Judikát NS 21 Cdo 81/2019

Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

10/31/2019

Spisová značka:

21 Cdo 81/2019

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.81.2019.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Neplatnost právního úkonu
Dohoda o rozvázání pracovního poměru

Dotčené předpisy:

§ 19 písm. a) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2013
§ 72 předpisu č. 262/2006Sb.

Kategorie rozhodnutí:

C



21 Cdo 81/2019

10
9

21 Cdo 81/2019-279


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně J. Č., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Robertem Grundem, advokátem se sídlem v Brně, nám. Svobody č. 702/9, proti žalované České republice – Generálnímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Praze 1, Lazarská č. 15/7, IČO 72080043, o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 237/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2018 č.j. 62 Co 130/2018-257, takto:

I. Rozsudek městského soudu se ve výroku I. mění takto:

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22.9.2017 č.j. 17 C 237/2013-216 se ve výroku I. mění tak, že se určuje, že rozvázání pracovního poměru dohodou uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou dne 25.9.2013 je neplatné.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 54.176,- Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 36.080,- Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.413,- Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Roberta Grunda, advokáta se sídlem v Brně, nám. Svobody č. 702/9.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na náhradě nákladů řízení 4.602,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.


Odůvodnění:


Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že dohoda o rozvázání pracovního poměru uzavřená dne 25.9.2013 mezi žalobkyní a žalovanou je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 26.5.1997 na pozici "XY" a že dne 24.9.2013 byla nenadále zadržena Policií ČR a až do následujícího dne 25.9.2013 byla omezena na svobodě a podrobena několika výslechům. Nakonec jí bylo předáno usnesení o zahájení trestního stíhání pro zločin zkrácení daně a podobné povinné platby a zločin přijetí úplatku, přičemž bezprostředně po posledním výslechu byla odvedena do vedlejší místnosti v budově Policie ČR, kde jí - „aniž by cokoliv čekala“ - zaměstnanci žalované V. a Ž. sdělili, že by „měla přistoupit na dohodu o rozvázání pracovního poměru, jinak že to pro ni bude ještě horší, půjde před disciplinární komisi a nakonec ji stejně vyhodí“; na dotaz, zda si to může rozmyslet, jí bylo sděleno, že se musí rozhodnout ihned. V uvedeném jednání zaměstnanců žalované spatřuje žalobkyně bezprávnou výhrůžku a kromě toho se domnívá, že se vlivem popsaných okolností v tento moment nacházela ve stavu tísně, který měl za následek, že jednala ve svůj neprospěch, což si však v dané chvíli neuvědomovala a „bezmyšlenkovitě pod verbálním nátlakem zástupců žalované dohodu podepsala“. Žalobkyně se domnívá, že za daných okolností byla její vůle svobodně podepsat předmětnou dohodu „vyloučena tísní“, když „za normálních okolností“ by dohodu o rozvázání pracovního poměru nepodepsala. Stejným způsobem žalovaná postupovala rovněž vůči dvěma spoluzaměstnankyním žalobkyně A. O. a L. B., které byly obviněny ze stejných zločinů jako žalobkyně; prvně jmenovaná dohodu pod vlivem nastalé situace taktéž podepsala, paní B. vzhledem k přítomnosti svého právního zástupce dohodu podepsat odmítla.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13.9.2016 č.j. 17 C 237/2013-109 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 43.898,80 Kč k rukám „právního“ zástupce žalobkyně. Vycházel ze zjištění, že v souvislosti s výkonem práce na pozici zaměstnance pro správu daní byly vůči žalobkyni dne 24.9.2013 zahájeny úkony trestního řízení. V 9.05 hodin byla žalobkyně zadržena na pracovišti a až do následujícího dne do 15.25 hodin byla omezena na osobní svobodě, mezitím byla provedena domovní prohlídka a prohlídka jejího pracoviště, v době od 17.12 do 22.37 hodin byl proveden výslech žalobkyně a nakonec bylo žalobkyni sděleno obvinění. Po propuštění ze zadržení, které „trvalo přes třicet hodin“, kdy žalobkyně byla více než pět hodin vyslýchána, „v noci nespala“ a „v době umístění do cely s ní bylo zacházeno způsobem, který není pro běžného člověka obvyklý“ (byla nucena odevzdat podprsenku, šperky, hodinky a měla omezený přísun stravy), byla žalobkyně v doprovodu policistky K. převedena v rámci budovy policie do jiné místnosti, kde na ni čekali dva zaměstnanci žalované –V., kterého žalobkyně znala, a Ž., jehož totožnost jí známa nebyla. Byla jí nabídnuta dohoda o rozvázání pracovního poměru s tím, že pokud nepodepíše, může být přistoupeno k výpovědi či k okamžitému zrušení pracovního poměru; to, že by měla čas na rozmyšlenou, ani že by jí bylo jako rovnocenná varianta řešení celé věci nabídnuto převedení na jinou práci, „se neprokázalo“. Žalobkyně předloženou dohodu podepsala, „aby mohla opustit budovu a jít za synem“. Vzhledem k uvedeným okolnostem a také k tomu, že – jak v řízení vyšlo najevo – žalobkyně se v době podpisu dohody nacházela rovněž v tíživé životní situaci, způsobené vážným onemocněním syna a jeho blížící se operací, „kde mu měla být jako matka oporou“, dospěl soud prvního k závěru, že žalobkyně „při podpisu dohody nejednala o své svobodné vůli, neboť její tvorbu vyloučila tíseň“. Podpisem dohody žalobkyně jednala ke svému neprospěchu, „za normálních okolností by k podpisu nepřistoupila“, a proto je předmětná dohoda o rozvázání pracovního poměru uzavřená dne 25.9.2013 neplatná.

