III.ÚS 2770/19 ze dne 29. 10. 2019
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ONDRÁŠEK INK - JET SYSTÉM spol. s r. o., sídlem Nad Přehradou 2296, Frýdek-Místek, zastoupené JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem, sídlem Preslova 361/9, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2019 č. j. 21 Cdo 238/2019-94, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Pavla Klase, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru vedlejším účastníkem řízení je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě pracovní smlouvy u ní vedlejší účastník řízení pracoval jako servisní technik s měsíční mzdou ve výši 18 500 Kč a že stěžovatelka dopisem ze dne 27. 5. 2016 proti pohledávce vedlejšího účastníka řízení na mzdu za měsíc duben 2016 ve výši 18 110 Kč započetla část její pohledávky vůči němu ze způsobené škody ve výši 6 768 Kč, kterou způsobil při plnění pracovních úkolů dne 7. 1. 2015 v celkové výši 16 627 Kč.
3. Okresní soud v Teplicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 10. 2017 č. j. 9 C 204/2016-53 žalobu zamítl a následně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. 6. 2018 č. j. 10 Co 58/2018-76 toto rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Důvodem pro zamítnutí žaloby byl shodný závěr okresního soudu i krajského soudu o nemožnosti jednostranného započtení pohledávky stěžovatelky podle § 1987 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť nebylo postaveno najisto, že právě vedlejší účastník řízení je dlužníkem, zda a jaká výše škody stěžovatelce vznikla a zda je na místě úvaha o příčinné souvislosti.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019 č. j. 21 Cdo 238/2019-94 zamítnuto, jelikož nebylo důvodné. Nejvyšší soud připustil dovolání stěžovatelky k dosud neřešené otázce hmotného práva, za jakých podmínek lze provést zápočet pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody vůči pohledávce zaměstnance na mzdu. Nejvyšší soud konstatoval, že i když je proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a na náhradu mzdy nebo platu jednostranné započtení zaměstnavatelem - jsou-li dodrženy zákonné limity - obecně přípustné, jde-li však o pohledávku zaměstnavatele na náhradu škody, zákon jednostranné započtení zaměstnavatelem zapovídá, neboť možnost provádět srážky ze mzdy k náhradě škody podmiňuje uzavřením dohody o srážkách ze mzdy (srov. § 147 odst. 3 věta druhá zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů). I kdyby byly dodrženy zákonné meze vyžadované § 144a odst. 4 zákoníku práce vyplývající z § 278 a § 279 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), byl zaměstnavatel oprávněn započíst svou pohledávku na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu a provést srážku (srážky) ze mzdy za účelem uspokojení svého nároku na náhradu škody jen na základě dohody o srážkách ze mzdy uzavřené se zaměstnancem. Jestliže tedy stěžovatelka jednostranně započetla a srazila ze mzdy vedlejšího účastníka řízení za měsíc duben 2016 část své pohledávky na náhradu škody, kterou jí měl způsobit vedlejší účastník řízení při plnění pracovních úkolů, aniž by mezi účastníky byla o tom uzavřena dohoda o srážkách ze mzdy, bylo třeba považovat za věcně správný (byť založený na ne zcela přiléhavých důvodech) závěr krajského soudu, že nebyla-li ani v době do 15 dnů po uplynutí období splatnosti vedlejšímu účastníkovi řízení vyplacena část mzdy za duben 2016, aniž pro její nevyplacení existoval zákonný důvod, je okamžité zrušení pracovního poměru podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce důvodné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, které spočívá v tom, že Nejvyšší soud nepodal předvídatelný výklad podústavního práva, když posoudil platnost jednostranného zápočtu stěžovatelky podle ustanovení zákoníku práce o srážkách ze mzdy, aniž by pro své rozhodnutí uvedl jakékoliv bližší důvody, což je projevem nepřípustné libovůle. Rovněž vyslovuje přesvědčení, že započtení a srážky ze mzdy jsou dva rozdílné instituty, které nelze směšovat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatelka brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu s tvrzením, že nepodal předvídatelný výklad podústavního práva, když posoudil platnost jednostranného zápočtu stěžovatelky podle ustanovení zákoníku práce o srážkách ze mzdy. Už jen z této argumentace je možno dovodit závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Takto pojatá ústavní stížnost - v podobě stěžovatelčiny polemiky s právními závěry - totiž staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich použití při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud rovněž nesdílí názor stěžovatelky, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo nepředvídatelné či že nebylo dostatečně odůvodněno. V situaci, kdy otázka, pro niž bylo dovolání stěžovatelky shledáno přípustným, nebyla dosud v soudní praxi Nejvyššího soudu řešena, nelze o nepředvídatelnosti či překvapivosti právního posouzení Nejvyšším soudem z povahy věci vůbec uvažovat. To by bylo možné pouze v situaci, kdyby se Nejvyšší soud odchýlil od dosavadní judikatury, aniž by změnu svého právního názoru náležitě odůvodnil, či v jiných Ústavním soudem judikovaných případech, kdy je účastník řízení zbaven možnosti na změněnou (skutkovou či právní) situaci adekvátně reagovat [srov. např. nález ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), nález ze dne 9. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 210/2000 (N 166/20 SbNU 181), usnesení ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. III. ÚS 729/2000 či usnesení ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 321/07 aj. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], mezi něž však tato věc nenáleží.
10. Rozsudek Nejvyššího soudu byl taktéž náležitě odůvodněn. Závěr o nemožnosti provedení jednostranného započtení nároku stěžovatelky na náhradu škody a provedení srážek ze mzdy byl opřen o kogentní § 147 odst. 3 větu druhou zákoníku práce, který má vzhledem k subsidiaritě občanského zákoníku aplikační přednost. Lze sice v obecné rovině přisvědčit stěžovatelčině připomínce, že započtení a srážky ze mzdy jsou dva rozdílné instituty, nicméně v kontextu stávajícího případu byla srážka ze mzdy faktickým důsledkem stěžovatelkou provedeného započtení nároku na náhradu škody, a proto nelze mít výhrady proti závěru Nejvyššího soudu, že takový postup není vůči zaměstnanci právě s ohledem na § 147 odst. 3 zákoníku práce větu druhou možný.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu