21 Cdo 744/2021-194

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce V. S., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle č. 997/15, proti žalované Univerzitě Karlově se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Ovocný trh č. 560/5, IČO 00216208, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o 1 542 623 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 149/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2020, č. j. 62 Co 84/2020-173, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Langmeiera, advokáta se sídlem v Praze 5, Na Bělidle č. 997/15.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2020, č. j. 62 Co 84/2020-173, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Otázku náhrady mzdy příslušející žalobci z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany žalované je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce oznámil žalované, že trvá na svém dalším zaměstnávání, dopisem ze dne 22. 12. 2014 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zákoník práce“). Otázku započtení na pohledávku zaměstnance na náhradu mzdy a odstupné, k němuž žalovaná přistoupila dopisem ze dne 19. 9. 2017, potom – jak vyplývá ze zásady subsidiarity občanského zákoníku na úpravu pracovněprávních vztahů (srov. § 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „zák. práce“) – podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „o. z.“).

K otázce hledisek snížení náhrady mzdy srov. například (ve vztahu k obsahově obdobné dřívější právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, uveřejněný pod č. 30/2004 v časopise Soudní judikatura, bod V. Stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3286/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4124/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2413/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1161/2015, z nichž vyplývá závěr, že základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce (nyní jen snížení náhrady mzdy nebo platu podle ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce) je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení náhrady mzdy může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil, a pokud tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena.

Právní závěr, že u žalobce nebyly splněny podmínky k přiměřenému snížení náhrady mzdy ve smyslu ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce, neboť „žalobce byl v rozhodném období schopen a připraven k výkonu práce“, když „byl veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce“, v letech 2015 a 2016 se neúspěšně ucházel o pracovní místa a za situace, kdy má bydliště v Praze, kde bylo i místo výkonu jeho práce u žalované, nelze považovat „za srovnatelné pracovní místo s místem výkonu práce v Brně či v Ostravě“, tj. v místech vzdálených od místa bydliště žalobce „3 až 5 hodin cesty automobilem“ (k němuž dospěl soud prvního stupně a odvolací soud jej převzal, srov. bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), je v souladu s citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolatelkou nastolená otázka, „zda lze pracovní místo docenta vysoké školy nacházející se na některé z vysokých škol v rámci České republiky považovat za rovnocenné původnímu pracovnímu místu docenta vysoké školy se sídlem v Praze“, byla tedy vyřešena správně.

K otázce přípustnosti jednostranného započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na náhradu mzdy srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 238/2019, uveřejněný pod č. 41/2020 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3557/2019 (které obstály i v ústavní rovině, neboť Ústavní soud proti nim podanou stížnost usnesením ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 2770/19, resp. usnesením ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 759/20, odmítl). V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud formuloval závěr, že jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není přípustné, i kdyby byly dodrženy zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 o. s. ř. Zaměstnavatel je oprávněn započíst svou pohledávku na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu a provést srážku (srážky) ze mzdy za účelem uspokojení svého nároku na náhradu škody jen na základě dohody o srážkách ze mzdy uzavřené se zaměstnancem. Uvedený právní názor lze přiměřeně vztáhnout i na pohledávku zaměstnance na odstupné, kterého se sice netýkají zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 o. s. ř. (srov. § 144a odst. 4 zák. práce), avšak (stejně jako na mzdu) se na ně vztahuje ustanovení § 147 odst. 3 zák. práce. Odstupné totiž zákon zahrnuje do tzv. „jiných příjmů“ zaměstnance [srov. § 145 odst. 2 písm. d) zák. práce], kterých se týká pojem „srážky ze mzdy“, zavedený jako legislativní zkratka pro srážky z příjmu, tj. ze mzdy, platu a z jiných příjmů zaměstnance z pracovněprávního vztahu (srov. § 145 odst. 1 zák. práce). Ani zde není důvod, aby předestřená otázka byla posouzena jinak a zakládala tak přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, nebo v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. In: Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191-197). O takový výjimečný případ ovšem v projednávané věci nejde; odvolací soud výstižně poukázal na základní zásadu pracovněprávních vztahů uvedenou v ustanovení § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce, s níž by bylo „v příkrém rozporu, aby soudy poskytly rovnocennou ochranu právu žalované, která se domáhá započtení pohledávky v době střetu s pohledávkou žalobce (ve smyslu ustanovení § 1987 odst. 2 o. z.) nejistou“. Vycházel-li proto odvolací soud v posuzovaném případě ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 238/2019, a ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3557/2019, je tento jeho postup zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Nastoluje-li dovolatelka právní otázku „charakteru neplatnosti právního jednání zaměstnavatele, kterým přistoupil k jednostrannému započtení své pohledávky z titulu náhrady škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody, či náhradu mzdy nebo platu, tj. zda se v takovém případě jedná o neplatnost absolutní či relativní“, pak přehlíží, že na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť odvolací soud bez ohledu na to, jakým způsobem by tato otázka byla dovolacím soudem vyřešena, k neplatnosti jednostranného započtení ze dne 19. 9. 2017 provedeného žalovanou přihlédl správně.

