21 Cdo 1135/2020-144

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ondřejem Slezákem, advokátem se sídlem v Praze, Spálená č. 84/5, proti žalovanému IBR Consulting, s. r. o. se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Sokolovská č. 352/215, IČO 25023446, zastoupenému Mgr. Martinem Heiplíkem, advokátem se sídlem v Praze, Botičská č. 1936/4, o 139 151,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 284/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2019 č. j. 62 Co 274/2019-114, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 3. 8. 2017 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 139 151,10 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 16. 10. 2016 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že dne 2. 1. 2009 uzavřel se žalovaným pracovní smlouvu na pozici vedoucí expertní skupiny, že podle ustanovení čl. X. odst. 7 této pracovní smlouvy se žalobce zavázal, že po dobu 1 roku po skončení pracovního poměru nebude podnikat či se podílet jakoukoli formou na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce softwaru pro stavebnictví a podobnému systému ASPE, a že žalovaný se oproti tomu v čl. X. odst. 8 pracovní smlouvy zavázal poskytnout žalobci po dobu trvání konkurenční doložky náhradu ve výši průměrného měsíčního výdělku žalobce, která je splatná čtvrtletně, vždy do 15. dne měsíce následujícího po uplynutí příslušného tříměsíčního období. Jelikož pracovní poměr žalobce dne 24. 6. 2016 zanikl dohodou smluvních stran a žalobce „jedná v souladu se zněním konkurenční doložky“, je žalovaný povinen uhradit žalobci finanční vyrovnání za první tři měsíce trvání konkurenční doložky, tj. za období od 25. 6. 2016 do 24. 9. 2016, se splatností do 15. 10. 2016. Žalobce má za to, že jeho nárok na finanční vyrovnání za první tři měsíce konkurenční doložky činí 139 151,10 Kč. Žalobce však „žádné plnění z titulu plnění konkurenční doložky neobdržel“ ani poté, co dopisem ze dne 2. 2. 2017 vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky z titulu plnění konkurenční doložky.

