21 Cdo 132/2021-279

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně KB – BLOK systém, s.r.o. se sídlem v Postoloprtech, Masarykova č. 635, IČO 14866021, zastoupené doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská č. 3218/83, proti žalované P. N., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí č. 205/1, o 895 963,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 488/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2020, č. j. 62 Co 372/2019-243, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Plavce, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí č. 205/1.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2020, č. j. 62 Co 372/2019-243, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2536/2013, uveřejněného pod č. 116/2014 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4711/2017, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 21 Cdo 492/2019) vychází ze závěru, že odpovědnost zaměstnance za schodek na hodnotách, které byly zaměstnanci svěřeny k vyúčtování, patří ke zvláštnímu druhu pracovněprávní odpovědnosti za škodu, která se vyznačuje zpřísněnými podmínkami ve vztahu k odpovídajícímu subjektu, tj. zaměstnanci. Odpovědnost za tuto škodu vzniká, prokáže-li zaměstnavatel, že uzavřel se zaměstnancem platnou dohodu o odpovědnosti a že na hotovosti, ceninách, zboží, zásobách materiálu nebo jiných hodnotách (dále též „hodnotách“), které zaměstnanci svěřil k vyúčtování, vznikl schodek. U tohoto druhu odpovědnosti zaměstnavatel není povinen prokazovat zavinění zaměstnance (srov. § 250 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 18. 9. 2016 – dále jen „zák. práce“).

Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách přejímá zaměstnanec na základě písemné dohody o odpovědnosti, která musí obsahovat závazek zaměstnance převzít odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (přesné vymezení hodnot, za které zaměstnanec převzal odpovědnost, zde není nutné). Zákoník práce formou demonstrativního výčtu uvádí hodnoty, kterých se má odpovědnost za schodek týkat; jsou to hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem oběhu nebo obratu a se kterými má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny (srov. § 252 odst. 1 zák. práce) – srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3574/2011, nebo již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4711/2017. Podmínkou platnosti dohody o odpovědnosti není vykonání inventarizace hodnot, za které má zaměstnanec odpovídat. Její neprovedení má pro zaměstnavatele ty důsledky, že musí jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, za které zaměstnanec převzal hmotnou odpovědnost, a skutečnost, že došlo ke škodě (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky vydané pod sp. zn. Cpj 50/75, uveřejněné pod č. 12/1976 Sb. rozh. obč.).

Nebyla-li na pracovišti s více zaměstnanci, kteří uzavřeli dohodu o hmotné odpovědnosti, dohodnuta společná hmotná odpovědnost, nečiní to jejich individuální dohody o hmotné odpovědnosti neplatnými. Znamená to jen, že rozsah náhrady škody jednotlivých zaměstnanců s individuálními dohodami o hmotné odpovědnosti za schodek zjištěný na společném pracovišti nelze stanovit podle poměru jejich hrubých výdělků a v závislosti na zastávané funkci ve smyslu § 260 zák. práce, ale že budou odpovídat za schodek v plné výši podle rozsahu odpovědnosti jednotlivých zaměstnanců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2426/2009, uveřejněný pod č. 21/2011 v časopise Soudní judikatura, a již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4711/2017).

Schodek představuje rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, a mezi údaji účetní evidence, o který je skutečný stav nižší než účetní stav, nevyjímaje ani schodky na finančních prostředcích (srov. již uvedené stanovisko sp. zn. Cpj 50/75). Schodek bývá zpravidla zjišťován inventarizací (fyzickou nebo dokladovou inventurou) jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků (srov. § 29 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů účinném do 18. 9. 2016 – dále jen „zákon o účetnictví“). Není-li schodek zjištěn (prokázán) inventarizací, neznamená to bez dalšího, že by zaměstnavatel neměl proti odpovědnému pracovníku nárok na náhradu škody podle ustanovení § 176 zák. práce (nyní § 252 zák. práce); zaměstnavatel však musí, má-li být jeho žaloba úspěšná, jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které pracovník převzal k vyúčtování, a skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách. Okruh důkazů, které mohou být podkladem pro toto zjištění, nepochybně není ničím předem omezen (srov. například odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 920/2006, uveřejněného pod č. 132/2007 v časopise Soudní judikatura, ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3263/2010, nebo ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2536/2013, uveřejněného pod č. 116/2014 Sb. rozh. obč.).

Judikatura Nejvyššího soudu dospěla již v minulosti k závěru, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč., anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2054/2004). I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí nemůže přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod č. 54/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013).

