–

za Academia de Studii Economice din Bucureşti N. Istudorem a D. G. Dumitrescuem, jakož i E. Găman,

–

za rumunskou vládu E. Gane a A. Rotăreanu, jakož i S.-A. Purzou, jako zmocněnci,

–

za belgickou vládu L. Van den Broeck a M. Jacobs, jakož i S. Baeyensem, jako zmocněnci,

–

za dánskou vládu původně J. Nymann-Lindegrenem, jakož i P. Ngo a M. S. Wolff, poté J. Nymann-Lindegrenem a M. S. Wolff, jako zmocněnci,

–

za lotyšskou vládu původně V. Soņeca a L. Juškeviča, poté V. Soņeca, jako zmocněnkyněmi,

–

za nizozemskou vládu M. Bulterman a C. S. Schillemans, jako zmocněnkyněmi,

–

za rakouskou vládu J. Schmoll, jako zmocněnkyní,

–

za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

–

za finskou vládu původně A. Laine, poté H. Leppo, jako zmocněnkyněmi,

–

za norskou vládu I. Thue a J. T. Kaasin, jako zmocněnkyněmi,

–

za Evropskou komisi původně C. Gheorghiu a M. van Beekem, poté C. Gheorghiu, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 2 bodu 1, článku 3 a čl. 6 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. 2003, L 299, s. 9; Zvl. vyd. 05/04 s. 381).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Academia de Studii Economice din Bucureşti (Akademie ekonomických studií v Bukurešti, Rumunsko) (dále jen „ASE“) a Organismul Intermediar pentru Programul Operaţional Capital Uman – Ministerul Educaţiei Naţionale (Zprostředkující subjekt pro operační program „Lidský kapitál“ – Ministerstvo školství, Rumunsko) (dále jen „OI POCU MEN“) ohledně finanční opravy stanovené tímto subjektem v rámci programu financování za nedodržení maximálního počtu hodin, které může osoba denně odpracovat, ze strany ASE.

3

Článek 1 směrnice 2003/88 stanoví:

„1.   Tato směrnice stanoví minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby.

2.   Tato směrnice se vztahuje na

3.   Tato směrnice se vztahuje na všechna odvětví činností, veřejná i soukromá, ve smyslu článku 2 směrnice [Rady] 89/391/EHS [ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci (Úř. věst. 1989, L 183, s. 1; Zvl. vyd. 05/01, s. 349)], aniž jsou dotčeny články 14, 17, 18 a 19 této směrnice.

[…]“

4

Článek 2 směrnice 2003/88 stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]“

5

Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Denní odpočinek“, stanoví:

„Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby každý pracovník měl nárok na minimální denní odpočinek po dobu 11 po sobě jdoucích hodin během 24 hodin.“

6

Článek 6 uvedené směrnice, nadepsaný „Maximální délka týdenní pracovní doby“, stanoví:

„Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby v souladu s potřebou chránit bezpečnost a zdraví pracovníků

7

Článek 17 téže směrnice uvádí:

„1.   Při dodržování obecných zásad ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků se členské státy mohou odchýlit od článků 3 až 6, 8 a 16, pokud se vzhledem ke zvláštní povaze dotyčných činností délka pracovní doby neměří nebo není předem určena nebo si ji mohou určit sami pracovníci, zejména v případě

[…]“

8

Článek 23 směrnice 2003/88 stanoví:

„Aniž je dotčeno právo členských států rozvíjet s přihlédnutím k měnícím se okolnostem odlišná právní, správní nebo smluvní ustanovení v oblasti pracovní doby za předpokladu, že plní minimální požadavky stanovené v této směrnici, neodůvodňuje provádění této směrnice snížení obecné úrovně ochrany již poskytované pracovníkům.“

9

Článek 111 Legea nr. 53/2003 privind Codul muncii (zákon č. 53/2003, zákoník práce) ze dne 24. ledna 2003, ve znění změn (Monitorul Oficial al României, část I, č. 345 ze dne 18. května 2011) (dále jen „zákoník práce“), stanoví:

„Pracovní dobou se rozumí jakékoli období, během něhož zaměstnanec pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává své úkoly nebo povinnosti v souladu s ustanoveními své pracovní smlouvy, použitelné kolektivní smlouvy nebo ustanoveními platných právních předpisů.“

10

Článek 112 odst. 1 zákoníku práce stanoví:

