“ zákoníku práce mu bude „nejpozději do 20. 4. 2021 vyplacena náhrada mzdy a odstupné ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby (tj. mzda za měsíc duben a odstupné za měsíce květen červen)“, a že mu budou „předány veškeré doklady, tj. mimo jiné zápočtový list, potvrzení o proškolení na vyhlášku č. 50, evidenční list důchodového pojištění a potvrzení o výši příjmů za rok 2021“.

2. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Nymburce dne 26. 5. 2021 domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil tím, že s žalovaným uzavřel dne 9. 7. 2012 pracovní smlouvu se sjednaným druhem práce „elektro/mechanik“ a místem výkonu práce v Praze, že k pracovní smlouvě byly uzavřeny celkem čtyři dodatky (dne 9. 7. 2012, dne 29. 10. 2013, dne 21. 12. 2015 a dne 14. 11. 2017), že dne 15. 4. 2021 mu žalovaný předal v sídle společnosti dokument označený jako „Okamžité zrušení pracovního poměru“, v němž v rozporu s právní úpravou „nijak skutkově“ nevymezil důvod pro jeho podání, a že důvod k ukončení pracovního poměru žalovaným není dán, neboť ze strany žalobce mu byla mzda poskytována vždy řádně „v souladu s právní a smluvní úpravou“ a žalobci není známo, že by žalovanému po dobu trvání pracovního poměru „něčeho dlužil“.

3. Žalovaný zejména namítal, že žalobce mu neposkytoval mzdu ve výši zaručené mzdy podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb., že na to žalobce několikrát upozorňoval a že žalobce „nerespektoval právní předpisy, postupoval v rozporu se zákonem, kdy mzdy nevyplácel řádně a nárokovou složku mzdy nahrazoval nenárokovou“. Vzájemným návrhem se domáhal, aby mu žalobce zaplatil náhradu mzdy za dobu odpovídající délce výpovědní doby ve výši 21 243 Kč.

4. Okresní soud Praha-západ – poté, co Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 10. 8. 2021, č. j. 6 C 29/2021-50, vyslovil svou místní nepříslušnost a postoupil věc Okresnímu soudu Praha-západ jako soudu místně příslušnému – rozsudkem ze dne 2. 2. 2023, č. j. 16 C 296/2021-202, žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vyhověl, zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 21 243 Kč a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 25 716 Kč k rukám advokátky Mgr. Kateřiny Ryšavé. Dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15. 4. 2021 je „zcela neurčitým právním jednáním“, neboť žalovaný v něm skutkově nevymezil důvod zrušení pracovního poměru, pouze odkázal na zákonné ustanovení, aniž by specifikoval, v čem konkrétně došlo k porušení povinnosti na straně zaměstnavatele, a že s ohledem na skutečnost, že žalovaný tvrdil, že mu „dlouhodobě nebyla vyplácena zaručená mzda již od roku 2012“, měl povinnost v okamžitém zrušení pracovního poměru uvést měsíc a rok, kdy mu mzda nebyla řádně vyplacena; tyto skutečnosti však z okamžitého zrušení pracovního poměru vůbec neplynou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru tak nesplňuje základní formální náležitosti a je neplatné, neboť v rozporu se zákoníkem práce neobsahuje popis důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru a ani skutečnosti potřebné pro posouzení včasnosti takového právního jednání, když navíc „pro naprostou neurčitost ani o právní jednání nejde (zdánlivé právní jednání)“. Vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 21 243 Kč zamítl z důvodu, že žalovanému náhrada mzdy „podle § 67 zákoníku práce“ nenáleží.

5. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 8. 2023, č. j. 23 Co 123/2023-237, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 905,60 Kč k rukám advokátky Mgr. Kateřiny Ryšavé. Vyšel ze zjištění, že žalovaný žalobci dlouhodobě vytýká nesprávnou výši vyplácené mzdy, kdy například v dopisu žalobci ze dne 7. 3. 2021 vyčísluje celkový nedoplatek mzdy částkou 450 160 Kč, ovšem bez konkrétního vymezení období či konkrétních měsíců, že podle nedatovaného, rukou psaného výpočtu založeného ve spise, ze kterého vyplývá, jak žalobce (správně žalovaný) k částce 450 160 Kč dospěl, by mělo jít o „souhrnné období od roku 2012 do roku 2021“, a že v podání žalovaného ze dne 8. 12. 2021 je uvedeno, že po „jistém incidentu, k němuž mělo mezi účastníky dojít někdy na přelomu léta a podzimu 2020, byl až do února 2021 klid a firma vyplácela (a to si dali skutečně záležet) mzdu bez problémů“. Zdůraznil, že „důležitost“ náležitého skutkového vymezení uplatněného důvodu skončení pracovního poměru spočívá nejen v nezaměnitelnosti vytýkaného jednání, ale i v tom, že pouze nezaměnitelná specifikace skutku umožňuje náležitě posoudit, zda byla dodržena lhůta podle ustanovení § 59 zákoníku práce, popř. zda nebylo okamžité zrušení pracovního poměru dáno předčasně, tj. před uplynutím 15 dnů od splatnosti mzdy, a v souvislosti s tím poukázal na skutečnost, že relevantním důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce doručenému dne 15. 4. 2021 by byly (jednak s ohledem na lhůtu uvedenou v § 59 zákoníku práce a dále na požadavek nevyplacení mzdy či její části do 15 dnů ode dne zákonné splatnosti mzdy) pouze nedoplatky mzdy za prosinec 2020 (splatná do 31. 1. 2021) a leden 2021 (splatná do 28. 2. 2021); případné dřívější nedoplatky mzdy by byly uplatněny pozdě a naproti tomu u případného nedoplatku mzdy za únor 2021, která byla splatná do 31. 3. 2021, ještě zcela neproběhla ke dni okamžitého zrušení pracovního poměru lhůta 15 dnů podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Odvolací soud dospěl k závěru, že z pouhého odkazu na ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce v okamžitém zrušení pracovního poměru nelze ani „širším výkladem“ dovodit, jaký konkrétní nedoplatek mzdy žalobce (správně žalovaný) dne 15. 4. 2021 uplatnil jako důvod skončení pracovního poměru, zda celkový jím tvrzený dluh za dobu trvání pracovního poměru, či „jen za některé měsíce, ovšem nelze zjistit jaké“. Z obsahu jednoho z jeho podání přitom podle odvolacího soudu vyplývá, že v období, kam spadají i dva měsíce, které by mohly být, v případě nedoplatku mzdy, uplatněny jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, byla žalobci (správně žalovanému) mzda vyplácena řádně. Za tohoto stavu shledal odvolací soud správným závěr soudu prvního stupně o neurčitosti skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru a o neplatnosti tohoto právního jednání. Odvolací soud uzavřel, že z neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru pak soud prvního stupně dovodil i správný závěr o nedůvodnosti vzájemnou žalobou uplatněného nároku na náhradu mzdy za výpovědní dobu ve smyslu § 56 odst. 2 zákoníku práce.

