21 Cdo 1998/2021-354

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně M. K., narozené XY, bytem XY, proti žalovanému Českému vysokému učení technickému v Praze se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Jugoslávských partyzánů č. 1580/3, IČO 68407700, zastoupenému Mgr. Martinem Pujmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 620/29, o neplatnost rozvázání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 323/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2021, č. j. 30 Co 403/2020-329, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021, č. j. 30 Co 403/2020-329, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k vymezené právní otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, a ve zbývající části dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.

A) K námitkám uvedeným k „dovolacímu důvodu č. 2“ (otázka „hodnocení intenzity porušení povinnosti zaměstnance pro okamžité zrušení pracovního poměru či pro výpověď z pracovního poměru“):

K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., nebo – přímo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč. Nejvyšší soud v nich dospěl k závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.

Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).

V posuzovaném případě odvolací soud (který se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně – srov. bod 19 rozsudku odvolacího soudu a bod 51 rozsudku soudu prvního stupně) z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel a k okolnostem významným pro posouzení intenzity vytčeného porušení pracovních povinností žalobkyní („Porušení 4“) náležitě přihlédl, když vzal do úvahy zejména „celou situaci, v níž se žalobkyně krátce po ukončení dlouhodobé pracovní neschopnosti nacházela, kdy kromě běžné agendy, kterou její zástupce zvládal po dobu její nepřítomnosti s obtížemi, probíhal interní audit SÚZ a rektorem jí bylo uloženo několik dalších obsáhlých úkolů a zároveň byla na pokyn rektora odpojena od informačního systému žalovaného, což bezesporu ztěžovalo její přístup k potřebným údajům i komunikaci s ostatními zaměstnanci“, a přihlédl-li též k osobě žalobkyně a k jejímu dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů (k tomu, že byla nadřízeným „až do doby, kdy byla projednávána ‚Zpráva o stavu SÚZ‘ hodnocena kladně, přičemž jí byla ještě v květnu 2016 vyplacena nenároková odměna“). Dospěly-li proto soudy k závěru, že se v případě vytýkaného porušení „pokynu rektora“ ze dne 13. 7. 2016 (zaslat mu „všechny podklady a informace k výběrovým řízením, v nichž byli vybráni zaměstnanci na pozici vedoucího stravovacího provozu a vedoucího odboru ekonomiky a rozpočtu“) dopustila porušení § 301 písm. a) zákoníku práce, avšak nejednalo se o „natolik závažné porušení, které by mohlo být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru či pro výpověď“, nelze jim důvodně vytýkat odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1890/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2172/2010). Navíc, patří-li ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh. obč.). O takový případ se ale v dané věci nejedná.

Námitky dovolatele, že „v případě vysokých řídících manažerů veřejných institucí, kterým byla i žalobkyně, je porušení pracovní kázně zpravidla okolností zásadnější a významnější povahy“, že „by porušení právních i vnitřních předpisů ze strany vysoké manažerky mělo být hodnoceno jako porušení, které může mít pro zaměstnavatele dalekosáhlejší dopady“, že žalobkyně „již v minulosti odmítala splnit pokyny svého nadřízeného a vedla s ním polemiku o jejich správnosti a přípustnosti“, že „přístup žalobkyně … fakticky znemožňoval provést kontrolu její práce“ a představoval „riziko, že zaměstnavatel prostřednictvím žalobkyně porušuje vůči dalším svým zaměstnancům … zákonem a vnitřními předpisy stanovená pravidla“, a že jednáním žalobkyně „došlo k narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem“, nemohou obstát, neboť jde o pouhou polemiku s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovních povinností žalobkyní přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ačkoli – jak výše uvedeno – odvolací soud (i soud prvního stupně) v projednávané věci vymezil hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce vzhledem ke všem okolnostem případu správně a úplně; ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani dovolatelem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť dovolatel nebere náležitě v úvahu, že v nich přijaté závěry vycházejí z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v nyní projednávané věci.

Namítá-li dovolatel, že soudy „ve vztahu k Porušení 8 právní otázku zavinění ze strany žalobkyně vyhodnotily nesprávně a v rozporu s dosavadní rozhodovací prací dovolacího soudu“, že je „pojmově vyloučeno, aby žalobkyně jednala nezaviněně jen v důsledku (byť jen případného) odlišného právního názoru na to, zda jedná po právu“, a vytýká-li soudům, že se „nezabývaly tím, zda žalobkyně měla nebo mohla vědět o tom, jakým způsobem má splnit své povinnosti při realizaci zadávacího řízení“, vyslovuje tím pouhý nesouhlas s právním posouzením zavinění odvolacím soudem, aniž by jakkoliv formuloval, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