Žalovaný namítal, že žalobce nejednal v souladu s konkurenční doložkou, a že mu proto finanční vyrovnání nepřísluší. Uvedl, že je vlastníkem a provozovatelem softwaru ASPE určeného pro přípravu a realizaci staveb, zejména pak pro stanovení rozpočtu a jeho sledování během výstavby, že žalobci byly žalovaným v souvislosti s jeho pracovním poměrem u žalovaného předány hardwarové klíče k tomuto programu a že žalobce tyto hardwarové klíče po skončení pracovního poměru nevrátil, nadále je odmítá žalovanému vrátit a tvrdí, že jimi nedisponuje. Žalobce tak užívá hardwarové klíče ASPE, které jsou ve vlastnictví žalovaného, bez jakéhokoli právního důvodu, má skrze ně přístup k programu ASPE a je obeznámen s jeho systémem a fungováním. Žalobce pracuje u obchodní společnosti C. m., která podniká ve stejném oboru a vykonává obdobnou činnost jako žalovaný, na pracovní pozici výrobně-technický ředitel a je jejím zakladatelem, akcionářem a členem správní rady. Žalobce poptával u obchodní společnosti ÚRS Praha, a. s., v období od dubna do června 2017 dodání programu na administraci změn během výstavby, tedy programu obdobného programu ASPE, avšak nabídku obchodní společnosti ÚRS Praha, a. s., nakonec odmítl s tím, že si tento program na administraci změn během výstavby vytvoří sám. Žalovaný dále upozornil na to, že ke dni 6. 1. 2017 na základě žádosti zaměstnance ukončil dohodou pracovní poměr s M. H., pracujícím v divizi ASPE na pracovní pozici vedoucí obchodního oddělení, projektový manažer, jenž se následně od března 2017 stal zaměstnancem obchodní společnosti C. m., že ke dni 30. 6. 2017 žalovaný ukončil na základě žádosti zaměstnance dohodou pracovní poměr s L. K., pracujícím na pracovní pozici programátor ASPE, jenž se následně od července 2017 stal zaměstnancem obchodní společnosti C. m., a že ke dni 3. 8. 2017 žalovaný na základě žádosti zaměstnance ukončil dohodou pracovní poměr s J. F., pracujícím na pracovní pozici konzultant ASPE, jenž se následně od října 2017 stal zaměstnancem obchodní společnosti C. m., a že je tak zřejmé, že žalobce v době trvání konkurenční doložky nabídl spolupráci zaměstnancům žalovaného pracujícím v divizi ASPE, přičemž žalovaný se domnívá, že tak učinil se záměrem, aby tito zaměstnanci vyvinuli pro žalobce program pro administraci změn během výstavby, tedy program obdobný ASPE. Žalovaný je tak přesvědčen, že žalobce porušil konkurenční doložku sjednanou v pracovní smlouvě tím, že v období do 25. 6. 2017 podnikal či se podílel jakoukoliv formou na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce softwaru pro stavebnictví a podobnému systému ASPE.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27. 3. 2019 č. j. 9 C 284/2017-88 žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 79 134,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Ondřeje Slezáka. Uvedl, že mezi stranami bylo nesporné, že dne 2. 1. 2009 uzavřeli žalobce a žalovaný pracovní smlouvu, „kdy byl žalobce přijat na pozici vedoucí expertní skupiny“, že podle článku X. odst. 7 pracovní smlouvy si účastníci sjednali pro případ ukončení pracovního poměru konkurenční doložku ve znění: „Zaměstnanec dále nesmí po dobu 1 roku po skončení pracovního poměru podnikat či se podílet jakoukoliv formou na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce softwaru pro stavebnictví a podobnému systému ASPE. Za porušení této konkurenční doložky se sjednává smluvní pokuta ve výši pětinásobku mimořádné odměny stanovené v článku VI. této smlouvy. Zaměstnavatel je oprávněn požadovat vedle zaplacení smluvní pokuty také úhradu škody, která mu jednáním zaměstnance byla způsobena. Zaměstnanec je povinen uhradit smluvní pokutu a náhradu škody také v případě, že škodu nezavinil.“ a že dále si účastníci v článku X. odst. 8 sjednali, že „Zaměstnavatel poskytne zaměstnanci po dobu trvání konkurenční doložky náhradu ve výši průměrného měsíčního výdělku, která je splatná vždy jednou za tři měsíce, a to vždy do 15. dne měsíce následujícího po uplynutí příslušného tříměsíčního období. Přiměřené peněžité vyrovnání zaměstnanci nepřísluší, pokud zaměstnanec poruší zákaz konkurence. Zaměstnavatel je oprávněn pozastavit výplatu přiměřeného peněžitého vyrovnání v případě, že obdrží důvěryhodné informace o možném porušení zákazu konkurence zaměstnancem, a to až do objasnění věci“. Soud prvního stupně – poté, co dovodil, že uvedenou „pracovní smlouvou ze dne 2. 1. 2009 byla mezi účastníky platně sjednána konkurenční doložka“, a co zjistil, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil dne 24. 6. 2016 – se zabýval tím, zda žalobce po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru u žalovaného porušil ujednání o konkurenční doložce, tedy zda se v této době podílel na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis, distribuce softwaru pro stavebnictví a podobnému systému ASPE, a dospěl k závěru, že žalovaný své tvrzení, že žalobce v období od 25. 6. 2016 do 25. 6. 2017 porušil konkurenční doložku, neprokázal, a že žalobci tak za to, že nevykonával po sjednanou dobu činnost podle konkurenční doložky, náleží sjednaná finanční náhrada. Soud prvního stupně uzavřel, že naopak ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že společnost C. m., kterou žalobce spolu s V. V. a společností Č. s. a., založil dne 28. 7. 2016, začala vyvíjet software XY až po 1. 