K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 12.4.2017 č.j. 62 Co 492/2016-166 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že při provádění a hodnocení důkazů postupoval „procesně nekorektním způsobem“, jestliže v napadeném rozsudku činil zásadní skutková zjištění pouze z listinných důkazů, kterými byly protokoly o výslechu svědků, resp. účastníků řízení, pořízené v rámci jiného řízení vedeného u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 116/2015, a dále důkazy výpovědí svědkyně L. B. a svědkyně P. K., aniž by dotčené osoby sám osobně vyslechl; tím došlo k porušení zásady přímosti (bezprostřednosti), která je vyjádřena v ustanovení § 122 odst. 1 o.s.ř. Kromě toho skutková zjištění soudu prvního stupně „jsou nesprávná v tom smyslu, že nemají oporu v provedeném dokazování“. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu pominul rozhodné skutečnosti, které vyplývají z výpovědi svědků V., Ž. a Š., a dostatečně se nevypořádal se zjištěními, která vyplynula z jejich výpovědí. Odvolací soud rovněž uložil soudu prvního stupně, aby „s ohledem na zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí upravenou v ustanovení § 13 o.z.“ porovnal své závěry v dané věci též se závěrem, ke kterému dospěl Krajský soud v Brně v řízení o žalobě A. O. (žaloba A. O. o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru byla rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23.8.2016 č.j.
7 C 116/2015-298 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 29.11.2016 č.j. 60 Co 367/2016-375 pravomocně zamítnuta), neboť „se jedná o právní případy, které se podle přesvědčení odvolacího soudu v podstatných znacích shodují“.

Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 22.9.2017 č.j. 17 C 237/2013-216 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobkyně je povinna zaplatit „ČR-Obvodnímu soudu pro Prahu 1“ na náhradě nákladů státu 4.602,- Kč. Po doplnění řízení, vázán právním názorem odvolacího soudu, vysloveným v jeho předchozím kasačním usnesení, a s odkazem na pravomocné rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23.8.2016 č.j. 7 C 116/2015-298 (ve znění rozsudku odvolacího soudu), kterým byla žaloba A. O. o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru pravomocně zamítnuta, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně dovodil obdobný skutkový stav, jaký popsal v odůvodnění svého předešlého rozsudku, rovněž vycházel z toho, že uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru předcházelo více než třicetihodinové zadržení žalobkyně Policií ČR, domovní prohlídka, více než pětihodinový výslech, nutnost odevzdání osobních věcí i spodního prádla, probdělá noc, žalobkyně byla silně rozrušena z nastalé situace a měla strach o vážně nemocného syna, který měl v blízké době podstoupit operaci. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně měla čas na rozmyšlenou do druhého dne a při jednání „nezazněla nabídka převedení na jinou práci“, naopak „pro případ nepodepsání dohody bylo žalobkyni uváděno udělení výpovědi či okamžité zrušení pracovního poměru a revize jejích spisů“. Současně však soud prvního stupně „vycházel ze zjištění, že mezi případem žalobkyně a paní O. není žádný podstatný rozdíl, který by odůvodňoval vydání odlišného rozhodnutí v případě žalobkyně než v případě paní O.“. Jediný rozdíl v případě žalobkyně a paní O. byl v tom, že žalobkyně měla v předmětné době vážně nemocného syna, a že k zadržení žalobkyně (24.9.2013) došlo jen několik dnů předtím, než měl podstoupit operaci (7.10.2013); v této okolnosti však odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho kasačního usnesení – podstatný rozdíl, který by oba případy odlišoval, neshledal. Za tohoto stavu soud prvního stupně dovodil, že okolnosti, „v nichž žalobkyně spatřovala tíseň“, „nemohly být pohnutkou k uzavření dohody o skončení pracovního poměru“, když „na výsledky trestního řízení a léčbu syna nemělo trvání a způsob ukončení pracovního poměru žádný vliv“. To, zda žalobkyně při projevování vůle sledovala jiný cíl (např. brzký návrat k synovi), než který ve skutečnosti projevila (tzv. mentální rezervace), „není z hlediska závěrů o obsahu projevené vůle podstatné“. V dané věci tedy „nešlo o nesvobodný projev vůle žalobkyně a důvody pro neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru podepsané dne 25.9.2013 nejsou dány“.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.6.2018 č.j. 62 Co 130/2018-257 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně správně „v jeho intencích“, jestliže v dalším řízení zaměřil svoji pozornost na porovnání případu skončení pracovního poměru žalobkyně a A. O. Odvolací soud vyslovil souhlas s jeho názorem, že oba případy jsou „v podstatných znacích obdobné“, jediným rozdílem byl vážný zdravotní stav syna žalobkyně v době podpisu dohody, který ovšem „nelze v kontextu s ostatními okolnostmi považovat za skutečnost natolik významnou, že by ovlivňovala svobodu vůle žalobkyně tak podstatným způsobem, že by žalobkyně učinila úkon, který by jinak neučinila“. Odvolací soud nijak nezpochybnil, že uzavření dohody o skončení pracovního poměru předcházelo to, že žalobkyně byla den předtím zadržena na svém pracovišti, byla umístěna v cele předběžného zadržení a podrobena náročnému a vyčerpávajícímu výslechu, téhož dne byla provedena prohlídka její kanceláře na pracovišti a zároveň provedena prohlídka v jejím domě. V důsledku všech těchto okolností „žalobkyně nepochybně byla unavena, vyčerpána a vlivem rozrušení lze předpokládat, že byla i nevyspalá, navíc v té době měla vážné obavy o zdraví svého nezletilého syna“. Odvolací soud však přisvědčil soudu prvního stupně, že „tyto okolnosti nemohly mít relevantní vliv na probíhající trestní řízení, když žalobkyně byla propuštěna z režimu zadržení, přičemž návrh na vzetí do vazby podán nebyl“, a že „pokud by žalobkyně pracovní poměr neukončila, pak tato skutečnost na průběh a výsledek trestního řízení či opatření v podobě vzetí žalobkyně do vazby neměla a nemohla mít žádný vliv; trestní řízení vedené proti žalobkyni probíhalo nezávisle na jednání účastníků o skončení pracovního poměru“. Stejně tak obavy o zdravotní stav syna žalobkyně „nemohly být pohnutkou k uzavření dohody o skončení pracovního poměru“, neboť „i tuto skutečnost je třeba hodnotit jako nezávislou na průběhu trestního řízení a způsobu skončení pracovního poměru žalobkyně k žalované“, kdy „navíc je třeba uvést, že žalovaná zdravotní potíže syna žalobkyně nijak nezpůsobila, přičemž je zřejmé, že o povaze onemocnění svého syna byla žalobkyně informována nejméně 3 týdny před jejím zadržením a uzavřením dohody o skončení pracovního poměru“. Podle názoru odvolacího soudu „uvedené skutečnosti ve svém souhrnu nelze hodnotit jako přímé protiprávní násilí či psychický nátlak na žalobkyni, který by ve svém důsledku zakládal neplatnost právního úkonu podle § 19 písm. a) zák. práce pro nedostatek svobody vůle žalobkyně“. Kromě toho zdůraznil, že žalovaná mohla zvolit jiný způsob skončení pracovního poměru se žalobkyní, a to výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, případně okamžitým zrušením podle ustanovením § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce; zvolila však způsob „pro žalobkyni nejpříznivější“, který „ji nijak neomezuje na trhu práce“, a je přitom „nerozhodné“, zda při jednání o skončení pracovního poměru žalovaná tyto možné způsoby žalobkyni sdělila, případně zda jí nabídla také převedení na jinou práci. V jednání žalované přitom nelze spatřovat ani zneužití výkonu práva, neboť žalovaná skončením pracovního poměru „nesledovala primárně zájem poškodit žalobkyni a způsobit jí újmu, ale snažila se řešit situaci, která vznikla v souvislosti s trestním stíháním žalobkyně pro závažnou trestnou činnost“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že odvolací soud rozhodl v otázce neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru v tísni, pod psychickým tlakem a ve stavu silného rozrušení v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3726/2008) a „nehodnotil stav ve smyslu hodnot lidskosti a empatie odpovídající vyspělosti našeho demokratického státu ČR“. Žalobkyně v první řadě poukázala na skutečnost, že rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 1.6.2018 byla nakonec zproštěna obžaloby ve všech bodech, ze kterých byla obviněna policií právě v den rozvázání pracovního poměru 25.9.2013, a že tím „skoro po pěti letech pominuly důvody, pro které žalovaná naléhavě řešila nastalý stav navrženou dohodou o rozvázání pracovního poměru“. Ačkoli pro jiný způsob ukončení pracovního poměru v té době nebyl důvod, odvolací soud „nepřímo dokonce chválí žalovanou, že volba dohody bez uvedení důvodu byla pro žalobkyni nejpříznivějším způsobem ukončení pracovního poměru“. Podle názoru dovolatelky odvolací soud tímto způsobem nepřípustně předjímal výsledek trestního řízení vedeného u jiného nezávislého soudu. Dále zdůraznila, že v rozhodném okamžiku, kdy jí byla předložena dohoda o rozvázání pracovního poměru, ona sama, stejně jako její spoluzaměstnankyně A. O. a L. B., nevnímala, že režim jejího zadržení již byl formálně ukončen, neboť jednání se zaměstnavatelem probíhalo „časově a místně bezprostředně po jednání s policistkou o zahájení trestního stíhání žalobkyně v budově policie při nepřerušeném doprovodu a dohledu policistky“. Faktické ukončení režimu zadržení žalobkyně pojala až okamžikem, když dne 25.9.2013 opustila budovu Policie ČR. Takový faktický stav na žalobkyni dolehl takovým způsobem a vážností, že (stejně tak jako A. O.) bez svobodného utváření své vůle učinila právní úkon, který jí způsobil újmu a který by za normálních okolností jako neprospěšný neučinila. Odvolací soud nejenže se s touto námitkou nevypořádal, navíc „de facto bagatelizuje vážnost represivního působení režimu zadržení policií omezujícího na svobodě umocněného zahájením trestního stíhání ze zvlášť závažných zločinů, kterých se žalobkyně nedopustila“. Dovolatelka spatřuje „celkovou nemorálnost“ jednání žalované v tom, že „stačilo, aby se žalovaná postavila za své dlouholeté zaměstnankyně, ctila čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, nečinila kroky k rozvázání pracovního poměru a jednoduše je převedla na jiná pracovní místa“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobkyně pracovala u žalované v pracovním poměru jako zaměstnanec pro správu daní; svým nadřízeným – ředitelem územního pracoviště XY byla hodnocena jako výborná pracovnice. Dne 24.9.2013 v 9.05 hodin byla žalobkyně na pracovišti zadržena Policií ČR, byla jí nasazena pouta, od 9.40 do 12.05 hodin následovala prohlídka pracoviště, poté byla provedena v době od 13.00 do 13.20 hodin domovní prohlídka a následně byla převezena do Zlína na odbor hospodářské kriminality. Zde byla vyslýchána od 17.12 do 22.37 hodin, poté odevzdala šperky, hodinky, boty a podprsenku a ve 23.38 hodin byla umístěna do cely předběžného zadržení, kde byla do následujícího dne 25.9.2013 do 15.25 hodin. Nato byla přivedena z cely předběžného zadržení ke kpt. B., která jí předala usnesení o zahájení trestního stíhání, policistka kpt. K. ji pak dovedla do vedlejší kanceláře odboru hospodářské kriminality. Zde byl přítomen ředitel územního pracoviště XY V. a Ž., ředitel samostatného odboru řízení rizik, policistka se postavila ke dveřím. Oba zaměstnanci žalované předložili žalobkyni předem vyhotovenou dohodu o rozvázání pracovního poměru; žalobkyně po dotazu, zda si to může rozmyslet, a po sdělení Ž., že nabídka platí pouze teď, dohodu podepsala. Dopisem ze dne 26.9.2013 žalobkyně sdělila žalované, že dohodu považuje za neplatnou, neboť „zaměstnavatel využil či zneužil vzniklé situace, naprosto nestandardního prostředí a momentálního psychického rozpoložení“ žalobkyně, takže „tento právní úkon nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, postup zaměstnavatele odporuje dobrým mravům, zákonné ochraně postavení zaměstnance a zásadám rovného zacházení se všemi zaměstnanci“. Žalobkyně se touto žalobou domáhá určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru uzavřené dne 25.9.2013 s odůvodněním, že za daných (výše popsaných) okolností byla její vůle svobodně podepsat předmětnou dohodu „vyloučena tísní“, když „za normálních okolností“ by dohodu o rozvázání pracovního poměru nepodepsala.

