Zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je zaměstnavatel povinen poskytnout náhradu za věcnou škodu. Účelem této náhrady je poskytnout poškozenému zaměstnanci peněžitou náhradu vzniklé škody například na oblečení, vybavení, pracovních pomůckách v jeho vlastnictví apod. Věcnou škodou se rozumí vše, co nelze podřadit pod předchozí druhy škod, například náklady na nezbytné stavební úpravy, úhradu činností, které dříve poškozený prováděl sám a nyní v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání toho není schopen a musí to zajišťovat někdo jiný – například nákupy, vaření, úklid domácnosti apod.
Zaměstnavatel však není povinen nahradit zaměstnanci škodu na dopravním prostředku, kterého zaměstnanec použil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez jeho souhlasu, ani škodu, která vznikne na nářadí, zařízeních a předmětech zaměstnance potřebných pro výkon práce, které zaměstnanec použil bez souhlasu zaměstnavatele.
Judikáty NS: