21 Cdo 1984/2020-533

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně E. H., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská č. 232/4, proti žalované České republice – České správě sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Křížová č. 1292/25, IČO 00006963, zastoupené JUDr. Arnoštem Urbanem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé armády č. 300/22, o náhradu škody a nemajetkové újmy z pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 24/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2020, č. j. 30 Co 81/2020-486, takto:

I. Rozsudek městského soudu se v části výroku I o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. listopadu 2019, č. j. 4 C 24/2017-460, v části výroku II o zamítnutí žaloby na zaplacení 1 310 562,50 Kč mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. listopadu 2019, č. j. 4 C 24/2017-460, se v části výroku II o zamítnutí žaloby na zaplacení 1 310 562,50 Kč mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1 310 562,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; v části, v níž směřovalo proti části výroku I rozsudku městského soudu o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. listopadu 2019, č. j. 4 C 24/2017-460, v části výroku II o zamítnutí žaloby na zaplacení 963 249,50 Kč, se dovolání žalobkyně zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 183 165,10 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 49 035,25 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 37 885,10 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zuzany Špitálské, advokátky se sídlem v Praze 5, Plzeňská č. 232/4.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 5 na náhradě nákladů řízení 50 634,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 11. 1. 2017 se žalobkyně domáhala odškodnění pracovního úrazu, který jako zaměstnankyně žalované (pracovnice pro XY) dne 6. 11. 2014 utrpěla při dopravní nehodě zaviněné řidičem protijedoucího vozidla. V důsledku úrazu – pro jehož následky byla v dlouhodobé pracovní neschopnosti od 6. 11. 2014 do 21. 5. 2016 a od 22. 5. 2016 jí byl přiznán invalidní důchod třetího stupně – je žalobkyně těžce zdravotně postižená, trvale upoutána na invalidní vozík pro ochrnutí dolních končetin a odkázána na každodenní péči a pomoc druhých osob. Po změně (rozšíření) žaloby a částečném zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby uskutečněné po částečném plnění na náhradu za ztížení společenského uplatnění po zahájení řízení ve výši 1 293 750 Kč (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 3. 2017, č. j. 4 C 24/2017-186) se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení bolestného (ohodnoceného znaleckým posudkem M. K. 6 072,5 body a navýšeného o další jeden násobek, při zohlednění částečného plnění poskytnutého žalovanou ve výši 1 443 549,50 Kč) ve výši 1 592 700,50 Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění (ohodnoceného znaleckým posudkem M. K. 14 750 body a navýšeného o další jeden násobek, při zohlednění částečného plnění poskytnutého žalovanou ve výši 3 137 500 Kč) ve výši 4 237 500 Kč, náhrady nákladů na péči ve výši 432 713 Kč a náhrady nákladů spojených s léčením a rekonstrukcí bytu ve výši 299 333 Kč, celkem tedy částky 6 562 246,50 Kč s příslušenstvím.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. 11. 2019, č. j. 4 C 24/2017-460, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 3 278 222 Kč spolu s úrokem z prodlení ročně ve výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů, a to z částky 1 295 625 Kč od 1. 2. 2016 do 28. 4. 2016, z částky 611 138 Kč od 29. 4. 2016 do 16. 11. 2016, z částky 3 687 500 Kč od 1. 2. 2016 do 16. 11. 2016, z částky 1 843 750 Kč od 17. 11. 2016 do 10. 2. 2017 a z částky 550 000 Kč od 11. 2. 2017 do zaplacení, z částky 137 997 Kč od 24. 1. 2017 do zaplacení a z částky 313 827 Kč od 18. 5. 2019 do zaplacení, a z částky 259 849 Kč od 15. 10. 2016 do zaplacení (výrok I), žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 3 284 024,50 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 276 134,10 Kč k rukám „právní zástupkyně“ žalobkyně (výrok III) a že žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 5 „náklady důkazů“ ve výši 50 634,80 Kč (výrok IV) a na soudním poplatku částku 163 912 Kč (výrok V). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako zaměstnankyně žalované při pracovní cestě dne 6. 11. 2014 jako účastnice dopravní nehody (zaviněné řidičem protijedoucího vozidla) utrpěla úraz, po kterém byla v dlouhodobé pracovní neschopnosti a následně jí byl přiznán invalidní důchod třetího stupně. V důsledku úrazu je žalobkyně těžce zdravotně postižená (paraplegie, trvalá transverzostomie, plná močová inkontinence, poškození břicha spojené se zkrácením střeva, které ji limituje i v pohybu na vozíku, a navazující nepříznivé dopady na psychiku), přičemž těžké zdravotní následky úrazu jsou další léčbou těžce ovlivnitelné nebo vůbec neovlivnitelné. Žalobkyně je odkázána na každodenní péči a pomoc své rodiny, neboť si sama není schopna zajistit svou sebeobsluhu ani své základní životní potřeby. Pomoc je jí poskytována cca 6 hodin denně a spočívá především v cévkování, oblékání, koupání, přípravě jídla, přesouvání na lůžko, při cvičení a uklízení. V souvislosti s upoutáním žalobkyně na invalidní vozík bylo nutné provést rekonstrukci bytu žalobkyně, zakoupit rehabilitační pomůcky, zdravotnické pomůcky pro stomii a cévkování, léky a doplňky stravy. V době před úrazem žalobkyně vedla aktivní společenský život, navštěvovala kurzy tance, jógy, cestovala, chodila na pěší túry, na běžky a ze všech těchto aktivit je po úraze zcela vyřazena. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně podřadil pod ustanovení § 366 odst. 1, § 369 odst. 1, § 372 odst. 1 a 2, § 373, § 376 odst. 1 a § 388 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce; při stanovení výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění postupoval podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. V případě bolestného vyšel z revizního znaleckého posudku (podle něhož se zdravotní stav žalobkyně po úrazu ustálil v srpnu 2015), který ohodnotil bolestné 5 182,5 body, jimž (při hodnotě 1 bodu 250 Kč) odpovídá částka 1 295 625 Kč. Takto stanovenou základní částku odškodnění bolesti zvýšil o 30 %, neboť „léčba následků úrazu vyžadovala bolestivý a náročný způsob léčení, došlo ke komplikaci zlomeniny, tzv. compartment syndrom“ a „žalobkyně dlouhodobě trpěla silnými bolestmi a dosud trpí denně řadou bolestí“. Po odečtení již uhrazené částky (1 443 549,50 Kč) proto k úhradě zbývá 240 763 Kč. Při určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění soud shledal důvody pro zvýšení základní částky vycházející ze znaleckého ohodnocení ve výši 14 750 bodů o 50 %, neboť u žalobkyně došlo k „zcela mimořádně rozsáhlému trvalému poškození, jež žalobkyni zcela změnilo život, a úraz vedl ke zvlášť těžkým následkům s psychosociálním dopadem“. Zohlednil, že „žalobkyně utrpěla úraz v produktivním věku 51 let a v porovnání se způsobem jejího života a jejími aktivitami v době před úrazem jsou trvalé následky pro její další život značně tíživé“ a „předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny, není schopna se sama obsloužit“; na druhé straně nelze přehlédnout, že postižení žalobkyně je „zejména fyzické, její schopnosti intelektové a gnostické zůstaly plně zachovány, žalobkyně je schopna komunikovat s lidmi, číst, sledovat filmy, pohybovat se na invalidním vozíku, není omezena ve svéprávnosti, a nelze tak říct, že by byla vyřazena ze všech sfér společenského života“. Na celkový nárok na odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 5 531 250 Kč zbývá proto po odečtení uhrazené částky (3 137 500 Kč) k úhradě 2 393 750 Kč. Důvodnou soud prvního stupně shledal žalobu též v částce 383 860 Kč uplatněnou jako náhradu nákladů na péči o osobu žalobkyně a v částce 259 849 Kč uplatněnou jako náhradu nákladů na léky, rehabilitační pomůcky a úpravy bytu.

K odvolání žalobkyně, které směřovalo proti části zamítavého výroku II o zamítnutí žaloby na zaplacení bolestného ve výši 1 351 937 Kč a ztížení společenského uplatnění ve výši 1 843 750 Kč, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 4. 2020, č. j. 30 Co 81/2020-486, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 921 875 Kč a ohledně částky 2 273 812 Kč rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 470 847,30 Kč k rukám advokátky JUDr. Zuzany Špitálské (výrok II), že žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 5 náklady státu ve výši 50 634,80 Kč (výrok III) a výrok V rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná není povinna zaplatit soudní poplatek (výrok IV). Podle odvolacího soudu, který vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, „pokud jde o základní výši bolestného a náhrady za ZSU, vycházel soud prvního stupně ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu a zcela správně se opřel o bodové ohodnocení bolestného a ZSU stanoveného ve znaleckém posudku“. K navýšení základní výše bolestného a „náhrady za ZSU“ lze podle odvolacího soudu „přistoupit na základě výjimečných okolností projednávaného případu, které navyšují intenzitu újmy nad rámec obecných okolností vyjádřených již samotným základním ohodnocením, a to při zohlednění srovnání s jinými obdobnými případy řešenými soudní praxí“. I když je základní bodové ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění v případě žalobkyně značné, byly shledány „mimořádné okolnosti případu“ odůvodňující jejich navýšení podle ustanovení § 388 zákoníku práce. U bolestného tyto důvody spočívají „ve značném rozsahu zranění žalobkyně působících intenzivní bolest ve svém souhrnu a vyžadujících rozsáhlé léčení – to navíc v případě žalobkyně nebylo prosto komplikací (compartment syndrom)“; základní ohodnocení zde nevyjadřuje způsobenou bolest též proto, že jeho součástí „bylo též použití limitace dle § 5 odst. 3 písm. a) nařízení č. 276/2015 Sb.“ Všechny tyto okolnosti jsou však „dostatečně reflektovány navýšením základní částky bolestného o 30 %, k němuž již přistoupil soud prvního stupně“, neboť „výsledná částka 1 684 312,50 Kč přiměřeným a dostatečným způsobem reflektuje tělesné a duševní strádání způsobené žalobkyni bolestí v důsledku jejích zranění a léčby“. Naopak 50% „navýšení náhrady za ZSU“ podle odvolacího soudu „nedostatečně odráží“, že žalobkyně poškození zdraví „značného rozsahu“ utrpěla v produktivním věku, kdy je „v důsledku kombinace paraplegie, zranění v oblasti břicha, dalších bolestí (zejména páteře) a také psychických dopadů svého zranění omezena téměř v každé běžné každodenní činnosti od vstávání z postele, přes pohyb po domácnosti, stravování, vykonávání tělesných potřeb až například po koupání“, kdy „značně tíživým omezením pro žalobkyni je nutnost asistence dalších osob při těchto běžných činnostech“ a kdy je pro žalobkyni vyloučena „řada fyzických aktivit, kterým se dříve věnovala, jako turistika, jízda na kole, lyžování, plavání, tanec atd.“ Odvolací soud je proto přesvědčen, že „adekvátní přiměřené zadostiučinění za tyto dopady“ představuje částka 6 453 125 Kč odpovídající 1,75násobku základní částky stanovené na základě bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění znaleckým ústavem; na náhradě ztížení společenského uplatnění tedy žalobkyni náleží dalších 921 875 Kč. Tuto částku považuje za přiměřenou i při porovnání s jinými srovnatelnými případy řešenými Nejvyšším soudem pod sp. zn. 21 Cdo 3687/2018, sp. zn. 25 Cdo 1642/2014, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009 nebo sp. zn. 25 Cdo 5223/2009.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání směřující proti té části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II ohledně částky 2 273 812 Kč. Dovolatelka považuje za nesprávnou úvahu soudů obou stupňů o přiměřenosti konečné částky odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění ve vztahu ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu i ve vztahu ke srovnatelným případům podobného charakteru. Vzhledem k extrémní náročnosti jejího léčení a extrémní intenzitě bolestí, které vytrpěla v akutní fázi léčení, během časné poúrazové péče, ale i v dalším období v souvislosti s rehabilitací a dlouhodobému trvání bolesti v řádu let po úrazu, je úvaha soudů o přiměřenosti odškodnění bolestného v konečné výši 1 684 312,50 Kč nepřiléhavá. Již základní výše náhrady je sama o sobě důkazem mimořádného rozsahu zranění žalobkyně působících intenzivní bolest. Podstatné je i to, že „bolesti se u žalobkyně netýkají pouze jednoho orgánu či části těla, ale s ohledem na rozsáhlost poranění souvisejí s různými částmi těla“. Zvýšení základní náhrady „o další jeden násobek“ obstojí i při porovnání s jinými případy, i když z hlediska rozsahu a závažnosti poškození zdraví, délky a bolestivosti léčení je problematické hovořit o případech srovnatelných (dovolatelka poukázala na případy, které byly Nejvyšším soudem řešeny pod sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, sp. zn. 25 Cdo 1096/2013, sp. zn. 25 Cdo 4296/2010 a sp. zn. 21 Cdo 1004/2010). Přiznané výši odškodnění ztížení společenského uplatnění dovolatelka vytýká, že v ní nejsou zohledněny jedinečné okolnosti jejího případu spočívající v kombinaci tří zásadních následků, z nichž každý sám o sobě významně mění kvalitu života poškozeného [úplné ochrnutí dolních končetin (paraplegie) + stomie + nutnost dodržovat speciální nutriční režim pro poúrazové zkrácení tenkého střeva na cca 50 cm]. Uvedené tři faktory znesnadňují žalobkyni možnost rehabilitace, společenské interakce i náhradních aktivit, na které by mohla jako paraplegička případně pomýšlet, takže ve svém spolupůsobení snižují kvalitu života žalobkyně tak závažným způsobem, pro který je zvýšení základní náhrady „o další jeden násobek“ na požadované finální odškodnění ve výší 7 375 000 Kč zcela přiměřené. S přihlédnutím k rozhodnutím, na která poukázal odvolací soud ve svém rozsudku, a která nejsou s ohledem na jedinečné okolnosti posuzovaného případu srovnatelná, je odvolacím soudem přiznané odškodnění za bolest i ztížení společenského uplatnění nepřiměřeně nízké; dovolatelka odkázala též na rozhodnutí ve věcech sp. zn. 25 Cdo 1225/2012 a sp. zn. 25 Cdo 3788/2018. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I změnil a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 3 195 687 Kč.

Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání, neboť „výše přiznané náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění odpovídá dané situaci“. Má za to, že se odvolací soud řádně vypořádal se všemi námitkami žalobkyně, vzal v úvahu komplikovanou léčbu i jedinečné okolnosti případu (tj. kombinaci úplného ochrnutí dolních končetin, stomie a zkrácení tenkého střeva) a své rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil, a to i porovnáním s judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně, která na základě pracovní smlouvy ze dne 21. 2. 2001 pracovala u žalované jako pracovnice pro XY, dne 6. 11. 2014 při dopravní nehodě zaviněné řidičem protijedoucího vozidla utrpěla pracovní úraz, při kterém došlo zejména k rozsáhlým poraněním končetin, břicha, hlavy a poškození míchy; jednalo se o závažný úraz (po postižení mozku prakticky druhý nejtěžší možný). Úraz zanechal závažné trvalé následky (paraplegie, trvalá transverzostomie, plná močová inkontinence, poškození břicha spojené se zkrácením střeva, které ji limituje i v pohybu na vozíku, a navazující nepříznivé dopady na psychiku), které jsou další léčbou těžko nebo vůbec ovlivnitelné. Pro následky úrazu byla žalobkyně od 6. 11. 2014 do 21. 5. 2016 v dlouhodobé pracovní neschopnosti (k ustálení zdravotního stavu žalobkyně po úrazu došlo v srpnu 2015) a následně jí byl přiznán invalidní důchod třetího stupně. Rozsáhlá poranění, která žalobkyně utrpěla, a jejich následné náročné a dlouhodobé léčení včetně mnoha operačních zákroků, které nebylo prosto komplikací (tzv. compartment syndrom), žalobkyni způsobovala intenzivní bolest. Pro následky pracovního úrazu není žalobkyně schopná samostatně vykonávat každodenní běžné činnosti (vstávání a uléhání do postele, péče o domácnost, stravování, vykonávání tělesných a hygienických potřeb), zajistit tak svou sebeobsluhu ani své základní životní potřeby, a je proto odkázána na pomoc příslušníků své rodiny. V době před úrazem žalobkyně vedla aktivní život, navštěvovala kurzy tance, cestovala, chodila na pěší túry, jezdila na běžkách nebo na kole a ze všech těchto aktivit je po úraze zcela vyřazena. Intelekt, gnostické a komunikační schopnosti žalobkyně zůstaly po úrazu zachovány. Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví bylo ohodnoceno základní odškodnění bolesti 5 182,5 body a ztížení společenského uplatnění 14 750 body. Žalobkyni již bylo vyplaceno 1 443 549,50 Kč na náhradě za bolest a 3 137 500 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění.

Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda (a popřípadě za jakých podmínek) lze při odškodnění pracovního úrazu výši náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění stanovenou právním předpisem přiměřeně zvýšit. Protože uvedenou otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je částečně opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k úrazu žalobkyně došlo dne 6. 11. 2014 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Podle ustanovení § 369 odst. 1 zák. práce zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je zaměstnavatel v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, povinen poskytnout náhradu za

a) ztrátu na výdělku,

b) bolest a ztížení společenského uplatnění,

c) účelně vynaložené náklady spojené s léčením,

d) věcnou škodu; ustanovení § 265 odst. 3 platí i zde.

Podle ustanovení § 372 zák. práce se náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění poskytuje zaměstnanci jednorázově (odst. 1) a Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které je možné poskytnout náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění a určování výše náhrady v jednotlivých případech (odst. 2).

Podle ustanovení § 388 zák. práce může soud ve výjimečných případech výši odškodnění stanovenou prováděcím právním předpisem (§ 372 odst. 2 zák. práce) přiměřeně zvýšit.

Oním prováděcím právním předpisem je nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (dále jen „nař. vlády č. 276/2015 Sb.“), které v pracovněprávních vztazích zachovává bodový systém výpočtu náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění. Podle tohoto nařízení vlády se stanoví náhrada za bolest nebo náhrada za ztížení společenského uplatnění nejen v případě újmy na zdraví, která vznikla po dni nabytí jeho účinnosti, ale i tehdy, byla-li bolest nebo ztížení společenského uplatnění způsobena přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení a – stejně jako v posuzovaném případě – nebyl-li přede dnem nabytí jeho účinnosti vydán lékařský posudek k odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění (§ 10 nař. vlády č. 276/2015 Sb.).

Náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění jsou samostatnými dílčími nároky práva na náhradu újmy příslušející zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo onemocněl nemocí z povolání. Svojí povahou jde o náhradu nemajetkové újmy, jejíž výše se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku (§ 2 a 3 nař. vlády č. 276/2015 Sb.). Náhrada za bolest představuje jednorázové odškodnění za bolest, kterou poškozený pociťuje nejen při samotném poškození zdraví úrazem (nebo též v souvislosti s nemocí z povolání), ale i při léčení a jeho průběhu. Náhrada za ztížení společenského uplatnění pak představuje jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů.

Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že již výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového (základního) bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje sama o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Postup při určování bodového ohodnocení podle nař. vlády č. 276/2015 Sb. umožňuje v odůvodněných případech již lékaři přihlédnout k individuálním okolnostem posuzované věci tak, aby náhrada za ztížení společenského uplatnění určená uvedeným způsobem reflektovala nepříznivé důsledky poškození zdraví pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů (srov. bod I. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění, uveřejněného pod č. 50/2011 Sb. rozh. st. – dále jen „R 50/2011“). Uvedené obdobně platí i pro základní bodové ohodnocení bolestného s možnostmi zvýšení podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) a b) nař. vlády č. 276/2015 Sb. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1004/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1622/2010).

Při aplikaci ustanovení § 388 zák. práce, které umožňuje ve výjimečných případech výši základního odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění zvýšit, je možno vycházet ze závěrů, na nichž se rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustálila při výkladu obdobného ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb. (dále jen „vyhláška č. 440/2001 Sb.“), podle které se při stanovení náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění, která náleží zaměstnanci v souvislosti s jeho pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (s výjimkou případů, na které se vztahuje § 10 nař. vlády č. 276/2015 Sb.), postupuje až do 30. 9. 2015 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4556/2016, uveřejněný pod č. 19/2019 v časopise Soudní judikatura). Tyto judikaturní závěry jsou ovšem modifikovány tím, že podmínky pro zvýšení odškodnění podle ustanovení § 388 zák. práce nejsou tak přísné, jak byly stanoveny ustanovením § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Ke zvýšení výše odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 388 zák. práce (účinného do 30. 9. 2015) postačuje, že jde o „výjimečný případ“; nevyžaduje se, aby šlo – jak tomu bylo při zvýšení výše odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. – o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“ [s účinností od 1. 10. 2015 srov. ustanovení § 271s zákoníku práce, které stanoví, že „soud může výši odškodnění stanovenou právním předpisem (§ 271c a 271i) přiměřeně zvýšit“, a které tedy nadále pro zvýšení výše odškodnění ztížení společenského uplatnění stanovené prováděcím právním předpisem, tj. (s účinností od 26. 10. 2015) nař. vlády č. 276/2015 Sb., nevyžaduje ani to, aby šlo o „výjimečný případ“].

Postup podle ustanovení § 388 zák. práce přísluší pouze soudu a přichází v úvahu jen v případech, kdy základní bodové ohodnocení stanovené v lékařském posudku (včetně případného zvýšení podle ustanovení § 6 odst. 1 nař. vlády č. 276/2015 Sb.) dostatečně nevyjadřuje tělesné a duševní strádání způsobené zaměstnanci poškozením zdraví a léčením, resp. následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví trvale omezeny nebo ztraceny. Přitom je třeba mít na zřeteli, že ustanovení § 388 zák. práce, které umožňuje ve výjimečných případech zvýšit základní odškodnění u bolestného a ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „ výjimečný případ“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1477/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1590/2012).

Úvaha soudu v tomto směru není ovšem zcela volná, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění a pro vznik nároku na jeho zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých výjimečných případech usměrňována. Úsudek soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle ustanovení § 388 zák. práce vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (k tomu srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03).

Do případného zvýšení náhrady za bolest stanovené lékařem podle ustanovení § 388 zák. práce se promítá okolnost, že lékařem stanovená výše náhrady nevystihuje extrémní intenzitu bolesti, její dlouhodobost či opakování při více zákrocích či jiné důvody zostřeného vnímání bolesti poškozeným (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4296/2010, uveřejněný pod č. 39/2014 v časopise Soudní judikatura). Výlučnou úlohou soudu zde je, aby uvážil, zda posuzovanou věc považuje z hlediska výše odškodnění bolesti za „výjimečný případ“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady považuje za „přiměřené“, přičemž tato úvaha není podmíněna tím, zda škoda na zdraví vyžadovala náročný způsob léčení nebo byla doprovázena komplikacemi, které vyžadovaly zvýšení bodového ohodnocení bolesti lékařem podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) a b) nař. vlády č. 276/2015 Sb. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2327/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1990/2016).

V projednávané věci právní posouzení skutkového stavu [podle kterého rozsáhlá poranění, která žalobkyně utrpěla, a jejich následné náročné a dlouhodobé léčení včetně mnoha operačních zákroků, které nebylo prosto komplikací (tzv. compartment syndrom), žalobkyni způsobovala intenzivní bolest] odpovídá shora uvedeným právním závěrům vyplývajícím z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) po zhodnocení individuálních okolností skutkově jedinečného případu k závěru, že se v případě žalobkyně jedná o výjimečný případ odůvodňující zvýšení náhrady za bolest, neboť bodové ohodnocení stanovené znalcem podle nař. vlády č. 276/2015 Sb. zde nezohledňuje všechny okolnosti případu. Její zvýšení o 30 % (na částku 1 684 312,50 Kč) však podle názoru dovolacího soudu dostatečně nevystihuje tělesné a duševní strádání způsobené žalobkyni poškozením zdraví a léčením. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že důvody ke zvýšení náhrady lze spatřovat „ve značném rozsahu zranění žalobkyně působících intenzivní bolest ve svém souhrnu a vyžadujících rozsáhlé léčení – to navíc v případě žalobkyně nebylo prosto komplikací (compartment syndrom)“. Uvedené úvahy však dostatečně nezohledňují okolnosti výrazně zvyšující tělesné a duševní strádání žalobkyně, jakými jsou délka léčení (ke stabilizaci zdravotního stavu žalobkyně po úrazu ze dne 6. 11. 2014 došlo až v srpnu 2015) a – jak důvodně namítá též dovolatelka – skutečnost, že poškození zdraví a léčení se netýkalo „pouze jednoho orgánu či části těla“. Rozsáhlá poranění končetin, břicha, hlavy a poškození míchy a jejich léčení způsobovala, že bolest s tím spojená stresovala téměř celé tělo, což tělesné (a na ně navazující psychické) strádání žalobkyně značně zvyšovalo. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že je v posuzované věci namístě výši náhrady za bolest stanovenou právním předpisem na 1 295 625 Kč ve smyslu ustanovení § 388 zák. práce zvýšit o 60 %, tj. na částku 2 073 000 Kč, která lépe respektuje požadavek přiměřenosti odškodnění. Vyšší navýšení odškodnění na žalobkyní požadovaný dvojnásobek by již bylo v rozporu s ustálenými závěry soudní praxe, podle kterých základní odškodnění bolesti zahrnuje nejen primární poškození zdraví, ale i následné bolestivé zdravotnické zákroky, a zohledňuje i náročnost způsobu léčení a případné komplikace, a mimořádné zvýšení náhrady za bolest podle § 388 zák. práce je proto v soudní praxi zcela ojedinělé (srov. například již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1004/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3940/2016).

Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti a rozsahu zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění přihlížejí, patří zpravidla porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění. Není to však hledisko jediné. Dovolací soud v této souvislosti vyslovil názor, že předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení § 388 zák. práce je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. bod II. stanoviska R 50/2011).

Odvolací soud v souladu s uvedenými závěry soudní praxe správně uvážil, že v projednávané věci jde o výjimečný případ, kdy vzhledem k soudy zjištěnému rozsahu omezení (ztráty) možností uplatnění žalobkyně v jejím dalším životě v porovnání s rozsahem společenských, kulturních, sportovních a rodinných aktivit a s možnostmi uspokojení svých životních a společenských potřeb, kterých žalobkyně dosahovala před vznikem škody, nelze omezení poškozené vyjádřit jen „základním“ odškodněním za ztížení společenského uplatnění stanoveným na základě bodového ohodnocení podle nař. vlády č. 276/2015 Sb. Ze skutkových zjištění soudů – jak již bylo uvedeno výše – vyplývá, že žalobkyně pro následky pracovního úrazu (paraplegie, trvalá transverzostomie, plná močová inkontinence, poškození břicha spojené se zkrácením střeva, které ji limituje i v pohybu na vozíku, a navazující nepříznivé dopady na psychiku), které jsou další léčbou těžko nebo vůbec ovlivnitelné, není schopná samostatně vykonávat každodenní běžné činnosti (vstávání a uléhání do postele, péče o domácnost, stravování, vykonávání tělesných a hygienických potřeb), zajistit tak svou sebeobsluhu ani své základní životní potřeby, a je proto odkázána na pomoc příslušníků své rodiny. V době před úrazem, který utrpěla v produktivním věku, přitom žalobkyně vedla aktivní život, navštěvovala kurzy tance, cestovala, chodila na pěší túry, jezdila na kole nebo se věnovala běžeckému lyžování a ze všech těchto aktivit je po úrazu zcela vyřazena. Po úrazu je tak žalobkyně vyloučena z pracovního a sportovního života, výrazně omezena v kulturním a společenském zapojení i rodinném životě. Následkem úrazu došlo tedy u ní k podstatnému snížení kvality života, které bodové ohodnocení stanovené znalcem dostatečně nezohledňuje (nemůže zohledňovat). S mírou navýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, k němuž odvolací soud přistoupil v rozsahu 1,75násobku, však dovolací soud nesouhlasí, neboť ho považuje za nedostatečné. I když po úrazu nedošlo ke snížení intelektu, gnostických ani komunikačních schopností žalobkyně, a žalobkyně je proto schopna se i přes uvedená omezení díky pomoci druhých osob v omezeném rozsahu zapojovat do života, je zcela nepochybné, že četná zdravotní postižení způsobená úrazem ve svém souhrnu do té míry negativně ovlivňují kvalitu života žalobkyně, že vzniklá omezení představují natolik mimořádné okolnosti, za nichž požadavek na navýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění na dvojnásobek základního odškodnění (částku 7 375 000 Kč) lze považovat za opodstatněný, jsoucí v souladu se zásadou přiměřenosti.

