21 Cdo 1937/2022-256

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. S., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Michalem Kádou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží č. 304/17, proti žalovanému J. K., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Milanem Kufrem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Chelčického č. 1223/5, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 166/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. ledna 2022, č. j. 20 Co 240/2021-235, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Kufra, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Chelčického č. 1223/5.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2022, č. j. 20 Co 240/2021-235, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že „po uplynutí 2 týdnů od oznámení, že žalobce bude vykonávat práci pro druhého smluvního partnera v nově rozvržené pracovní době, když rozvržení pracovní doby bylo žalovaným zaměstnavatelem vypracováno písemně a žalobce s ním byl po celou dobu výkonu práce pro žalovaného i seznámen, bylo jeho povinností se do zaměstnání dostavovat v takto nově rozvržené pracovní době“, bylo-li současně zjištěno, že „žalovaný byl připraven a ochoten plnit svůj pracovní závazek … od 13. 3. 2017 do 31. 3. 2017 ve změněné pracovní době“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu [podle kterého seznámení zaměstnance s písemně vypracovaným rozvrhem týdenní pracovní doby a jeho změnou (§ 84 zákoníku práce) nutně nevyžaduje, aby zaměstnavatel rozvržení týdenní pracovní doby (jeho změnu) vždy zaměstnanci předal v písemné podobě; je-li rozvrh týdenní pracovní doby učiněn součástí pracovního řádu nebo jiného vnitřního předpisu, popřípadě ve formě písemného pokynu zaměstnavatele, s nímž má zaměstnance možnost se seznámit, postačí, je-li mu podána informace, že některým z uvedených způsobů ke změně v rozvržení týdenní pracovní doby došlo; dokud nejsou splněny obě podmínky určené § 84 zákoníku práce spočívající v zaměstnavatelem vypracovaném písemném rozvrhu týdenní pracovní doby a v seznámení zaměstnance s jeho obsahem v zákonem stanovené, popřípadě zaměstnavatelem a zaměstnancem dohodnuté době, ke změně v rozvržení týdenní pracovní doby nedochází (nové rozvržení týdenní pracovní doby nenabývá účinnosti) a zaměstnanec se nevykonáváním práce v takto neúčinně rozvržené týdenní pracovní době nemůže ani dopustit neomluveného zameškání práce], který byl přímo v projednávané věci vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2021, č. j. 21 Cdo 631/2019-147, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

V posuzovaném případě se odvolací soud „ztotožnil se závěry soudu prvního stupně“, který – za situace, kdy se žalobce po té, co nabylo účinnosti nové (změněné) rozvržení pracovní doby, ve dnech od 13. 3. 2017 do 31. 3. 2017 „dlouhodobě nedostavoval do zaměstnání“ – „posoudil okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 31. 3. 2017 jako platné“, na rozdíl od soudu prvního stupně pouze uzavřel, že se žalobce dopustil porušení svých povinností též tím, že „se bez omluvy nedostavoval na pracoviště … v období od 27. 2. 2017 do 10. 3. 2017 v původní pracovní době“. Dovolatelem předestřená otázka, zda „žalobce byl v období od 27. 2. 2017 do 10. 3. 2017 povinen práci vykonávat v původní stanovené pracovní době“, pokud „žalovaný po celou dobu neprojevil vůli přidělovat žalobci práci v původní a platné pracovní době“, proto přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť její vyřešení v poměrech rozhodnutí odvolacího soudu představuje pouhé obiter dictum a rozhodnutí odvolacího soudu na jejím vyřešení tedy nespočívá.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatele, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., zpochybňuje-li skutková zjištění a skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel (namítá-li, že „z provedených důkazů dle názoru žalobce nevyplývá, že by žalovaný žalobce požadovaným způsobem seznámil se změnou pracovní doby“, že „je otázkou“, zda byl žalobce seznámen se zápisem z jednání dne 24. 2. 2017, že nebyl „vypracován písemný rozvrh týdenní pracovní doby“, s kterým by byl žalobce seznámen, a že „jediným písemným dokumentem týkajícím se změny pracovní doby, který žalobce obdržel, je přípis právního zástupce žalovaného ze dne 17. 3. 2017, kterým byl žalobce vyzýván k nástupu do práce ve změněné pracovní době od 21. 3. 2017“), na základě čehož činí své vlastní – od odvolacího soudu odlišné – právní posouzení věci. Přehlíží přitom, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 9. 2022

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1937/2022

www.nsoud.cz