„Běžná délka pracovní doby pracovníků zaměstnaných na plný úvazek činí 8 hodin denně a 40 hodin týdně.“

11

Článek 114 odst. 1 tohoto zákoníku uvádí:

„Maximální zákonná délka pracovní doby nesmí včetně přesčasů překročit 48 hodin týdně.“

12

Článek 119 uvedeného zákoníku zní:

„Zaměstnavatel je povinen vést evidenci pracovní doby každého zaměstnance a podrobit tuto evidenci kontrole inspekce práce pokaždé, kdy je o to požádán.“

13

Článek 120 téhož zákoníku stanoví:

„1.   Práce vykonávaná mimo obvyklou týdenní pracovní dobu podle článku 112 se považuje za práci přesčas.

2.   Práci přesčas nelze vykonávat bez souhlasu zaměstnance, s výjimkou případů vyšší moci nebo naléhavých úkolů určených k předcházení nehodám nebo odstranění jejich následků.“

14

Článek 135 odst. 1 zákoníku práce stanoví:

„Zaměstnanci mají mezi dvěma pracovními dny právo na odpočinek v délce nejméně 12 po sobě jdoucích hodin.“

15

ASE se účastní projektu POSDRU/89/1.5/S/59184, odvětvového operačního programu rozvoje lidských zdrojů nazvaného „Výkonnost a vynikající výsledky v postdoktorandském výzkumu v oblasti ekonomických věd v Rumunsku“ (dále jen „projekt“).

16

V zápisu o zjištění nesrovnalostí a stanovení finančních oprav ze dne 4. června 2018 (dále jen „zápis o zjištění nesrovnalostí“) OI POCU MEN stanovil rozpočtovou pohledávku vůči ASE ve výši 13490,42 rumunských lei (RON) (přibližně 2800 eur) týkající se mzdových nákladů na zaměstnance tvořící realizační tým projektu. Částky odpovídající těmto nákladům byly prohlášeny za nezpůsobilé z důvodu překročení stropu počtu hodin, jež tito zaměstnanci mohli denně odpracovat.

17

Odvolání v rámci autoremedury, které podala ASE proti zápisu o zjištění nesrovnalostí, bylo ze strany OI POCU MEN zamítnuto zejména na základě článku 3 směrnice 2003/88, který stanoví omezení na třináct hodin, které může zaměstnanec odpracovat denně, neboť toto omezení se podle uvedeného orgánu nevztahuje na každou pracovní smlouvu tohoto zaměstnance samostatně.

18

Žalobou podanou k předkládajícímu soudu ASE toto zamítavé rozhodnutí napadá.

19

Předkládající soud upřesňuje, že částky prohlášené za nezpůsobilé odpovídají nákladům na mzdy některých odborníků, kteří v období od října 2012 do ledna 2013 kumulovali v určité dny odpracované hodiny v rámci základní pracovní doby, tedy osm hodin denně, s hodinami odpracovanými na projektu a na dalších projektech nebo činnostech. Celkový počet hodin odpracovaných denně těmito odborníky překročil hranici třinácti hodin denně stanovenou pokyny řídícího orgánu projektu, přičemž tento strop vyplývá podle OI POCU MEN z článků 3 a 6 směrnice 2003/88.

20

Za těchto podmínek se Tribunalul Bucureşti (soud prvního stupně v Bukurešti, Rumunsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

21

[Ve znění oprav provedených usnesením ze dne 15. dubna 2021] Evropská komise tvrdí, že skutkový a právní stav vylíčený předkládajícím soudem neobsahuje dostatečná upřesnění a vysvětlení, jež by odůvodňovala položené otázky a nutnost na ně odpovědět. Dále obdobně jako rumunská vláda uvádí, že druhá a třetí položená otázka jsou nepřípustné v rozsahu, v němž se týkají článku 6 směrnice 2003/88. Rumunská vláda dodává, že odpověď Soudního dvora týkající se předpokladu, že pracovník uzavřel smlouvy s více různými zaměstnavateli, není pro předkládající soud nijak užitečná, neboť se analýza provedená v rozhodnutí o předběžné otázce musí vztahovat k situaci dotčené ve sporu v původním řízení, a sice v projednávané věci k situaci, kdy pracovník uzavřel více smluv s jediným zaměstnavatelem. Komise mimoto vyjadřuje pochybnosti o použitelnosti směrnice 2003/88 na spor v původním řízení z důvodu, že tento spor vyvolává otázku odměňování pracovníků, ačkoli podle judikatury uvedená směrnice tuto otázku neupravuje.