Za tohoto skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení otázky hmotného práva, jaké okolnosti jsou [byly i se zřetelem k ustanovení § 19 písm. a) zák. práce] významné z hlediska posouzení svobody vůle zaměstnance při pracovněprávním úkonu. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že sporná dohoda o rozvázání pracovního poměru byla mezi účastnicemi uzavřena dne 25.9.2013 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2013, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen „zák. práce“).

Dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem (§ 49 odst. 1 zák. práce). Dohoda o rozvázání pracovního poměru je jediným dvoustranným pracovněprávním úkonem, podle kterého zaniká pracovní poměr. O ujednání o zániku (rozvázání) pracovního poměru jde vždy, jestliže z něho určitě a srozumitelně vyplývá, že na základě shodné vůle zaměstnavatele a zaměstnance nemá nadále pokračovat.

Právní úkon je platný [srov. § 19 písm. a) zák. práce], jak se k tomu v obecné rovině hlásí i soudy obou stupňů, jestliže vůle účastníka pracovněprávního vztahu, kterou projevil navenek, byla vážná a jestliže současně byla svobodná. Vůle není svobodná, jestliže je výsledkem přímého tělesného násilí (fyzické donucení, vis absoluta), kdy se v právním úkonu neprojevuje vůle jednajícího účastníka, ale ve skutečnosti vůle jiné osoby, která svou vůli jednajícímu násilím vnutila. O svobodnou vůli nejde také tehdy, byla-li utvořena pod vlivem bezprávné výhrůžky (psychického donucení, vis compulsiva), neboť vůle ani v tomto případě není projevem přání jednajícího účastníka pracovněprávního vztahu, ale jednající je přinucen ke svému projevu vůle vzbuzením důvodné bázně (důvodného strachu). Od psychického nátlaku je třeba odlišovat právní úkon učiněný v tísni. Ten, kdo jedná pod vlivem tísně, sice neutváří svou vůli zcela svobodně, neboť jeho vůle se utvořila se pod vlivem takového sociálního (hospodářského) nebo psychického působení, bez něhož by takový pracovněprávní úkon neučinil, ale nejedná nesvobodně, neboť jeho vůle není ovlivňována fyzickým nebo psychickým násilím (nátlakem).

Z ustanovení § 19 písm. a) zák. práce a jeho dikce „soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního úkonu, který nebyl učiněn svobodně a vážně“, přitom vyplývá, že zákoník práce s nesvobodou vůle spojuje právní následek v podobě absolutní neplatnosti, který nastává přímo ze zákona a bez ohledu na to, zda se jí některá ze stran dovolala nebo na ni jinak poukázala. Neplatnost právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru uplatňuje zaměstnavatel nebo zaměstnanec u soudu žalobou podle ustanovení § 72 zák. práce, a to nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Rozvázání pracovního poměru je pak neplatné pouze tehdy, byla-li jeho neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím v rámci řízení o žalobě podle ustanovení § 72 zák. práce (k tomu srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).

V projednávané věci se žalobkyně prostřednictvím této speciální žaloby (řádně podané ve dvouměsíční prekluzívní lhůtě) domáhá určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru uzavřené dne 25.9.2013, neboť se domnívá, že její vůle při uzavírání dohody nebyla svobodná. Při posouzení, zda vůle jednajícího byla svobodná či nikoli, vychází soud z rozhodných skutečností tvrzených v žalobě, které byly v průběhu řízení prokázány. Není přitom samo o sobě rozhodující, jak žalobce v žalobě tvrzené skutkové okolnosti právně kvalifikuje; je totiž věcí soudu, aby sám na základě prokázaného skutkového stavu posoudil, která z okolností vylučujících svobodu vůle v daném případě vůli jednajícího deformovala. I když tedy žalobkyně vyjádřila v žalobě názor, že za daného skutkového stavu byla její vůle svobodně podepsat předmětnou dohodu „vyloučena tísní“, není tato právní kvalifikace rozhodující, neboť právní posouzení, o jakou okolnost vylučující svobodu vůle se ve skutečnosti jednalo, je pouze na úvaze soudu.

Jak již bylo výše uvedeno, svobodu vůle vylučuje především přímé tělesné násilí nebo psychické donucení. V případě psychického donucení (nátlaku) je vůle jednajícího deformována pod vlivem bezprávné výhrůžky, a tudíž není projevem přání jednajícího účastníka pracovněprávního vztahu, ale jeho důvodné obavy (důvodného strachu). Jednající osoba tak například uzavře smlouvu (dohodu) podle pokynů druhého účastníka pracovněprávního vztahu, kterou by nebýt důvodné bázně (kupř. o svou osobu či osoby blízké, popř. o své majetkové, ekonomické či jiné zájmy) za normálních poměrů neučinila. Každý psychický nátlak (psychické donucení) ovšem nelze považovat za nepřípustný. O bezprávnou výhrůžku jde tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví, hrozbou značné škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou smlouvu, jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu, který skutečně spáchal). Přímé tělesné násilí nebo psychický nátlak nastává vždy v důsledku působení jiné osoby na vůli jednajícího účastníka pracovněprávního vztahu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2009 sp. zn. 29 Odo 409/2006, který byl uveřejněn pod č. 157 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009); musí mít přitom základ v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu (jednající by bez násilí nebo nátlaku nejednal tak, jak se pod jejich vlivem zachoval).

