21 Cdo 2057/2023-628

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka, v právní věci žalobce Národního divadla se sídlem v Praze 1, Ostrovní č. 225/1, IČO 00023337, zastoupeného Mgr. Ing. Miladou Kürtösiovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 745/24, proti žalovaným 1) A. V., a 2) O. Č., oběma zastoupeným Mgr. Janem Matesem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 6, Velvarská č. 1701/25, o 249 531 Kč s příslušenstvím a 88 352 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 315/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2023, č. j. 23 Co 391/2022-583, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu ve výrocích II, III a IV se odmítá.

II. Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 15. 8. 2016 se žalobce domáhal po první žalované zaplacení částky 249 531 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 28. 5. 2015 do zaplacení a po druhém žalovaném zaplacení částky 88 352 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 30. 6. 2015 do zaplacení, a to z titulu náhrady škody s tvrzením, že v době působení žalovaných u žalobce – první žalované na pozici administrativně právní ředitelky a druhého žalovaného jako ředitele žalobce – byla v kolektivní smlouvě žalobce, uzavřené dne 31. 8. 2009, ujednána povinnost žalobce sjednávat s uměleckými zaměstnanci pro případ jejich výkonů nad stanovený rámec smlouvy podle autorského zákona, resp. zvláštní smlouvy. Tento způsob odměňování představoval obcházení základního principu zákoníku práce, tj. že závislá práce má být vykonávána v základním pracovněprávním vztahu, obcházení podmínek a limitů stanovených zákoníkem práce pro přesčasovou práci i porušování zákona o zaměstnanosti. Odměny vyplácené na základě autorských smluv nebyly zdaňovány a nebylo odváděno pojistné na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Žalobce proto v roce 2013 musel přistoupit k nápravným opatřením, tj. dodatečně provést příslušné platby, včetně úroků a penále, čímž mu vznikla škoda, a to v souvislosti se zaviněným jednáním žalovaných, kteří z nedbalosti porušili své povinnosti při sjednávání a uzavírání kolektivní smlouvy. 1.

2. Žalovaní vznesli námitku promlčení a dále argumentovali zejména tím, že systém uzavírání smluv s uměleckými zaměstnanci nebyl v rozporu s legislativou a ani úprava této problematiky kolektivní smlouvou není nezákonná. Tento systém odměňování uměleckých zaměstnanců byl u žalobce zaveden již příkazem č. 012/99, který po písemné konzultaci s Ministerstvem práce a sociálních věcí vydal tehdejší ředitel Národního divadla J. S., a oporu pro jeho zavedení lze nalézt v ustanovení § 300 zákoníku práce.

3. Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 6. 2022, č. j. 9 C 315/2016-522, v pořadí třetím v této věci, ve výroku pod bodem I uložil první žalované zaplatit žalobci částku 249 531 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 28. 5. 2015 do zaplacení, ve výroku pod bodem II uložil první žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 428 537 Kč, ve výroku pod bodem III uložil druhému žalovanému zaplatit žalobci částku 88 352 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 30. 5. 2015 do zaplacení, ve výroku pod bodem IV uložil druhému žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 226 418,60 Kč a ve výrocích pod body V a VI uložil žalovaným zaplatit náklady řízení České republice. Vyšel ze zjištění, že od roku 1999 byli u žalobce umělci zaměstnáni na základě pracovní smlouvy, v souladu s níž byli za své umělecké výkony odměňováni, a bylo-li nezbytné, aby umělci provedli další umělecký výkon, uzavřel žalobce s umělci autorskou smlouvu, podle níž vyplatil umělcům odměnu. Na základě autorské smlouvy prováděli umělci stejnou činnost jako na základě smlouvy pracovní. Tento systém odměňování umělců trval až do 12. 8. 2013. V roce 2000 byl tento systém odměňování přímo podroben kontrole Ministerstva kultury, v pozdějších letech systém odměňování jako takový kontrolován nebyl. V roce 2009 byl tento systém odměňování včleněn do kolektivní smlouvy. Druhý žalovaný byl v té době ředitelem žalobce, kolektivní smlouvu podepisoval za žalobce společně s odborovými organizacemi. Na znění kolektivní smlouvy se podílela první žalovaná jako ředitelka administrativně právní sekce žalobce. Do náplně činnosti administrativně právní sekce, resp. oddělení, mj. patřilo zajištění právní služby a dodržování zákonnosti v činnosti žalobce, sledování aktuálního stavu a vývoje legislativy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzované věci byly splněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce. Podle právní úpravy platné v letech 2011 a 2012 nebylo možné, a to ani s odkazem na ustanovení § 300 zákoníku práce, aby výkonní umělci vykonávali pro žalobce identickou práci po část měsíce na základě pracovní smlouvy a po část měsíce (po odehrání předem daného počtu představení) na základě smlouvy podle autorského zákona, neboť je-li vykonávána závislá práce, může být vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu podle zákoníku práce (§ 3 zákoníku práce). Ustanovení kolektivní smlouvy, upravující postup žalobce v případě práce výkonných umělců konané nad rámec sjednaného úvazku a odměňování za takovou práci, jsou v rozporu se soukromým právem (zákoníkem práce) i v rozporu s předpisy veřejného práva (daňovými a o sociálním a zdravotním pojištění). Umělci by mohli vykonávat na základě autorských smluv pouze práci odlišnou od té, kterou vykonávali na základě pracovní smlouvy. V důsledku tohoto protiprávního způsobu odměňování žalobci vznikla škoda, neboť žalobce musel správci daně uhradit nedoplatek na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti, dále musel uhradit úrok z prodlení z úhrady daňových povinností a penále za neuhrazené zdravotní pojištění, škoda tak vznikla v celkové výši 3 708 225 Kč (penále na dani 743 758 Kč + 1 397 213 Kč, úrok z prodlení z úhrady daňových povinností 342 797 Kč + 428 331 Kč, nevrácený přeplatek na dani 566 279 Kč + 198 474 Kč + 6 373 Kč, a penále za neuhrazené pojistné na zdravotní pojištění 25 000 Kč). Porušení pracovních povinností zaměstnancem shledal u druhého žalovaného v tom, že podle čl. 4.1.2 organizačního řádu ředitel Národního divadla odpovídal za činnost a hospodaření Národního divadla, zastupoval Národní divadlo navenek, jmenoval a odvolával vedoucí zaměstnance Národního divadla, rozhodoval ve všech záležitostech Národního divadla, to vše v souladu s platnými zákonnými předpisy a se statutem Národního divadla, měl tedy ze své pozice odpovědnost za dodržování zákonnosti a legálnosti procesů uvnitř žalobce. U první žalované, která v rozhodném období pracovala u žalobce na pozici ředitelky administrativně právní sekce, dovodil, že vzhledem k náplni činnosti oddělení, které řídila, bylo její povinností zajistit, aby vnitřní procesy u žalobce – včetně postupu odměňování umělců - byly v souladu s platnou legislativou, neboť měla sledovat aktuální vývoj legislativy a judikatury, přičemž sama první žalovaná vypověděla, že systém odměňování byl do kolektivní smlouvy včleněn z důvodu změny zákoníku práce; jako zkušený právník si musela být vědoma legální definice závislé práce i možných důsledků, dochází-li k výkonu závislé práce na základě jiného právního titulu, než na základě pracovních smluv ve smyslu zákoníku práce. V konečném důsledku však toto nelze přičítat pouze první žalované, když to byl právě druhý žalovaný, kdo ze své pozice měl vrcholnou odpovědnost za veškeré procesy žalobce, přičemž provedeným dokazováním bylo zjištěno, že kolektivního vyjednávání se účastnili oba žalovaní. Tím, že první žalovaná na protiprávnost tohoto způsobu odměňování umělců neupozornila, byť jako zkušená právnička musela vědět, jaká je zákonná úprava týkající se závislé práce, stejně tak jaký dopad má porušení této zákonné úpravy, umožnila, aby tento protiprávní systém odměňování byl zanesen do kolektivní smlouvy, porušila své povinnosti vyplývající z jejího pracovního poměru jako ředitelky administrativně právní sekce. Druhý žalovaný porušil své povinnosti tím, že takový způsob odměňování v kolektivní smlouvě schválil. Příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody shledal soud prvního stupně v tom, že žalobce v době sjednávání kolektivní smlouvy ani v následném období, kdy tento protiprávní systém odměňování byl uplatňován, nebyl první žalovanou upozorněn na protiprávnost systému odměňování, a v tom, že druhý žalovaný tento systém schválil, byť oba žalovaní měli a mohli vědět, že systém je protiprávní. Pokud by nebyla sjednána kolektivní smlouva, která obsahovala ujednání o tomto systému odměňování, nevznikl by systém obcházení pracovněprávních předpisů uzavíráním autorských smluv, resp. výkonných smluv s umělci, a bez její další realizace by nedocházelo systémově k nesprávnému odměňování ve skutečnosti závislé práce těchto zaměstnanců a následnému porušování povinnosti odvádět řádně zálohy na daně z příjmu fyzických osob a pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění z odměny za závislou práci. Oba žalovaní po dobu trvání svého pracovního poměru u žalobce proti tomuto systému a závadné praxi nikterak nezasáhli, nečinili žádné právní ani faktické kroky, aby závadnou praxi zastavili a zamezili tak vzniku škody, oba žalovaní tak rovněž zapříčinili pokračování v protiprávní praxi u žalobce. Zavinění na straně první žalované soud spatřuje v tom, že je osobou s právnickým vzděláním a dlouholetými pracovním zkušenostmi v oblasti právní, z titulu své vedoucí pracovní pozice přinejmenším měla a mohla vědět, že navrhovaný a posléze kolektivní smlouvou zavedený systém sjednávání autorských smluv či jiných zvláštních smluv se zaměstnanci a nastolený systém odměňování je protiprávní. Vzhledem k tomu, že žalované částky nepřevyšují soudem zjištěné čtyřapůlnásobky průměrných měsíčních výdělků žalovaných, soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. 1.