V posuzovaném případě odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku na náhradu schodku na svěřených hodnotách na dvou na sobě nezávislých důvodech. Jednak na závěru, že nebyl prokázán vznik schodku na svěřených hodnotách [proto, že „nebylo hodnověrným způsobem prokázáno, že by žalované, a to minimálně palety v uvedeném množství podle inventury ke dne 31. 12. 2015 byly svěřeny (předány) k vyúčtování“, jestliže se palety při inventurách až do inventury ke dni 16. 7. 2016 nepočítaly, a proto, že „inventura ze dne 16. 7. 2016 nemůže obstát z pohledu ustanovení § 30 odst. 7 zákona o účetnictví č. 563/1991 Sb.“, neboť „v inventurních protokolech není uvedena jednotková cena“], a jednak na závěru, že „za situace, kdy v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že spolu s žalovanou byli ve skladu v XY další zaměstnanci …, kteří měli uzavřenou tzv. individuální dohodu o hmotné odpovědnosti“ (stejně jako žalovaná – pozn. dovolacího soudu), by musela žalobkyně tvrdit a prokázat, že „schodek vznikl výlučně na hodnotách, které byly svěřeny pouze konkrétnímu zaměstnanci (tedy v posuzovaném případě žalované), a že nikdo jiný z ostatních hmotně odpovědných zaměstnanců neměl k těmto hodnotám přístup“, a „nebyly-li hodnoty zaměstnanci (žalované) svěřeny individuálně (což v dané věci nenastalo, ostatně ani sám žalobce toto netvrdil), nejsou předpoklady individuální hmotné odpovědnosti naplněny … a odpovědnost zaměstnance (žalované) nemůže nastat“. Je tedy zřejmé, že každý z těchto závěrů sám o sobě – v případě jeho správnosti – vedl (musel vést) k zamítnutí žaloby.

Přestože každý z těchto závěrů obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, dovolatelka – jak vyplývá z obsahu dovolání – zpochybnila jen první z uvedených závěrů, nastolila-li otázku „prokazatelnosti existence schodku na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat“, resp. otázku, „zda a jakým způsobem musí mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem dojít ke svěření hodnot k opatrování a jaké náležitosti musí splňovat“. V pořadí druhý uvedený závěr dovolatelka nenapadla a správnost tohoto závěru dovolací soud s ohledem na svou vázanost uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.) nemohl přezkoumat. Za této situace dovolání není přípustné – jak vyplývá z výše uvedeného – ani ve vztahu k právní otázce, jejíž vyřešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila; dovolání (směřující proti potvrzujícímu výroku o věci samé) je tak nepřípustné jako celek.

Předestřená otázka, „zda a jakým způsobem musí mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem dojít ke svěření hodnot k opatrování a jaké náležitosti musí splňovat“, nemůže přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. založit též z toho důvodu, že dovolatelka jejím prostřednictvím zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu (o tom, že „obvyklou praxí u žalobce bylo, že se při inventurách palety fyzicky nepočítaly“ a z toho důvodu „nebyly žalované řádně svěřeny hodnoty k opatrování“, neboť „za dostatečný podklad o předání a převzetí hodnot svěřených k opatrování … nelze považovat inventurní zápis“), zpochybňuje-li hodnocení provedených důkazů (namítá-li, že „svědci byli znevěrohodněni blízkým vztahem k žalované“ a že „k platnému svěření hodnot k opatrování je dostačující, pokud zaměstnanec stvrdí svým podpisem seznam zboží, jež je nezaměnitelně identifikováno“). Těmito argumenty směřujícími proti zjištěnému skutkovému stavu dovolatelka nenaplňuje jediný přípustný dovolací důvod (že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci – § 241a odst. 1 věta první o. s. ř.) a pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).

Nastolená otázka, „zda se zaměstnanec může zprostit odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách na základě obvyklé praxe, jež však byla v rozporu s pokyny zaměstnavatele“, přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá již proto, že na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu, který své závěry ohledně zproštění odpovědnosti žalované za vzniklý schodek (§ 252 odst. 5 zák. práce) uvedl jen jako obiter dictum (tzv. na okraj), nezávisí; odvolací soud „neshledal důvod se liberačními důvody na straně žalované více zabývat, protože žaloba nemohla být úspěšná již z výše popsaných důvodů“.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 11. 2022

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 132/2021

www.nsoud.cz