Judikát ÚS 4175-18

I.ÚS 4175/18 ze dne 14. 8. 2019





Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu




Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky PAPOS Trade s. r. o., se sídlem Mořičovská 251, Ostrov, zastoupené JUDr. Michaelou Kubsovou, advokátkou se sídlem T. G. Masaryka 53, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Ads 51/2018-35 ze dne 19. listopadu 2018 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 10 A 214/2015-37 ze dne 27. února 2018 a Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 3. 7. 2015 č. 186/2015 Sb., o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení


1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení Městského soudu v Praze. Namítá, že shora uvedenými rozhodnutími správních soudů měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").


2. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze stěžovatelka brojila proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, které bylo uveřejněno formou sdělení ve Sbírce zákonů pod č. 186/2015 Sb. Tímto sdělením byla podle § 7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání rozšířena závaznost Kolektivní smlouvy vyššího stupně na rok 2015 uzavřené dne 15. 1. 2015 mezi vyšším odborovým orgánem (Odborovým svazem pracovníků dřevozpracujících odvětví, lesního a vodního hospodářství v ČR, Česko-moravským sdružením) a organizací zaměstnavatelů (Asociací Českého papírenského průmyslu).


3. Městský soud žalobu však odmítl s odůvodněním, že sdělení o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy je ze soudního přezkumu podle § 70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s.") vyloučeno. Správným procesním postupem měla být žaloba podaná podle § 101 a násl. s. ř. s., směřující proti opatření obecné povahy.


4. Nejvyšší správní soud následně nevyhověl kasační stížnosti stěžovatelky, která namítala rozpornost odůvodnění rozhodnutí městského soudu, jakož i skutečnost, že jí městský soud neumožnil žalobu upravit a formalisticky dospěl k závěru, že pravomoc zrušit sdělení o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně mají soudy jen v rámci řízení o zrušení opatření obecné povahy. Kasační soud posouzení městského soudu přisvědčil, odkázal přitom na judikaturu správních soudů.


II. Argumentace v ústavní stížnosti


5. Stěžovatelka rozporuje závěr správních soudů o tom, že se lze domoci zrušení sdělení o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně toliko v rámci řízení o zrušení opatření obecné povahy. Nejvyšší správní soud se přitom v odůvodnění napadeného rozsudku s námitkami stěžovatelky vypořádal nedostatečně.


6. Namítá, že městský soud se k totožné právní otázce vyjádřil dvěma odlišnými způsoby v různých řízeních. Ačkoliv v nyní projednávané věci uzavřel, že přezkoumání v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle je § 70 písm. a) s. ř. s. vyloučeno, v jiné věci vedené pod sp. zn. 14 A 64/2017 naopak uvedl, že úprava části šesté správního řádu se při soudním řízení o posuzování zákonnosti vydávání sdělení ve věci závaznosti kolektivní smlouvy nepoužije. Podle stěžovatelky tak městský soud dospěl v projednávaných věcech k odlišným závěrům.


7. Správní soudy neumožnily stěžovatelce domáhat se jejích práv, a to ani žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu. Městský soud jí nadto neumožnil ani upravit žalobu za situace, kdy dospěl k závěru, že nebyla podána správně. Podle stěžovatelky je soud povinen posuzovat podání podle jeho obsahu, svým postupem však odepřel stěžovatelce přístup k soudu.


8. Z výše uvedených důvodů tak stěžovatelka navrhuje zrušení rozhodnutí správních soudů, jakož i sdělení o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně.


III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem


9. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný. Ústavní stížnost stěžovatelky však směřuje jak proti rozhodnutím obecných soudů, tak proti sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 3. 7. 2015 č. 186/2015 Sb., o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně.


10. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.


11. Jak plyne z níže uvedeného vypořádání ústavní stížnosti (část IV. tohoto usnesení Ústavního soudu), v nyní projednávané věci stěžovatelka nebrojila před správními soudy proti předmětnému sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí správnou procesní cestou, jíž by zamýšleného zrušení sdělení mohla dosáhnout (tj. návrhem podle § 101a a násl. s. ř. s.).