K právním následkům neplatnosti pracovněprávního jednání rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2980/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2815/2018) uvedla, že neplatnost pracovněprávního jednání se rozeznává – jak plyne z ustanovení § 586-588 o. z. (srov. § 4 zák. práce) – absolutní a relativní. Absolutní neplatnost znamená, že nedostatek právních účinků pracovněprávního jednání nastává přímo ze zákona a že k neplatnosti se přihlíží v řízení před soudem, správním úřadem nebo jiným orgánem veřejné moci „i bez návrhu“, tedy bez ohledu na to, zda se jí někdo z účastníků řízení dovolal nebo na ni jinak poukázal (z úřední povinnosti, jakmile vyšla najevo). Relativně neplatné pracovněprávní jednání se považuje – navzdory vadě, kterou je postiženo – za platné, jestliže se neplatnosti nedovolal ten, kdo je k tomu oprávněn; soud, správní úřad a ani nikdo jiný nemůže k relativní neplatnosti přihlížet z úřední povinnosti (a považovat pracovněprávní jednání za neplatné), i kdyby byla vada nepochybná, a vychází z toho, že jde o platné pracovněprávní jednání, dokud neplatnost nebude uplatněna.

Byla-li neplatnost relativně neplatného pracovněprávního jednání řádně uplatněna, nastávají vůči dotčenému právnímu jednání stejné právní následky jako v případě absolutní neplatnosti [právní jednání nemá stranou (stranami) pracovněprávních vztahů sledované (zamýšlené) právní účinky]. Obě neplatnosti působí s účinky od počátku (ex tunc) a právní význam mají vůči každému, jehož práva a povinnosti (právní sféru) mohou (uvažováno objektivně) ovlivnit. V případě relativní neplatnosti zákon uvedeným způsobem ponechává na oprávněné osobě, aby uvážila, zda je pro její individuální zájmy výhodnější ponechat postižené pracovněprávní jednání nadále platným, nebo se dovolat jeho neplatnosti. Rozhodne-li se (podle vlastního uvážení) neplatnost neuplatnit, má to mimo jiné za následek, že důvod neplatnosti, i kdyby byl založen na porušení kogentního ustanovení zákona, se nemůže prosadit a že právní vztahy stran základních pracovněprávních vztahů (jiných subjektů pracovněprávních vztahů) se nadále řídí (musí řídit) tímto (objektivně vzato vadným) právním jednáním (srov. § 586 odst. 2 o. z.). Legitimaci (oprávnění) k uplatnění neplatnosti má ten, kdo je pracovněprávním jednáním dotčen ve svých právech nebo povinnostech a v jehož zájmu je neplatnost pracovněprávního jednání stanovena, a to za předpokladu, že nezpůsobil neplatnost pracovněprávního jednání (srov. § 586 odst. 1 a § 579 odst. 1 o. z.).

Pro poměry projednávané věci je potom významné, že odvolací soud – i když dospěl k závěru, že „rozpor provedeného započtení“ s ustanovením § 147 odst. 3 zák. práce „představuje takový druh rozporu se zákonem podle § 580 odst. 1 o. z., který působí absolutní neplatnost právního jednání, k němuž soud přihlíží ex officio“ – současně vycházel ze zjištění (srov. bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), podle kterého žalobce za řízení [ve vyjádření k odvolání žalované podanému proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. č. l. 147 spisu), jež bylo žalované (jejímu zástupci) doručeno dne 14. 9. 2020 (srov. č. l. 168 spisu)] uplatnil námitku (relativní) neplatnosti provedeného započtení. Bez ohledu na správnost svého závěru o charakteru neplatnosti jednostranného započtení pohledávky žalované na náhradu škody proti uplatněné pohledávce žalobce na náhradu mzdy a odstupné musel proto odvolací soud k neplatnosti tohoto právního jednání tak, nebo tak přihlédnout; uplatnění námitky neplatnosti právního jednání v odvolacím řízení princip neúplné apelace (omezení vyplývající z ustanovení § 205a a 211a o. s. ř.) nebrání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 451/2013).

Rozhodnutí odvolacího soudu je proto (bez ohledu na to, jak nastolená právní otázka byla odvolacím soudem vyřešena) v závěru o právních následcích neplatnosti jednostranného započtení provedeného žalovanou dopisem ze dne 19. 9. 2017 správné a nastolená právní otázka přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 1. 2023

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2023, sp. zn. 21 Cdo 744/2021

www.nsoud.cz