6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým napadá „všechny výroky“. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že „dovolací soud i soud Ústavní vyřešenou právní otázku posuzuje jinak“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3676/2010 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3399/14). Namítá, že „oba napadené rozsudky“ spočívají v nesprávném právním posouzení věci, neboť soudy posuzovaly pouze formální stránku okamžitého „ukončení“ pracovního poměru a nezabývaly se skutkovou podstatou a ani okolnostmi, které žalovaného k tomuto kroku vedly. Uvedl, že „zákonným“ důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru je nevyplácení části mzdy po celou dobu trvání pracovního poměru, tedy po dobu osmi let, včetně posledních čtyř měsíců, kdy trval pracovní poměr, neboť „došlo k chybnému nastavení mzdy od samotného počátku trvání pracovního poměru“, kdy zaručená mzda žalovaného byla po celou dobu pracovního poměru pod hranicí minimální nejnižší zaručené mzdy podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb., že žalovaný chtěl s žalobcem „vyvolat“ jednání, proto mu dopisem ze dne 7. 3. 2021 předal „požadavek“ na doplacení základní mzdy podle nařízení vlády ve výši 450 160 Kč (částka byla vypočtena jako rozdíl částky skupiny prací č. 4 nařízení vlády – sedmý platový stupeň – a skutečně garantované základní mzdy podle pracovní smlouvy, a to za celou dobu trvání pracovního poměru), na který mu žalobce odpověděl prostřednictvím advokátní kanceláře dopisem ze dne 25. 3. 2021 a finanční nárok neuznal, a že žalobce na okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15. 4. 2021 dopsal, že „nesouhlasí s důvody“, a je tedy evidentní, že „důvody znal a že si byl vědom všech skutečností, které … k okamžitému ukončení pracovního poměru vedly“. Dovolatel uzavřel, že přestože důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl na listině specifikován pouze ve formě odkazu na příslušné ustanovení zákoníku práce, z předchozí interakce a korespondence žalovaného se žalobcem bylo zcela zřejmé, na jakém konkrétním důvodu je okamžité zrušení pracovního poměru postaveno, a to tak, že tento důvod nemohl být zaměnitelný s důvodem jiným. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, neboť soudy „obou instancí“ při svém rozhodování postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně aby je zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo věcně správné.

8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

11. Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

12. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jak se vymezuje důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, k němuž přistoupil zaměstnanec podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a otázky výkladu tohoto projevu vůle. Protože při řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

14. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které mu bylo doručeno dne 15. 4. 2021 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2021 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2021 (dále jen „o. z.“).

15. Podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit jen, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (§ 141 odst. 1).

16. Podle ustanovení § 60 zák. práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

17. Z citovaného ustanovení § 60 zák. práce vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje. Skutečnosti, které byly důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen [srov. (s ohledem na obsahově shodnou právní úpravu vymezení důvodu výpovědi i okamžitého zrušení pracovního poměru) například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4030/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4883/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2521/2013].

18. Důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnancem podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce je – jak vyplývá přímo z jeho znění – skutečnost, že zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti. Naplnění uvedeného důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru tedy spočívá právě (a jenom) v tom, že zaměstnavatel neuspokojil nárok na mzdu (plat) nebo náhradu mzdy (platu) anebo jakoukoliv jejich část ani v dodatečné lhůtě 15 dnů poté, co se mzda (plat) nebo náhrada mzdy (platu) stala splatnou.

19. V dopise ze dne 15. 4. 2021 nadepsaném „Věc: Okamžité zrušení pracovního poměru“ žalovaný sdělil žalobci, že „okamžitě ruší pracovní poměr dle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů“. Z tohoto vyjádření lze bez dalšího dovodit pouze to, z jakého z důvodů uvedených v ustanovení § 56 odst. 1 zák. práce žalovaný jako zaměstnanec okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobcem jako svým zaměstnavatelem (tedy z důvodu, že žalobce nevyplatil žalovanému mzdu nebo náhradu mzdy anebo jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti). Údaj o tom, v jakých konkrétních skutečnostech žalovaný spatřoval důvod k tomuto opatření, však tento dopis neobsahuje. V tomto směru tedy zůstalo skutkové vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru v projevu žalovaného obsaženém v dopise ze dne 15. 4. 2021 nedostatečně určité. Uvedený nedostatek však neznamená, že obsah projevu vůle již nelze v tomto případě zjistit výkladem.

20. Vzniknou-li o obsahu právního jednání pochybnosti, je třeba provést jeho výklad podle pravidel pro výklad právních jednání. Výkladu přitom podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019). Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020).

21. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“, a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl, nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura).

22. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).

