29 Cdo 1815/2019-416

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce Dr. Gerharda Rothnera, se sídlem v Linci, Hopfengasse 23, PSČ 4020, Rakouská republika, jako insolvenčního správce dlužníka B.- H. H. m. b. H., se sídlem XY, registrační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Radkem Hladkým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, PSČ 110 00, proti žalované V. R., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 567/33, PSČ 602 00, o zaplacení 1 010 215 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 14/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2019, č. j. 15 Co 123/2018-396, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2019, č. j. 15 Co 123/2018-396, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2018, č. j. 39 C 14/2010-348, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 4. dubna 2018, č. j. 39 C 14/2010-348, Městský soud v Brně zamítl žalobu, jíž se žalobce Dr. Gerhard Rothner, insolvenční správce dlužníka B.- H. H. m. b. H. (dále též jen „insolvenční správce“), domáhal po žalované V. R. (dříve Ž.) zaplacení částky 1 010 215 Kč se specifikovaným příslušenstvím (bod I. výroku), zavázal žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 240 229,40 Kč (bod II. výroku) a zaplatit českému státu na náhradě nákladů řízení částku 1 050 Kč (bod III. výroku).

2. Šlo v pořadí již o třetí rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

3. První rozsudek (pro zmeškání) ze dne 19. května 2010, č. j. 39 C 14/2010-85, jímž bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno, zrušil Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. června 2015, č. j. 44 Co 162/2012-154.

4. Druhým rozsudkem ze dne 14. března 2016, č. j. 39 C 14/2010-261, soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť měl za to, že žalovaná částka byla žalované vyplacena jako oprávněný mzdový nárok a nešlo tak o bezdůvodné obohacení či odpovědnost za škodu. Toto rozhodnutí zrušil Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. června 2017, č. j. 15 Co 151/2016-300, v němž především konstatoval, že se soud prvního stupně řádně nezabýval vlivem prohlášení konkursu na majetek dlužníka jako zaměstnavatele žalované, postavením žalobce po prohlášení konkursu a ani postavením žalované, zejména jejími právy a povinnostmi jako vedoucí organizační složky.

5. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:

[1] B.- H. H. m. b. H (dlužník) je rakouskou obchodní korporací, jejímž jediným statutárním zástupcem a společníkem byl nejpozději od 7. května 2004 H. S. (dále jen „H. S.“).

[2] Dne 7. května 2004 dlužník zřídil v České republice organizační složku (odštěpný závod), a to původně se sídlem v Brně (aktuálně se sídlem v Praze) [dále také jen „organizační složka“ nebo „pobočka“]. Stejného dne byla žalovaná jmenována vedoucí organizační složky.

[3] Dne 19. ledna 2005 uzavřela žalovaná s dlužníkem, za kterého jednal H. S., „manažerskou smlouvu“, kterou H. S. vykonávající funkci valné hromady schválil. Touto smlouvou byly stanoveny povinnosti žalované jako vedoucí organizační složky a byly určeny činnosti vyhrazené pouze valné hromadě/jedinému společníkovi. Žalovaná byla oprávněna jako vedoucí osoba rozhodovat ve svých záležitostech jménem dlužníka, měla obchodně vést společnost, řídit zaměstnance společnosti a měla vést účetnictví společnosti dle právních předpisů. Místo výkonu „práce“ bylo sjednáno v sídle společnosti. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Odměna žalované byla stanovena částkou 65 079 Kč brutto měsíčně spolu s 13. a 14. platem za každý kalendářní rok a s podílem na zisku ve výši 5 % z obchodů uzavřených nejen organizační složkou, ale také mateřskou společností v Rakousku. Smlouvu podepsali žalovaná jako zaměstnanec a H. S. jako „vlastník“ a jednatel dlužníka (dále jen „manažerská smlouva“).

[4] Následně uzavřely stejné strany dne 1. srpna 2005 pracovní smlouvu, podle které měla žalovaná pracovat jako obchodní zástupce s místem výkonu práce v Brně, v České republice, s datem nástupu do práce 1. srpna 2005. Podle jejího čl. VI. měla žalovaná nárok na hrubou měsíční mzdu ve výši 65 079 Kč, dále měla nárok na 13. a 14. plat a také měla nárok na konci roku na odměnu ve výši 5 % z ročního obratu z realizovaných obchodů za předcházející kalendářní rok (dále jen „pracovní smlouva“).

[5] Dne 29. února 2008 vydal H. S. pokyn, kterým byla stanovena odměna pro žalovanou ve výši 1 092 923 Kč, sestávající ze mzdy a odměny jako podílu na hospodářském zisku; odměna byla splatná ve výplatním termínu za prosinec 2008 s tím, že „výplata v termínu není možná s ohledem na kontokorent“. H. S. současně snížil procentní výměru z 5 % na cca 3,12 %. Pokyn obsahoval sdělení, že byl projednán a schválen hospodářský výsledek za rok 2007 s účetní ztrátou 1 475 109 Kč. Celková částka za rok 2007, z níž se odměna počítala, činila součet částky ve výši 1 442 907,05 Kč (dle účtu 602, tržby za služby) a částky ve výši 26 195 330,16 Kč (dle účtu 604, tržby za zboží). Odměna byla stanovena z obchodů realizovaných nejen mateřskou společností ale i organizační složkou (dále jen „pokyn H. S.“).

[6] Rozhodnutím ze dne 22. července 2008, sp. zn. 17 S 31/08w, Zemský soud v Linci prohlásil konkurs na majetek dlužníka a žalobce ustanovil insolvenčním správcem dlužníka (dále jen „rozhodnutí o prohlášení konkursu“).

[7] Podle výplatního lístku za prosinec 2008 byla žalované k výplatě vyúčtována čistá mzda ve výši 1 010 215 Kč a hrubá mzda ve výši 1 200 101 Kč. Rozdíl činily odvody státu (dále také jen „výplatní lístek 12/2008“). Výplatní lístek i mzdový list byly zpracovány v souladu s pokynem H. S.

[8] Dne 13. ledna 2009 byla z účtu vedeného na organizační složku č. 43-3099470267/0100, vedeného u Komerční banky, a. s., odeslána na účet žalované č. 35-4680580237/0100, vedený tamtéž, částka 1 010 215 Kč.

[9] Dne 1. dubna 2009 vyzval žalobce žalovanou k vrácení této částky na účet žalobce.

[10] Žalovaná reagovala na výzvu nedatovaným přípisem adresovaným právnímu zástupci žalobce, v němž uvedla, že částka byla převedena na její účet z titulu vyplacené mzdy dle manažerské smlouvy – dohody o mzdě za vykonanou práci dle výplatního lístku za prosinec 2008. Neshledala žádný důvod pro vrácení částky, neboť podle ní šlo o oprávněný mzdový nárok.

[11] Žalobce odvolal žalovanou z funkce 21. dubna 2009. Pracovní poměr s ní byl ukončen 27. srpna 2009.

[12] Na vedení účetnictví organizační složky se podílela daňová poradkyně M. M. (dále jen „M. M.“). Před „lednem 2009“ nebyly mzdy a výplaty prováděny řádně pro nedostatek finančních prostředků, neboť peníze z bankovního účtu u České spořitelny, a. s. byly odesílány do Rakouska. Poté, co do České spořitelny, a. s. vstoupila „Erste bank“, byl vyřízen úvěr, ze kterého byly zaplaceny všechny dlužné mzdy. Veškeré peníze z účtu na pobočce v České republice vybírali F. J. a H. S. a následně peníze převáděli do Rakouska. Proto byla výplata mezd v letech 2007 a 2008 chaotická, se špatnou platební morálkou. Posléze se objevily větší zakázky, došlo ke zvýšení fakturace a k navýšení obratu na několik milionů. Docházelo k úhradám faktur. Žalobce ani žádný jeho zaměstnanec nedal pokyn ani nevznesl požadavek na zrušení pokynu H. S. nebo k tomu, aby žalované nebyla vyplacena mzda.