22

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rámci spolupráce Soudního dvora a vnitrostátních soudů zavedené článkem 267 SFEU je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen o nich rozhodnout (rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Darie, C‑592/18, EU:C:2019:1140, bod 24 a citovaná judikatura).

23

Z toho vyplývá, že k otázkám týkajícím se unijního práva se váže domněnka relevance. Soudní dvůr může odmítnout rozhodnout o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 8. října 2020, Union des industries de la protection des plantes, C‑514/19, EU:C:2020:803, bod 29 a citovaná judikatura).

24

Pokud jde v projednávané věci zaprvé o položené otázky v rozsahu, v němž se týkají minimální doby denního odpočinku, je třeba podotknout, že předkládací rozhodnutí poskytuje nezbytné informace o skutkových okolnostech sporu v původním řízení a zmiňuje použitelná ustanovení unijního práva a vnitrostátní právní úpravy, která umožňují dostatečně pochopit předmět tohoto sporu i položené otázky.

25

Konkrétně vedle zmínky o ustanoveních zákoníku práce týkajících se denní pracovní doby a denní doby odpočinku, a sice článcích 111, 112 a 135 zákoníku práce, se v předkládacím rozhodnutí uvádí, že OI POCU MEN vydal dluhový nástroj z důvodu, že ASE nedodržela právní úpravu týkající se maximálního počtu hodin, které může osoba denně odpracovat, a podává upřesnění k výpočtu hodin odpracovaných odborníky, které zaměstnává ASE.

26

V tomto ohledu jsou tedy položené otázky přípustné.

27

Zadruhé, pokud jde o druhou a třetí položenou otázku v rozsahu, v němž se týkají nedodržení maximální délky týdenní pracovní doby, je třeba podotknout, že i když se podle předkládacího rozhodnutí OI POCU MEN dovolával k odůvodnění zápisu o zjištění nesrovnalostí jak článku 3 směrnice 2003/88, tak čl. 6 písm. b) této směrnice, předkládající soud neuvádí – jak uvedl generální advokát v bodě 23 stanoviska – žádný důvod, proč by posledně zmíněné ustanovení mělo být relevantní, neboť je podrobně popsáno pouze nedodržení minimální doby denního odpočinku, jež je vytýkáno ASE.

28

Za těchto podmínek jsou druhá a třetí položená otázka v rozsahu, v němž se týkají článku 6 směrnice 2003/88, nepřípustné.

29

Zatřetí, pokud jde o položené otázky v rozsahu, v němž se týkají výkladu ustanovení směrnice 2003/88 v případě pracovních smluv uzavřených pracovníkem s více zaměstnavateli, je třeba podotknout, že z předkládacího rozhodnutí nikterak nevyplývá, že by odměny za práci, které OI POCU MEN považoval v zápisu o zjištění nesrovnalostí za nezpůsobilé výdaje, byly spojeny s pracovními smlouvami, které odborníci uzavřeli na jedné straně s ASE a na druhé straně s jinými zaměstnavateli. Jsou totiž zmíněny pouze výdaje spojené s pracovními smlouvami, které tito odborníci uzavřeli s ASE.

30

Položené otázky jsou tudíž rovněž nepřípustné v rozsahu, v němž se týkají výkladu čl. 2 bodu 1 a článku 3 směrnice 2003/88 v případě pracovních smluv uzavřených pracovníkem s více zaměstnavateli.

31

Začtvrté, pokud jde o názor vyjádřený Komisí, že jelikož se spor v původním řízení týká odměňování pracovníků, nevztahuje se na něj směrnice 2003/88, je nutno připomenout, že s výjimkou zvláštního případu týkajícího se placené dovolené za kalendářní rok, který je uveden v čl. 7 odst. 1 uvedené směrnice, tato směrnice upravuje pouze některé aspekty úpravy pracovní doby s cílem zajistit ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků, takže se v zásadě na odměňování pracovníků nepoužije (rozsudek ze dne 30. dubna 2020, Készenléti Rendőrség, C‑211/19, EU:C:2020:344, bod 23 a citovaná judikatura).

32

Toto zjištění však neznamená, že není namístě odpovědět na otázky položené v projednávané věci.