Uvedená navýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se přitom nevymykají odškodnění poskytnutým poškozeným osobám v odvolacím soudem srovnávaných případech. Ve věci rozhodnuté Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3687/2018, byla zaměstnanci v souvislosti s pracovním úrazem ze dne 11. 6. 2014 podle nař. vlády č. 270/2015 Sb. stanovena náhrada za bolest ve výši 482 125 Kč (při ohodnocení bolesti 1 928,5 body) a náhrada za ztížení společenského uplatnění 2 550 000 Kč (při bodovém ohodnocení ztížení společenského uplatnění 9 200 body a navýšení základního odškodnění soudem o 250 000 Kč); oproti projednávané věci však poškozený neutrpěl tak rozsáhlá poranění (došlo především k hluboké tržné ráně hlavy a traumatické amputaci přednoží vlevo a následné vážné duševní poruše), netrpěl tak intenzivní bolestí jako žalobkyně a nedošlo u něj k tak výraznému snížení kvality života (na rozdíl od žalobkyně i po úrazu byl schopen sebeobsluhy, částečné péče o domácnost a dům a pohybu o francouzských holích na kratší vzdálenost). Ve věci rozhodnuté Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1642/2014, byla poškozenému v souvislosti s úrazem ze dne 25. 8. 2009 podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. stanovena náhrada za bolest ve výši 122 400 Kč (při ohodnocení bolesti 1 020 body) a náhrada za ztížení společenského uplatnění 3 422 400 Kč (při bodovém ohodnocení ztížení společenského uplatnění 7 130 body a zvýšení základního odškodnění „o trojnásobek“, tj. na čtyřnásobek); oproti projednávané věci poškozený sice neutrpěl tak rozsáhlá zranění jako žalobkyně (utrpěl poranění páteře a míchy), avšak jejich následky byly závažnější (inkompletní kvadruplegie spojená s pobytem na lůžku po většinu dne), úraz však utrpěl ve vyšším věku než žalobkyně (65 let). Ve věci rozhodnuté Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009, byla poškozenému v souvislosti s úrazem ze dne 18. 4. 2003 stanovena náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 7 560 000 Kč (při bodovém ohodnocení ztížení společenského uplatnění 9 000 body a navýšení základního odškodnění soudem na sedminásobek); poškozený utrpěl poranění, v důsledku kterých po fyzické stránce trpěl relativně srovnatelnými omezeními jako žalobkyně, na rozdíl od žalobkyně ale úraz utrpěl v podstatně nižším věku (17 let) se závažnějšími dopady na psychiku (změna osobnosti). Ve věci, kterou Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5223/2009, byla v souvislosti s úrazem ze dne 1. 10. 2004 stanovena náhrada za ztížení společenského uplatnění (před zohledněním spoluzavinění poškozeného) částkou 6 138 000 Kč [po zvýšení základního bodového ohodnocení ve výši 9 300 bodů navýšeného o 50 % podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb.]; úraz, který poškozený utrpěl v podstatně nižším věku 19 let, zanechal závažnější následky na intelektu poškozeného (těžká demence), na druhé straně nezpůsobil tak závažné fyzické následky jako u žalobkyně. U posledních tří srovnávaných případů je též třeba zohlednit, že k úrazům zde došlo v době 5, 11, resp. 10 let předcházející úrazu žalobkyně a na jejich odškodnění se ještě vztahovala vyhláška č. 440/2001 Sb.

Žalobkyni tedy vedle již zaplacených (1 443 549,50 Kč na bolestném a 3 137 500 Kč na ztížení společenského uplatnění), resp. soudy již pravomocně přiznaných (240 763 Kč na bolestném a 3 315 625 Kč na ztížení společenského uplatnění) částek náleží na náhradě bolesti dalších 388 687,50 Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění 921 875 Kč.

