21 Cdo 863/2021-330

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně PLAKOR CZECH s. r. o. se sídlem v Mošnově, Průmyslová č. 367, IČO 27566005, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové č. 767/62, proti žalovanému Odborovému svazu KOVO se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla č. 1800/2, IČO 49276832, zastoupenému JUDr. Jiřím Podhajským, advokátem se sídlem v Ostravě, U Tiskárny č. 578/1, o určení, že odborová organizace nepůsobí u zaměstnavatele, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 368/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2020 č. j. 62 Co 194/2020-261, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá.

II. Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 18. 5. 2018 žalovaný oznámil žalobkyni, že u ní působí jako odborová organizace, neboť splňuje podmínky uvedené v ustanovení § 286 odst. 3 zákoníku práce, protože členy žalovaného jsou alespoň 3 zaměstnanci žalobkyně a žalovaný je podle stanov oprávněn „zastupovat zaměstnance podle zvláštního zákona“.

Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 8. 6. 2018 domáhala určení, že žalovaný u žalobkyně nepůsobí jako odborová organizace. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je právnickou osobou zaměstnávající v pracovním poměru více než 1 000 zaměstnanců, že předmět jejího podnikání spočívá „výhradně v oblasti výroby plastových součástí automobilů montovaných do nově vyráběných vozidel“, že ve stanovách žalovaného je v § 2 odst. 2 uvedeno, že „OS KOVO a organizační jednotky OS KOVO zastupují zaměstnance jako zástupci zaměstnanců podle zvláštního zákona. OS KOVO a jeho organizační jednotky působí u každého zaměstnavatele, u kterého jsou v pracovním poměru alespoň 3 členové OS KOVO evidovaní v OS KOVO nebo v jeho organizačních jednotkách“, a že v § 13 stanov je stanoveno, že „OS KOVO je jednotnou organizací kováků v České republice“. Uvedla, že žalovaný nesplnil „zákonnou podmínku působení coby odborové organizace“ u žalobkyně, jelikož k tomu není oprávněn podle svých stanov, které neuvádějí obor (a to ani obor „příbuzný“) nebo odvětví, ve kterém působí odborová organizace a v němž zároveň žalobkyně podniká. Žalobkyně dále v řízení uvedla, že k oznámení žalovaného ze dne 18. 5. 2018 nebylo „nic přiloženo“.

Žalovaný zejména namítal, že podle stanov je odborovou organizací působící na území celé České republiky, že označení „kovák“ je výraz pro každého jeho člena a nejedná se o „oborové nebo jiné vymezení působení OS KOVO“ a že z Listiny základních práv a svobod a z občanského zákoníku nevyplývá, že ve stanovách odborové organizace musí být uveden obor či odvětví působnosti odborové organizace.

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 12. 3. 2020 č. j. 7 C 368/2018-201 žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 27 787,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Brože, MJur. Poté, co shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na žalovaném určení, dovodil, že oznámení žalovaného ze dne 18. 5. 2018 „neobsahuje doložení skutečností v něm uvedených“ a „není možné, aby si zaměstnavatel ověřil, zda u něj odborová organizace působí“, a že přestože je možné informace o obsahu stanov „získat z veřejných zdrojů“, skutečnosti týkající se zaměstnanců a zároveň členů odborové organizace jsou pro zaměstnavatele získatelné obtížně, a to zvláště tehdy, když oznámení neobsahuje jména tří zaměstnanců. Soud prvního stupně dále uvedl, že ze zákona „nevyplývá, že nezbytnou součástí stanov je určení odvětví, ve kterém odborová organizace působí“, že ze „stanov žalovaného je zřejmé, co je jeho účelem a předmětem činnosti“, přestože se „k odvětví, ve kterém má žalovaný působit nevyjadřují“, a že by se dalo „uvažovat s ohledem na název žalovaného“, že jeho členové se mohou nazývat „kováci“, i když „si tuto zkratku stanovy nedefinují“.

K odvolání žalobkyně (směřujícímu jen proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení) a žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2020 č. j. 62 Co 194/2020-261 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 24 203,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Podhajského. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že zákoník práce v ustanovení § 286 odst. 4 „nevyžaduje, aby odborová organizace splnění podmínek podle odst. 3 tohoto zákonného ustanovení též prokázala“. Uvedl, že „je třeba vyjít nejen z gramatického výkladu této právní normy, ale především z postavení odborové organizace jako právnické osoby“, zdůraznil, že „zakládání odborových organizací a členství v nich je projevem práva svobodně se sdružovat s jinými subjekty na ochranu hospodářských a sociálních zájmů“ a že jde o právo zaručené Listinou základních práv a svobod, a poukázal na ustanovení § 316 odst. 4 písm. e) zákoníku práce, podle něhož zaměstnavatel nesmí vyžadovat od zaměstnance informace o jeho členství v odborové organizaci. Odvolací soud naopak shledal správným závěr soudu prvního stupně, že stanovy žalovaného vymezují, co je účelem a předmětem jeho činnosti, a že „je naprosto zřejmé“, že se jedná o odborovou organizaci a že označení „kovák“ je synonymem pro člena této odborové organizace. Uzavřel, že oznámení žalovaného ze dne 18. 5. 2018 „zcela splňuje všechny náležitosti stanovené v § 286 odst. 3 a 4 zákoníku práce“ a že žalovaný splnil všechny podmínky pro to, aby u žalobkyně působil jako odborová organizace.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým toto rozhodnutí „napadá v celém rozsahu“. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která poukazuje, a namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázky, „zda je nutné, aby odborová organizace splnění podmínek pro působení odborové organizace u zaměstnavatele uvedených v oznámení dle ustanovení § 286 odst. 4 zákoníku práce také doložila“ (podle dovolatelky to nutné je), a „jakým způsobem je nutné ve stanovách odborové organizace zakotvit oprávnění odborové organizace působit u zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 286 odst. 3 zákoníku práce“ (podle dovolatelky postačuje uvést ve stanovách odvětví, ve kterém odborová organizace působí). Dovolatelka dále uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena, a to „zda je možno oprávnění odborové organizace působit u zaměstnavatele zakotvit ve stanovách i jiným způsobem“ než uvedením „konkrétního zaměstnavatele“ či uvedením „odvětví“, v němž zaměstnavatel působí, a „pro případ, že dovolací soud nesetrvá na závěrech o tom, že doložení splnění podmínek je nutné k naplnění obsahu samotného oznámení zaměstnavateli o zahájení působení odborové organizace“, předkládá dovolacímu soudu dosud neřešenou otázku, zda nemá „k doložení splnění podmínek pro působení u zaměstnavatele“ dojít „nejpozději u soudu při řízení, v němž je nutno odpovědět na otázku, zda je odborová organizace oprávněna působit u zaměstnavatele … neboť pokud k takovému doložení splnění podmínek v řízení před soudem nedojde, nemohou soudy učinit relevantní závěr o tom, zda tyto podmínky splněny jsou a nemohou tak ani uzavřít, zda odborová organizace je či není u zaměstnavatele oprávněna působit.“ Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek dovolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Uvedl, že s námitkami dovolatelky nesouhlasí a že považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za „věcně i právně správný“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně je výrobcem plastových dílů a že jí žalovaný zaslal oznámení ze dne 18. 5. 2018, k němuž nepřiložil žádné další dokumenty a v němž uvedl, že u žalobkyně působí jako odborová organizace, neboť splňuje podmínky uvedené v ustanovení § 286 odst. 3 zákoníku práce, protože členy žalovaného jsou alespoň 3 zaměstnanci žalobkyně a žalovaný je podle stanov oprávněn „zastupovat zaměstnance podle zvláštního zákona“. Z osob označených žalovaným v oznámení jako členové jeho orgánu pouze jedna z nich byla zaměstnancem žalobkyně. Ve stanovách žalovaného je uvedeno, že žalovaný a jeho organizační jednotky působí u každého zaměstnavatele, u kterého jsou v pracovním poměru alespoň tři členové žalovaného.

Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, jakým způsobem může být ve stanovách odborové organizace vyjádřeno její právo jednat a působit u zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 286 odst. 3 zákoníku práce a jaké náležitosti musí obsahovat oznámení odborové organizace podle ustanovení § 286 odst. 4 zákoníku práce, jímž zaměstnavateli sděluje splnění podmínek podle ustanovení § 286 odst. 3 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že tyto právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaný sdělil žalobkyni splnění podmínek pro jeho působení jako odborové organizace u žalobkyně dopisem ze dne 18. 5. 2018 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 5. 2018 (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně (§ 4 zák. práce) též podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).

Zakládání odborových organizací a členství v nich je výkonem práva svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. Toto právo je spolu s ostatními hospodářskými, sociálními a kulturními právy zaručeno v hlavě čtvrté Listiny základních práv a svobod, která byla jako součást ústavního pořádku České republiky vyhlášena usnesením předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb. Odborové organizace, které jsou v České republice nejvýznamnějším „zástupcem zaměstnanců“, jsou právnickými osobami. Na odborovou organizaci (a její organizační jednotky – pobočné organizace) je nahlíženo jako na specifickou formu spolku (a pobočných spolků). Ustanovení občanského zákoníku o právnických osobách a spolku se použijí na odborové organizace jen v tom rozsahu, v jakém to neodporuje jejich povaze zástupců zaměstnanců podle mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a které upravují svobodu sdružování a ochranu práva svobodně se sdružovat (srov. § 3025 odst. 1 o. z.) Odborové organizace vznikají dnem následujícím po dni, v němž bylo doručeno příslušnému orgánu veřejné moci oznámení o jejich založení (srov. § 3025 odst. 2 o. z.). Oproti tomu ostatní spolky (i ostatní pobočné spolky) vznikají teprve dnem zápisu do veřejného rejstříku (srov. § 226 odst. 1, § 229 odst. 1 o. z.).

Vznik odborových organizací je – jak vyplývá z výše uvedeného – administrativně jednodušší než u ostatních spolků. Tento zjednodušený způsob vzniku odborových organizací je bezpochyby projevem výše zmíněných práv garantujících svobodu sdružování a práv, která omezují zásahy orgánů veřejné moci. Je však mimo pochybnost, že teprve odborová organizace, která „působí u zaměstnavatele“ (srov. § 276, § 286 zák. práce), se může (za účelem ochrany zájmů zaměstnanců) účastnit pracovněprávních vztahů a spolu s tím požívat oprávnění, která jí ve vztahu k zaměstnavateli dávají obecně závazné pracovněprávní předpisy. Podmínky, za jakých se odborové organizaci dostane těchto oprávnění a výsad, upravuje ustanovení § 286 odst. 3 a 4 zák. práce.

Podle ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce odborová organizace působí u zaměstnavatele a má právo jednat, jen jestliže je k tomu oprávněna podle stanov a alespoň 3 její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru; kolektivně vyjednávat a uzavírat kolektivní smlouvy může za těchto podmínek jen odborová organizace nebo její pobočná organizace, jestliže ji k tomu opravňují stanovy odborové organizace.

Podle ustanovení § 286 odst. 4 zák. práce oprávnění odborové organizace u zaměstnavatele vznikají dnem následujícím po dni, kdy zaměstnavateli oznámila, že splňuje podmínky podle odstavce 3; přestane-li odborová organizace tyto podmínky splňovat, je povinna to zaměstnavateli bez zbytečného odkladu oznámit.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že první ze zákonných podmínek, za nichž může odborová organizace působit u zaměstnavatele a má právo jednat, je požadavek, aby její oprávnění působit jako odborová organizace u zaměstnavatele a jednat bylo zakotveno v jejích stanovách. Stanovy odborové organizace proto musí obsahovat též údaj (údaje), z něhož (z nichž) lze dovodit její oprávnění působit jako odborová organizace u zaměstnavatele a jednat. Tak je tomu nejen v případě, kdy je ve stanovách výslovně uveden konkrétní zaměstnavatel, ale také tehdy, jestliže zaměstnavatel podniká v určitém oboru či odvětví, ve kterém odborová organizace podle stanov působí (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2622/2017). Působení odborových organizací však nelze omezovat jen na určité zaměstnavatele nebo na určité obory či odvětví. Vyplývá-li to z jejích stanov, může odborová organizace působit též u zaměstnavatelů, kteří vyvíjejí svou činnost v odlišných oborech či odvětvích; množství oborů (odvětví), ve kterých se může odborová organizace uplatnit, není nijak omezeno. Tito zaměstnavatelé nemusí být identifikovatelní jen tím, že ve stanovách odborové organizace jsou uvedeny obory či odvětví, ve kterých podnikají nebo vyvíjejí jinou činnost, ale i jiným způsobem, který vede k jejich nepochybnému určení. Právo odborové organizace jednat a působit u zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce proto může být v jejích stanovách vyjádřeno i tak, že – jak tomu bylo v případě žalovaného – odborová organizace (a její organizační jednotky) působí u každého zaměstnavatele (bez ohledu na obor či odvětví, ve kterých vyvíjí svou činnost), u kterého jsou v pracovním poměru alespoň tři její členové, a u kterého je tedy splněna i druhá ze zákonných podmínek, za nichž může odborová organizace působit u zaměstnavatele a má právo jednat, jež spočívá ve stanoveném minimálním počtu 3 členů odborové organizace, kteří musí být u zaměstnavatele v pracovním poměru (zákon zde nepočítá se zaměstnanci působícími u zaměstnavatele na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr ani s jeho bývalými zaměstnanci).

Se samotným splněním uvedených podmínek však zákon vznik uvedených oprávnění odborové organizace u zaměstnavatele nespojuje. Oprávnění odborové organizace u konkrétního zaměstnavatele vznikají až dnem následujícím po dni, kdy tomuto zaměstnavateli oznámila, že tyto podmínky splňuje; teprve od tohoto okamžiku se odborová organizace stává účastníkem (kolektivních) pracovněprávních vztahů a zaměstnavatel je vůči ní povinen plnit své povinnosti a jednat s ní.

Zaměstnavatel může plnit povinnosti vůči odborové organizaci stanovené mu zákonem jen tehdy, má-li vědomost o tom, že u něj odborová organizace (splňující podmínky podle ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce) působí. Smyslem a účelem právní úpravy postavení odborové organizace v pracovněprávních vztazích přitom není, aby zaměstnavatel po tom, zda u něj taková odborová organizace působí, pátral a skutečnosti o jejím působení investigativně zjišťoval. Naopak, jak v zájmu zaměstnavatele, tak i v zájmu samotného naplnění postavení odborové organizace v pracovněprávních vztazích jako nejvýznamnějšího zástupce zaměstnanců je, aby ve vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem bylo postaveno najisto, od kdy odborová organizace u zaměstnavatele působí. Tak tomu nepochybně nemůže být dříve, než zaměstnavatel získá informace o tom, že odborová organizace splňuje podmínky podle ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce a hodlá u něj působit. Odborová organizace je proto povinna tyto informace zaměstnavateli oznámit. Zákonná úprava tímto způsobem sleduje odstranění právní nejistoty v otázce působení odborové organizace u zaměstnavatele tak, aby nedocházelo k situacím, kdy se zaměstnavatel až následně dozví o tom, že u něj odborová organizace působí, a kdy jen z tohoto důvodu vůči ní neplnil dané povinnosti (např. nerespektoval zvýšenou ochranu odborových funkcionářů podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce).

Obsahovými náležitostmi oznámení odborové organizace podle ustanovení § 286 odst. 4 zák. práce, jak z tohoto zákonného ustanovení vyplývá, je sdělení (údaje o tom), že stanovy odborové organizace upravují její působení u zaměstnavatele a oprávnění jednat (z logiky věci vyplývá, že součástí těchto údajů má být i informace o orgánu odborové organizace, který je podle stanov oprávněn se zaměstnavatelem jednat) a že minimálně 3 její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru. Současně je třeba mít na zřeteli, že shora uvedený smysl a účel právní úpravy obsažené v ustanoveních § 286 odst. 3 a 4 zák. práce by nemohl být naplněn, pokud by zaměstnavatel neměl možnost se přesvědčit o pravdivosti údajů uvedených v oznámení a musel by vycházet jen z nepodložených informací, které v něm odborová organizace uvedla. Takový stav by zakládal ničím neopodstatněnou nerovnováhu účastníků pracovněprávního vztahu, která nemůže být odůvodněna výkonem práva svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů a pro kterou nelze nacházet oporu ani v základní zásadě pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance [§ 1a odst. 1 písm. a) zák. práce]. Je totiž třeba vzít v úvahu, že následující den po oznámení odborová organizace nabývá ve vztahu k zaměstnavateli řadu oprávnění, jako je právo uzavřít se zaměstnavatelem kolektivní smlouvu (§ 22 zák. práce), právo na projednávání a informování (§ 276 a § 278 až 280 zák. práce), a to včetně práva na poskytnutí důvěrných informací (§ 276 odst. 3 zák. práce), právo jednat za zaměstnance v pracovněprávních vztazích ve vztahu k jednotlivým zaměstnancům (§ 286 odst. 6 zák. práce), právo vykonávat kontrolu nad stavem bezpečnosti a ochrany zdraví při práci u jednotlivých zaměstnavatelů (§ 322 zák. práce) nebo právo na vytvoření podmínek pro řádný výkon činnosti na náklad zaměstnavatele (§ 277 zák. práce). Dovolací soud proto v uvedené právní úpravě shledává dostatečnou oporu pro závěr, že součástí oznámení odborové organizace podle ustanovení § 286 odst. 4 zák. práce je též doložení sdělovaných údajů. Tento výklad ostatně odpovídá i záměru zákonodárce vyjádřenému v důvodové zprávě k zákonu č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (k bodům 257 a 258), podle níž „se navrhuje podrobněji upravit, kdy odborová organizace u zaměstnavatele působí, a stanovit, že oprávnění odborové organizace vznikají, až když zaměstnavateli prokáže, že splňuje stanovené podmínky“.

Splnění podmínky spočívající v tom, že stanovy odborové organizace upravují její působení u zaměstnavatele a oprávnění jednat, odborová organizace zpravidla doloží tím, že k oznámení přiloží své stanovy, popř. zaměstnavatele informuje o možnosti se s nimi seznámit na veřejně přístupných internetových (webových) stránkách, na nichž stanovy zveřejnila.

Zákoník práce nestanoví, jakým způsobem má odborová organizace prokázat, že alespoň 3 její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru. Nepochybně však doložení této podmínky nelze vykládat tak, že by odborová organizace byla povinna předložit zaměstnavateli jmenovitý seznam svých členů. Členství v odborové organizaci je považováno za citlivý údaj [§ 4 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 23. 4. 2019], o kterém by odborová organizace mohla zaměstnavatele informovat jen tehdy, pokud by k tomu zaměstnanec (její člen) dal v souladu s ustanovením § 9 písm. a) uvedeného zákona výslovný souhlas [za právní úpravy účinné v době vydání rozsudku odvolacího soudu srov. čl. 9 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů - GDPR)]; zaměstnavatel podle ustanovení § 316 odst. 4 písm. e) zák. práce ani nesmí od zaměstnance informace o jeho členství v odborové organizaci vyžadovat. I když lze předpokládat, že v praxi se v převážné většině případů minimálně 3 členové odborové organizace otevřeně ke svému členství přihlásí (zpravidla to budou odboroví funkcionáři, kteří budou za odborovou organizaci jednat se zaměstnavatelem), nelze vyloučit případy, ve kterých minimální počet 3 členů odborové organizace výslovný souhlas se zveřejněním svého členství neudělí. To však neznamená, že by v těchto případech na požadavek doložení zákonem stanoveného minimálního počtu členů odborové organizace z řad zaměstnanců, kteří jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru, bylo možné rezignovat. Je totiž třeba mít na zřeteli, že nezbytnost doložení splnění dané podmínky představuje pojistku minimální reprezentativnosti požadované zákonem, která má zajistit, aby práva jiných zástupců zaměstnanců působících u zaměstnavatele (např. již u zaměstnavatele fungujících odborových organizací v rámci kolektivního vyjednávání aj.), ale ve svém důsledku i práva odborově neorganizovaných zaměstnanců, nebyla porušována, resp. negativně dotčena tím, že by zaměstnavatel plnil příslušné povinnosti (také) vůči subjektu, který požadavky minimální reprezentativnosti nesplňuje (např. umožnil by účastnit se kolektivního vyjednávání, či dokonce uzavírat kolektivní smlouvu za všechny zaměstnance odborové organizaci, u které by neměl prokázáno, že tyto minimální požadavky splnila). Bude tedy na odborové organizaci, aby v takovém případě zvolila takový způsob doložení splnění dané podmínky, s nímž nebude spojeno zveřejnění členství v odborové organizaci u konkrétních osob; v úvahu například připadá v odborné literatuře zmiňované osvědčení jiných skutkových dějů podle ustanovení § 79 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, provedené formou notářského zápisu (srov. Vozábová, E. Působnost odborové organizace u zaměstnavatele. Práce a mzda, 2014, č. 11, s. 10).

Pracovněprávním jednáním je projev vůle směřující k právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona (z pracovněprávních předpisů), dobrých mravů a zvyklostí (srov. § 545 o. z.). Naproti tomu tzv. faktické jednání představuje projev vůle, která sama o sobě nesměřuje ke vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností v pracovněprávních vztazích, a je právně relevantní jen tehdy, jestliže to právní předpisy výslovně stanoví. Na tzv. faktické jednání nedopadají důvody neplatnosti; vznikne-li o něm pochybnost, lze ho posoudit pouze z pohledu, zda k němu vůbec došlo a zda byl učiněn tím, kdo byl k němu oprávněn. Ze shora uvedeného vyplývá, že oznámení odborové organizace podle ustanovení § 286 odst. 4 zák. práce představuje projev vůle směřující ke vzniku oprávnění odborové organizace u zaměstnavatele, tj. ke vzniku pracovněprávního vztahu, jehož obsahem jsou vzájemná práva a povinnosti odborové organizace a zaměstnavatele. Z hlediska své povahy se tedy jedná o (jednostranné) pracovněprávní jednání ve smyslu ustanovení § 545o. z., které lze přezkoumávat z hlediska platnosti (§ 574 až 588 o. z. a § 18 až 20 zák. práce).

Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že oznámení odborové organizace podle ustanovení § 286 odst. 4 zák. práce je pracovněprávním jednáním ve smyslu ustanovení § 545 o. z., na které dopadají důvody neplatnosti. Obsahovými náležitostmi tohoto oznámení jsou jednak sdělení (údaje o tom), že stanovy odborové organizace upravují její působení u zaměstnavatele a oprávnění jednat (včetně údajů o orgánu odborové organizace, který je podle stanov oprávněn jednat se zaměstnavatelem) a že alespoň 3 její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru, jednak doložení sdělovaných údajů. Oznámení, které tyto náležitosti nesplňuje, odporuje zákonu a je – vzhledem k tomu, že to vyžaduje smysl a účel zákona – neplatným právním jednáním (§ 580 odst. 1 o. z.). Na základě takového právního jednání oprávnění odborové organizace u zaměstnavatele nevznikají.

Protože platnost právních jednání (včetně právních jednání učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy bylo právní jednání učiněno (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), musí být obsahové náležitosti oznámení odborové organizace podle ustanovení § 286 odst. 4 zák. práce splněny v době jeho doručení zaměstnavateli; k jejich dodatečnému splnění (např. k dodatečnému doložení sdělovaných údajů) proto nelze při posuzování platnosti oznámení přihlédnout.

K závěru, že obsahovými náležitostmi oznámení odborové organizace podle ustanovení § 286 odst. 4 zák. práce jsou nejen sdělení (údaje o tom), že stanovy odborové organizace upravují její působení u zaměstnavatele a oprávnění jednat (včetně údajů o orgánu odborové organizace, který je podle stanov oprávněn jednat se zaměstnavatelem) a že alespoň 3 její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru, ale též doložení sdělovaných údajů, dovolací soud dospěl již v rozsudku ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. 21 Cdo 641/2018 a neshledává důvod k tomu, aby na tomto právním názoru nesetrval.

Ani Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 12. 2. 2020 sp. zn. 6 Ads 207/2019 nenalezl důvod k tomu, aby vyložil ustanovení § 286 odst. 3 a 4 zákoníku práce jinak než Nejvyšší soud. Uvedl, že „úmyslem zákonodárce bylo zakotvit povinnost odborových organizací prokázat, že nejméně tři její členové jsou zaměstnáni v pracovním poměru u zaměstnavatele, u něhož má odborová organizace působit. Důvodem přijetí § 286 odst. 3 a 4 totiž byl bezpochyby dřívější stav, kdy měl zaměstnavatel povinnost jednat i s jednočlennými odborovými organizacemi (viz bod 290 nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 83/06, vyhlášený pod č. 55/2008 Sb.), o nichž ani nemusel vědět, neboť odborové organizace neměly povinnost jej o své existenci informovat (jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1599/2001)
– což měla nová právní úprava odstranit. Bylo by v rozporu s cílem sledovaným novelizací zákoníku práce, aby odborovým organizacím nadále stačilo zaměstnavateli pouze jednoduše oznámit, že u něj mají zaměstnané tři členy v pracovním poměru a že jsou dle stanov oprávněny u něj působit, aniž by bylo možné tuto skutečnost ověřit. Odborová organizace by totiž v takovém případě nemusela zákonné podmínky pro působení u zaměstnavatele splňovat, stačilo by jí tvrdit, že tomu tak je.“

Ke stejnému závěru se ostatně kloní i odborná literatura, která nemá pochybnosti o tom, že skutečnost, že alespoň 3 členové odborové organizace jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru, „je třeba ze strany odborové organizace zaměstnavateli prokázat“ (srov. BĚLINA, M., DRÁPAL, L. a kol. Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1122), a která rozebírá způsob, jakým odborová organizace prokazuje, že alespoň tři její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru (srov. PICHRT, J. a kol. Zákoník práce. Zákon o kolektivním vyjednávání. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, s. 834-835). Také E. Vozábová ve výše citovaném článku dospívá k závěru, že úmyslem zákonodárce bylo, aby odborová organizace svoje působení u zaměstnavatele řádně prokázala, a že „celkový výklad by tedy měl spíše převážit tímto směrem, i s ohledem na to, že z hlediska dalšího působení u zaměstnavatele by odborová organizace měla mít zájem na nastolení pokud možno nekonfliktní atmosféry“.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož zákoník práce v ustanovení § 286 odst. 4 „nevyžaduje, aby odborová organizace splnění podmínek podle odst. 3 tohoto zákonného ustanovení též prokázala“, a podle něhož oznámení žalovaného ze dne 18. 5. 2018 „zcela splňuje všechny náležitosti stanovené v § 286 odst. 3 a 4 zákoníku práce“ (přestože žalovaný nedoložil žalobkyni sdělené údaje o tom, že stanovy žalovaného upravují jeho působení u žalobkyně a oprávnění jednat a že u žalobkyně jsou v pracovním poměru alespoň 3 členové žalovaného), není správný. Správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen.

Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – ve věci samé správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorického výroku o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2021

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 863/2021

www.nsoud.cz