23. Uvedenými závěry dovolacího soudu vyplývajícími z jeho ustálené rozhodovací praxe se však odvolací soud v projednávané věci důsledně neřídil, dospěl-li bez náležitého výkladu projevu vůle obsaženého v dopise žalovaného ze dne 15. 4. 2021 k závěru o neurčitosti skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť „z pouhého odkazu na ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce v okamžitém zrušení pracovního poměru nelze ani širším výkladem dovodit, jaký konkrétní nedoplatek mzdy žalobce dne 15. 4. 2021 uplatnil jako důvod skončení pracovního poměru, zda celkový jím tvrzený dluh za dobu trvání pracovního poměru či jen za některé měsíce, ovšem nelze zjistit jaké“. Odvolací soud nepřihlédl zejména k tomu, co okamžitému zrušení pracovního poměru předcházelo, nepřikládal-li význam skutečnosti, že žalovaný již dopisem ze dne 7. 3. 2021 (který je založen na č. l. 65 spisu a na který poukázal sám odvolací soud) žalobci vytýkal nesprávnou výši vyplácené mzdy a požadoval po něm doplacení částky 450 160 Kč s tím, že „za dobu trvání pracovního poměru“ mu byla v rozporu s § 1 až 4 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. „krácena základní sazby minimální mzdy … zařazená do 8 skupin“, a že žalobce na tento dopis reagoval dopisem své zástupkyně ze dne 25. 3. 2021 založeným na č. l. 130–131 spisu (návrh žalovaného na provedení důkazu těmito dopisy soud prvního stupně zamítl a důkaz těmito listinami neprovedl ani odvolací soud). Za těchto okolností je závěr odvolacího soudu o neurčitosti skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaným, potažmo o neplatnosti tohoto právního jednání, předčasný, a tedy nesprávný.

24. Z hlediska určitosti skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnancem podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce není významné, zda vymezený důvod byl uplatněn (zcela nebo zčásti) po uplynutí lhůt uvedených v § 59 zák. práce, nebo naopak předčasně [před uplynutím lhůty 15 dnů od splatnosti mzdy (platu) nebo náhrady mzdy (platu) anebo jakékoliv jejich části], a zda byl tento důvod uplatněn opodstatněně. Nepodaří-li se ani výkladem právního jednání odstranit pochybnosti o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, je toto právní jednání neplatné již proto, že zaměstnanec v rozporu s § 60 zák. práce nevymezil po skutkové stránce důvod okamžitého zrušení pracovního poměru dostatečně určitě, a není důvod se zabývat dodržením zákonných lhůt pro tento způsob rozvázání pracovního poměru ve vztahu k jednání zaměstnavatele, které mělo být (podle tvrzení zaměstnance) důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, a ani tím, zda toto jednání zaměstnavatele vskutku zakládá zákonný důvod k tomuto opatření. Odvolací soud proto postupoval nesprávně, zabýval-li se – přes svůj (předčasný) závěr o neurčitosti skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaným – dodržením lhůt vyplývajících z ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) a § 59 zák. práce a nedoplatky mzdy příslušející žalovanému za měsíce prosinec 2020 a leden 2021, které by z hlediska těchto lhůt mohly být „relevantním důvodem“ k okamžitému zrušení pracovního poměru. Kromě toho závěr odvolacího soudu, že mzda byla žalovanému v těchto dvou měsících „vyplácena řádně“, nelze dovozovat jen (bez dalšího) z toho, že v podání žalovaného soudu ze dne 8. 12. 2021 na č. l. 92 spisu, na které odvolací soud v tomto směru odkazuje, je uvedeno, že „po … incidentu byl až do února 2021 klid a firma vyplácela (a to si dali skutečně záležet) mzdu bez problémů“, zejména když v tomtéž podání žalovaný následně poukazuje na dopis z počátku března 2021, v němž žalobci vytýkal nesprávnou výši vyplácené mzdy a požadoval po něm doplacení částky 450 160 Kč s tím, že mu byla krácena mzda „za dobu trvání pracovního poměru“.

25. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání ve věci samé, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Praha-západ) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

26. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 7. 2024

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 21 Cdo 213/2024

www.nsoud.cz