2. K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci uložil zaplatit první žalované 288 175,50 Kč, druhému žalovanému 145 370,90 Kč a státu 8 579,43 Kč (výroky II – IV rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho dílčími právní závěry, že žalobci vznikla škoda, že žalovaní porušili své pracovní povinnosti a že škoda vznikla v příčinné souvislosti se zavedením závadného systému odměňování zaměstnanců – výkonných umělců. Vzal za prokázané, že na zavedení tohoto systému do kolektivní smlouvy se podíleli oba žalovaní, když se účastnili vyjednávání a uzavření kolektivní smlouvy, neboť to náleželo do jejich pracovní náplně, první žalovaná pak z pověření druhého žalovaného komunikovala s dalšími osobami, které se účastnily vyjednávání, a oba žalovaní následně umožnili, aby se podle uzavřené kolektivní smlouvy postupovalo. Byť se na vyjednávání kolektivní smlouvy podílely i další osoby, žalovaní přispěli k jejímu uzavření podstatným způsobem vzhledem ke svému pracovnímu zařazení a náplni práce, a následně se podíleli na tom, že žalobce postupoval podle uzavřené kolektivní smlouvy. Dovodil, že žalobci vznikla škoda v příčinné souvislosti se skutečností, že byla uzavřena kolektivní smlouva, podle níž se postupovalo při odměňování zaměstnanců – výkonných umělců, neboť je zřejmé, že pokud by žalobce nepostupoval při odměňování výkonných umělců podle této kolektivní smlouvy, ale v souladu se zákonem, a své povinnosti plnil včas, nebyl by povinen hradit úroky z prodlení a penále; v tomto rozsahu mu proto vznikla škoda, jež sestává z úroků z prodlení ve výši 771 128 Kč, vyměřených Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, územním pracovištěm pro Prahu 1, za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012, z penále ve výši 15 000 Kč, vyměřeného Zdravotní pojišťovnou Ministerstva vnitra, a z penále ve výši 10 000 Kč, požadovaného Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnou. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že na straně žalovaných chybí zavinění. Odvolací soud poukázal na to, že shodný systém odměňování zaměstnanců – výkonných umělců byl u žalobce zaveden již příkazem ředitele z roku 1999 a že z protokolů o kontrolách provedených u žalobce v letech 2000, 2006 a 2010 je zřejmé, že kontrolní orgány, ač měly příkaz ředitele z roku 1999 k dispozici a seznámily se s tímto způsobem odměňování zaměstnanců, neshledaly při jeho aplikaci pochybení ve vztahu k odvodovým povinnostem, když právě v nutnosti splnit dodatečně povinnost v oblasti daňové a pojistného na zdravotní pojištění žalobce spatřuje vznik škody. Usoudil, že pokud kontrolní orgány neshledaly v přístupu žalobce k odměňování pochybení a žalovaní byli s výsledky těchto kontrol seznámeni, a pokud od roku 2000 byl se systémem odměňování obeznámen i zřizovatel žalobce Ministerstvo kultury a tento systém odměňování byl konzultován i s Ministerstvem práce a sociálních věcí, aniž z jejich strany bylo žalobci něco vytknuto směrem k odvodovým povinnostem, pak žalovaní nemuseli a vlastně ani nemohli vědět, že právě v daném směru je systém odměňování zaměstnanců – výkonných umělců závadný, a to i přes prokázané skutečnosti, že v prosinci roku 2018 (správně 2008 – pozn. dovolacího soudu) byli upozorněni svědkem M. na problematiku využití autorského zákona v případě pracovních smluv, že první žalovaná má právnické vzdělání a dlouholeté pracovní zkušenosti v právní oblasti a že od 1. 1. 2007 vstoupil v účinnost zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který oproti předchozímu zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.) obsahuje definici závislé práce, a že druhý žalovaný má dlouholeté zkušenosti s řízením příspěvkové organizace. Stran e-mailové zprávy M. ze dne 30. 12. 2008 konstatoval, že neobsahuje výslovně upozornění na protiprávnost zamýšleného systému odměňování, a dovodil, že tento listinný důkaz je třeba hodnotit v kontextu s výše uvedenými výsledky kontrol, a že jej nelze přeceňovat, neboť se jedná o jediný e-mail v rámci celého vyjednávání kolektivní smlouvy, v němž M. vyjádřil spokojenost s verzí dodatku 1 kolektivní smlouvy a pouze na okraj uvedl, že mu autorské hraní nejde do kontextu s řádnou pracovní smlouvou. Přisvědčil žalobci, že v řízení bylo prokázáno, že odměny podle autorských smluv byly vypláceny z rozpočtových prostředků, na rozdíl od mezd, které byly vypláceny z prostředků mzdových, konstatoval však, že v řízení nevyšlo najevo, že závadný systém odměňování byl realizován záměrně za účelem toho, aby práce zaměstnanců – výkonných umělců byla odměňována z prostředků provozních a nikoliv mzdových, které byly Ministerstvem kultury limitovány. Uzavřel, že na straně obou žalovaných chybí zavinění, neboť nemuseli a nemohli vědět, že mohou žalobci způsobit škodu, přenesou-li systém odměňování výkonných umělců, upravený v příkazu ředitele, do kolektivní smlouvy a žalobce bude podle něj nadále postupovat.1.

2. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podal žalobce dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázek hmotného a procesního práva dovolacím soudem dosud nevyřešených i řešených odvolacím soudem odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolacím soudem dosud neřešené předkládá otázky

- zda (a za jakých podmínek) negativní právní omyl zaměstnance ohledně protiprávnosti (resp. ohledně porušení jeho pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a ohledně objektivní protiprávnosti jednání zaměstnavatele, které způsobil), v jehož důsledku vznikla zaměstnavateli škoda, (ne)vylučuje existenci zavinění zaměstnance ve formě nevědomé nedbalosti,

- zda v případě negativního právního omylu zkušených vedoucích zaměstnanců na vedoucí právní pozici a na pozici statutárního orgánu, který byl příčinou toho, že zaměstnavatel postupoval protiprávně při běžné činnosti a vznikla mu škoda, není na místě konstatovat existenci zavinění těchto zaměstnanců minimálně ve formě nevědomé nedbalosti již jen s ohledem na tyto jejich osobní poměry,

- zda negativní právní omyl zaměstnanců (škůdců) bylo možno omluvit v důsledku zjištění z veřejnoprávních kontrol (vůbec) a jen na základě těchto kontrol (bez zřetele k jiným okolnostem a skutečnostem),

- jaké okolnosti působící na zaměstnance – škůdce, s jakými vlastnostmi a jaké okolnosti případu mají být posuzovány a v jaké vzájemné souvislosti jako významné z hlediska existence zavinění ve formě nevědomé nedbalosti u vedoucích zaměstnanců příspěvkové organizace a jak mají tyto okolnosti působit na sebe navzájem, a

- zda negativní právní omyl o protiprávnosti systému odměňování a možnosti vzniku škody, který byl způsoben vlastní pasivitou zaměstnanců (škůdců), nečinností, je per se omylem neomluvitelným, a je tedy dáno zavinění.

3. Jako otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatel zformuloval otázky

- zda mají při posuzování existence zavinění ve formě nevědomé nedbalosti přednost okolnosti, které na zaměstnance – škůdce působily, před jejich osobními poměry,

- zda osobní poměry zaměstnanců (škůdců) spočívající v dlouholetých zkušenostech, právním vzdělání, vedoucí pracovní pozici (vedení právního oddělení, pozici statutárního orgánu zaměstnavatele) vylučují právní závěr o omluvitelnosti jejich negativního právního omylu,

- jak mají být zjištěné skutečnosti hodnoceny z hlediska požadavků kladených dovolacím soudem k naplnění požadavků § 132 občanského soudního řádu.

4. Dovolání má za přípustné též pro extrémní rozpor právních závěrů odvolacího soudu s učiněnými skutkovými zjištěními a extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a proto, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, vztahující se k ochraně ústavně a mezinárodněprávně zakotvených práv a principů, zejména práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. 1.

2. V obsáhlé dovolací argumentaci otevírá dovolatel také otázku interpretace § 250 odst. 1 zákoníku práce, a to, zda v situaci, kdy zaměstnanec způsobí, že zaměstnavatel jednal objektivně nesprávně, vylučuje jeho zavinění ve formě nevědomé nedbalosti skutečnost, že zaměstnanec údajně nevěděl, že jde o jednání protiprávní, a že protiprávnost jednání zaměstnavatele nebyla deklarována orgány veřejné moci.

3. Dovolatel prosazuje, že v situaci, kdy zákoník práce ani občanský zákoník, platný v rozhodné době, neobsahovaly a neobsahují definici zavinění z nevědomé nedbalosti ani negativního právního omylu (omluvitelného či neomluvitelného), byl odvolací soud povinen v posuzované věci analogicky aplikovat ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, týkající se těchto institutů, přijatou při výkladu zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, či zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014, a s přihlédnutím k této konstantní judikatuře dovodit, že negativní omyl žalovaných je neomluvitelný a že zjištěné okolnosti nevylučují existenci zavinění žalovaných minimálně ve formě nevědomé nedbalosti, zejména když právní omyl žalovaných se mj. týkal jednoznačné právní úpravy a žalovaní měli povinnost se s příslušnou úpravou seznámit a bylo tak možné tento omyl odstranit.

4. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaní se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením odvolacího soudu a vyjádřili přesvědčení, že dovolání není přípustné. Poukázali na to, že dovolací soud opakovaně řešil otázky týkající se odpovědnosti zaměstnance za škodu, zavinění a nevědomé nedbalosti, včetně otázky posuzování okolností a osobních poměrů zaměstnance, například v rozsudcích sp. zn. 21 Cdo 1059/2003, sp. zn. 21 Cdo 1958/2004, sp. zn. 21 Cdo 4238/2014, sp. zn. 21 Cdo 2830/2013 a sp. zn. 21 Cdo 4353/2017, s tím, že dovolatel nenamítá, že by se odvolací soud od jejich závěrů odchýlil. Pokud se dovolatel opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4353/2017, jeho interpretaci mají za mylnou. Jako ničím neodůvodnitelnou a zcela nevhodnou odmítají dovolatelem prosazovanou analogickou aplikaci hmotného a procesního trestního práva ve zde souzené věci a namítají, že na řešení dovolatelem zformulovaných otázek napadené rozhodnutí nezávisí. Polemizují s argumentem dovolatele, jenž jim připisuje neznalost jednoznačně formulovaného právního předpisu, a stran kontrol provedených u dovolatele zdůrazňují jejich úlohu a zejména skutečnost, že nastavení předmětného systému odměňování žalobce před jeho zavedením i po něm konzultoval se zřizovatelem. Provedení kontrol před včleněním tohoto systému odměňování do kolektivní smlouvy mají za záruku zákonnosti tohoto systému a připomínají, že byla provedena i kontrola následná, a to Státním úřadem inspekce práce v roce 2012. Za podstatnou považují skutečnost, že tento systém odměňování nebyl u žalobce zaveden žalovanými, a zdůrazňují, že do kolektivní smlouvy byl včleněn z důvodu právní úpravy zákoníku práce, a to pouze v tom kontextu, že pracovněprávní podmínky zaměstnanců měly být dojednány kolektivní smlouvou, nikoliv upraveny vnitřním předpisem. Závěrem se vyjádřili též k promlčení uplatněného nároku. Navrhli, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 1.

2. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

3. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

4. Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

5. Způsobilými založit přípustnost dovolání nejsou dovolatelem obecně formulované otázky, „zda a za jakých podmínek negativní právní omyl zaměstnance ohledně protiprávnosti (resp. ohledně porušení jeho pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a ohledně objektivní protiprávnosti jednání zaměstnavatele, které způsobil), v jehož důsledku vznikla zaměstnavateli škoda, (ne)vylučuje existenci zavinění zaměstnance ve formě nevědomé nedbalosti“, a „jaké okolnosti působící na zaměstnance – škůdce, s jakými vlastnostmi a jaké okolnosti případu mají být posuzovány a v jaké vzájemné souvislosti jako významné z hlediska existence zavinění ve formě nevědomé nedbalosti u vedoucích zaměstnanců příspěvkové organizace a jak mají tyto okolnosti působit na sebe navzájem“. Podle závěrů Nejvyššího soudu je totiž dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, na nichž spočívá dovoláním napadené rozhodnutí; tedy nikoliv pro otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze pro ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).

6. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze (ani v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Z tohoto důvodu nemohou založit přípustnost dovolání argumenty žalobce v části pod písm. I) dovolání, nazvané „K hodnocení důkazů odvolacím soudem z hlediska požadavků k naplnění ustanovení § 132 o. s. ř.“. Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.

7. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že od roku 1999 (na základě příkazu ředitele č. 012/99) byli u žalobce umělci zaměstnáni na základě pracovní smlouvy, v souladu s níž byli za své umělecké výkony odměňováni, a bylo-li nezbytné, aby umělci provedli další umělecký výkon, uzavřel žalobce s umělci autorskou smlouvu, podle níž vyplatil umělcům odměnu. Na základě autorské smlouvy prováděli umělci stejnou činnost jako na základě smlouvy pracovní. Tento systém odměňování umělců trval až do 12. 8. 2013. V roce 2009 byl tento systém odměňování včleněn do kolektivní smlouvy. V rámci vyjednávání kolektivní smlouvy se vyjádřil M. (jako poradce odborové organizace) e-mailem mimo jiné tak, že mu „autorské hraní nejde do kontextu s řádnou pracovní smlouvou“. Druhý žalovaný byl v té době ředitelem žalobce (od 1. 4. 2007), kolektivní smlouvu podepisoval za žalobce společně s odborovými organizacemi. Na tvorbě znění kolektivní smlouvy se podílela první žalovaná jako ředitelka administrativně právní sekce žalobce; na této pozici působila od 1. 1. 2008 (jako právník působila u žalobce od roku 1997). Do náplně činnosti administrativně právní sekce, resp. oddělení, mj. patřilo zajištění právní služby a dodržování zákonnosti v činnosti žalobce, sledování aktuálního stavu a vývoje legislativy. V době od 29. 11. do 15. 12. 2000 byla u žalobce provedena kontrola Ministerstvem kultury, zaměřená mimo jiné na možnost souběžné výplaty platu a honoráře podle Příkazu ředitele č. 012/99 a z toho vyplývající možnost krácení daní a pojistného, problematika byla konzultována na Ministerstvu práce a sociálních věcí a v závěrečném shrnutí kontroloři uvedli, že nesrovnalosti v oblasti pracovních smluv a odměňování jsou svázány s nedostatečnou legislativní úpravou a metodikou. V době od 27. 2. 2006 do 14. 4. 2006 proběhla u žalobce veřejnosprávní kontrola (na základě pověření ministra kultury) zaměřená na hospodaření a činnost organizace za období od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2005, v jejím rámci byly posuzovány pracovní smlouvy s uměleckými zaměstnanci se závěrem, že byl zjištěn nesoulad mezi úpravou pracovní doby podle platného zákoníku práce a Příkazem ředitele č. 012/99, který se však týkal vedení pracovních výkazů. Další veřejnosprávní kontrola z pověření ministra kultury byla provedena v době od 21. 4. do 4. 6. 2010 a byla zaměřená na hospodaření s rozpočtovými prostředky a s majetkem státu, dodržování právních předpisů a opatření přijatých Ministerstvem kultury a na hospodárnost a účinnost operací při zajišťování stanovených úkolů v období roku 2009 a 1. čtvrtletí 2010. Kontrolní orgán v rámci kontrolních zjištění zmínil také externí kontroly provedené u žalobce v roce 2009. Jednalo se (mimo jiné) o kontrolu dodržování povinností vyplývajících z ustanovení § 3 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, provedenou dne 11. 5. 2009 Oblastním inspektorátem práce pro hl. m. Prahu, zaměřenou na dodržování zákoníku práce a ostatních pracovně právních předpisů v oblasti odměňování zaměstnanců a proplácení přesčasové práce, přičemž kontrolou nebyly zjištěny žádné nedostatky. Dále o kontrolu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, provádění nemocenského pojištění a plnění povinností v důchodovém pojištění, provedenou Pražskou správou sociálního zabezpečení, zahájenou dne 2. 11. 2009, kterou rovněž nebyly zjištěny žádné závady, a o kontrolu plateb pojistného na veřejné zdravotní pojištění a dodržování ostatních povinností plátců pojistného, kterou provedla Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Krajská pobočka hl. m. Praha, dne 8. 12. 2009.1.

2. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek ve výroku o věci samé (mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, jaký je význam právního omylu škůdce při posuzování zavinění a zda je tento omyl omluvitelný s ohledem na výsledky veřejnoprávních kontrol. Vzhledem k tomu, že tyto otázky nebyly dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny ve všech souvislostech, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je podle § 237 o. s. ř. přípustné.

3. V té části, v níž směřuje proti výrokům II, III a IV rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

4. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.1.

2. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, kdy došlo k události, od níž žalobce odvíjí vznik škody – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 13. 9. 2009 (dále jen "zák. práce").

3. Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 250 odst. 1 zák. práce). Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí (§ 250 odst. 2 zák. práce). Při odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen prokázat zavinění zaměstnance (srov. § 250 odst. 3 zák. práce).

4. Zavinění vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke svému jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil své pracovní povinnosti, a ke škodě jako následku takového protiprávního jednání. O porušení pracovních povinností, které způsobilo škodu, ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) jde tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit a chtěl ji způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, a jestliže v případě, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý). Zavinění zaměstnance ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže zaměstnanec nevěděl, že škodu může způsobit, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá). (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 435/2022)