Závěr o tom, zda vůle jednajícího účastníka pracovněprávního vztahu byla či nebyla svobodná, je nutno posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem jednotlivého případu, a závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. S názorem odvolacího soudu, že okolnosti, za kterých žalobkyně dne 25.9.2013 uzavřela (podepsala) dohodu o rozvázání pracovního poměru se žalovanou, „ve svém souhrnu nelze hodnotit jako přímé protiprávní násilí či psychický nátlak na žalobkyni, který by ve svém důsledku zakládal neplatnost právního úkonu podle § 19 písm. a) zák. práce pro nedostatek svobody vůle žalobkyně“, nelze souhlasit.

Odvolacímu soudu je třeba především vytknout, jestliže nezahrnul do rámce svých úvah okolnosti, které uzavření předmětné dohody o rozvázání pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovanou předcházely, protože podle jeho názoru byly nevýznamné, neboť „nemohly mít relevantní vliv na probíhající trestní řízení, když žalobkyně byla již propuštěna z režimu zadržení, přičemž návrh na vzetí do vazby podán nebyl“. Odvolací soud tak založil svůj úsudek na okolnostech, které se nevztahovaly k posouzení, zda žalobkyně v daný okamžik uzavírání dohody o rozvázání pracovního poměru jednala o svobodné vůli, a nevzal v úvahu skutečnosti, které její vůli (de)formovaly bezprostředně.

O této souvislosti dovolací soud především zdůrazňuje, že není pro posuzovaný případ podstatné, zda zmiňované okolnosti měly vliv na případné trestní řízení, ale významné bylo, zda měly vliv na utváření svobodné vůle žalobkyně v souvislosti s jednáním o dohodě o rozvázání pracovního poměru. V daném případě nelze přehlédnout, že okolnosti, za nichž žalobkyně podepsala dohodou o rozvázání pracovního poměru, ve svém souhrnu nepochybně byly způsobilé vyvolat u žalobkyně psychický stav přesahující rámec běžného stresu spojeného s obvyklým průběhem jednání zaměstnavatele se zaměstnancem o návrhu na rozvázání pracovního poměru dohodou. Žalobkyně – jak odvolací soud výstižně uvádí – „nepochybně byla unavena, vyčerpána, rozrušena a vlivem rozrušení lze předpokládat, že byla i nevyspalá a měla vážné obavy o zdraví svého jedenáctiletého syna, jemuž bylo zjištěno závažné onemocnění, pro které byl dne 4.9.2013 stanoven termín operace na 7.10.2013“. Význam těchto objektivně existujících okolností pro psychické rozpoložení žalobkyně a její psychickou odolnost přitom nelze – jak to činí odvolací soud – snižovat poukazem na to, že žalovaná „zdravotní potíže syna žalobkyně nijak nezpůsobila, přičemž je zřejmé, že o povaze onemocnění svého syna byla žalobkyně informována nejméně 3 týdny před jejím zadržením a uzavřením dohody o skončení pracovního poměru“. Podle názoru dovolacího soudu nátlaková situace, která byla vůči žalobkyni vytvořena po více než třicetihodinovém omezení osobní svobody a pobytu na odboru hospodářské kriminality (samotné nenadálé zadržení, prohlídka její kanceláře, domovní prohlídka, nutnost odevzdání osobních věcí a spodního prádla, více než pětihodinový výslech, následný patnáctihodinový pobyt v cele předběžného zadržení a následující předvedení policejním orgánem k jednání se zástupci zaměstnavatele za přítomnosti policistky), vyvolala obdobný stav jako u bezprávné výhrůžky, neboť projev vůle žalobkyně, který jí způsobil újmu v podobě ztráty zaměstnání a který by „za normálních okolností jako neprospěšný neučinila“, nebyl projevem (výsledkem) jejího přání, ale její důvodné obavy (strachu). Není totiž důvod pochybovat o tom, že žalobkyně – jak tvrdí v průběhu celého řízení – v rozhodném okamžiku, kdy jí byla předložena dohoda o rozvázání pracovního poměru, jako osoba bez právnického vzdělání „nevnímala, že režim jejího zadržení již byl formálně ukončen“, neboť jednání se zaměstnavatelem „probíhalo časově a místně bezprostředně po jednání s policistkou o zahájení trestního stíhání žalobkyně v budově policie (na stejném patře) při nepřerušeném doprovodu a dohledu policistky“, a že tento stav u ní mohl navodit pocit (dojem), že uzavření (podepsání) dohody o rozvázání pracovního poměru podmiňuje její možnost opustit policejní budovu a vrátit se domů.

Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem dospěl dovolací soud k závěru, že při uzavírání dohody o rozvázání pracovního poměru dne 25.9.2013 nebyla vůle žalobkyně utvářena svobodně, a že proto je tento pracovněprávní úkon ve smyslu ustanovení § 19 písm. a) zák. práce absolutně neplatný.

Z uvedených důvodů nelze odvolacímu soudu přisvědčit ani v tom, poukazuje-li na podporu svých závěrů „na v podstatných znacích obdobný“ případ skončení pracovního poměru A. O.. V daných souvislostech není významné, z jaké úpravy odvíjí svůj názor o harmonizaci obou rozhodnutí (ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb. nabylo účinnosti až 1.1.2014), neboť soudní praxe vycházela i před tímto datem z toho, že, třebaže zdejší právní řád nestojí na precedentech, nelze nepochybně pominout faktický význam rozhodovací praxe při konkretizaci dosahu abstraktních normativních konstrukcí právních předpisů, při nalézání konkrétního obsahu neurčitých právních pojmů a při dotváření práva vůbec. Protože však odvolací soud v posuzovaném případě posoudil věc nesprávně, z důvodů uvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí nelze závěry zmíněné v uváděném případě sdílet a nebylo možné z nich při rozhodování vycházet.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek městského soudu ve věci samé změnil tak, že žalobě na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru dohodou uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou dne 25.9.2013 vyhověl.

O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně v nich měla ve věci plný úspěch, a má proto proti žalované právo na náhradu nákladů potřebných před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem k účelnému uplatňování svého práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má b��t určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem pro jednotlivá řízení před soudy všech stupňů ve výši 10.000,- Kč. Za řízení před soudem prvního stupně tak činí odměna 20.000,- Kč (2 x 10.000,- Kč), za odvolací řízení 20.000,- Kč
(2 x 10.000,- Kč) a za dovolací řízení 5.000,- Kč (advokát učinil pouze jediný úkon právní služby).

Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni v řízení před soudem prvního stupně náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 11 x 300,- Kč (řízení skončené rozsudkem ze dne 13.9.2016 č.j. 17 C 237/2013-109) a 3 x 300,- Kč (řízení skončené rozsudkem ze dne 22.9.2017 č.j. 17 C 237/2013-216), celkem 4.200,- Kč, v cestovném ve výši 14.121,- Kč a v náhradě za promeškaný čas ve výši 4.800,- Kč; v odvolacím řízení náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 3 x 300,- Kč (řízení skončené usnesením ze dne 12.4.2017 č.j. 62 Co 492/2016-166) a 3 x 300,- Kč (řízení skončené rozsudkem ze dne 20.6.2018 č.j. 62 Co 130/2018-257), celkem 1.800,- Kč, v cestovném ve výši 4.765,- Kč a v náhradě za promeškaný čas ve výši 1.600,- Kč; v dovolacím řízení pak náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 a § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Dále žalobkyni vznikly náklady spočívající v zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 2.000,- Kč, za odvolání ve výši 2.000,- Kč a za dovolání ve výši 14.000,- Kč a na náhradě za daň z přidané hodnoty v řízení před soudem prvního stupně ve výši 9.055,- Kč, odvolacím řízení ve výši 5.915,- Kč a dovolacím řízení ve výši 1.113,- Kč.

Žalovaná je povinna náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 54.176,- Kč, odvolacího řízení v celkové výši 36.080,- Kč a dovolacího řízení v celkové výši 20.413,- Kč zaplatit žalobkyni k rukám advokáta, který žalobkyni v těchto řízeních zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech státu vzniklých v řízení před soudem prvního stupně dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení (svědečné) ve výši 4.602,- Kč. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. v délce 3 dnů.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 10. 2019



JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu


www.nsoud.cz