33

Předkládající soud má totiž za to, že výklad některých ustanovení směrnice 2003/88 je nezbytný k tomu, aby mohl rozhodnout o otázce legality rozpočtové pohledávky uplatňované OI POCU MEN. Konkrétně k určení, zda ASE právem odměnila hodiny odpracované jejími odborníky, se předkládající soud táže, zda ASE dodržela právní úpravu týkající se maximálního počtu hodin, které může osoba odpracovat denně.

34

Za těchto podmínek je třeba dovodit, že položené otázky v rozsahu, v němž se týkají nedodržení ustanovení směrnice 2003/88 týkajících se maximálního počtu hodin, které může osoba odpracovat denně, jsou relevantní pro řešení sporu projednávaného předkládajícím soudem, a tyto otázky jsou tudíž přípustné.

35

Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je to, zda musí být čl. 2 bod 1 a článek 3 směrnice 2003/88 vykládány v tom smyslu, že uzavřel-li pracovník se stejným zaměstnavatelem více pracovních smluv, uplatní se minimální doba denního odpočinku, jež je stanovena v tomto článku 3, na tyto smlouvy vzaty jako celek, nebo na každou z uvedených smluv samostatně.

36

Úvodem je třeba připomenout, že právo každého pracovníka na omezení maximální délky pracovní doby a na doby odpočinku, zejména denní doby, je nejen pravidlem sociálního práva Unie, které má zvláštní význam, ale je rovněž výslovně zakotveno v čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, které čl. 6 odst. 1 SEU přiznává stejnou právní sílu jako Smlouvám (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. května 2019, CCOO, C‑55/18, EU:C:2019:402, bod 30 a citovaná judikatura).

37

Ustanovení směrnice 2003/88, zejména její článek 3, toto základní právo konkretizují, a musí být proto vykládána s ohledem na něj (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. května 2019, CCOO, C‑55/18, EU:C:2019:402, bod 31 a citovaná judikatura).

38

Po tomto upřesnění je třeba připomenout, že z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že při výkladu ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen znění tohoto ustanovení, ale i kontext, do kterého toto ustanovení zapadá, a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (viz zejména rozsudek ze dne 6. října 2020, Jobcenter Krefeld, C‑181/19, EU:C:2020:794, bod 61 a citovaná judikatura).

39

Pokud jde zaprvé o znění čl. 2 bodu 1 a článku 3 směrnice 2003/88, je třeba uvést, že čl. 2 bod 1 této směrnice definuje pojem „pracovní doba“ jako jakoukoli dobu, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává činnost nebo povinnosti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.

40

Pokud jde o článek 3 uvedené směrnice, ten ukládá členským státům povinnost přijmout nezbytná opatření, aby „každý pracovník“ měl nárok na minimální denní odpočinek po dobu 11 po sobě jdoucích hodin během 24 hodin (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. května 2019, CCOO, C‑55/18, EU:C:2019:402, bod 38).

41

Použití výrazu „každý pracovník“ svědčí ve prospěch výkladu tohoto článku 3 ve smyslu uplatnění ve vztahu k pracovníkovi v případě, že pracovník uzavřel se stejným zaměstnavatelem více pracovních smluv. Použitím neurčitého zájmena „každý“ totiž uvedený článek 3 k tomu, aby mohl být během každého období 24 hodin poskytnut pracovníkovi minimální denní odpočinek po dobu jedenácti po sobě jdoucích hodin, klade důraz na pracovníka, bez ohledu na to, zda se svým zaměstnavatelem uzavřel více smluv, či nikoli.

42

Pokud jde zadruhé o kontext, do něhož zapadají čl. 2 bod 1 a článek 3 směrnice 2003/88, je třeba podotknout, že v čl. 2 bodě 2 této směrnice je „doba odpočinku“ definována jako každá doba, která není pracovní dobou.

43

Soudní dvůr opakovaně judikoval, že tento pojem a pojem „pracovní doba“ se vzájemně vylučují a že směrnice 2003/88 nestanoví přechodnou kategorii mezi pracovní dobou a dobou odpočinku (rozsudek ze dne 10. září 2015, Federación de Servicios Privados del sindicato Comisiones obreras, C‑266/14, EU:C:2015:578, body 25 a 26 a citovaná judikatura).

44

Kromě toho článek 2 této směrnice nepatří mezi ustanovení této směrnice, od nichž se lze odchýlit (rozsudek ze dne 10. září 2015, Federación de Servicios Privados del sindicato Comisiones obreras, C‑266/14, EU:C:2015:578, bod 28 a citovaná judikatura).

