21 Cdo 766/2023-224

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. Č., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Robertem Grundem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 702/9, proti žalované České republice – Generálnímu finančnímu ředitelství v Praze 1 – Novém Městě, Lazarská č. 15/7, o náhradu platu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 55/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2022, č. j. 30 Co 64/2021-201, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2022, č. j. 30 Co 64/2021-201, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že žalobkyni vzniklo právo na náhradu platu podle § 69 odst. 1 zákoníku práce „i za rozhodné období přesahující prvých 6 měsíců (období od 17. 8. 2014 do 31. 3. 2017)“] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3575/2021, vydaný přímo v této věci), že ustanovení § 69 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního poměru), nebo zda bude (může) pokračovat. Jestliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu (§ 69 odst. 1 zák. práce).

Náhrada mzdy nebo platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce je vyvolána tím, že zaměstnavatel po rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal zaměstnanci v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat práci podle pracovní smlouvy, ačkoli zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání. Náhrada mzdy nebo platu má proto povahu ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele, uvedené v § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce; tímto způsobem se sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Náhrada mzdy nebo platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce náleží zaměstnanci ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne, kterým zaměstnavatel umožnil zaměstnanci pokračovat v práci nebo kterým došlo jinak k platnému skončení pracovního poměru anebo kterým bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. bod I stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016).

Při posuzování návrhu zaměstnavatele podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce, aby jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za dobu přesahující 6 měsíců byla přiměřeně snížena, soud přihlíží jen k okolnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být náhrada mzdy (platu) zaměstnanci poskytnuta, a které se týkají poměrů zaměstnance z hlediska jeho dalšího (jiného) zaměstnávání. Okolnosti, za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru, pro které bylo rozvázání pracovního poměru neplatné nebo které provázely řešení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru, tu nemají význam, neboť právní úprava s nimi možnost krácení náhrady mzdy (platu) nespojuje (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1746/2001, který byl uveřejněn pod č. 26/2003 v časopise Soudní judikatura, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4124/2014).

K otázce hledisek pro snížení náhrady mzdy (platu) srov. například (ve vztahu k obsahově obdobné dřívější právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, uveřejněný pod č. 30/2004 v časopise Soudní judikatura, bod V. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3286/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4124/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2413/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1161/2015, nebo ve vztahu k současné právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3338/2020, z nichž vyplývá závěr, že základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení náhrady mzdy nebo platu za dobu přesahující šest měsíců podle ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu (plat) za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení náhrady mzdy (platu) může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil, a pokud tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy (platu) snížena. Za kritérium pro rozhodování soudu o snížení náhrady mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce naproti tomu nelze považovat okolnost, jaká byla délka řízení, v němž byla pravomocně určena neplatnost rozvázání pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3032/2011).

Uvedené zásady platí také v případě, že zaměstnanec sice nebyl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, ale začal vykonávat (jako fyzická osoba na vlastní účet) podnikatelskou činnost. Protože rovněž podnikání je pro fyzické osoby zdrojem výdělku, může soud k přiměřenému snížení náhrady mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce v tomto případě přistoupit jen tehdy, je-li možné dovodit, že zaměstnanec vykonával svou podnikatelskou činnost za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1511/2011, a bod V. již zmíněného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004).

V projednávané věci odvolací soud z uvedených zásad vycházel (viz zejména body 18–22 odůvodnění jeho rozsudku), a jeho závěr, že nejsou splněny předpoklady pro rozhodnutí soudu o snížení náhrady platu žalobkyně podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce, je tak zcela v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu.

K otázce uplatnění nároku žalobkyně a jeho souladnosti s dobrými mravy a zjevného zneužití práva srov. odůvodnění předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného v této věci (rozsudek ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3575/2021, kterým byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. 4. 2021, č. j. 30 Co 64/2021-131), v němž dovolací soud uvedl, že byla-li dohoda o rozvázání pracovního poměru uzavřená mezi účastnicemi soudem určena neplatnou a uplatnila-li žalobkyně – poté, co oznámila žalované, že trvá na tom, aby ji nadále zaměstnávala, a co jí žalovaná přes toto oznámení neumožnila pokračovat v práci – právo na náhradu platu, vykonávala tím toto právo v souladu s jeho účelem a se smyslem a účelem ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce a že na tom nemůže nic změnit okolnost, že žalobkyně před uzavřením neplatné dohody o rozvázání pracovního poměru s žalovanou dne 25. 9. 2013 porušila své pracovní povinnosti jednáním naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu, za které byla pravomocně odsouzena, neboť i v takovém případě byla žalovaná povinna plnit vůči žalobkyni povinnost přidělovat jí práci podle pracovní smlouvy. Žalobkyni nelze sankcionovat odepřením náhrady platu, na kterou jí vzniklo právo z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru dohodou; uplatněním práva na náhradu platu žalobkyně netěží ze svého „protiprávního činu“, nýbrž vykonává právo, které jí vzniklo na základě protiprávního jednání žalované spočívajícího v neplnění základní povinnosti zaměstnavatele vyplývající z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (bod 27 odůvodnění uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu). Srov. též odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, z něhož vyplývá, že zaměstnavatel může kdykoli v průběhu sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru ukončit dobu, za kterou zaměstnanci přísluší náhrada mzdy (platu), tím, že mu umožní pokračovat v práci; neučiní-li tak, nemůže být v rozporu s dobrými mravy jednání zaměstnance spočívající v uplatnění nároku na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce za dobu přesahující 6 měsíců.

Námitka dovolatelky, že dovolání je „přípustné, neboť odvolací soud se … odchýlil od svého předešlého rozhodnutí“ ze dne 13. 4. 2021, č. j. 30 Co 64/2021-131, když „potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III., který byl v přímém rozporu s jeho předchozím právním názorem bez dalšího odůvodnění, kterým si odvolací soud značně zjednodušil svou práci, čímž zpochybnil základní princip právní jistoty“, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť neodpovídá žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o. s. ř. (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3472/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3074/2021). Lze jen dodat, že po zrušení rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem je odvolací soud povinen respektovat závazný právní názor dovolacího soudu a nemůže v dalším řízení z tohoto svého zrušeného rozhodnutí při dalším rozhodování vycházet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1434/2020).

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se „ve svém rozhodnutí nevypořádal se všemi důvody, které žalovaná ve věci namítala“, že „nepřezkoumal věc komplexně“, že jeho „přezkum“ je „nedostatečný“, že se „nevěnoval důvodům moderace, které jsou demonstrativně uvedeny v ustanovení § 69 odst. 2 ZP“, a že „pokud … posoudil procesní obranu žalované v rámci sporu, tedy uplatnění nároku na moderaci z důvodu rozporu žalovaného nároku s dobrými mravy, jako nepřiléhavou s tím, že není ve shodě se zněním ustanovení § 69 ZP“, měl žalovanou „vyzvat … podle … § 118a o. s. ř., aby svá tvrzení týkající se moderace upravila a aby navrhla k prokázání svých tvrzení důkazy“, a jestliže tak neučinil, tak podle názoru dovolatelky řádně nesplnil „poučovací povinnost a tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces“, pak namítá tzv. jiné vady řízení, k nimž však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 170/2021).

Ostatně z rozsudku odvolacího soudu zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byly odvolacím soudem shledány správnými závěry soudu prvního stupně, na základě nichž bylo žalobě v podstatné části vyhověno. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle § 211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, staví-li proti nim vlastní ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2026/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3138/2022).

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 5. 2023

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 21 Cdo 766/2023

www.nsoud.cz