21 Cdo 815/2022-721

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně H. H., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Michalem Janovcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Dobrovského č. 1310/64, proti žalované Základní škole Žďár nad Sázavou, Švermova 4, příspěvkové organizaci se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Švermova č. 1132/4, IČO 43380123, zastoupené Mgr. Martinem Zobačem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská č. 527/1, o náhradu platu, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 5/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2021, č. j. 15 Co 67/2020-653, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. února 2020, č. j. 8 C 5/2016-579, ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.

II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. února 2020, č. j. 8 C 5/2016-579, ve výrocích, jimiž byla žaloba částečně zamítnuta, a ve výroku o náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou dne 6. 1. 2016 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila náhradu platu za dobu od 1. 12. 2012 do 31. 3. 2013 ve výši 108 362 Kč s úroky z prodlení „ve výši 7,75 % p. a.“ z částek a za dobu, jež specifikovala, z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla u žalované zaměstnána v pracovním poměru „na dobu neurčitou ze zákona (ex lege)“ na podkladě pracovní smlouvy ze dne 26. 1. 2004 (kterou byl pracovní poměr uzavřen na dobu určitou od 1. 2. 2004 do 30. 6. 2004) jako XY, přičemž uvedená pracovní smlouva byla následně měněna, nejprve dohodou o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne 29. 6. 2004 (kterou došlo ke změně pracovní smlouvy tak, že pracovní poměr skončí dne 31. 7. 2005), poté dohodou ze dne 18. 4. 2005 (kterou došlo ke změně pracovní smlouvy tak, že pracovní poměr skončí dne 30. 6. 2006) a dohodou ze dne 25. 4. 2006 (kterou došlo ke změně pracovní smlouvy tak, že „se prodlužuje doba určitá do 30. 6. 2007“), že žalované dne 13. 6. 2007 doručila písemné oznámení ze dne 11. 6. 2007, ve kterém uvedla, že trvá na dalším zaměstnávání, „a to i po dni 30. 6. 2007“ – jelikož se její pracovní poměr změnil na dobu neurčitou – a že jí v rozporu se zákoníkem práce žalovaná od 1. 7. 2007 „nepřiděluje práci, nevyplácí plat, ani neposkytuje náhradu platu“.

2. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou – poté, co usnesením ze dne 17. 8. 2017, č. j. 8 C 5/2016-118, a usnesením ze dne 5. 2. 2018, č. j. 8 C 5/2016-228, spojil ke společnému řízení věci vedené u něj pod sp. zn. 9 C 324/2009, 9 C 155/2011, 10 C 175/2013, 14 C 468/2013, 6 C 46/2016, 6 C 124/2016, 8 C 239/2016, 12 C 435/2016, 11 C 40/2017 a 12 C 186/2012 (v nichž se žalobkyně domáhala po žalované náhrady platu z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele za období od 1. 7. 2007 do 30. 6. 2012 a od 1. 4. 2013 do 31. 10. 2014 ve výši 1 761 653 Kč s úroky z prodlení) s tím, že řízení bude vedeno pod sp. zn. 8 C 5/2016 – rozsudkem ze dne 1. 10. 2018, č. j. 8 C 5/2016-461, opraveným usnesením ze dne 4. 12. 2018, č. j. 8 C 5/2016-502, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 770 575 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 1. 9. 2016 do zaplacení a co do 99 440 Kč a části úroků z prodlení žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 162 539 Kč. Vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2703/15, který byl vydán ve věci vedené pod sp. zn. 12 C 186/2012 a ze kterého vyplynulo, že oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli v souladu s podmínkami § 30 zákoníku práce, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, a nebyla-li ani zaměstnancem ani zaměstnavatelem podána ve stanovené dvouměsíční lhůtě speciální žaloba podle § 30 odst. 4 zákoníku práce, nelze uzavřít jinak, než že v konkrétním případě jde o pracovní poměr na dobu neurčitou, a že proto pracovní poměr žalobkyně u žalované „trval i po 1. 7. 2007“, soud prvního stupně žalobkyni přiznal za období od 1. 7. 2007 do 30. 9. 2007 náhradu platu ve výši průměrného výdělku zjištěného k 1. 7. 2007 a za další období náhradu platu ve výši pravděpodobného výdělku.

3. K odvolání žalobkyně a žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 11. 2019, č. j. 15 Co 25/2019-523, rozsudek soudu prvního stupně zrušil „vyjma zamítavého výroku I., bod 1 písm. b/ ohledně částky 409 Kč, částky výroku I. bod 2 písm. b/ ohledně 409 Kč a výroku I. bod 3 písm. b/ ohledně částky 409 Kč“ a rozhodl, že se věc „v tomto rozsahu“ vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně má právo za celé žalované období na náhradu platu ve výši průměrného výdělku a na úroky z prodlení, jelikož pracovní poměr žalobkyně trval u žalované i po 1. 7. 2007 a žalovaná nepřidělovala žalobkyni práci, ač žalobkyně byla připravena do práce nastoupit, a neshledal důvodnou obranu žalované, že žalobkyně byla zaměstnána u jiných zaměstnavatelů a že její nárok by měl být krácen. Uzavřel též, že za dobu pracovní neschopnosti žalobkyně jí náhrada platu nepřísluší a že rozhodné období pro výpočet průměrného výdělku žalobkyně je duben až červen 2007.

4. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou – poté, co usnesením vyhlášeným u jednání konaného dne 18. 2. 2020 spojil ke společnému řízení věci vedené u něj pod sp. zn. 10 C 398/2017, 8 C 102/2018, 7 C 197/2018, 12 C 302/2018, 7 C 39/2019, 4 C 43/2019, 8 C 137/2019 a 8 C 235/2019 (v nichž se žalobkyně domáhala po žalované náhrady platu z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele za období od 1. 11. 2014 do 31. 1. 2017 ve výši 694 318 Kč s úroky z prodlení) s tím, že řízení bude vedeno pod sp. zn. 8 C 5/2016
– rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 8 C 5/2016-579, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 981 110 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za doby, jež specifikoval, zamítl žalobu co do 581 999 Kč s úroky z prodlení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 119 770 Kč. Vycházel z toho, že pracovní poměr účastníků neskončil uplynutím doby dne 30. 6. 2007 a že trval až do 31. 12. 2017, kdy skončil na základě výpovědi dané žalovanou žalobkyni dne 23. 11. 2016 pro nadbytečnost, že v uvedeném období žalovaná nepřidělovala žalobkyni práci, přestože žalobkyně byla připravena práci konat, a že proto žalobkyni přísluší náhrada platu ve výši průměrného výdělku podle § 208 zákoníku práce. Zjistil, že žalobkyně v rozhodném období pro zjištění průměrného výdělku, kterým je druhé čtvrtletí roku 2007, odpracovala 464 hodin, za které jí byl zúčtován plat ve výši 51 253 Kč, takže průměrný hodinový výdělek žalobkyně činil 110,46 Kč a její průměrný hrubý měsíční výdělek činil 19 212 Kč. Soud prvního stupně shledal, že náhradu platu příslušející žalobkyni nelze snížit o to, co si vydělala u jiných zaměstnavatelů, neboť ustanovení § 208 zákoníku práce – na rozdíl od § 69 zákoníku práce
– neumožňuje moderaci náhrady mzdy (platu). Náhradu platu v plné výši žalobkyni nepřiznal pouze za dobu její pracovní neschopnosti (od 23. 3. 2012 do 6. 4. 2012, od 15. 4. 2013 do 26. 4. 2013 a od 14. 12. 2013 do 23. 12. 2013), jelikož v této době by nemohla práci u žalované vykonávat, a nepřiznal jí ani náhradu platu za období říjen až leden 2017, neboť za toto období jí byla již náhrada platu vyplacena, a to ve výši větší, než jaká jí náleží. Jiná částka, než činí průměrný měsíční výdělek, byla žalobkyni přisouzena za měsíce červenec, srpen a září 2014, neboť „za tyto měsíce požadovala částku menší, než je průměrný výdělek“.

