21 Cdo 1498/2022-237

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka, v právní věci žalobkyně I. Č., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Mariannou Grinčovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka č. 153, proti žalovanému M. N. K. se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Martinem Kornelem Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Zámecká č. 488/20, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 16/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2021, č. j. 23 Co 195/2021-212, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, č. j. 23 Co 195/2021-212, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejních (a dovolatelkou vytknutých) otázek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly řešeny jinak.

A) k otázce, jaká jsou východiska pro konkrétní vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 52 písm. g) zák. práce z hlediska posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.

Nejvyšší soud již minulosti v mnoha svých rozhodnutích vysvětlil, že ustanovení § 52 písm. g) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 282/2005). Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).

Pakliže bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.
– nepodléhá), že žalobkyně, zaměstnána u žalovaného na pozici XY, vydala rozhodnutí o dodatečném povolení stavby skladu zemědělských a lesnických produktů s manipulační plochou, že toto rozhodnutí nebylo doručeno osmi z patnácti účastníků řízení, že žalobkyně přesto, že rozhodnutí nebylo doručeno všem účastníkům, na něm vyznačila právní moc, že stavba skladu byla dlouhodobě provázena „řadou kontroverzí“ mezi investorem a některými dalšími účastníky, nejednalo se tedy o „rutinní“ stavební řízení, že mezi (při doručování) opomenutými účastníky jsou právě ti, kteří měli proti dodatečně povolované stavbě nejvíce výhrad, což vylučuje (budí velké pochybnosti), že se tak mohlo stát pouhým administrativním či technickým nedopatřením, že žalobkyně toto pochybení nezjistila ani ve chvíli, kdy se chystala vyznačit právní moc, resp. nezjistila, že chybí doklad o doručení u více než poloviny z patnácti účastníků, a že i přes absenci těchto dokladů na rozhodnutí právní moc vyznačila, je závěr odvolacího soudu, že „žalobkyně porušila povinnosti úředníka vymezené v ustanovení § 16 odst. 1 zákona o úřednících“, a že se „…jednalo, s ohledem na okolnosti, za nichž k nim došlo…, o závažné porušení povinností naplňující výpovědní důvod dle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce…“, zcela korespondující výše uvedené judikatuře dovolacího soudu.

Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu („…žalobkyně je přesvědčena, že se dopustila ojedinělého pochybení, které nedosahuje takové intenzity porušení povinností…“) k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

Pakliže dále žalobkyně namítá, že „…v předcházejících řízeních nebyla žalobkyni vytýkána žádná pochybení…“, přehlíží, že odvolací soud pouze v této souvislosti poukázal na „dlouhodobost a kontroverznost“ posuzovaného stavebního řízení, nikoliv, že by (k tíži žalobkyně) byla přičítána nějaká minulá pochybení.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř (předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, že „…vytknuté jednání žalobkyně vysvětlila administrativním pochybením na její straně, jejímž základem byla technická nepropojenost systému…, že o tomto…bylo vedení města informováno…, že musela veškeré údaje ručně přepsat…“). Z obsahu rozhodnutí je zřejmé, že tyto závěry odvolací soud vyloučil – viz výše.

Námitka přípustnost dovolání založit nemůže.

B) k otázce, zda vedle fikce výpovědního důvodu po odvolání z funkce vedoucího úředníka (§ 12 odst. 4 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů) lze pracovní poměr ukončit též výpovědí z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 zák. práce nebo okamžitým zrušením pracovního poměru z důvodu uvedeného v ustanovení § 55 odst. 1 nebo § 56 odst. 1 zákoníku práce, aniž by v posléze uvedených případech musel být vedoucí úředník odvolán z funkce nebo se jí musel vzdát.

I k této otázce se Nejvyšší soud opakovaně v minulosti vyjadřoval, kdy již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3016/2005, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem publikačním 42/2007, přijatém ještě za předchozí právní úpravy (zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů), a za nynější právní úpravy například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4447/2010, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4172/2011, anebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1332/2018, vyslovil právní názor, že i v případech pracovního poměru zaměstnance, kterého může zaměstnavatel z jeho vedoucího pracovního místa odvolat nebo který se může svého vedoucího pracovního místa vzdát (tedy i vedoucího úředníka), lze tento rozvázat výpovědí, popř. okamžitým zrušením, aniž by musel být zaměstnanec odvolán z funkce nebo se jí musel vzdát.

Ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.

Z obsahu dovolání vplývá, že žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu „ve všech výrocích“ (tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení); v tomto rozsahu dovolání směřuje proti výroku, proti němuž není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2022

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1498/2022

www.nsoud.cz