Protože právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí v dovoláním napadené části spočívá, není správné a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu v části výroku I o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v části výroku II o zamítnutí žaloby na zaplacení 1 310 562,50 Kč tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku II o zamítnutí žaloby na zaplacení 1 310 562,50 Kč mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1 310 562,50 Kč – v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. – do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku [§ 243d odst. 1 písm. b), § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; v části, v níž směřovalo proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v části výroku II o zamítnutí žaloby na zaplacení 963 249,50 Kč, Nejvyšší soud – nebylo-li zjištěno, že by v této části byl rozsudek odvolacího soudu postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – dovolání žalobkyně jako nedůvodné podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

Vzhledem ke změně rozsudku odvolacího soudu rozhodoval dovolací soud vedle náhrady nákladů dovolacího řízení též o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Bylo přitom zohledněno, že předmětem řízení bylo učiněno více nároků se samostatným skutkovým základem – náhrada za bolest, náhrada za ztížení společenského uplatnění a náhrada nákladů spojených s léčením, nákladů na péči a na rekonstrukcí bytu. S nárokem na zaplacení náhrady za ztížení společenského uplatnění byla žalobkyně zcela úspěšná (v částce 4 237 500 Kč bylo žalobě vyhověno a v částce 1 293 750 Kč bylo řízení soudem prvního stupně zastaveno pro zpětvzetí žaloby učiněné z důvodu zaplacení žalované částky po zahájení řízení), a v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. má proto právo na plnou náhradu nákladů, které zde účelně k uplatnění a bránění práva účelně vynaložila. Zcela úspěšná žalobkyně nebyla s nárokem na zaplacení bolestného, rozhodnutí o výši nároku ovšem záviselo na znaleckém posudku (bodovém ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění) a úvaze soudu podle § 136 o. s. ř. (zvýšení základního odškodnění podle ustanovení § 388 zák. práce), ve vztahu k tomuto nároku byly proto splněny podmínky pro použití ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. a k přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni v plném rozsahu; základem pro určení výše odměny advokáta pro účely náhrady nákladů řízení zde není částka požadovaná žalobou, nýbrž až částka přisouzená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015, uveřejněné pod č. 121/2017 Sb. rozh. obč.), tedy částka 629 450,50 Kč. V případě nároků na náhradu nákladů spojených s léčením, nákladů na péči a na rekonstrukcí bytu (které byly předmětem řízení pouze v řízení před soudem prvního stupně) byly potom splněny podmínky pro postup podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně byla z celkově uplatněné částky 732 046 Kč úspěšná v částce 643 709 Kč (v rozsahu 88 %) a neúspěšná v částce 88 337 Kč (v rozsahu 12 %), a v souvislosti s jejich uplatněním má proto právo na náhradu nákladů v rozsahu 76 %.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem pro jednotlivá řízení před soudy všech stupňů a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 151 780 Kč pro řízení před soudem prvního stupně (při výši předmětu řízení 5 598 996,50 Kč), 40 225 Kč pro odvolací řízení (při výši předmětu řízení 2 232 437,50 Kč) a 31 010 Kč pro dovolací řízení (při výši předmětu řízení 1 310 562,50 Kč).

Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů v řízení před soudem prvního stupně ve výši 15 x 300 Kč, celkem 4 500 Kč, v odvolacím řízení ve výši 1 x 300 Kč a v dovolacím řízení rovněž ve výši 1 x 300 Kč (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokátka JUDr. Zuzana Špitálská, která žalobkyni zastupovala, doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [21 % – srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty] ve výši 32 818,80 Kč za řízení před soudem prvního stupně, 8 510,25 Kč za odvolací řízení a 6 575,10 Kč za dovolací řízení.

V řízení před soudem prvního stupně vznikly tedy žalobkyni náklady ve výši 189 098,80 Kč, ze kterých poměrně na jednotlivé nároky připadá 21 258,90 Kč na bolestné, 143 116 Kč na náhradu za ztížení společenského uplatnění (jejich náhrada žalobkyni náleží v plném rozsahu) a 24 723,90 Kč na náhradu nákladů spojených s léčením, nákladů na péči a na rekonstrukcí bytu (z nichž 76 % odpovídajících poměru úspěchu a neúspěchu žalobkyně činí 18 790,20 Kč); na náhradě nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně tak žalobkyni náleží celkem 183 165,10 Kč. Celková výše nákladů vzniklých žalobkyni v odvolacím řízení činí 49 035,25 Kč a v dovolacím řízení 37 885,10 Kč; jejich náhrada – jak ze shora uvedeného vyplývá – žalobkyni náleží v plném rozsahu.

Žalovaná je povinna náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 183 165,10 Kč, odvolacího řízení v celkové výši 49 035,25 Kč a dovolacího řízení v celkové výši 37 885,10 Kč zaplatit žalobkyni k rukám advokátky, která ji zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

V souladu s ustanovením § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 148 odst. 1 o. s. ř. byla žalovaná zavázána k náhradě nákladů řízení státu ve výši 50 634,80 Kč sestávajících ze znalečného ve výši 49 335,75 Kč a svědečného ve výši 1 299,05 Kč hrazených z rozpočtových prostředků soudu prvního stupně, a to rovněž ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 4. 2022

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1984/2020

www.nsoud.cz