45

Za těchto podmínek není možné vyhovět požadavku uvedenému v článku 3 uvedené směrnice, a sice aby každý pracovník měl denně nárok na nejméně jedenáct po sobě jdoucích hodin odpočinku, pokud jsou tyto doby odpočinku posuzovány odděleně pro každou smlouvu, která váže tohoto pracovníka k jeho zaměstnavateli. V takovém případě by totiž hodiny považované za doby odpočinku v rámci jedné smlouvy mohly představovat pracovní dobu v rámci jiné smlouvy, jak dokládá spor v původním řízení. Tatáž doba však nemůže být podle judikatury uvedené v bodě 43 tohoto rozsudku kvalifikována jako pracovní doba a zároveň jako doba odpočinku.

46

Z toho vyplývá, že pracovní smlouvy uzavřené pracovníkem s jeho zaměstnavatelem musí být posuzovány společně, aby mohlo být konstatováno, že doba kvalifikovaná jako denní odpočinek odpovídá definici doby odpočinku uvedené v čl. 2 bodě 2 směrnice 2003/88, tedy že se jedná o dobu, která není pracovní dobou.

47

Zatřetí výklad, který vyplývá ze znění a kontextu čl. 2 bodu 1 a článku 3 směrnice 2003/88 je rovněž potvrzen cílem této směrnice.

48

Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že účelem směrnice 2003/88 je stanovení minimálních požadavků určených ke zlepšení životních a pracovních podmínek pracovníků pomocí sbližování vnitrostátních právních předpisů týkajících se zejména délky pracovní doby (rozsudek ze dne 14. května 2019, CCOO, C‑55/18, EU:C:2019:402, bod 36 a citovaná judikatura).

49

Tato harmonizace na úrovni Evropské unie v oblasti úpravy pracovní doby směřuje k zaručení lepší ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků tím, že jim dává nárok na minimální, zejména denní, doby odpočinku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. května 2019, CCOO, C‑55/18, EU:C:2019:402, bod 37 a citovaná judikatura).

50

Pokud by minimální požadavky stanovené v článku 3 směrnice 2003/88 byly vykládány v tom smyslu, že se použijí odděleně na každou smlouvu uzavřenou pracovníkem s jeho zaměstnavatelem, byla by záruka lepší ochrany tohoto pracovníka oslabena, jelikož kumulací pracovní doby stanovené samostatně každou ze smluv uzavřených se zaměstnavatelem by mohlo být znemožněno zaručení denního odpočinku po dobu jedenácti po sobě jdoucích hodin během 24 hodin, ačkoli unijní normotvůrce považoval tuto dobu za nezbytné minimum k tomu, aby se pracovník mohl zotavit z únavy způsobené každodenní prací.

51

Z judikatury Soudního dvora dále vyplývá, že pracovníka je třeba považovat za slabší stranu pracovněprávního vztahu, takže je nutné zabránit tomu, aby měl zaměstnavatel možnost omezovat jej na jeho právech (rozsudek ze dne 14. května 2019, CCOO, C‑55/18, EU:C:2019:402, bod 44 a citovaná judikatura).

52

Vzhledem k tomuto slabšímu postavení může být pracovník odrazen od otevřeného uplatňování svých práv vůči svému zaměstnavateli, jelikož nárokování těchto práv jej může vystavit opatřením zaměstnavatele, která mohou mít vliv na pracovněprávní vztah v neprospěch tohoto pracovníka (rozsudek ze dne 14. května 2019, CCOO, C‑55/18, EU:C:2019:402, bod 45 a citovaná judikatura).

53

Pokud by přitom měla být ustanovení směrnice 2003/88 týkající se minimální doby denního odpočinku vykládána tak, že se uplatní odděleně na každou pracovní smlouvu uzavřenou pracovníkem se stejným zaměstnavatelem, vystavovalo by to tohoto pracovníka možnému nátlaku ze strany zaměstnavatele s cílem rozdělit jeho pracovní dobu na několik smluv, což by mohlo zbavit tato ustanovení užitečného účinku.

54

Konečně je nutno upřesnit, že prostor pro uvážení, kterého se dovolávají ASE, jakož i polská a rumunská vláda a který mají členské státy při stanovení prováděcích pravidel k článku 3 této směrnice, je pro podání odpovědi na první a druhou položenou otázku irelevantní. Jak uvedl generální advokát v bodě 57 stanoviska, otázka položená Soudnímu dvoru se totiž netýká způsobu provádění těchto ustanovení, ale týká se jejich působnosti. Z článku 23 uvedené směrnice přitom vyplývá, že aniž je dotčeno právo členských států rozvíjet odlišná právní, správní nebo smluvní ustanovení v oblasti pracovní doby, musí být splněny minimální požadavky stanovené ve směrnici 2003/88.

55

Z výše uvedené analýzy vyplývá, že vzhledem k tomu, že v projednávané věci někteří odborníci využívaní k provádění projektu jsou vázáni k ASE několika pracovními smlouvami, je k ověření, zda byla dodržena ustanovení článku 3 směrnice 2003/88, nezbytné, aby byly tyto smlouvy posuzovány společně.

56

Je nutno dodat, že s ohledem na zvláštní charakteristiky odborníků dotčených v původním řízení Komise v podstatě poznamenává, že se směrnice 2003/88 vztahuje pouze na „pracovníky“ ve smyslu této směrnice.

57

Podle judikatury Soudního dvora je základní charakteristikou pracovního poměru okolnost, že určitá osoba vykonává po určitou dobu ve prospěch jiné osoby a pod jejím vedením činnosti, za které protihodnotou pobírá odměnu (rozsudek ze dne 20. listopadu 2018, Sindicatul Familia Constanţa a další, C‑147/17, EU:C:2018:926, bod 41).

58

Z toho vyplývá, že pracovní poměr předpokládá existenci vztahu podřízenosti mezi pracovníkem a jeho zaměstnavatelem. Existence takového vztahu musí být posouzena v rámci každého konkrétního případu v závislosti na všech znacích a okolnostech charakterizujících vztahy, které existují mezi stranami (rozsudek ze dne 11. dubna 2019, Bosworth a Hurley, C‑603/17, EU:C:2019:310, bod 26).

59

Doba strávená odborníky dotčenými ve věci v původním řízení na plnění úkolů v rámci projektu je tedy pro ověření, zda minimální doba denního odpočinku, jež je stanovena v článku 3 směrnice 2003/88, byla dodržena, relevantní pouze tehdy, pokud v rámci tohoto projektu existoval mezi ASE a těmito odborníky vztah podřízenosti. Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, podle všeho vyplývá, že tomu tak bylo, ale přísluší předkládajícímu soudu, aby to ověřil.

60

Kromě toho se ASE a dánská vláda za účelem odůvodnění nepoužití článku 3 této směrnice na některé pracovníky dovolávaly ustanovení směrnice 2003/88 stanovících odchylky, konkrétně jejího čl. 17 odst. 1.

61

Je však nutno připomenout, že z judikatury Soudního dvora plyne, že co se týče možností odchylek stanovených směrnicí 2003/88, zejména pak v jejím článku 17, je třeba tyto odchylky jakožto výjimky z unijní právní úpravy v oblasti úpravy pracovní doby zavedené touto směrnicí vykládat v tom smyslu, že jejich působnost je omezena na to, co je nezbytně nutné k zachování zájmů, jejichž ochranu zajišťují (rozsudek ze dne 21. února 2018, Matzak, C‑518/15, EU:C:2018:82, bod 38 a citovaná judikatura).

62

Kromě toho bylo judikováno, že se čl. 17 odst. 1 směrnice 2003/88 vztahuje na pracovníky, jejichž celková délka pracovní doby se vzhledem ke zvláštní povaze vykonávané činnost neměří nebo není předem určena nebo si ji mohou určit sami pracovníci (rozsudek ze dne 26. července 2017, Hälvä a další, C‑175/16, EU:C:2017:617, bod 32 a citovaná judikatura).

63

V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že odborníci dotčení ve sporu v původním řízení měli pracovní smlouvy na plný úvazek, které stanovily pracovní dobu v délce 40 hodin týdně. Za těchto podmínek se jeví, že alespoň část pracovní doby těchto odborníků, a to i v případě univerzitních pedagogů, byla určena jejich zaměstnavatelem, což vylučuje uplatnění výjimky stanovené v čl. 17 odst. 1 směrnice 2003/88 na tyto odborníky. Nicméně přísluší předkládajícímu soudu, aby tuto skutečnost ověřil.

64

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první a druhou položenou otázku odpovědět tak, že čl. 2 bod 1 a článek 3 směrnice 2003/88 musí být vykládány v tom smyslu, že uzavřel-li pracovník se stejným zaměstnavatelem více pracovních smluv, uplatní se minimální doba denního odpočinku, jež je stanovena v uvedeném článku 3, na tyto smlouvy vzaty jako celek, a nikoli na každou z uvedených smluv samostatně.

65

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda v případě, že článek 3 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že se minimální doba denního odpočinku, jež je stanovena v tomto ustanovení, vztahuje na pracovní smlouvy uzavřené pracovníkem se stejným zaměstnavatelem vzaty jako celek, se veřejnoprávní instituce jednající jménem státu může dovolávat přímého účinku uvedeného ustanovení vůči zaměstnavateli, který toto ustanovení nedodržuje.

66

Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná, jsou jednotlivci oprávněni dovolávat se jich před vnitrostátními soudy vůči státu, a to ať již v případě, že stát směrnici včas neprovedl do vnitrostátního práva, tak v případě, že ji provedl nesprávně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften, C‑684/16, EU:C:2018:874, bod 63 a citovaná judikatura).

67

Je však třeba bez dalšího zdůraznit, že jak uvedl generální advokát v bodě 81 stanoviska, v projednávané věci není žádná vnitrostátní norma zpochybněna z důvodu její neslučitelnosti s ustanoveními směrnice 2003/88.

68

Je třeba dodat, že otázka, zda se vnitrostátní ustanovení nepoužije v rozsahu, v němž je v rozporu s unijním právem, vyvstává pouze tehdy, nelze-li toto ustanovení vykládat v souladu s tímto právem (rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Bauer a Willmeroth, C‑569/16 a C‑570/16, EU:C:2018:871, bod 65).

69

Zásada konformního výkladu vnitrostátního práva, podle níž je vnitrostátní soud povinen vykládat vnitrostátní právo v co možná největším rozsahu v souladu s požadavky unijního práva, je inherentní systému Smluv v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soud v rámci svých pravomocí zajistil plnou účinnost unijního práva při rozhodování sporu, který mu byl předložen (rozsudek ze dne 14. května 2020, Staatsanwaltschaft Offenburg, C‑615/18, EU:C:2020:376, bod 69 a citovaná judikatura).

70

V projednávané věci přitom rumunská vláda v písemném vyjádření zdůrazňuje, že v Rumunsku je v případě, kdy pracovník uzavře se stejným zaměstnavatelem více smluv, třeba použít čl. 135 odst. 1 zákoníku práce, ve spojení s články 119 a 120 tohoto zákoníku.

71

Tento čl. 135 odst. 1 stanoví, že zaměstnanci mají mezi dvěma pracovními dny právo na odpočinek v délce nejméně dvanácti po sobě jdoucích hodin.

72

Zdá se tedy, že práva přiznaná v uvedeném čl. 135 odst. 1 poskytují větší ochranu než práva stanovená v článku 3 směrnice 2003/88, podle kterého je doba stanovená pro minimální odpočinek během 24 hodin jedenáct po sobě jdoucích hodin.

73

Za těchto okolností není žádný důvod se domnívat, že OI POCU MEN nemohl své rozhodnutí založit na ustanoveních rumunského práva vykládaných způsobem, který je v souladu s příslušnými ustanoveními směrnice 2003/88, jak uvedl generální advokát v bodě 82 stanoviska.

74

Vzhledem k tomu, že soulad rumunského práva s článkem 3 směrnice 2003/88 nebyl nijak zpochybněn, a každopádně vzhledem k tomu, že je zjevné, že toto právo lze vykládat v souladu s tímto článkem, není namístě odpovídat na třetí položenou otázku.

75

Rumunská vláda a ASE v písemných vyjádřeních navrhují, aby Soudní dvůr omezil časové účinky tohoto rozsudku.

76

Pokud jde nejprve o návrh podaný rumunskou vládou pro případ, že by Soudní dvůr shledal, že se čl. 2 bod 1 a článek 3 směrnice 2003/88 uplatní ve vztahu k pracovníkovi, je nutno uvést, že tento návrh je odůvodněn tím, že by takovéto uplatnění mělo systémový dopad na trh práce v Rumunsku, kde má podle této vlády mnoho pracovníků pracovní smlouvy s více zaměstnavateli. Návrh se tedy týká případu, kdy by se tento rozsudek vztahoval na případy pracovních smluv uzavřených s více zaměstnavateli. Avšak vzhledem k tomu, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je v rozsahu, v němž se týká výkladu ustanovení směrnice 2003/88 v takovýchto případech, nepřípustná, není v tomto ohledu namístě odpovídat na návrh na omezení časových účinků tohoto rozsudku.