12. Návrh stěžovatelky na zrušení sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí je proto nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka před správními soudy v nyní projednávané věci neuplatnila všechny procesní prostředky.


13. Ve zbytku je návrh stěžovatelky přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Ústavní soud se proto v tomto rozsahu mohl návrhem dále zabývat.


IV. Hodnocení ústavní stížnosti


14. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.


15. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.


16. Dle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.


17. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.


18. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) Ústavní soud neplní funkci další instance v systému obecného soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.


19. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, resp. odepření přístupu k soudu, v daném případě neshledal.


20. Samotná Ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek, které stěžovatelka uplatnila v řízení před kasačním soudem. Ten se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádal a svůj závěr řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Rozsah odůvodnění rozsudku kasačního soudu přitom nevybočil z mantinelů práva na spravedlivý proces.


21. Rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní, což judikatura připouští [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2774/09 ze dne 18. 11. 2011 (odstavec 4), usnesení sp. zn. II. ÚS 609/10 ze dne 11. 3. 2010 (odstavec 5), usnesení sp. zn. II. ÚS 515/09 ze dne 7. 5. 2009 (odstavec 6)].


22. Na určitou námitku lze reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru účastníka odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: "[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [viz nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (odstavec 68)].


23. Není povinností obecných soudů rozsáhle reagovat na všechny (dílčí) námitky účastníků řízení, pokud je z podstaty právního názoru rozhodujícího soudu dostatečně patrné, z jakých důvodů považoval soud ostatní námitky stěžovatele za liché nebo mylné. Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci.


24. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].


25. Podle ustálené judikatury obecných soudů mají soudy ve správním soudnictví pravomoc zrušit sdělení o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně pouze v rámci řízení o zrušení opatření obecné povahy, na což byla stěžovatelka v napadených rozhodnutích upozorněna (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 329/2016-42 ze dne 4. 5. 2017), tyto závěry ve věci téže stěžovatelky dále rozvíjí rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ads 72/2018-46 ze dne 25. 10. 2018. Skutečnost, že stěžovatelka zvolila právě v nyní projednávané věci procesně nesprávný postup k uplatnění svých práv, tak jde v tomto případě k tíži stěžovatelky a taková situace nepředstavuje odepření přístupu k soudu.


26. Městský soud vycházel v napadeném usnesení ze skutečnosti, že se na proces vydání sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně dle § 7 zákona o kolektivním vyjednávání neaplikuje část šestá správního řádu. Z tohoto závěru stěžovatelka dovozuje jistou nekonzistentnost právního názoru, že sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně představuje opatření obecné povahy. Ustanovení § 7 však představuje lex specialis k ustanovení § 172 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, přičemž správní řád obsahuje toliko úpravu subsidiární (v daném případě se tak při procesu rozšíření kolektivní smlouvy uplatní správní řád pouze v rozsahu základních zásad činnosti správních orgánů zakotvených v § 2 až § 8 správního řádu); právní závěr městského soudu tudíž není v rozporu s tím, že předmětné sdělení představuje opatření obecné povahy.


27. Stěžovatelka v daném případě uplatnila petit žaloby proti rozhodnutí, alternativně zásahové žaloby, ačkoliv jí nic nebránilo v obraně prostřednictvím návrhu na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a a násl. s. ř. s. (Ústavnímu soudu je nadto z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatelka uplatnila návrh směřující proti opatření obecné povahy v řízení vedeném městským soudem pod sp. zn. 14 A 64/2017 a kasačním soudem pod sp. zn. 1 Ads 72/2018).


28. Prizmatem shora uvedeného tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu a městského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny.


29. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí jako nepřípustný návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (neboť stěžovatelka před správními soudy v nyní projednávané věci neuplatnila všechny procesní prostředky), v části směřující proti napadeným rozhodnutím obecných soudů návrh odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 14. srpna 2019


David Uhlíř v. r.

předseda senátu


www.usoud.cz