[13] Žalovaná po prohlášení konkursu na majetek dlužníka dostávala pokyny od zástupkyně žalobce E. H. (dále také jen „E. H.“). Žalobce měl zájem na tom, aby organizační složka fungovala dále. Po krátké době však bylo zjištěno, že firma nemůže dále pokračovat. V září 2008 byl proto ukončován provoz dlužníka, resp. byly ukončovány pracovní vztahy. V té době bylo v české pobočce zaměstnáno 7 lidí. Žalovaná vyplácela mzdy, byly uspokojeny všechny pohledávky zaměstnanců. Až do konce ledna 2009 neměla žalovaná zakázáno nakládat s financemi, k tomu došlo až v únoru 2009.

6. Na tomto základě soud (vázán právním názorem odvolacího soudu), cituje § 27 odst. 4 a 5 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, konstatoval, že před uzavřením manažerské smlouvy byl pracovní poměr žalované založen již jmenováním k 7. květnu 2004. Manažerskou smlouvou došlo k doplnění úpravy ohledně práv a povinností stran, včetně úpravy mzdových nároků. Žalovaná měla dva souběžné pracovněprávní poměry založené manažerskou smlouvou (vedoucí organizační složky) a pracovní smlouvou (obchodní zástupce) a měla nárok na mzdu a další dohodnuté nároky, včetně nároku na podíl na zisku. Žalovaná vykonávala funkci vedoucí pobočky do 27. srpna 2009, přičemž z funkce byla odvolána 21. dubna 2009.

7. Žalované příslušela z titulu její pracovní pozice za vykonanou práci mzda včetně nenárokové (složky) mzdy ve výši 5 % z realizovaných obchodních transakcí činěných nejen organizační složkou, ale i mateřskou společností. Plat byl dlužníkem určen dle § 122 odst. 1 a 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též jen „zák. práce“), a žalovaná měla v rámci úspěšného plnění pracovních úkolů nárok na odměnu, jež byla sjednána písemně dle § 134 zák. práce. Pracovní poměr trval i v prosinci 2008 a žalovaná měla z předcházejících let nárok na zaplacení nárokové mzdy i nenárokové složky mzdy, což plyne z účetně zpracovaných podkladů (výplatní lístek 12/2008 a pokyn H. S.). Byla-li žalované v lednu 2009 vyplacena částka ve výši 1 010 125 Kč, resp. jestliže si ji žalovaná vyplatila sama z účtu dlužníka, činila tak oprávněně a v dobré víře. Z této mzdy byly i odečteny a odvedeny povinné odvody státu.

8. I po prohlášení konkursu byla žalovaná nadále pověřena činností vedoucí organizační složky. Dostala od žalobce pokyn vyvíjet činnost k ukončení pracovních poměrů, vyplacení odstupného apod. Žalobce (insolvenční správce) byl jedinou osobou oprávněnou ve vztahu k majetkové podstatě, přešla na něj veškerá práva a povinnosti a jejich výkon týkající se majetkové podstaty; proto vůči žalované vystupoval jako zaměstnavatel. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalobce (insolvenční správce) žalované zakázal (zejména v prosinci 2008 a lednu 2009) vyplácet oprávněné mzdové nároky zaměstnancům, tedy ani to, že by jí zakázal vyplatit si mzdu. Naopak žalované uložil, aby dostála všem mzdovým nárokům, což splnila.

9. K výhradě žalobce, že žalovaná měla nárok na bonus 5 % z obratu, ale bylo jí vyplaceno jen 3,12 %, soud prvního stupně odkázal na čl. VI. pracovní smlouvy, v němž byla upravena mzda a další mzdové nároky. Dále poukázal na pokyn H. S., podle kterého byla sjednaná roční odměna ve výši 5 % z realizovaných složek obchodů snížena na 3,12 %. Současně upozornil na výpočet dané odměny ze součtu položek účtu 602 a 604.

10. K námitce, že si žalovaná sama vyplatila mzdu z firemního účtu, soud uvedl, že podle § 11 zák. práce ve spojení s § 20 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), mohla žalovaná jako vedoucí zaměstnanec činit za dlužníka jako právnickou osobu v rámci svých pracovní povinností i úkony týkající se výplat zaměstnancům, a to i vůči sobě. Nejde o nic neobvyklého; vzhledem k okolnostem případu a fungování administrativy dlužníka nebylo možné očekávat, že žalované dá pokyn k vyplacení její mzdy někdo jiný.

11. Soud tak uzavřel, že v projednávaném případě nejde o bezdůvodné obohacení dle § 324 zák. práce v tehdejším znění s přihlédnutím k § 450 a násl. obč. zák. Nejde ani o případný nárok z titulu odpovědnosti žalované za způsobenou škodu dle § 250 zák. práce. Jde o oprávněně vyplacený mzdový nárok žalované dle § 109 a násl. zák. práce. Závěrem poznamenal, že všem ostatním zaměstnancům byly mzdové nároky taktéž uspokojeny, aniž je žalobce požadoval zpět.

12. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

13. Odvolací soud – cituje body 6 a 28 preambule a čl. 4, 10 a 15 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení (dále jen „nařízení o úpadkovém řízení“), jehož česká verze byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního věstníku EU (Kapitola 19, Svazek 01, str. 191-208) dne 20. srpna 2004 – nejprve poukázal na prohlášení konkursu na majetek dlužníka a stručně shrnul účinky prohlášení konkursu podle rakouského práva, přičemž zejména zmínil právo insolvenčního správce nakládat s majetkovou podstatou a jeho oprávnění vystupovat v pracovněprávních vztazích v pozici zaměstnavatele místo dlužníka. K tomu dodal, že nezpochybňuje, že žalobce vstoupil do práv a povinností zaměstnavatele organizační složky v Brně.

14. Pro řešení projednávané věci měl odvolací soud za stěžejní výslech E. H. Poukázal na to, že žalobce měl zájem, aby pobočka v Brně pracovala i nadále. E. H. se s žalovanou setkala ohledně organizace práce na pobočce, jednala s ní o operativním provozu, řešili, jak se bude záležitost dále vyvíjet a jak bude firma pokračovat. V následujících měsících pak žalovaná fakticky i nadále řídila organizační složku, vyplácela podřízeným zaměstnancům mzdy. Posléze s nimi ukončila pracovní poměry, doplatila mzdy i odstupné. Stejným způsobem přistupovala také vůči sobě. Proti tomuto několik měsíců trvajícímu fungování žalobce nic nenamítal, fakticky je akceptoval. Žalobce nepopíral, že po prohlášení konkursu žalovaná jako vedoucí organizační složky plnila nadále i některé povinnosti zaměstnavatele vůči ostatním zaměstnancům pobočky. Jeho postoj se změnil poté, co si žalovaná vyplatila mzdu za prosinec 2008 včetně odměny. Tehdy začal žalobce popírat existenci pracovního poměru žalované a oprávněnost vyplacené mzdy a také namítal, že po prohlášení konkursu žalovaná neměla oprávnění rozhodovat o své mzdě, resp. o jejích nenárokových složkách.

15. Pracovní poměr žalované, pokračoval odvolací soud, vznikl jejím jmenováním vedoucí organizační složky podle § 27 odst. 4 a 5 zákona č. 65/1965 Sb. dne 7. května 2004 se sjednaným druhem práce vedoucí organizační složky s místem výkonu práce v České republice. Práci vedoucí organizační složky vykonávala až do odvolání (do 27. srpna 2009).