7. 2017, že ani ze skutečnosti, že ve společnosti C. m., vytvořili svůj vlastní program, byť by byl totožný s programem žalovaného a byl vytvořen za krátkou dobu, nelze usuzovat na to, že by se žalobce dopustil nějakého jednání, kterým by porušil sjednanou konkurenční doložku, a že z žádného dalšího důkazu neplyne, že by žalobce v době od 25. 6. 2016 do 24. 6. 2017 použil hardwarové klíče k sytému ASPE a porušil tím sjednanou konkurenční doložku.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2019 č. j. 62 Co 274/2019-114 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 83 188 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Heiplíka. Poté, co zopakoval dokazování pracovní smlouvou ze dne 2. 1. 2009 a notářským zápisem ze dne 28. 6. 2016 a co doplnil dokazování výpisy z obchodního rejstříku žalovaného a obchodní společnosti C. m., vzal za prokázané, že dne 28. 7. 2016 žalobce spolu s V. V., O. S., M. Ch., a obchodní společností Č. s. a., založili obchodní společnost C. m., jejímž předmětem podnikání byla a je výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, a že tato obchodní společnost byla zapsána do obchodního rejstříku dne 11. 8. 2016. Z výpisu z obchodního rejstříku žalovaného zjistil, že žalovaný podniká v oblasti projektové činnosti ve výstavbě, výrobě, obchodu a službách neuvedených v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a poskytování služeb v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Odvolací soud dovodil, že „mezi účastníky řízení byla písemně sjednána platná konkurenční doložka ve smyslu ustanovení § 310 zákoníku práce, obsahující závazek zaměstnance zdržet se výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu“. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně vyložil účastníky sjednanou konkurenční doložku s ohledem na specifikaci nedovolené činnosti zaměstnance způsobem, který se vymyká obecnému smyslu (účelu) citovaného zákonného ustanovení. Ačkoliv konkurenční doložka je jazykově formulována tak, že „zaměstnanec dále nesmí po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru podnikat či se podílet jakoukoliv formou na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce SW pro stavebnictví a podobného systému ASPE“, nelze podle přesvědčení odvolacího soudu při výkladu účastníky sjednaného pomíjet smysl (účel) zákona, který je dán vymezením skutkové podstaty ustanovení § 310 odst. 1 a 2 zákoníku práce. Pokud soud prvního stupně vyšel toliko z prokazování existence uvedené definované specifické činnosti, popřel tím podle mínění odvolacího soudu samotnou ochranu podstaty znalosti obchodního tajemství žalovaného, neboť právě znalost obchodního tajemství coby nemateriální hodnoty, nehmotné složky podniku žalovaného, se zaměstnanec zavázal nezneužít přijetím takového ujednání po dobu jednoho roku, tedy včetně přijetí závazku zdržet se výkonu činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo konkurenční podnikatelské činnosti. Odvolací soud uvedl, že je třeba vycházet z toho, že žalobce byl zaměstnán žalovaným na pozici vedoucího expertní skupiny, že (mimo jiné) byl uživatelem programu ASPE (určeného pro přípravu a realizaci staveb), který současně analyzoval a vyvíjel, resp. zadával podněty programátorům, že žalobce tak získal u žalovaného informace, které mají povahu obchodního tajemství, a že poté, co účastníci rozvázali pracovní poměr dohodou dne 24. 6. 2016, žalobce dne 28. 7. 2016 založil a „stal se součástí kontrolního orgánu“ (členem správní rady) konkurenční společnosti C. m., v níž byl zaměstnán jako výrobně-technický ředitel, která se stejně jako žalovaný zabývá administrativním řízením dopravně správních projektů a která zahájila svou činnost 1. 9. 2016. Odvolací soud dospěl k závěru, že uvedené již samo o sobě představuje porušení závazku žalobce sjednaného v konkurenční doložce, který spočívá ve specifické pasivitě zaměstnance, totiž v povinnosti zdržet se výdělečné činnosti, která by nabízela potenciálním klientům stejné služby, a že je bez významu, zda žalobce disponoval hardwarovými klíči k ASPE a zda a jakým způsobem zahájila konkurenční společnost C. m., činnost na vývoji vlastního programu, neboť sama působnost žalobce v této společnosti (jak na pracovní pozici, tak v kontrolním orgánu) v době trvání konkurenční doložky mohla znamenat únik informací, které mohly zjednat obchodní společnosti hospodářskou výhodu; lze si jen obtížně představit, že žalobce sice působil v nově vzniklé konkurenční společnosti, avšak po dobu jednoho roku uchoval v rámci svého působení obchodní tajemství žalovaného, kdy plnou realizaci včetně transparentního působení na vlastním programu podobném ASPE demonstroval až po skončení konkurenční doložky. Odvolací soud je tedy přesvědčen, že žaloba o zaplacení přiměřeného peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky nemůže být opodstatněná, neboť žalobce svým působením v kontrolním orgánu i na pozici vedoucího zaměstnance v obchodní společnosti, kterou „spoluzaložil“, mohl zneužít informace z obchodního tajemství nabyté u žalovaného. Odvolací soud tak na konkurenční ujednání sjednané účastníky „nahlížel optikou účelu a smyslu této konkurenční doložky, nikoliv úhlem pohledu, který výše uvedené popírá a staví do roviny prokazování existence hypotetického prosáknutí obchodního tajemství konkurenční