5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 15 Co 67/2020-653, rozsudek soudu prvního stupně v „napadených zamítavých výrocích I. a ve výroku II. o nákladech řízení“ potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 26 426,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Zobače. K odvolacím námitkám žalobkyně uvedl, že nelze souhlasit s názorem, že „jednotlivé platy jsou samostatné nároky a u každého z nich je proto třeba vycházet z jiného rozhodného období“, že v „projednávané věci by tedy soud měl vycházet z pravděpodobného výdělku“, a vyjádřil názor, že „žalobkyně tak fakticky sleduje dosažení valorizace platu a tím i uplatnění zvýšeného nároku“, což zákonná úprava a ustálená judikatura nepřipouští. Uvedl, že z pohledu spravedlivé odměny za práci nelze srovnávat osoby, které pro zaměstnavatele práci skutečně vykonávají a za tuto práci pobírají odměnu, s těmi zaměstnanci, kteří v daném období práci nevykonávají (v tomto případě z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele) a nemají tedy nárok na odměnu za práci, ale pouze na její náhradu (v této souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2443/20), to vše v situaci, kdy žalobkyně mohla a také vykonávala v období, za které požadovala náhradu platu, práci u jiných zaměstnavatelů a pobírala za ni odměnu. Uzavřel, že soud prvního stupně správně určil rozhodné období i průměrný výdělek a provedl všechny relevantní důkazy potřebné ke skutkovému i právnímu posouzení nároku žalobkyně, a že nebylo na místě vycházet z „domnělé vyšší platové třídy“, která podle žalobkyně jí měla náležet, ale že je třeba vycházet „ze skutečného platu zúčtovaného žalobkyni za rozhodné období“.

6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“ podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že výše jejího platu podléhala vládnímu nařízení č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách „v návaznosti na jeho novely“, kterými docházelo ke zvyšování platů. S účinností od 1. 9. 2016 žalobkyni náležela „tarifní složka platu ve výši 24 670 Kč“ a jelikož „napadené rozhodnutí stanovilo žalobkyni průměrný měsíční výdělek v září 2016 až v lednu 2017 pouze částku ve výši 19 212 Kč, je z porovnání těchto částek zřejmé, že žalobkyni újma, kterou utrpěla následkem protiprávního postupu žalované … reparována plně nebyla“, přestože náhrada mzdy (platu) podle § 208 zákoníku práce má – jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3787/2014, od něhož se odvolací soud podle dovolatelky odchýlil – charakter ekvivalentu mzdy (platu). Obdobné srovnání „pak platí i u náhrad platů za ostatní kalendářní měsíce v době od října 2007 do ledna 2017“. Dovolatelka namítá, že odvolací soud „nemohl jednotlivé nároky žalobkyně … svázat s posledním obdobím, ve kterém ji žalovaná naposledy přidělovala práci a za kterou ji naposledy náležel plat, tj. s 2. kalendářním čtvrtletím 2007“, že „duben 2007 až červen 2007 nemůže být jednotným rozhodným obdobím pro určení průměrného měsíčního výdělku žalobkyně v měsících říjen 2007 až leden 2017“ a že „jestliže žalobkyně v žádném rozhodném období ke svým nárokům na náhrady platů neodpracovala alespoň 21 dnů, byl soud povinen vycházet z průměrných pravděpodobných výdělků (§ 355 zákoníku práce), kterých by žalobkyně u žalované zřejmě dosáhla“. Má za to, že jí náleží za první tři měsíce nepřidělování práce (červenec, srpen a září 2007) „náhrady platů ve výši průměrných výdělků“ a za další měsíce (říjen 2007 až leden 2017) jí náleží „náhrady platů ve výši pravděpodobných výdělků“. Dovolatelka dále namítá rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 517/2015, „podle kterého platem zúčtovaným zaměstnanci k výplatě za rozhodné období ve smyslu § 353 odst. 1 zákoníku práce se rozumí zúčtování práva na plat v rozsahu, v jakém zaměstnanci vzniklo za práci vykonanou v rozhodném období; z tohoto hlediska není významné, kdy k výplatě platu … fakticky došlo, a zda-li vůbec došlo“. Žalobkyně totiž měla ve 2. kalendářním čtvrtletí (tj. údajném rozhodném období pro všechny nároky) právo na doplatky do příslušející tarifní složky platu dané nařízením vlády, ovšem naopak byla žalovanou při stejném výkonu práce „zařazena diskriminačně do 11. třídy namísto do 12. platové třídy“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby zrušil „také rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. 2. 2020, č. j. 8 C 5/2016-579 v jeho zamítavých výrocích I. a ve výroku II. o nákladech řízení, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení“.

7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

10. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

11. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jak se zjišťuje průměrný výdělek zaměstnance pro účely náhrady platu z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

13. Podle ustanovení § 208 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zák. práce“), nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207 zák. práce, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a 87 zák. práce).

14. O překážku v práci ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce jde tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy [§ 38 odst. 1 písm. a) zák. práce], a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat; o překážku v práci jde bez ohledu na to, zda nemožnost přidělovat práci byla způsobena objektivní skutečností, popřípadě náhodou, která se zaměstnavateli přihodila, nebo zda ji zaměstnavatel sám svým jednáním způsobil (případné zavinění zaměstnavatele zde rovněž nemá význam). Náhrada mzdy (platu) podle ustanovení § 208 zák. práce má tedy charakter ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel (např. proto, že podle jeho mylného názoru pracovní poměr skončil) v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, uveřejněný pod č. 44/2008 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 353/2002, anebo ve vztahu k současné právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3787/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1334/2021). Náhradu mzdy (platu), která zaměstnanci náleží po dobu, po niž mu zaměstnavatel nepřiděluje práci podle pracovní smlouvy, ve výši průměrného výdělku, nelze snížit, popřípadě nepřiznat, i kdyby o to zaměstnavatel žádal (srov. bod IX. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč.).

15. Náhrada mzdy (platu) podle ustanovení § 208 zák. práce přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku. Průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak (§ 352 zák. práce). Průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období (§ 353 odst. 1 zák. práce). Není-li v zákoníku práce dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí (§ 354 odst. 1 zák. práce). Průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období (§ 354 odst. 2 zák. práce).

16. Pro stanovení průměrného výdělku – jak je zřejmé z výše uvedeného – mají význam tři základní skutečnosti – rozhodné období, hrubá mzda (plat) zúčtovaná zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a odpracovaná doba v rozhodném období (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1293/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2107/2004, uveřejněný pod č. 60/2005 v časopise Soudní judikatura). Rozhodným obdobím je zásadně předchozí kalendářní čtvrtletí, tj. kalendářní čtvrtletí předcházející skutečnosti, pro kterou se zjišťuje průměrný výdělek. Je-li touto skutečností překážka v práci na straně zaměstnavatele, je rozhodným obdobím kalendářní čtvrtletí, které předchází době, v níž tato překážka vznikla. Vznikla-li tato překážka v práci např. v době od 1. dubna do 30. června, je rozhodným obdobím první čtvrtletí kalendářního roku, při vzniku překážky v době od 1. července do 30. září je rozhodným obdobím druhé čtvrtletí kalendářního roku atd.

17. Jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek (§ 355 odst. 1 zák. práce). Pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty (§ 355 odst. 2 zák. práce). Ke způsobu zjišťování pravděpodobného výdělku srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4325/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 95/2017, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2146/2021.

18. Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že druhé čtvrtletí roku 2007 je rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku žalobkyně pro účely náhrady platu, která jí příslušela z důvodu překážek v práci na straně žalované v době od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2017, kdy žalovaná nepřidělovala žalobkyni práci podle pracovní smlouvy, přestože jejich pracovní poměr trval, pouze pro náhradu platu příslušející žalobkyni za překážky v práci, které vznikly v době od 1. 7. 2007 do 30. 9. 2007. Jde-li o náhradu platu za překážky v práci, které bránily žalobkyni ve výkonu práce v době po 30. 9. 2007, je rozhodným obdobím vždy to kalendářní čtvrtletí, které předchází čtvrtletí, v němž překážky vznikly. Protože žalobkyně v těchto dalších rozhodných obdobích neodpracovala alespoň 21 dnů, neboť žalovaná jí od 1. 7. 2007 nepřidělovala práci, je třeba v nich použít pravděpodobný výdělek, pro jehož náležité zjištění je nutné zabývat se zejména tím, jak byla v příslušném rozhodném období podle v té době platných právních předpisů odměňována práce, kterou měla žalobkyně u žalované konat (srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4325/2014).

19. S názorem odvolacího soudu, že nebylo na místě vycházet z „domnělé vyšší platové třídy“, která měla žalobkyni (podle ní) náležet, ale že je třeba vycházet „ze skutečného platu zúčtovaného žalobkyni za rozhodné období“, dovolací soud nesouhlasí.

20. Zaměstnanci přísluší za práci vykonanou v pracovním poměru pro zaměstnavatele, který je uveden v ustanovení § 109 odst. 3 zák. práce, za podmínek stanovených v zákoníku práce plat, nestanoví-li zákoník práce nebo zvláštní právní předpis jinak (srov. § 109 odst. 1 zák. práce). Plat se poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků (srov. § 109 odst. 4 zák. práce); za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejný plat (srov. § 110 odst. 1 zák. práce). Plat určuje zaměstnavatel zaměstnanci podle zákoníku práce, nařízení vlády vydaného k jeho provedení podle § 111 odst. 2, § 112 odst. 2 a § 123 odst. 6, § 128 odst. 2 a § 129 odst. 2 zák. práce a v jejich mezích podle kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu. Plat není možné určit jiným způsobem, v jiném složení a jiné výši, než stanoví zákoník práce a právní předpisy vydané k jeho provedení (srov. § 122 odst. 1 zák. práce).

21. Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanci vzniká právní nárok na plat až následně za práci, kterou v pracovním poměru pro zaměstnavatele vykonal, a že tento nárok nemůže být určen v jiné výši, než stanoví pracovněprávní předpisy. Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že platem zúčtovaným zaměstnanci k výplatě za rozhodné období ve smyslu ustanovení § 353 odst. 1 zák. práce je třeba rozumět zúčtování práva na plat v rozsahu, v jakém zaměstnanci vzniklo za práci vykonanou v rozhodném období; z tohoto hlediska není významné, kdy k výplatě platu (jeho části) fakticky došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 517/2015). Vztaženo na posuzovaný případ to znamená, že určila-li by žalovaná žalobkyni v důsledku jejího nesprávného zařazení do platové třídy (srov. § 123 zák. práce) plat v nižší výši, než ve které jí podle pracovněprávních předpisů náležel, byl by platem zúčtovaným žalobkyni k výplatě za rozhodné období ve smyslu ustanovení § 353 odst. 1 zák. práce plat jí (podle pracovněprávních předpisů) příslušející (který jí měl být vyplacen), neboť bylo vyloučeno, aby jí byl plat určen a zúčtován v jiné výši.

22. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (ve věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí (ve výrocích, jimiž byla žaloba částečně zamítnuta, a ve výroku o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soud ve Žďáru nad Sázavou) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

23. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 12. 2022

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 815/2022

www.nsoud.cz