21 Cdo 1708/2022-362

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. J., narozeného XY, bytem XY, proti žalovanému JUSDA Europe s. r. o. se sídlem v Pardubicích – Drozdicích, Holandská č. 37, IČO 25957180, zastoupenému Mgr. Vratislavem Urbáškem, advokátem se sídlem v Praze, Národní č. 973/41, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 154/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. února 2022, č. j. 27 Co 260/2021-332, opravenému usnesením ze dne 1. dubna 2022, č. j. 27 Co 260/2021-346, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 2. 2022, č. j. 27 Co 260/2021-332, opravenému usnesením ze dne 1. 4. 2022, č. j. 27 Co 260/2021-346, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že ve vztahu k žalobci nebyly naplněny předpoklady pro platnou výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť rozhodnutím žalovaného o organizační změně ze dne 8. 7. 2019 byly od počátku sledovány jiné cíle a žalovaný jen předstíral přijetí organizačního opatření se záměrem zastřít své skutečné záměry] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce tehdy, nemá-li zaměstnavatel – s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně – možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě; jestliže se však z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce propouštěného zaměstnance sjednaný pracovní smlouvou, nemůže být jiná okolnost spočívající například pouze v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele, ve výhradách k organizačním a řídícím (popřípadě jiným) schopnostem zaměstnance anebo v rozhodnutí zaměstnavatele o nahrazení části činnosti zaměstnance, vykonávajícího dohodnutý druh práce, činností jiných (nově přijatých nebo stávajících) zaměstnanců, podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1770/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2735/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 440/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1331/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5054/2014, uveřejněný pod č. 84/2016 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 317/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4568/2017). Přijetí jiného zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, jemuž byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost (případně obsazení tohoto místa zaměstnavatelem některým ze stávajících zaměstnanců), je zpravidla „důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu“; v takovém případě totiž nelze hovořit o tom, že by se zaměstnanec, resp. druh práce, který na základě pracovní smlouvy vykonává, stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru byly okolnosti uvedené v ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce (srov. mimo již uvedená rozhodnutí dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2932/2016). V případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné cíle než ty, které vyplývají z ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu) se záměrem zastřít své skutečné záměry, je třeba dovodit, že rozhodnutí o organizační změně významné z hlediska ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce nebylo přijato (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2018).

Dovolatelem označené právní otázky, při jejichž řešení se – podle jeho názoru – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [„zda lze žalované přičítat právní jednání třetí osoby učiněné bez vědomí a souhlasu žalované (bez zástupčího oprávnění) a z něj pro žalovanou vyvozovat negativní důsledky“ a zda lze „z přijetí nového zaměstnance, ke kterému došlo s časovou prodlevou a jehož náplň práce se zcela neshodovala s náplní práce propuštěného zaměstnance“, a „ze samotného zveřejnění inzerátu s nabídkou práce dovozovat, že není naplněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru dle § 52 písm. c) zák. práce“], nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. již proto, že na jejich řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť vycházejí z jiného skutkového stavu, než jak jej zjistil odvolací soud. Odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že žalovaný „ještě v průběhu výpovědní doby objednal u společnosti ManpowerGroup s. r. o. nábor nového zaměstnance na stejnou pracovní pozici, kterou vykonával žalobce“, že „pracovní náplň pana H., který nahradil žalobce, pokrývá původní náplň práce žalobce“ a že „na pracovní pozici žalobce byl ihned hledán nový zaměstnanec“. Oproti tomu dovolatel vychází v dovolání z toho, že „společnost ManpowerGroup s. r. o. svým jménem a pod svou hlavičkou zveřejnila inzerát s nabízenou pozicí ,Operations Manager CZ´, když žalovaná neschválila název pracovní pozice, znění inzerátu ani jeho obsah“, že „zaměstnanec H. po svém nástupu nevykonával pracovní činnost shodnou s pracovní činností žalobce“ a že „nový zaměstnanec nebyl přijat na místo uvolněné odchodem žalobce, když ani nebyl zařazen pod stejným nadřízeným a jeho náplň práce nebyla totožná s náplní práce žalobce“.

Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Z uvedených důvodů nemůže založit přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ani jeho skutkové zjištění, že rozhodnutím žalovaného o organizační změně ze dne 8. 7. 2019 byly od počátku sledovány jiné cíle a že žalovaný jen předstíral přijetí organizačního opatření se záměrem zastřít své skutečné záměry.

Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud při řešení otázky neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce odchýlil od judikatury dovolacího soudu [přičemž odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2022 (správně 2. 7. 2002), sp. zn. 21 Cdo 1770/2001, ze dne 15. 11. 2021 (správně 15. 11. 2001), sp. zn. 21 Cdo 2521/2000, ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001, ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 440/2008, ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, a ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3680/2020], přikládá – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – skutkovým zjištěním jiný význam než odvolací soud a zároveň přehlíží, že soudy v ním uváděných věcech aplikovaly stejné obecné závěry, avšak vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci, a že z některých zmíněných rozhodnutí odvolací soud přímo vycházel. Ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 10. 2022

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1708/2022

www.nsoud.cz