firmy v době trvání konkurenční doložky“ a uzavřel, že je nerozhodné, zda žalobce disponoval kvalifikací, resp. znalostmi, které by mu umožnily software XY vyvinout; podstatné je, že v době jednoho roku od skončení pracovního poměru obchodní společnost C. m. „vykonávala výdělečnou činnost, která měla vůči žalovanému soutěžní povahu ve smyslu § 310 odst. 1 věta prvá zák. práce“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že ustanovení § 310 odst. 1 zákoníku práce neukládá zaměstnavateli a zaměstnanci povinnost sjednat konkurenční doložku pouze v rozsahu, kdy se zaměstnanec zaváže zdržet se výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, že toto ustanovení řeší podmínky, za kterých musí být peněžité vyrovnání poskytnuto, a nikoliv rozsah zákazu konkurenčního jednání, který může být mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem sjednán, že v konkurenční doložce lze sjednat okruh činností, jejichž výkonu se zaměstnanec má zdržet, i úžeji, než je celý předmět činnosti zaměstnavatele, a že co do rozsahu zákazu je třeba plně respektovat zásadu smluvní volnosti stran. Odvolací soud však svým rozhodnutím toto právo žalobce a žalovaného ignoroval a popřel a svým postupem nerespektoval vůli stran, uzavřel-li, že se jedná o konkurenční doložku o obsahu a rozsahu totožném s ustanovením § 310 zákoníku práce, a aplikoval-li tak bez dalšího normu se zákonným obsahem, aniž by se zabýval vůlí stran při sjednání konkurenční doložky a zohlednil konkrétní smluvní ujednání. Dovolatel má za to, že nic nebránilo žalovanému při sjednání pracovního poměru se žalobcem požadovat co do rozsahu širší konkurenční doložku, která by žalobci po dobu 1 roku uložila zdržet se jednání i v dalších aspektech činnosti žalovaného. Pokud však žalovaný navrhl a uzavřel konkurenční doložku v rozsahu stanoveném v pracovní smlouvě (podle níž „zaměstnanec dále nesmí po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru podnikat či se podílet jakoukoliv formou na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce SW pro stavebnictví a podobného systému ASPE“), nelze nyní po žalobci spravedlivě požadovat, aby byl omezen i v dalších činnostech, jejichž zákaz nebyl v konkurenční doložce sjednán. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že pochybil, jestliže po zaujetí zcela odlišného právního názoru k rozsahu a obsahu sjednané konkurenční doložky tento svůj (předběžný) názor nesdělil účastníkům a nepoučil žalobce podle ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu o nutnosti doplnění jeho tvrzení a důkazů, že v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 občanského soudního řádu nedostál požadavku na dostatečnost a srozumitelnost odůvodnění rozsudku a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je pro žalobce překvapivé a nepředvídatelné. Poukázal též na další vadu řízení, která podle jeho mínění měla spočívat v odlišnosti odůvodnění rozsudku při jeho vyhlášení a následně v písemném vyhotovení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, případně aby je zamítl jako nedůvodné. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a spravedlivé, že odvolací soud se řádně vypořádal se všemi argumenty obou stran a důkazy provedenými v řízení a že se jeho rozhodnutí nijak neodchyluje od judikatury Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce byl u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 1. 2009 zaměstnán v pracovním poměru na dobu neurčitou se sjednaným druhem práce vedoucí expertní skupiny, že čl. X. uvedené pracovní smlouvy upravuje podmínky skončení pracovního poměru, že čl. X. odst. 7 této smlouvy obsahuje ujednání, že zaměstnanec dále nesmí po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru podnikat či se podílet jakoukoliv formou na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce SW pro stavebnictví a podobného systému ASPE; za porušení této konkurenční doložky se sjednává smluvní pokuta ve výši pětinásobku mimořádné odměny stanovené v článku VI. této smlouvy. Čl. X. odst. 8 této smlouvy pak stanoví, že zaměstnavatel poskytne zaměstnanci po dobu trvání konkurenční doložky náhradu ve výši průměrného měsíčního výdělku, která je splatná vždy jednou za tři měsíce, a to vždy do 15. dne měsíce následujícího po uplynutí příslušného tříměsíčního období; přiměřené peněžité vyrovnání zaměstnanci nepřísluší, pokud zaměstnanec poruší zákaz konkurence. Pracovní poměr žalobce u žalovaného byl ukončen dne 24. 6. 2016 dohodou smluvních stran z téhož dne. Žalovaný podniká v oblasti projektové činnosti ve výstavbě; výrobě, obchodu a službách neuvedených v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a poskytování služeb v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Žalobce spolu s V. V., O. S., M. Ch. a obchodní společností Č. s. a., dne 28. 7. 2016 založil obchodní společnost C. m., jejímž předmětem podnikání byla a je výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, a která se stejně jako žalovaný zabývá administrativním řízením dopravně správních projektů. Tato obchodní společnost byla zapsána do obchodního rejstříku dne 11. 8. 2016; žalobce je členem její správní rady a byl u ní zaměstnán jako výrobně-technický ředitel. Žalovaný žalobci v souvislosti s jeho pracovním poměrem u žalovaného předal hardwarové klíče k programu ASPE, který žalovaný vlastní.

Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda zaměstnavatel a zaměstnanec mohou v konkurenční doložce sjednat okruh činností, jejichž výkonu se má zaměstnanec po určitou dobu po skončení zaměstnání zdržet, v užším rozsahu, než je uveden v ustanovení § 310 odst. 1 zákoníku práce. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá plnění z konkurenční doložky sjednané v pracovní smlouvě ze dne 2. 1. 2009 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 23. 4. 2009 (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce byla-li sjednána dohoda, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, je součástí dohody závazek zaměstnavatele, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku. Peněžité vyrovnání je splatné pozadu za měsíční období, pokud se účastníci nedohodli na jiné době splatnosti.

Podle ustanovení § 310 odst. 2 zák. práce dohodu podle odstavce 1 může zaměstnavatel se zaměstnancem uzavřít, jestliže to je možné od zaměstnance spravedlivě požadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v zaměstnání u zaměstnavatele a jejichž využití při činnosti uvedené v odstavci 1 by mohlo zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost; jestliže byla se zaměstnancem sjednána zkušební doba (§ 35), je možné dohodu uzavřít nejdříve po uplynutí zkušební doby, jinak je dohoda neplatná.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že předmětem pracovněprávního vztahu z dohody, v níž se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu jednoho roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, jsou práva a povinnosti účastníků pracovněprávního vztahu zajišťující ochranu zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před výdělečnou činností zaměstnance, která by měla vůči němu soutěžní povahu. Smysl a účel takového ujednání spočívá zejména v tom, aby zaměstnavatel byl chráněn před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří v průběhu pracovního poměru u zaměstnavatele získávají informace, poznatky a znalosti, které mají povahu obchodního tajemství nebo které jsou takového charakteru, že jsou způsobilé zjednat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu a tím závažným způsobem ztížit činnost zaměstnavatele.