77

Pokud jde dále o návrh podaný rumunskou vládou pro případ, že by Soudní dvůr shledal, že se čl. 2 bod 1 a článek 3 směrnice 2003/88 uplatní ve vztahu ke každé smlouvě, kterou pracovník uzavřel se svým zaměstnavatelem, samostatně, není rovněž namístě na něj odpovídat, neboť z bodu 64 tohoto rozsudku vyplývá, že minimální doba denního odpočinku, která je stanovena v článku 3 této směrnice, se vztahuje na smlouvy uzavřené pracovníkem se stejným zaměstnavatelem vzaty jako celek.

78

Pokud jde konečně o návrh podaný ASE, je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou výklad pravidla unijního práva, který Soudní dvůr podává při výkonu pravomoci, kterou mu přiznává článek 267 SFEU, objasňuje a upřesňuje význam a dosah tohoto pravidla tak, jak musí být nebo jak mělo být chápáno a používáno od okamžiku, kdy nabylo účinnosti. Z toho vyplývá, že pravidlo takto vykládané může a musí být uplatňováno soudem na právní vztahy vzniklé a založené před vydáním rozsudku rozhodujícího o žádosti o výklad, pokud jsou kromě toho splněny podmínky umožňující předložit příslušným soudům spor ohledně použití uvedeného pravidla (rozsudek ze dne 3. října 2019, Schuch-Ghannadan, C‑274/18, EU:C:2019:828, bod 60 a citovaná judikatura).

79

Soudní dvůr mohou jen zcela výjimečně přimět okolnosti k tomu, aby na základě obecné zásady právní jistoty, která je vlastní unijnímu právnímu řádu, omezil možnost všech zúčastněných osob dovolávat se ustanovení, jehož výklad podal, za účelem zpochybnění právních vztahů založených v dobré víře. Aby bylo možné o takovém omezení rozhodnout, je nezbytné, aby byla splněna dvě podstatná kritéria, a to dobrá víra zúčastněných kruhů a riziko závažných obtíží (rozsudek ze dne 3. října 2019, Schuch-Ghannadan, C‑274/18, EU:C:2019:828, bod 61 a citovaná judikatura).

80

Soudní dvůr konkrétně toto řešení použil pouze za přesně vymezených okolností, zejména když existovalo riziko závažných hospodářských dopadů způsobených zejména vysokým počtem právních vztahů založených v dobré víře na základě právní úpravy považované za platnou a účinnou a když podle všeho jednotlivci a vnitrostátní orgány byli vedeni k chování, které nebylo v souladu s unijním právem, z důvodu objektivní a značné nejistoty ohledně smyslu ustanovení unijního práva, ke které případně přispělo i chování jiných členských států nebo Komise (rozsudek ze dne 3. října 2019, Schuch-Ghannadan, C‑274/18, EU:C:2019:828, bod 62 a citovaná judikatura).

81

V projednávané věci je přitom třeba podotknout, že ASE bez uvedení jakýchkoli jiných informací pouze tvrdí, že je třeba zohlednit jak dobrou víru zúčastněných osob, tak riziko závažného narušení hospodářství v Rumunsku. Tímto však neuvádí dostatečné informace, jež by umožnily prokázat, že splnění kritéria týkajícího se dobré víry zúčastněných kruhů je prokázáno, ani Soudnímu dvoru neposkytuje přesné údaje o počtu dotčených právních vztahů nebo povaze a rozsahu případných hospodářských dopadů tohoto rozsudku. Nelze tedy mít za to, že obě kritéria uvedená v bodě 79 tohoto rozsudku, jež by mohla odůvodnit omezení časových účinků tohoto rozsudku, jsou splněna.

82

Z výše uvedených úvah vyplývá, že není namístě omezit časové účinky tohoto rozsudku.

83

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Článek 2 bod 1 a článek 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby musí být vykládány v tom smyslu, že uzavřel-li pracovník se stejným zaměstnavatelem více pracovních smluv, uplatní se minimální doba denního odpočinku, jež je stanovena v uvedeném článku 3, na tyto smlouvy vzaty jako celek, a nikoli na každou z uvedených smluv samostatně.

Podpisy.