16. K manažerské smlouvě zdůraznil, že ji uzavřel zaměstnavatel (dlužník jednající H. S.) a zaměstnankyně (žalovaná), že zmiňuje, že žalovaná byla 7. května 2004 jmenována vedoucí organizační složky, jsou v ní vymezeny povinnosti žalované (obchodní vedení, řízení zaměstnanců, vedení účetnictví), místo výkonu práce, stanoveno, že jde o smlouvu na dobu neurčitou, upravuje dovolenou, konkurenční doložku a vymezuje přesně odměnu, 13. a 14. plat i podíl na zisku.

17. K pracovní smlouvě odvolací soud uzavřel, že tou došlo ke vzniku pracovního poměru sjednaného vedle původního pracovního poměru.

18. V době trvání pracovního poměru měla žalovaná nárok na mzdu i další dohodnuté nároky, což se nezměnilo ani po prohlášení konkursu. Podle odvolacího soudu bylo prokázáno, že žalobce žalovanou pověřil, aby i nadále vykonávala funkci vedoucí pobočky, což žalovaná splnila. Žalobce nikdy nezpochybňoval postup žalované vůči ostatním zaměstnancům (ukončení pracovních poměrů a rozhodování o mzdách i jejich vyplácení, včetně odstupného). Žalovaná si vyplácela mzdu stejným způsobem jako ostatním podřízeným zaměstnancům. Tato praxe se nevymykala způsobu vyplácení mzdy před prohlášením konkursu.

19. Podle předložených smluv měla žalovaná i nárok na podíl na zisku. K výplatě nenárokové složky mzdy dal pokyn H. S. 29. února 2008 s posunutím výplatního termínu. M. M. potvrdila, že tyto finanční prostředky byly připsány na účet žalované za prosincovou výplatu 2008 v lednu 2009. Ohledně její výše odkázal odvolací soud na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

20. Odvolací soud měl rovněž za prokázáno, že žalovaná k vyplacení mzdy i pro svou osobu vycházela (se souhlasem žalobce) z pověření. U žádného jiného zaměstnance ani u „běžných výplat“ žalované nezpochybňoval žalobce postup žalované.

21. Konečně odvolací soud – cituje § 331 zák. práce – uzavřel, že žalovaná při výplatě mzdy a nenárokových složek mzdy vůči sobě postupovala v dobré víře, stejným způsobem jako v předcházejícím období, kdy tento postup nezpochybňoval dlužník ani žalobce. Při posouzení výše vyplacených částek žalovaná vycházela z rozhodnutí svého nadřízeného (jednatele H. S.).

22. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které doposud nebyly Nejvyšším soudem vyřešeny, a dále právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud změnil tak, že žalovanou zaváže zaplatit žalovaný nárok včetně vymezeného příslušenství nebo aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

23. Konkrétně dovolatel formuluje následující otázky:

[1] Bylo možno k datu 7. května 2004 jmenovat vedoucího české organizační složky zahraniční osoby pouze v rámci pracovněprávního vztahu, nebo, s ohledem na skutečnou vůli jednajících stran, bylo možno takový vztah sjednat v obchodněprávním režimu?

[2] Je s ohledem na právní úpravu nařízení o úpadkovém řízení, zejména jeho čl. 10 a recitál 28, pro posouzení režimu předmětné pohledávky žalované vůči dlužníku, která vznikla před zahájením konkursu, rozhodné právo, kterým se řídí konkursní řízení (tedy rakouské právo), nebo právo, kterým se řídí trvání nebo skončení pracovního vztahu (tedy české právo)?

[3] Je-li pro posouzení režimu pohledávky rozhodné rakouské právo, byla žalovaná oprávněna si ji vyplatit nebo ji měla uplatnit přihláškou v konkursním řízení vedeném na majetek dlužníka?

24. K položeným otázkám argumentuje dovolatel takto:

K otázce č. 1 (K povaze vztahu mezi žalovanou a dlužníkem).

25. Dovolatel má za to, že odvolací soud pochybil, nevzal-li v úvahu dosavadní judikaturu dovolacího soudu a při hodnocení režimu manažerské smlouvy se nezabýval skutečnou vůlí účastníků smluvního vztahu (skutečnou povahou ujednání obou stran).

26. Potud především poukazuje na to, že manažerská smlouva výslovně uvádí, že se řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem (dále také jen „obch. zák.“), na nějž na řadě míst taktéž odkazuje. Poznamenává, že manažerskou smlouvu schválila valná hromada dlužníka, a dovozuje, že kdyby měla manažerská smlouva povahu „prosté“ pracovní smlouvy, nebylo by takového schválení zapotřebí. Je tedy přesvědčen, že úmyslem smluvních stran bylo sjednat obchodněprávní vztah. Dále uvádí, že dle dobové judikatury platilo, že prokuru či funkci vedoucího organizační složky nelze vykonávat v pracovním poměru, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 21 Cdo 1269/2003, a cituje závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. 21 Cdo 1527/2016.

27. Dále dovolatel poznamenává, že není nevýznamná předchozí praxe, podle níž v rozhodné době platilo, že vztah mezi společností a vedoucím organizační složky zahraniční osoby se řídil obchodním zákoníkem za využití manažerské smlouvy či smlouvy o výkonu funkce, a tudíž nemohlo jít o pracovněprávní vztah.

28. Soudy obou stupňů se podle dovolatele řádně nevypořádaly se vzájemným vztahem pracovní a manažerské smlouvy (zejména s tím, zda odměny/mzdy byly vypláceny na základě pracovní či manažerské smlouvy).

29. Dovolatel je přesvědčen, že manažerská smlouva i v ostatním obsahu splňuje náležitosti obvyklé při sjednávání obchodněprávních smluv, např. že nebyly ujednány náležitosti typické pro pracovní smlouvu, zejména druh práce; povinnosti žalované odpovídají povinnostem osob vykonávajících obchodní vedení společnosti; byla sjednána odměna „jednatele“ namísto mzdy; byla ujednána konkurenční doložka dle obchodního zákoníku a žalovaná není označována jako zaměstnanec a (pozdější) dlužník jako zaměstnavatel – naopak na některých místech je žalovaná označována jako „jednatel“.

30. Podle dovolatele je tak zřejmé, že smluvní strany manažerské smlouvy měly vůli uzavřít smlouvu obchodněprávní, nikoli smlouvu pracovněprávní. Ve stejném režimu je nutno vykládat i akt jmenování žalované do funkce vedoucí organizační složky. Žalovaná se nikdy nechovala jako zaměstnanec, resp. vůči žalobci nevystupovala jako zaměstnanec (nikdy neomlouvala svou nepřítomnost u žalobce v době pracovní neschopnosti, žalobce nikdy neurčil čerpání dovolené, žalovaná nikdy nepožádala o vydání potvrzení o zaměstnání či potvrzení o zdanitelných příjmech, žalovaná organizovala svou práci a práci zaměstnanců organizační složky sama).

31. Odtud dovolatel dovozuje, že existoval-li mezi dlužníkem a žalovanou obchodněprávní vztah, bylo následné uzavření údajné (žalovanou tvrzené) pracovní smlouvy neplatné. Je nepřípustné, aby žalovaná měla s dlužníkem v dané situaci uzavřenu jak manažerskou smlouvu, tak pracovní smlouvu. K čl. 11 odst. 3 pracovní smlouvy dovolatel uvádí, že tím nemohlo dojít ke zrušení manažerské smlouvy, neboť jde o ujednání obecné a neurčité. Uzavírá, že i kdyby byl založen pracovní poměr pracovní smlouvou na pozici obchodního zástupce, je nepochybné, že sporná částka (bonus) byla vyplacena na základě manažerské smlouvy, tedy bez ohledu na případnou existenci pracovního poměru založeného pracovní smlouvou.

K otázce č. 2 (K právu rozhodnému pro režim pohledávky).

32. Dovolatel má za to, že odvolací soud pochybil, když režim uplatňování pohledávky za dlužníkem se sídlem v Rakousku, která měla vzniknout před prohlášením konkursu, podřídil českému a nikoli rakouskému právu, jak stanoví právo Evropské unie.

33. Odvolacímu soudu vytýká, že v odstavci 8. odůvodnění vypustil větu recitálu 28 nařízení o úpadkovém řízení, přičemž je toho názoru, že nařízení o úpadkovém řízení výslovně předpokládá, že i když se režim pracovních smluv, pokud jde o trvání nebo skončení pracovního vztahu, řídí v konkursu i nadále rozhodným právem pracovní smlouvy (v tomto případě českým právem), otázka režimu pohledávek zaměstnanců a jejich postavení v rámci konkursu se má řídit právem státu, který konkursní řízení zahájil (zde tedy rakouským právem).

34. Tyto zásady byly kodifikovány v čl. 10 nařízení o úpadkovém řízení. Toto ustanovení se týká především podmínek uzavření, trvání a skončení pracovněprávního vztahu a otázek s tím souvisejících, jako jsou délka pracovní doby, otázky související s odměňováním zaměstnanců, podmínky pro ukončení pracovněprávního vztahu, výpovědní doba, odstupné apod. Podmínky přihlášení pohledávek zaměstnanců čl. 10 neupravuje a použije se proto obecná úprava čl. 4.

35. Podle dovolatele z toho plyne, že pro insolvenční řízení dlužníka je rozhodující rakouské právo, a to včetně posuzování otázek jako jsou existence, kategorizace a přihlašování pohledávek věřitelů. Režim pohledávek zaměstnanců za dlužníkem, tedy zda jde o pohledávky za majetkovou podstatou, se proto řídí rakouským právem. K tomu odkazuje na rakouskou odbornou literaturu a zdůrazňuje, že vypořádání nároků zaměstnance v insolvenčním řízení (není-li předmětem sporu existence nároků zaměstnance, nýbrž jejich pořadí vzhledem k nárokům ostatních věřitelů) není v čl. 10 pojednáno. Pro účely posouzení, zda nároky zaměstnanců budou kvalifikovány jako pohledávky za majetkovou podstatou, není rozhodující status pracovní smlouvy, nýbrž lex fori concursus.

36. Odvolací soud se dostatečně nevypořádal s výkladem čl. 10 v kontextu se všemi výkladovými pravidly obsaženými v recitálu 28 nařízení o úpadkovém řízení. Dílčí pravidlo pro určení rozhodného práva pro režim pracovních smluv podle dovolatele zobecnil a aplikoval automaticky na celou posuzovanou věc, a to nesprávně.

K otázce č. 3 (Ke způsobu uplatnění pohledávky).

37. Dovolatel míní, že odvolací soud pochybil, nevzal-li v úvahu, že žalovaná měla dle rakouského práva, které je pro posuzovaný případ rozhodné, přihlásit pohledávku do konkursního řízení; následná výplata pohledávky žalovanou tak byla v rozporu s právními předpisy.

38. K tomu cituje (ve vlastním překladu) § 46 odst. 1 bod 3., § 51 a § 102 spolkového zákona č. 337/1914 Sb., o insolvenčním řízení (insolvenčního řádu) [Bundesgesetz über das Insolvenzverfahren (Insolvenzordnung – IO), RGBl. Nr. 337/1914], v konsolidovaném aktuálním znění, z čehož dovozuje, že dle rakouského práva (rozhodného pro daný případ) spadají pohledávky zaměstnanců vůči společnosti v konkursu do pohledávek za majetkovou podstatu pouze tehdy, jestliže vznikly po prohlášení konkursu; pohledávky vzniklé před prohlášením konkursu na zaměstnavatele jsou klasifikovány jako běžné „konkursní pohledávky“.

39. I kdyby tedy dovolací soud dospěl k názoru, že pracovní smlouva žalované je platná, případně že manažerská smlouva má pracovněprávní povahu, platilo by pro určení režimu pohledávky žalované rakouské právo.

40. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s argumentem, že žalovaná nepřihlásila pohledávku do konkursního řízení, i když tuto povinnost měla. K její (nepřihlášené) pohledávce proto nelze přihlížet. Stejný závěr se prosadí, dospěje-li dovolací soud k závěru, že vztah žalované a dlužníka měl obchodněprávní charakter.

41. Dovolatel shrnuje, že podle názoru soudů nižších stupňů pohledávka na vyplacení sporné částky („bonusu“) vznikla nejpozději 29. února 2008, s tím, že ve výplatě za prosinec 2008 byla pouze vyplacena. Proto zdůrazňuje, že taková pohledávka není pohledávkou za majetkovou podstatou a měla být přihlášena, přičemž pouze přihlášená pohledávka je uspokojována. Pohledávku, kterou žalovaná nepřihlásila, nebylo možné vyplatit; bez ohledu na režim vztahu mezi žalovanou a dlužníkem. Také tvrdí, že vyplacení odměny neschválil.

42. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout. Nejprve zdůrazňuje zachování ochranné funkce pracovního práva i dle evropského zákonodárce, k čemuž poukazuje na bod 28 preambule a čl. 10 nařízení o úpadkovém řízení. Je přesvědčena, že má být aplikováno české právo. Současně se podle jejího názoru česká a rakouská právní úprava v rozhodných pravidlech k těmto otázkám neliší a zodpovězení otázek č. 2 a č. 3 tak má za nepodstatné.

43. K otázce č. 1 žalovaná uvádí, že organizační složka neměla samostatnou právní subjektivitu a funkce vedoucí takové složky neměla povahu statutárního orgánu právnické osoby. Plnění práv a povinností spojených s výkonem funkce vedoucí organizační složky bylo spojeno s podřízeností statutárnímu orgánu právnické osoby (jednateli dlužníka), který její práci řídil a organizoval; pracovala na pracovišti zaměstnavatele s jeho výrobními prostředky, a tedy po celou dobu vykonávala závislou práci. Proto je výkon této práce v jiném než pracovněprávním vztahu vyloučen (potud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2017, sp. zn. 21 Cdo 3613/2015). Zodpovězení této otázky podle žalované taktéž nemá právní význam v projednávané věci.

44. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

45. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení jím otevřených právních otázek, jimiž se v dotčených souvislostech dosud nezabýval.

46. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, a Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

47. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

48. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

49. V daných skutkových poměrech činí Nejvyšší soud k dovoláním položeným otázkám následující závěry:

K otázce č. 1 (K povaze vztahu mezi žalovanou a dlužníkem).

50. V dané věci jde o tzv. věc s cizím (evropským) prvkem, takže pro řešení této otázky je především podstatné určení rozhodného práva, a to na základě následujících ustanovení:

51. Podle § 4 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále též jen „ZMPS“), pokud není stanoveno nebo k rozumnému uspořádání vztahů nezbytno něco jiného, řídí se platnost právního úkonu, jakož i následky jeho neplatnosti týmž právním řádem jako účinky právního úkonu; pokud však jde o formu, postačí, bylo-li učiněno zadost právu místa, kde došlo k projevu vůle, vyjma, že by právní řád, jímž se řídí smlouva, předepisoval písemnou formu úkonu jako podmínku jeho platnosti.

Dle § 9 ZMPS si účastníci smlouvy mohou zvolit právo, jímž se mají řídit jejich vzájemné majetkové vztahy; mohou tak učinit i mlčky, není-li vzhledem k okolnostem o projevené vůli pochybnost (odstavec 1). Pokud z projevu vůle účastníků nevyplývá nic jiného, nepřihlíží se ke kolizním ustanovením zvoleného právního řádu (odstavec 2).

Z § 14 ZMPS plyne, že právní poměry vzniklé z jednostranných právních úkonů se řídí právním řádem státu, v němž má dlužník bydliště (sídlo).

Podle § 16 odst. 1 ZMPS se poměry z pracovní smlouvy řídí – pokud se účastníci nedohodnou na něčem jiném – právem místa, kde pracovník vykonává práci. Koná-li však pracovník práci v jednom státě na základě pracovního poměru s organizací, která má sídlo v jiném státě, je rozhodné právo sídla organizace, leč by šlo o osobu, která má bydliště ve státě, kde se práce vykonávala.

52. Ve výše uvedeném (pro věc rozhodném) znění platila citovaná ustanovení zákona č. 97/1963 Sb. ke dni jmenování žalované vedoucí organizační složky i ke dni uzavření manažerské a pracovní smlouvy a do 31. prosince 2013 nedoznala změn (srov. § 123 odst. 1 a § 125 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém). Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Římská úmluva) vyhlášená Sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 64/2006 Sb. m. s. se v dané věci nepoužije, neboť vstoupila v platnost v České republice až dne 1. července 2006.

53. Na základě takto ustaveného legislativního rámce lze uzavřít, že poměr založený jmenováním, jakožto jednostranným právním úkonem, dne 7. května 2004 se řídil českým právem (§ 14 ZMPS). Právní vztahy dle manažerské smlouvy (z 19. ledna 2005) se posuzují podle § 9 odst. 1 ZMPS, neboť z jejího obsahu jednoznačně plyne volba českého práva (srov. zejména čl. 9 odst. 1 manažerské smlouvy). Právní vztahy z pracovní smlouvy (z 1. srpna 2005) se rovněž řídily českým právem, a to v intencích § 16 odst. 1 věty druhé ZMPS, neboť místo, kde žalovaná vykonávala práci, se nacházelo v České republice a v České republice žalovaná měla též bydliště. Současně se otázka (ne)platnosti manažerské i pracovní smlouvy dle § 4 ZMPS poměřuje taktéž českým právem. Podle českého právního řádu se tak bude postupovat i při výkladu obou smluv.

54. Podle § 22 obch. zák. právní způsobilost, kterou má jiná než fyzická zahraniční osoba podle právního řádu, podle něhož byla založena, má rovněž v oblasti českého právního řádu. Právním řádem, podle něhož byla tato osoba založena, se řídí i její vnitřní právní poměry a ručení členů nebo společníků za její závazky.

55. V souladu s § 22 obch. zák. se tudíž otázky spojené s orgány (vnitřní organizací) dlužníka jako právnické osoby posuzují dle rakouského práva (tomu odpovídá dle skutkových zjištění i obsah zápisu organizační složky v českém obchodním rejstříku).

56. Dle vymezeného rozhodného práva jsou dále určující následující ustanovení:

57. Podle § 364 zák. práce se podle tohoto zákona řídí také pracovněprávní vztahy vzniklé před 1. lednem 2007, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak (odstavec 1). Podle dosavadních právních předpisů se řídí právní úkony týkající se vzniku, změny a skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další právní úkony učiněné před 1. lednem 2007, i když jejich právní účinky nastanou až po tomto dni (odstavec 2). Pracovní poměry založené podle dosavadních právních předpisů volbou nebo jmenováním se považují za pracovní poměry založené pracovní smlouvou; to neplatí v případě pracovního poměru a/ vedoucího organizační složky státu, b/ vedoucího úředníka a vedoucího úřadu, c/ vedoucího organizační jednotky organizační složky státu, d/ ředitele státního podniku, e/ vedoucího organizační jednotky státního podniku, f/ vedoucího státního fondu, jestliže je v jeho čele individuální orgán, g/ vedoucího příspěvkové organizace, h/ vedoucího organizační jednotky příspěvkové organizace, i/ ředitele školské právnické osoby a j/ kdy je jmenování upraveno zvláštním právním předpisem (odstavec 3).

Z § 27 zákona č. 65/1965 Sb. plyne, že zaměstnanec v pracovním poměru se podílí svou prací za mzdu podle pokynů zaměstnavatele na plnění jeho úkolů (odstavec 1). Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (odstavec 2). Jmenováním se pracovní poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců, jmenovaných do funkce podle zvláštních předpisů, a u vedoucích zaměstnanců, které do funkce jmenuje u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární orgán, a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel (odstavec 4). Vedoucími funkcemi, do nichž u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, jmenuje statutární orgán, a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel, jsou funkce vedoucích zaměstnanců a/ v přímé řídicí působnosti 1. statutárního orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba, (…) b/ v přímé řídicí působnosti vedoucího zaměstnance přímo podřízeného 1. statutárnímu orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba, (…) za podmínky, že tomuto vedoucímu zaměstnanci je podřízen další vedoucí zaměstnanec, (…). Jmenování a odvolání může provádět u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, výlučně statutární orgán a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, výlučně zaměstnavatel. Je-li zaměstnavatelem stát, jmenování a odvolání může provádět výlučně vedoucí organizační složky státu. Jmenováním a odvoláním nelze pověřit jinou osobu (odstavec 5).

Podle § 13 odst. 3 obch. zák. vedoucí organizační složky podniku (§ 7 odst. 1 a 2), který je zapsán do obchodního rejstříku, je zmocněn za podnikatele činit veškeré právní úkony týkající se této složky.

Z § 240 zákona č. 65/1965 Sb. se podává, že právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (odstavec 1). Projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá dobrým mravům (odstavec 3).

Dle § 242 zákona č. 65/1965 Sb. neplatný je též právní úkon, který se svým obsahem nebo účelem příčí zákonu nebo jej obchází nebo se jinak příčí dobrým mravům (odstavec 1 písm. a/). Právní úkon, k němuž nebyl udělen předepsaný souhlas příslušného orgánu nebo který nebyl učiněn formou předepsanou tímto zákoníkem, je neplatný, jen stanoví-li to výslovně tento zákoník, popřípadě zvláštní zákon. Požaduje-li tento zákoník, aby právní úkon byl s příslušným orgánem pouze projednán, není právní úkon neplatný, i když k tomuto projednání nedošlo (odstavec 2).

Podle § 111 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. zaměstnanci náleží za vykonanou práci mzda nebo plat podle zvláštního právního předpisu.

Ustanovení § 4 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku (dále jen „zákon o mzdě“), pak určuje, že zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda (odstavec 1). Mzdou se rozumí peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, a to podle její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků. Za mzdu se nepovažují další plnění poskytovaná v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo dluhopisů a odměna za pracovní pohotovost (odstavec 2). Mzda se především sjednává v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě (dále jen „pracovní smlouva“) nebo v kolektivní smlouvě (odstavec 3). Mzda přísluší nejméně ve výši a za podmínek stanovených tímto zákonem a zákoníkem práce (odstavec 4). Pracovní smlouva, v níž je sjednána nižší mzda, než náleží podle kolektivní smlouvy nebo podle tohoto zákona nebo zákoníku práce, je v této části neplatná (odstavec 6).

Dle § 2 odst. 4 zák. práce za závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, se považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost.

Z § 3 zák. práce se podává, že závislá práce může být vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu podle tohoto zákona, není-li upravena zvláštními právními předpisy. Základními pracovněprávními vztahy podle tohoto zákona jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Podle § 11 odst. 4 zák. práce vedoucími zaměstnanci zaměstnavatele se rozumějí zaměstnanci, kteří jsou na jednotlivých stupních řízení zaměstnavatele oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny. Vedoucím zaměstnancem je rovněž vedoucí organizační složky státu.

Dle § 109 odst. 1 zák. práce za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Dle § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).

58. V této podobě, pro věc rozhodné, platila výše citovaná ustanovení zákona č. 65/1965 Sb. a zákona o mzdě ke dni jmenování žalované jako vedoucí organizační složky, uzavření manažerské a pracovní smlouvy a poté až do 31. prosince 2006; totéž platí pro citovaná ustanovení obchodního a občanského zákoníku s tím, že tato znění platila až do 31. prosince 2013. Ustanovení § 364 zák. práce nedoznalo změn od 1. ledna 2007 a ustanovení § 109 odst. 1 zák. práce nedoznalo změn od 1. ledna 2008, a další ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, nedoznala změn od 1. ledna 2007 do 31. prosince 2011.

59. Judikatura Nejvyššího soudu se při výkladu zákona č. 65/1965 Sb. ustálila v tom, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy (včetně individuálních pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) mají zásadně kogentní povahu. Tato úprava spočívá na principu, že co „není povoleno, je zakázáno“, a projevuje se především v § 244 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., podle kterého smlouva (dohoda) sjednaná podle příslušných ustanovení pracovněprávních předpisů je uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu. To, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy mají zásadně kogentní povahu, znamená (mimo jiné), že účastníci pracovněprávních vztahů mohou své smlouvy (dohody) uzavřít jen ohledně těch typů smluv (dohod), které jsou upraveny (předvídány) pracovněprávními předpisy, a že jejich smluvní volnost se uplatní jen tam, kde to pracovněprávní předpisy umožňují (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 141/2007).

60. Nestanoví-li zákon č. 65/1965 Sb. nebo jiný právní předpis jinak, vznikají pracovněprávní vztahy nejdříve od uzavření pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, a zakládá-li se pracovní poměr zaměstnance volbou nebo jmenováním, nejdříve od jeho zvolení nebo jmenování (§ 1 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb.). Za pracovněprávní se považují takové právní vztahy, které vznikají při výkonu a v souvislosti s výkonem pracovního závazku (nesamostatné práce) mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 1893/2002, uveřejněný pod číslem 91/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pracovněprávní vztah je charakterizován tím, že zaměstnanec vykonává činnost osobně a ve vztahu podřízenosti zaměstnavateli, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a na jeho náklady a nebezpečí (odpovědnost), za úplatu (mzdu, plat, odměnu) a zpravidla v pracovní době a na pracovišti. Z uvedené povahy nesamostatné (závislé) práce vyplývá, že ji nelze vykonávat v občanskoprávním ani v obchodněprávním vztahu, pro které je charakteristické rovné (nepodřízené a nenadřízené) vzájemné postavení stran.

61. Pro závěr, zda mezi stranami vznikl pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah, anebo zda šlo o jiný právní vztah, není významné, jak byl označen právní úkon (projev vůle), na základě kterého mezi nimi byl založen právní vztah, ani jak je (byl) jeho účastníkem subjektivně hodnocen; rozhodující je – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – objektivní okolnost, zda nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují vznik příslušného právního vztahu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 2137/2004, uveřejněný pod číslem 30/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 21 Cdo 3356/2012) [srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1527/2016].

62. Vzhledem ke kogentní povaze zákona č. 65/1965 Sb. lze jmenováním založit pracovní poměr pouze v případech v zákoně uvedených (§ 27 odst. 4 a 5 zákona č. 65/1965 Sb.). Tam, kde zákoník práce předpokládá vznik pracovního poměru jmenováním, nelze založit pracovní poměr smlouvou; naopak, jmenováním nelze založit pracovní poměr v jiných případech než těch, o nichž tak stanoví zákoník. Je-li se zaměstnancem, u kterého zákoník práce předpokládá vznik pracovního poměru jmenováním, uzavřena pouze „pracovní smlouva“, nejde o platný právní úkon (taková smlouva pracovní poměr nezakládá) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2003, sp. zn. 21 Cdo 1912/2001, uveřejněný pod číslem 73/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

63. Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, se sjednává
– jak vyplývá z výše citovaných ustanovení zákona o mzdě – především v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě. V soudní praxi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 1998, sp. zn. 2 Cdon 1280/97, uveřejněný pod číslem 7/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je jako správný přijímán názor, že jinou smlouvou ve smyslu § 4 odst. 3 zákona o mzdě je i tzv. manažerská smlouva (tzv. manažerskou smlouvou, která není právními předpisy upravena jako smluvní typ, se v právní praxi obvykle rozumí smlouva uzavřená mezi zaměstnavatelem a vedoucím zaměstnancem, u něhož pracovní poměr vzniká jmenováním nebo volbou a který se podílí na vrcholných stupních řízení u zaměstnavatele, jejímž předmětem je úprava mzdových a jiných podmínek, za kterých tento vedoucí zaměstnanec koná svou práci).

64. Pro sjednání mzdy v těchto smlouvách právní předpisy stanoví pouze to, že mzda nesmí být dohodnuta nižší než minimální mzda, popřípadě nižší než mzda, která náleží podle kolektivní smlouvy nebo podle zákona o mzdě (srov. § 4 odst. 4 větu první a druhou zákona o mzdě); v ostatním zákon o mzdě zaměstnavateli a zaměstnanci umožňuje, aby si mzdu dohodli podle své úvahy (mzdu lze sjednat například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod.; uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat), a neomezuje je ani stanovením nejvyšší přípustné mzdy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 698/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003, pod číslem 58).

65. Základním pojmovým znakem mzdy je, že přísluší za vykonanou práci; není přitom rozhodující, zda je poskytována v penězích nebo jako naturální mzda za podmínek uvedených v § 13 zákona o mzdě. Vedle základní mzdy (měsíční, hodinové či podílové) je třeba za mzdu považovat i její ostatní složky (např. příplatky, odměny, prémie apod.), byly-li poskytnuty zaměstnanci za práci. Jestliže ovšem poskytnuté hmotné plnění nemá žádnou vazbu na vykonanou práci (např. na odvedený výkon, odpracovanou dobu apod.) a zhodnocuje jiné faktory (např. pouhou existenci pracovního poměru), nejde o mzdu. Proto zaměstnanci v zásadě nepřísluší mzda za dobu, kdy práci nevykonává (např. po dobu překážek v práci, kdy mu náleží náhrada mzdy nebo dávky nemocenského pojištění). Pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy – odměny) má být mzdový předpis či kolektivní smlouva, nebo na to, zda je mzda sjednána v pracovní či jiné smlouvě, je rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu. Potud je především významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složkou mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok (bez ohledu na splnění dalších sjednaných předpokladů a podmínek pro její poskytnutí) až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda jde o tzv. nenárokovou složku mzdy). Tato, na druhém místě zmíněná (nenároková), složka mzdy je tedy charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu nároku pouze fakultativního. Tuto povahu však ztrácí v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci. Po takovém rozhodnutí (kdy a zda je učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele) se povaha tohoto nároku mění, neboť jsou splněny všechny podmínky pro poskytnutí této složky mzdy a zaměstnavatel je povinen takovýto nárok (složku mzdy) zaměstnanci poskytnout (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněný pod číslem 28/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

66. V usnesení sp. zn. 21 Cdo 1527/2016 Nejvyšší soud také (mutatis mutandis) vysvětlil, že pro posouzení, zda mezi tamním žalobcem a rakouskou společností, která onoho žalobce jmenovala vedoucím své organizační složky v České republice, vznikl pracovněprávní vztah, je významné, zda činnost vedoucího organizační složky vykazovala znaky nesamostatné (závislé) práce; v takovém případě by mohla být vykonávána (bez ohledu na subjektivní představy účastníků o povaze jejich právního vztahu) jen v pracovněprávním vztahu s rakouskou společností (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2006, sp. zn. 21 Cdo 1082/2005). Vznikl-li mezi účastníky pracovněprávní vztah, nemohlo na jeho právní povaze nic změnit to, že následně uzavřeli smlouvu, která měla upravit jejich vzájemná práva a povinnosti při výkonu funkce vedoucího organizační složky oním žalobcem.

67. Ohledně postavení vedoucího organizační složky podniku platí, že v § 13 odst. 3 obch. zák. je upraven zvláštní případ zákonného zastoupení podnikatele. V něm zakotvené zmocnění se však nevztahuje na vedoucího každé organizační složky podniku, ale jen na vedoucího takové organizační složky podniku (odštěpného závodu podniku nebo jiné organizační složky podniku), která je zapsána do obchodního rejstříku a za podmínky, že je tento vedoucí rovněž zapsán do obchodního rejstříku. Vedoucí takové organizační složky jedná jménem podnikatele, přičemž rozsah jeho jednatelského oprávnění je vymezen obchodním zákoníkem tak, že je oprávněn činit veškeré právní úkony týkající se organizační složky, jejímž je vedoucím. Zmocnění vedoucího organizační složky podniku upravené v § 13 odst. 3 obch. zák. je zákonným zmocněním, které je nepřenosné, neboť se vztahuje výlučně k osobě vedoucího organizační složky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 32 Odo 1428/2006).

68. Ve světle výše řečeného Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že dne 7. května 2004 vznikl žalované pracovní poměr na pozici vedoucí organizační složky dlužníka v České republice, neboť ze skutkových zjištění plyne, že v souladu s § 27 odst. 4 a 5 zákona č. 65/1965 Sb. byla do této pozice jmenována jednatelem dlužníka, rakouské společnosti s ručením omezeným. Tím se z ní stal vedoucí zaměstnanec ve smyslu § 27 odst. 5 zákona č. 65/1965 Sb. [od 1. ledna 2007 ve smyslu § 11 odst. 4 zák. práce (§ 364 odst. 1 až 3 zák. práce)]. Šlo tak bez dalšího o závislou práci, kterou žalovaná nemohla vykonávat v jiném než pracovněprávním poměru.

69. Manažerská smlouva uzavřená 19. ledna 2005 upravovala zejména mzdové podmínky a další práva a povinnosti žalované. Je lhostejné, že obsahovala odkazy na ustanovení obchodního zákoníku nebo na obchodní zákoník jako celek. Tyto odkazy, stejně jako jiná, pro pracovní smlouvy „netypická“ ujednání, nečiní z manažerské smlouvy obchodněprávní smlouvu; šlo o písemné zachycení (zpřesnění, sjednání) práv a povinností pro pracovní poměr založený jmenováním.

70. Argumentace dovolatele zjevně směřuje (v kontextu judikatury představované především rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněným pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněným pod číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) k tomu, že šlo o tzv. smlouvu o výkonu funkce. O takovou smlouvu však nemůže jít již proto, že podle rakouského práva (pro tuto otázku určujícího dle § 22 obch. zák.) je (podobně jako v českém právu) statutárním orgánem rakouské společnosti s ručením omezeným (Gesellschaft mit beschränkter Haftung) pouze jednatel [srov. zejména § 15 zákona č. 58/1906 Sb., o společnostech s ručením omezeným; Gesetz vom 6. März 1906, über Gesellschaften mit beschränkter Haftung (GmbH-Gesetz – GmbHG), RGBl. Nr. 58/1906]. Vedoucí organizační složky je tudíž pouze zástupcem pro danou organizační složku (§ 13 odst. 3 obch. zák. a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1428/2006). Na těchto závěrech ničeho nemění ani skutečnost, že manažerská smlouva na některých místech používá (pro označení žalované) pojem „jednatel“, nebo že žalovaná podle této smlouvy měla povinnost „obchodního vedení společnosti“ (což se v kontextu smlouvy zjevně týkalo jen organizační složky). Stejně tak není podstatné, že smlouvu schválil jediný společník dlužníka H. S. vykonávající funkci valné hromady, ani to, že smlouva odkazuje na § 66 odst. 2 a § 125 odst. 1 písm. f/ obch. zák. Případná ujednání překračující povolené meze kogentních ustanovení zákona č. 65/1965 Sb. by byla neplatná.

71. Ujednání o sporné 5% roční odměně (čl. 4 bodu 2. manažerské smlouvy) podstatné pro projednávanou věc, však (jak vysvětleno shora) pro rozpor se zákonem č. 65/1965 Sb. neplatné není.

72. Následně uzavřená pracovní smlouva (1. srpna 2005) vedla ke sjednání pracovního poměru mezi dlužníkem a žalovanou na pozici obchodního zástupce. Tato skutečnost byla v řízení prokázána (pracovní smlouva byla provedena k důkazu), nejde tedy o pouhé nepodložené tvrzení, jak namítá dovolatel. I tato smlouva obsahovala ujednání o sporné 5% roční odměně jako motivačním prvku a mimořádnou složkou mzdy, a to v čl. 6 bodě 1 smlouvy. Ujednání o odměně v obou smlouvách nejsou dovolatelem zpochybňována.

73. Dovolatel namítá, že pracovní smlouva je neplatná, neboť v době jejího uzavření byl mezi dlužníkem a žalovanou obchodněprávní vztah a je nepřípustné, aby žalovaná měla uzavřenu jak manažerskou, tak i pracovní smlouvu. Blíže svou argumentaci nerozvádí. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že pracovní smlouvu z těchto důvodů neshledává neplatnou. Vztah dlužníka a žalované byl vskutku pracovněprávním (na základě jmenování vedoucí organizační složky); nadto není zřejmé, proč by měla obchodněprávní povaha manažerské smlouvy, jež nebyla smlouvou o výkonu funkce, způsobovat neplatnost pracovní smlouvy.

74. Tuto dílčí otázku je tedy možné uzavřít tak, že žalovaná byla vůči dlužníku v pracovním poměru, který trval i dne 13. ledna 2009 (§ 364 odst. 1 až 3 zák. práce), kdy si z pozice vedoucí organizační složky vyplatila mzdu za prosinec 2008, jejíž součástí byla i mimořádná odměna dle pokynu H. S. Pracovní poměr byl ukončen až později v roce 2009. Dovolání proto není potud opodstatněné.

K otázce č. 2 (K právu rozhodnému pro režim pohledávky)

a k otázce č. 3 (Ke způsobu uplatnění pohledávky).

75. Pro účely zodpovězení těchto otázek Nejvyšší soud především uvádí, že před vnitrostátní kolizní úpravou zákona č. 97/1963 Sb. má potud přednost přímo použitelné právo Evropské unie v podobě nařízení o úpadkovém řízení (k tomu srov. čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, čl. 249 Smlouvy o založení Evropského společenství a § 2 ZMPS). Této skutečnosti si byl vědom (jak plyne z jím použité argumentace) i odvolací soud.