5. Protože zavinění je projevem psychického (vnitřního) vztahu zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání, nemůže být – stejně jako všechny projevy psychického (vnitřního) života lidí – samo o sobě předmětem dokazování. Způsobilým předmětem dokazování mohou být pouze skutečnosti (jevy) vnějšího světa; to platí rovněž o dokazování zavinění zaměstnance jakožto předpokladu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 250 zák. práce. Má-li tedy být v občanském soudním řízení prokázáno zavinění zaměstnance ve smyslu ustanovení § 250 odst. 3 zák. práce, z uvedeného vyplývá, že se tak může stát jen nepřímo, a to prokázáním takových skutečností, jejichž prostřednictvím se psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání projevuje navenek, tedy - řečeno jinak - prokázáním skutečností, z nichž lze dovodit, zda zaměstnanec chtěl svým protiprávním jednáním způsobit škodu a zda věděl, že svým protiprávním jednáním může způsobit škodu, popřípadě zda o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Skutečnostmi, v nichž se projevuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání (škodě), jsou zejména okolnosti škodní události, tedy okolnosti, za nichž došlo k protiprávnímu jednání zaměstnance a ke škodě (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4238/2014). Spočívá-li však zavinění zaměstnance ve formě nevědomé nedbalosti, tedy nevěděl-li zaměstnanec vůbec, že by škodu mohl způsobit (a samozřejmě škodu nechtěl způsobit), musí být vzato v úvahu, že v tomto případě je (z pohledu dokazování) významné zejména to, zda zaměstnanec o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl; významné tu proto nejsou jen okolnosti škodní události, ale především jeho osobní poměry, z nichž lze dovodit, že zaměstnanec si měl a mohl být vědom toho, že svým protiprávním jednáním může způsobit škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4238/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4353/2017).

6. Při výkladu pojmu zavinění v soukromoprávních vztazích (jimiž jsou rovněž individuální pracovněprávní vztahy) se do rekodifikace soukromého práva (do 31. 12. 2013) vycházelo tradičně z úpravy hmotného práva trestního (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1016/2019, uveřejněný pod č. 18/2021 Sb. rozh. obč.). Při tomto přístupu pak posouzení, zda škůdce „vědět měl“, závisí na tom, zda měl subjektivní povinnost se seznámit s rozhodnými skutečnostmi, zatímco posouzení, zda škůdce „vědět mohl“, spočívá v tom, zda měl objektivní možnost se s těmito skutečnostmi seznámit (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 366 a násl.). Jelikož je odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním vázána na zavinění, lze se při výkladu nedbalosti inspirovat i deliktním právem, kde obecně platí, že nedbalostní charakter škůdcova jednání lze zjistit hodnocením očekávaného rizika na straně jedné a opatření, resp. opatrnosti na straně druhé, přičemž tyto faktory jsou ve vzájemné závislosti (TICHÝ, Luboš, HRÁDEK, Jiří. Deliktní právo. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 170).1.

2. Je-li při posuzování zavinění škůdce, jenž jednal v právním omylu, nutné zohlednit, jak obtížný výklad práva byl (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1059/2003), pak ve světle výše uvedeného je třeba hodnotit i vliv výsledků veřejnoprávních kontrol na nesprávné posouzení právní otázky škůdcem. Jde o vnější okolnosti, jejichž působení na vědomí škůdce je ovlivněno jeho osobními poměry (mimo jiné kvalifikací, pracovními zkušenostmi a zastávanou funkcí), takže i přes pozitivní výsledek veřejnoprávních kontrol si může škůdce uvědomovat nesprávnost svého výkladu práva, hrozící riziko vzniku škody a nutnost opatření k jejímu odvrácení.

3. V posuzované věci je významné, že povinnosti, které byly porušeny, jsou u obou žalovaných různé, ale vždy se pojí s posouzením právní otázky, zda práce stejného druhu může být mezi stejnými subjekty vykonávána jak v pracovněprávním vztahu, tak zároveň ve vztahu občanskoprávním. Otázka činnosti výkonného umělce byla posouzena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2128/2019, uveřejněném pod č. 88/2020 Sb. rozh. obč., podle něhož je zásadní, zda předmětná činnost naplňuje znaky závislé práce (§ 2 odst. 4 zák. práce). Je-li tomu tak, může být vykonávána jen v základním pracovněprávním vztahu. Ovšem činnost výkonného umělce, u níž je kladen důraz na kreativitu, samostatnost a mnohdy i improvizaci, lze provádět i v právním vztahu relativně nezávislém, zejména v podobě samostatné výdělečné činnosti na základě občanskoprávních smluv (dohod) uzavíraných mezi výkonnými umělci a těmi, kdo jejich umělecké výkony užívají (může jít například o smlouvy s herci nebo zpěváky na určité role v rámci představení s dohodnutým počtem repríz). Činnost výkonného umělce vykonávaná tímto způsobem se vyznačuje nízkou mírou závislosti výkonného umělce na druhé straně závazkového vztahu, zejména proto, že takovýto umělec svou činnost zpravidla vykonává v rámci většího počtu závazkových vztahů pro různé subjekty a není trvale vázán jen k jednomu z nich.

4. Soud prvního stupně učinil právní závěr (jenž odvolací soud aproboval), že žalobce mohl svou činnost zajišťovat prostřednictvím výkonných umělců zaměstnaných buď v základním pracovněprávním vztahu, nebo na základě občanskoprávních smluv, ovšem není možné, aby umělci vykonávali stejnou činnost po část měsíce na základě pracovní smlouvy, a část měsíce na základě smlouvy podle autorského zákona, neboť je-li vykonávána závislá práce, může být vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu podle zákoníku práce (viz bod 72 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Kromě toho lze při aplikaci výkladového pravidla a minori ad maius dovodit, že nemůže-li zaměstnanec podle § 13 odst. 4 věta prvá zák. práce vykonávat v dalším pracovním poměru nebo na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr u téhož zaměstnavatele práce, které jsou stejně druhově vymezeny, nemůže tytéž stejně druhově vymezené práce vykonávat ani v dalším vztahu založeném občanskoprávní smlouvou. Účel tohoto pravidla je zřejmý, totiž zamezení obcházení limitů, jimiž zákoník práce chrání zaměstnance při výkonu závislé práce. Dovolací soud podává tento výklad nikoliv proto, že by přezkoumával závěr soudů o porušení povinnosti (tento závěr soudů nebyl dovolacímu přezkumu otevřen), ale proto, že obtížnost posouzení určité právní otázky je klíčová pro závěr o zavinění při jejím mylném výkladu. 1.

2. Jak již bylo uvedeno, postavení obou žalovaných se liší. Prvá žalovaná působila u žalobce jako ředitelka administrativně právní sekce. Měla tedy povinnost učinit správný právní výklad a rozpoznat riziko, jež pro jejího zaměstnavatele představuje kombinovaný způsob odměňování výkonných umělců. Protože byla odbornicí v oboru práva a na pozici právníka u žalobce dlouhodobě působila, mohla učinit správný výklad zákona. Výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu 29. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2128/2019, byl sice přijat až později, avšak pro správný výklad zákona nebyl klíčový, neboť, jak výše vysvětleno, zásadní byla odpověď na otázku přípustnosti kombinace dvou vztahů (dvou způsobů odměňování) při výkonu druhově stejné práce. I přesto, že praxe odměňování byla dlouhodobá a ze strany kontrolních orgánů nebylo shledáno pochybení (resp. podle skutkových závěrů soudů kontrola v roce 2000 upozornila na nesrovnalosti v oblasti pracovních smluv a odměňování, ovšem přičetla to „nedostatečné právní úpravě a metodice“, kontroly v následujících letech pochybení v jimi sledovaných oblastech nezjistily, avšak žádný konkrétní závěr ke sporné problematice neučinily), prvá žalovaná měla a mohla (vzhledem ke svým osobním poměrům) upozornit na existující riziko toho, kdo za žalobce činil právní úkony, tedy druhého žalovaného. Tímto jednoduchým opatřením mohla splnit svůj úkol při eliminaci rizika hrozícího jejímu zaměstnavateli. Zavinění ve formě nevědomé nedbalosti je tedy u prvé žalované dáno.

3. Druhý žalovaný nebyl odborníkem v oboru práva. Při posuzování zavinění jde v jeho prospěch, že nebyl o riziku informován ze strany toho, kdo měl u žalobce učinit správný právní výklad (tedy ze strany prvé žalované), a významná je i skutečnost, že se jednalo o dlouhodobou praxi, zavedenou jeho předchůdcem ve funkci ředitele, která nebyla rozporována ani při kontrolách státních orgánů. Na druhé straně nelze přehlížet, že z hlediska svých osobních poměrů byl druhý žalovaný zkušeným vedoucím pracovníkem. Určité riziko si musel uvědomovat již jen na základě skutečnosti, že kombinovaný systém odměňování byl vázán právě na překročení limitů podle zákoníku práce; i jako právní laik si musel položit otázku, jaký by byl význam těchto zákonných limitů, kdyby je bylo možno snadno obcházet prostřednictvím jiných typů smluv. Ostatně v řízení se prokázalo, že takové riziko bylo i pro právní laiky rozpoznatelné, jak o tom svědčí závěry soudů z e-mailu M. Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že i u druhého žalovaného je dáno zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že míra zavinění je u druhého žalovaného nižší než u prvé žalované, což se musí projevit v určení náhrady poměrné části škody ve smyslu § 257 odst. 5 zák. práce.

4. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného
– není správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání v části směřující do výroku o věci samé, pro zamítnutí dovolání, ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243a odst. 2 věta první o. s. ř.).

5. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 9. 2024

Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu

Citace:
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2057/2023

www.nsoud.cz