Žalovaný svůj nesouhlas s právním posouzením otázky zavinění zde z části konstruuje na vlastních skutkových zjištěních (namítá-li, že „žalobkyně si při své odbornosti měla být vědoma toho, že stanovení daného dílčího hodnotícího kritéria bez toho, že by účastníkům zadávacího řízení byla předložena potřebná upřesňující podkladová dokumentace, je rozporná s pravidly ZVZ“, že žalobkyně „si byla vědoma, že při realizaci zadávacího řízení na předmětnou veřejnou zakázku musí být postupováno v souladu se ZVZ, pravidla ZVZ znala a stejně tak byla orientována i v rozhodovací praxi týkající se tohoto právního předpisu“, že žalobkyně vzhledem k okolnostem „mohla a měla“ vědět, že „jí připravené zadávací podmínky jsou diskriminační a porušující pravidla ZVZ“, že „v případě Porušení 8 se tak rozhodně nejednalo o první takto realizované zadávací řízení žalobkyně, tato naopak vůči svému nadřízenému i podřízeným vystupovala jako osoba značně znalá problematiky zadávání veřejných zakázek“), na základě nichž potom činí své vlastní právní posouzení věci (že žalobkyně „zaviněně porušila právní předpisy“, že „ve vztahu l Porušení 8 musela být tedy žalobkyni rizika, jimiž žalovaného v důsledku svého jednání vystavila, s ohledem na její předchozí praxi, náplň práce a znalosti, zřejmá a muselo jí být zřejmé také to, že žalovanému může být v důsledku jejího pochybení uložena sankce ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže za porušení pravidel ZVZ, že tím žalovanému může vzniknout škoda a že realizace zadávacího řízení za podmínek, které schválila, je rozporná se ZVZ, a tedy nemůže být v oprávněném zájmu žalovaného, aby za těchto podmínek zadávací řízení proběhlo“), a z části uplatňuje tzv. jiné vady řízení (spočívající zejména v tom, že „tvrzená různost právního výkladu tedy vyplynula“ ze znaleckého posudku předloženého žalobkyní, „o němž soud I. stupně v rozsudku nic bližšího neuvádí, ačkoli jej jako důkaz provedl a ačkoliv jej promítnul do závěru bodu 48 Rozhodnutí“, že „pokud ale odvolací soud tvrdí, že je uvedené otázkou výkladu a uvážení, měl být takový výklad ze strany soudu proveden a tato otázka měla být postavena najisto“ a „bez toho nelze učinit právní závěr o tom, že Porušení 8 bylo bez zavinění žalobkyně“). Dovolací přezkum je však ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). K jiné vadě řízení potom dovolací soud může ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci naplněn není; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).

Uplatňuje-li dovolatel ve vztahu k „Porušení 8“ rovněž skutečnosti významné pro hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, tedy pro vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce [že „důsledkem porušení povinnosti ze strany žalobkyně bylo tedy přímé ohrožení majetku žalovaného“, že „je tedy zřejmé, že se žalobkyně v případě Porušení 8 dopustila přinejmenším druhého porušení pracovní povinnosti“, a že rovněž v důsledku tohoto porušení pracovní povinnosti „došlo k narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem“ a „také ke zpochybnění spolehlivosti žalobkyně ve vztahu k majetku žalovaného ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) a ustanovení § 302 písm. g) zákoníku práce“], pak přehlíží, že odvolací soud k závěru o tom, že „Porušení 8“ nemůže být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce ani pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, dospěl nikoliv proto, že nedosahuje intenzity požadované zákonem pro tento způsob rozvázání pracovního poměru, nýbrž proto, že „nelze ve vytýkaném porušení povinnosti dovodit zavinění žalobkyně“.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají ani námitky dovolatele uplatněné ve vztahu k „Porušení 9“ [že „oba soudy přehlédly a) že kvestor nebyl nadřízeným žalobkyně, b) kvestor tudíž nebyl oprávněn žalobkyni jakkoli úkolovat, c) existenci příkazu rektora č. 7/2007 a příkazu rektora č. 12/2014, které postup žalobkyně zakazovaly, d) skutečnost, že žalobkyně tyto příkazy rektora znala a byla s nimi i s jejich obsahem srozuměna, f) skutečnost, že žalobkyně věděla, že pokyn kvestora je v rozporu s příkazy rektora č. 2/2004, č. 7/2007, a č. 12/2014“, a že „žalobkyně při znalosti interních předpisů žalovaného vědomě a úmyslně porušila příkazy rektora č. 2/2004, č. 7/2007, a č. 12/2014“], jež představují nepřípustné uplatnění skutkových námitek v dovolacím řízení, resp. (namítá-li dovolatel, že odvolací soud „pominul vyhodnocení otázky předběžné, a sice, zda byl kvestor oprávněn vydat pokyn z 6/2016, a to i za existence interních předpisů vyšší právní síly – zejména příkazu č. 2/2004, č. 7/2007, a č. 12/2014) uplatnění jiné vady řízení, k níž dovolací soud nemůže podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout.

K námitkám, jimiž dovolatel zpochybňuje skutková zjištění soudů, dovolací soud dále uvádí, že neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

B) K námitkám uvedeným k „dovolacímu důvodu č. 1“ (otázka „nepřípustnosti libovůle, aplikace pravidel pro dokazování a náležitosti soudních rozhodnutí“):

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky dovolatele, že „žalovaný ve svém doplnění odvolání ze dne 29. 10. 2020 poukázal na sérii 12 procesních vad rozhodnutí soudu I. stupně“, avšak odvolací soud se „těmito námitkami nezabýval“, resp. námitkami „uvedenými v bodě 14 tohoto dovolání pod písm. a) až d), písm. f) až j) a písm. l)“, a „dopustil se tak nepřípustné libovůle rozhodování“, že je proto „rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné z důvodu nesplnění náležitostí rozsudku ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.“ a že „pokud by se odvolací soud jeho námitkami zabýval, vedlo by jejich vyřešení ke zcela jinému rozhodnutí ve věci, a sice ke zrušení rozhodnutí soudu I. stupně, neboť tyto námitky nejsou dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale – jak je již shora uvedeno – mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. a jak bylo vyloženo již výše – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné.

Závěr o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží ani námitky dovolatele, že v důsledku uvedených pochybení odvolacího soudu došlo k porušení jeho práva na „soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“ a ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť porušení ústavně zaručených práv může být předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Tomuto požadavku dovolatel v projednávané věci nedostál.

Odvolací soud v projednávané věci přiléhavě odkázal na již ustálenou judikaturu soudů, podle níž měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá dovolatel, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které bylo žalobě na neplatnost rozvázání pracovního poměru vyhověno.

K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 12. 2022

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1998/2021

www.nsoud.cz