76. Dále Nejvyšší soud upozorňuje, že při výkladu práva Evropské unie si byl vědom omezení kladených na něj závěry vyslovenými v rozsudku Soudního dvora Evropské unie (tehdy Evropského soudního dvora) ze dne 6. října 1982 ve věci
C-283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanitŕ (dále též jen „CILFIT“), ve spojení s čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství). Srov. v podrobnostech též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 164/2006, uveřejněné pod číslem 87/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 87/2008“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2181/2008, uveřejněný pod číslem 95/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

77. Pro další výklad jsou podstatná následující ustanovení nařízení o úpadkovém řízení ve znění účinném ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužníka, jež později nedoznala změn [k časové působnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848, ze dne 20. května 2015, o insolvenčním řízení, jež nahradilo nařízení o úpadkovém řízení (k tomu, že není použitelné v této věci), srov. výklad podaný k čl. 84 nařízení o insolvenčním řízení v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 NSČR 105/2018, uveřejněném pod číslem 9/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 9/2021“)]:

78. Podle bodu 23 preambule toto nařízení stanoví v oblasti své působnosti jednotná pravidla pro kolizní normy jednotlivých států, které nahrazují předpisy mezinárodního práva soukromého jednotlivých států. Pokud není stanoveno jinak, měly by být použity právní předpisy státu, který řízení zahájil (lex concursus). Tato kolizní norma jednotlivých států by měla platit pro hlavní i územní řízení. Lex concursus určuje veškeré procesní i hmotněprávní účinky úpadkového řízení na osoby a právní vztahy. Upravuje veškeré podmínky pro zahájení, vedení a skončení úpadkového řízení.

Bod 28 preambule pak určuje, že pro zajištění ochrany zaměstnanců a pracovních míst musí být účinky úpadkového řízení na trvání nebo skončení pracovního vztahu nebo na práva a povinnosti všech stran podílejících se na takovém vztahu stanoveny rozhodným právem smlouvy v souladu s obecnými kolizními normami. Jakékoli další otázky související s právními předpisy v oblasti platební neschopnosti, jako zda jsou pohledávky zaměstnanců chráněny přednostními právy a jaké právní postavení mají taková přednostní práva zaujímat, by se měly řídit právem státu, který řízení zahájil.

Dle článku 4 (Rozhodné právo) pokud toto nařízení nestanoví jinak, je právem rozhodným pro úpadkové řízení a jeho účinky právo toho členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno (dále jen „stát, který řízení zahájil“) [odstavec 1]. Právo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení tohoto řízení, jeho vedení a skončení. Určuje zejména, (….) c/ oprávnění dlužníka a správce podstaty; (….) e/ účinky úpadkového řízení na probíhající smlouvy, jejichž smluvní stranou je dlužník; (…) g/ pohledávky, které mají být přihlášeny proti dlužníkově majetku a způsob nakládání s pohledávkami, které vznikly po zahájení úpadkového řízení; h/ pravidla pro přihlašování, prověřování a přiznávání pohledávek; i/ pravidla pro provedení rozvrhu výtěžku ze zpeněžení dlužníkova majetku, pořadí pohledávek a práv věřitelů, kteří byli částečně uspokojeni po zahájení úpadkového řízení na základě věcného práva nebo započtením pohledávek (…) [odstavec 2].

Článek 10 (Pracovní smlouvy) určuje, že účinky úpadkového řízení na pracovní smlouvy a pracovněprávní vztahy se řídí výhradně právem členského státu, kterým se řídí daná pracovní smlouva.

Z článku 20 (Vrácení výnosu a shodný podíl) se pak podává, že věřitel, kterému se po zahájení řízení podle čl. 3 odst. 1 podaří dosáhnout jakýmkoli způsobem, zejména výkonem rozhodnutí, úplného nebo částečného uspokojení svých pohledávek na úkor dlužníkova majetku nacházejícího se na území jiného členského státu, vrátí s výhradou článků 5 a 7 vše, co nabyl, správci podstaty (odstavec 1). Aby bylo zajištěno rovné zacházení s věřiteli, podílí se věřitel, který v průběhu úpadkového řízení dosáhl uspokojení části své pohledávky, na rozdělování majetku v rámci jiných řízení pouze tehdy, pokud věřitelé stejného pořadí nebo kategorie získali v těchto řízeních odpovídající podíl (odstavec 2).

79. K výše citovaným ustanovením nařízení o úpadkovém řízení pak Nejvyšší soud především uvádí (v mezích testu dle věci CILFIT), že porovnání jiných jazykových verzí těchto ustanovení (např. slovenské, anglické či německé) k závěru o možném jiném (odlišném) významu těchto ustanovení (než tomu, jenž plyne z české verze) nevede.

80. Odvolací soud své závěry o aplikaci § 331 zák. práce zjevně založil na dikci čl. 10 nařízení o úpadkovém řízení [význam tohoto pravidla má Nejvyšší soud (i v intencích toho, jak jej vykládá sám dovolatel) v mezích kritérií věci CILFIT za zjevný (acte clair)], aniž ovšem (v mezích aplikace čl. 4 nařízení o úpadkovém řízení, z nějž také vycházel) vzal v potaz právní význam toho, že k výplatě předmětné částky žalované (na vrub dlužníka) došlo dne 13. ledna 2009 (srov. odstavec 5. bod [8] výše).

81. Jinak řečeno, odvolací soud ponechal stranou svých úvah otázku, zda právní předpisy státu, který řízení zahájil (lex fori concursus), tedy rakouské insolvenční právo, dovolovaly uspokojit pracovněprávní pohledávku žalované (minimálně zčásti) vzniklou po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (po 22. červenci 2008) [má jít o mzdu za prosinec 2008, jejíž součástí byl i dohodnutý podíl na zisku], aniž taková pohledávka musela být přihlášena do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Přitom výklad čl. 4 odst. 2 písm. g/ až i/ nařízení o úpadkovém řízení, podle kterého právo státu, který řízení zahájil (zde rakouské insolvenční právo), je rozhodné pro vymezení pohledávek, které se přihlašují, pro vlastní přihlašování (či jiné způsoby uplatnění), prověřování a přiznávání pohledávek i pro provedení rozvrhu výtěžku ze zpeněžení dlužníkova majetku (či pro jiné způsoby uspokojení), má Nejvyšší soud v mezích kritérií věci CILFIT rovněž za zjevný (acte clair).

82. V návaznosti na posouzení, zda předmětná pohledávka (nebo její část) podléhala (podle rakouského insolvenčního práva) přihlašovacímu režimu, pak bude nutné zkoumat, zda porušení pravidel uspokojování pracovněprávních pohledávek věřitelů dlužníka vzniklých po prohlášení konkursu na majetek dlužníka, nevede k aplikaci čl. 20 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení. K výkladu pojmu „po zahájení řízení podle čl. 3 odst. 1“ srov. R 87/2008 i R 9/2021.

83. Jinými slovy, jestliže by uspokojením pracovněprávní pohledávky zaměstnance dlužníka poté, co rakouský soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka, byla porušena pravidla uspokojování pracovněprávních pohledávek podle rakouského insolvenčního práva (lex fori concursus), pak odpověď na otázku, zda zaměstnanec nevěděl nebo podle okolností případu nemusel předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a zda je tedy chráněn úpravou obsaženou v § 331 zák. práce [nebo (jak ve vyjádření uvádí žalovaná) srovnatelnou úpravou podle rakouského práva], bude závislá na výkladu čl. 20 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení.

84. V tomto ohledu se odvolací soud věcí dosud nezabýval (podklady pro zkoumání rozhodné úpravy rakouského práva si neopatřil a čl. 20 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení zcela ponechal stranou svých úvah), takže jím provedené právní posouzení věci je potud neúplné a tudíž i nesprávné (a dovolání je co do řešení otázek č. 2 a 3 důvodné).

85. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, a protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

86. Se zřetelem k povaze dovolatelových námitek se soudy v dalším řízení nevyhnou ani řešení (novému zkoumání) otázky, zda předmětná pohledávka žalované vskutku byla v plném rozsahu pohledávkou vzniklou po prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

87. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

88. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2021

Mgr. Milan Polášek
předseda senátu

Citace:
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1815/2019

www.nsoud.cz