Judikát ÚS 208-18

I.ÚS 208/18 ze dne 12. 9. 2019





Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu




Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Kristiny Zajacové, zastoupené JUDr. Nadjou Clare Hrušovskou, advokátkou se sídlem Pod Jezerem 2, Plzeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 12. 2015, č. j. 23 C 77/2013-129, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 23 Co 249/2016-166, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, č. j. 21 Cdo 3531/2017-231, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


I.


Ústavnímu soudu byl dne 16. 1. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.


Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.


II.


Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná jí dne 20. 9. 2012 Českou republikou - Ministerstvem zahraničních věcí (dále jen "MZV") podle § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu závažného porušení pracovních povinností, kterého se měla dopustit při výkonu funkce pokladní zastupitelského úřadu v Buenos Aires, je neplatná. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. K odvolání stěžovatelky změnil Městský soud v Praze rozsudek nalézacího soudu v nákladovém výroku, přičemž ve věci samé jej potvrdil. Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto, neboť tento dospěl k závěru, že byl v dovolání uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.


Z ústavní stížnosti, jakož i napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že důvodem výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. g) ZP mělo být porušení povinnosti vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k výkonu funkce pokladníka. Bývalý zaměstnavatel stěžovatelky měl být jejím pochybením poškozen o částku 551.000 Kč. K porušení povinnosti mělo dojít v době od 14:00 hod. dne 7. 8. 2012 do 2:30 hod. 8. 8. 2012, tedy v době, kdy mělo dojít k odcizení výše uvedené částky, za kterou měla stěžovatelka nést hmotnou odpovědnost. Odcizení hotovosti je obecnými soudy dáváno do souvislosti s porušením povinností, které je uvedeno ve výpovědi.


Rozhodnutí nalézacího soudu nebylo podle stěžovatelky řádně odůvodněno, čímž mělo dojít k zásahu do základního práva na spravedlivý proces. Před soudem prvního stupně bylo navrženo provedení celé řady důkazů, k jejich neprovedení se nalézací soud nevyjádřil. Podle stěžovatelky přitom mohly tyto důkazy objasnit příčinný vztah mezi tvrzeným porušením pracovních povinností a odcizením peněžní hotovosti. Stěžovatelka mohla těmito důkazy prokázat svoji nevinu, resp. fakt, že se nedopustila porušení svých pracovních povinností. Interními předpisy bývalého zaměstnavatele nebyla stěžovatelce uložena žádná povinnost, jejíž porušení je jí vytýkáno. Soud se v odůvodnění nezmínil ani o provedení některých důkazů a zcela pominul např. neexistenci předpisu zakazujícího vynášet klíč od trezoru ze zastupitelského úřadu nebo neexistenci povinnosti přednostně používat při zamykání úschovní schránky kód před klíčem. Nalézací soud se nijak nevypořádal s tím, že ve vyhrazeném prostoru zastupitelského úřadu, který měl být zavírán, se nacházela nejen pokladní místnost, ale též místnost hospodáře i WC pro více zaměstnanců. Nebyla to tedy jen stěžovatelka, kdo mohl porušit povinnost prostor zavírat. Nalézací soud vyšel ve svých úvahách ze zprávy vyšetřovací komise MZV, tedy strany žalované.


Odvolacímu soudu stěžovatelka vytkla, že se nevypořádal s důkazy, jejichž provedení před soudem prvního stupně navrhla, ale ten je bezdůvodně neprovedl. Dále stěžovatelka poukázala na související spor svého manžela, v němž jiný senát odvolacího soudu opakovaně rozsudky nalézacího soudu zrušil, a to pro jejich nepřezkoumatelnost. Stěžovatelka tak měla legitimní očekávání, že odvolací soud bude stejné námitky v obdobné věci hodnotit stejně.


Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že tento pouze odkázal na související judikaturu a přitom se vůbec nezabýval tím, zda-li soudy skutečně vysvětlily, jak jednotlivé důkazy hodnotily. V souvislosti s dovolacím řízením stěžovatelka namítla, že dne 15. 6. 2017 byla přípisem Obvodního soudu pro Prahu 1 informována o tom, že nedopatřením došlo k vyřazení veškerých příloh spisu, a to ještě před uplynutím lhůty k podání dovolání. Z toho důvodu obvodní soud požádal stěžovatelku o jejich opětovné předložení. Lhůta k jejich předložení přitom nebyla stanovena. Obvodní soud na založení listin nevyčkal, věc předložil Nejvyššímu soudu, a ten, bez znalosti listin, které měla stěžovatelka opětovně předložit, dovolání odmítl.


Ze shora uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že ústavní stížností napadenými rozsudky došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, jež je jí garantován čl. 36 Listiny základních práv a svobod.


III.


Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.


Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje s výkladem podústavního práva.


Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).


Dle náhledu Ústavního soudu je třeba dát stěžovatelce za pravdu v tom, že obecné soudy se v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně nevypořádaly s otázkou nepřipuštěných důkazů, jež byly navrženy v rámci hlavního líčení. Z ústavněprávního hlediska se sice jedná o porušení práv stěžovatelky, ovšem tento zásah není takové intenzity, aby jím bylo možno odůvodnit zásah do principu právní jistoty účastníků řízení a ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušit. V konkrétním případě je vždy třeba posoudit, zda nepřipuštěné a v rozhodnutí neodůvodněné důkazy mohly zásadním způsobem ovlivnit výsledky dokazování. V souvislosti s uvedeným nelze přehlížet, podstatu soudního řízení, tj. posouzení podmínek pro dání výpovědi z důvodu závažného porušení povinností, vyplývajících z pracovních předpisů. V projednávané věci vzaly obecné soudy mimo jiné za podstatné, že stěžovatelka měla uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti podle ustanovení § 252 zákoníku práce. Její odpovědnost za svěřené hodnoty tak byla ze zákona presumována a stěžovatelka se jí mohla zprostit pouze tím, že by prokázala, že schodek na svěřených hodnotách vznikl zcela či z části bez jejího zavinění. To se jí však prokázat nepodařilo. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy poukazovala na celou řadu, ať již skutečných či domnělých pochybení zaměstnavatele v zajištění pokladní hotovosti, nicméně tyto výhrady vznášela až v řízení před obecnými soudy. Z hlediska uplatněné odpovědnosti by tyto výhrady měly zásadní vliv na posuzování případu, pokud by je sdělila zaměstnavateli ještě před tím, než ke krádeži pokladní hotovosti došlo. Takový postup se přitom nabízel zejména poté, co se neznámá osoba v minulosti pokusila o krádež "trezoru" a kdy bylo zřejmé, že se na pracovišti pohybuje osoba, jež by neměla mít důvěru stěžovatelky. I v případě, že by bylo lze mít o způsobu zajištění bezpečnosti svěřených prostředků pochybnosti, bylo na stěžovatelce, aby tyto komunikovala se svým zaměstnavatelem a tím si vytvořila prostor pro případné zproštění odpovědnosti. Za nastalé skutkové situace nelze závěry obecných soudů považovat za natolik extrémní, aby v souvislosti s hodnocením důkazů bylo lze uvažovat o zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky. Poukazuje-li stěžovatelka na kasační rozsudky Městského soudu v Praze, které se týkají jejího manžela, nutno uvést, že tento se nachází v jiné situaci, neboť neměl podepsanou dohodu o hmotné odpovědnosti.

     

Poukazuje-li stěžovatelka na pochybení Obvodního soudu pro Prahu 1, resp. Nejvyššího soudu, který rozhodl o dovolání stěžovatelky, bez toho, aniž by byl kompletní spis, nutno uvést, že dovolání bylo odmítnuto podle ustanovení § 243c odst. 1, věty první o. s. ř., neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. To znamená, že důvod odmítnutí byl spatřován v tom, co stěžovatelka učinila předmětem dovolání. Za takové situace nelze očekávat, že by Nejvyšší soud rozhodl v případě kompletního spisu jinak.

     

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 12. září 2019


                                                                       

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

www.usoud.cz