Výdělečnou činností je každá právem dovolená činnost, která je vykonávána za účelem získání majetkového prospěchu. Přitom není podstatné, zda nakonec k dosažení takového majetkového prospěchu (zisku) skutečně dojde, či nikoliv; podstatné je, že se jedná o činnost, která je s dosažením majetkového prospěchu obvykle spojena (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1714/2001, který byl uveřejněn pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). Významné není ani to, zda jde o činnost vykonávanou v pracovněprávním nebo v občanskoprávním vztahu, zda jde o podnikání na základě živnostenského oprávnění nebo jiného oprávnění na základě zvláštních právních předpisů, anebo zda se jedná o výkon činnosti ve statutárních a kontrolních orgánech obchodních společností.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zák. práce práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona, jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. Odchýlení od ustanovení uvedených v § 363 odst. 1, kterými se zapracovávají předpisy Evropských společenství, není možné, to však neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance.

Podle ustanovení § 2 odst. 2 zák. práce k odchylné úpravě práv nebo povinností podle odstavce 1 může dojít smlouvou a za podmínek stanovených tímto zákonem též vnitřním předpisem.

Předcházející zákoník práce (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2006) měl od samého počátku svého vzniku kogentní povahu a byl postaven na zásadě „co není dovoleno, je zakázáno“. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, účinný od 1. 1. 2007 je oproti tomu vybudován – v souladu s ustanoveními čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod – na zásadě „co není zakázáno, je dovoleno“. Účastníci pracovněprávních vztahů proto mohou vždy upravit svá práva a povinnosti odchylně od zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů, ledaže by jim to zákon zakazoval. Zásada autonomie vůle účastníků pracovněprávních vztahů, předurčující zásadně dispozitivní charakter zákoníku práce a dalších pracovněprávních předpisů, se v úpravě pracovněprávních vztahů neprosadí, jen jestliže tomu brání kogentní povaha ustanovení zákona (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 613/2011, uveřejněného pod č. 148 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013).

Při úvaze o povaze ustanovení § 310 zák. práce je třeba v první řadě zdůraznit, že toto ustanovení není uvedeno v ustanovení § 363 odst. 1 zák. práce obsahujícím výčet ustanovení, kterými se zapracovávají předpisy Evropských společenství (Evropské Unie), od nichž je možné se odchýlit jen ve prospěch zaměstnance.

Přestože je ustanovení § 310 zák. práce uvedeno v ustanovení § 363 odst. 2 zák. práce obsahujícím výčet ustanovení, od nichž je vyloučeno se (vůbec) odchýlit, je již ze samotné dikce ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce (srov. formulaci „byla-li sjednána dohoda...“ obsaženou v úvodu tohoto ustanovení) zřejmé, že účastníci pracovněprávních vztahů mají možnost, nikoli povinnost uzavřít dohodu, jejímž obsahem je závazek zaměstnance, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, (tzv. konkurenční doložku). Ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce je relativně kogentním ustanovením v tom smyslu, že závazek zaměstnance zdržet se výkonu výdělečné činnosti lze sjednat nejdéle na dobu 1 roku a že součástí dohody je (musí být) závazek zaměstnavatele, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání nejméně ve výši průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc plnění závazku. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 310 zák. práce (ani jiné zákonné ustanovení) účastníkům pracovněprávního vztahu nezakazuje, aby si okruh činností, jejichž výkonu se má zaměstnanec zdržet, sjednali úžeji, než je uvedeno v ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce (přičemž takový zákaz nevyplývá ani z povahy tohoto ustanovení), a zároveň jim ani nepřikazuje, že lze takovou dohodu sjednat výhradně v rozsahu uvedeném v tomto ustanovení, bude vždy záležet na vůli smluvních stran, v jakém rozsahu bude zaměstnanec po skončení zaměstnání omezen ve své výdělečné činnosti. Zaměstnavatel si tedy se zaměstnancem v konkurenční doložce může sjednat okruh činností, jejichž výkonu se má zaměstnanec po určitou dobu po skončení zaměstnání zdržet, v užším rozsahu, než je uveden v ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce. Sjednají-li si účastníci pracovněprávních vztahů v konkurenční doložce okruh činností, jejichž výkonu se má zaměstnanec po určitou dobu po skončení zaměstnání zdržet, úžeji, než je stanoveno v § 310 odst. 1 zák. práce, poruší zaměstnanec svůj závazek jen tehdy, vykonává-li výdělečnou činnost v rozsahu, v jakém se zavázal takové činnosti zdržet, a nikoliv též tehdy, vykonává-li jakoukoli jinou výdělečnou činnost, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu.

V projednávané věci však odvolací soud v rozporu s výše uvedeným dovodil, že ačkoliv konkurenční doložka je jazykově formulována tak, že „zaměstnanec dále nesmí po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru podnikat či se podílet jakoukoliv formou na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce SW pro stavebnictví a podobného systému ASPE“, nelze při výkladu účastníky sjednaného pomíjet smysl (účel) zákona, který je dán vymezením skutkové podstaty ustanovení § 310 odst. 1 a 2 zák. práce, a dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení byla písemně sjednána platná konkurenční doložka ve smyslu ustanovení § 310 zák. práce, obsahující závazek zaměstnance zdržet se výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu. Odvolací soud tak v rozporu se zásadou autonomie vůle účastníků pracovněprávních vztahů bez ohledu na konkrétní ujednání žalobce a žalovaného obsažené v čl. X. odst. 7 pracovní smlouvy ze dne 2. 1. 2009 (bez dalšího) vycházel z toho, že se žalobce zavázal zdržet výdělečné činnosti v rozsahu uvedeném v ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce, aniž by se zabýval vůlí smluvních stran při sjednání předmětné konkurenční doložky.

Ačkoliv odvolací soud správně uvedl, že smysl a účel ujednání, jímž se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení pracovního poměru, nejdéle však po dobu jednoho roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, (obecně) spočívá zejména v tom, aby zaměstnavatel byl chráněn před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří v průběhu pracovního poměru u zaměstnavatele získávají informace, poznatky a znalosti, které mají povahu obchodního tajemství nebo které jsou takového charakteru, že jsou způsobilé zjednat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu a tím závažným způsobem ztížit činnost zaměstnavatele, nelze opomíjet, že – jak vyplývá z výše uvedeného – účastníci pracovněprávních vztahů mají možnost, nikoli povinnost sjednat konkurenční doložku. Bude tedy vždy záležet na vůli smluvních stran, zda vůbec ke sjednání konkurenční doložky přistoupí, a pokud ano, v jakém rozsahu bude zaměstnanec po skončení pracovního poměru ve své výdělečné činnosti omezen. Zaměstnavateli tedy nelze „vnucovat“ ochranu v rozsahu, v jakém o ni sám nestojí (v jakém si ji se zaměstnancem nesjednal), rozšiřovat účastníky pracovněprávních vztahů sjednaný rozsah výdělečné činnosti, jíž se zaměstnanec zavázal zdržet, i na jiné než účastníky vymezené činnosti, ve vztahu k nimž měl zaměstnanec s ohledem na výslovně učiněný projev vůle důvodně za to, že se jejich výkonu zdržet nemusí, a přičítat tak smluvním stranám vůli, kterou při sjednání konkurenční doložky neměly a kterou ani neprojevily, a to ani s odkazem na smysl a účel ustanovení § 310 zák. práce.

Veden svým nesprávným právním názorem pak odvolací soud náležitě nepřihlédl k tomu, že sjednal-li si žalovaný s žalobcem v konkurenční doložce okruh činností, jejichž výkonu se má žalobce po určitou dobu po skončení zaměstnání zdržet, v užším rozsahu, než je uveden v ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce, porušil by žalobce svůj závazek jen tehdy, vykonával-li výdělečnou činnost v rozsahu, v jakém se zavázal takové činnosti zdržet, a nikoliv též tehdy, vykonával-li jakoukoli jinou výdělečnou činnost, která by byla shodná s předmětem činnosti žalovaného nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu. Závěr odvolacího soudu, že pro posouzení věci není podstatné, zda společnost C. m., pracovala na vývoji konkurenčního programu ASPE, avšak že význam má, že žalobce participoval na konkurenčním podnikání u jiné obchodní společnosti, kterou spolu s dalšími osobami založil, „prakticky kontinuálně“ po skončení pracovního poměru u žalovaného, že podstatné je, že v době jednoho roku od skončení pracovního poměru obchodní společnost C. m., jejímž byl žalobce akcionářem, členem správní rady a jedním ze zakladatelů, vykonávala výdělečnou činnost, která měla vůči žalovanému soutěžní povahu ve smyslu § 310 odst. 1 věty první zák. práce, a že žaloba na zaplacení přiměřeného peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky v částce 139 151 Kč za období od 25. 6. 2016 do 24. 9. 2016 tak není opodstatněná, proto nemůže být správný.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 8. 2020

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1135/2020

www.nsoud.cz