Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

18.06.2021

Spisová značka:

21 Cdo 620/2021

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.620.2021.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Výpověď z pracovního poměru
Pracovní poměr
Výklad projevu vůle

Dotčené předpisy:

§ 52 písm. g) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.05.2018
§ 18 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.05.2018
§ 555 odst. 1 předpisu č. 89/2012Sb.
§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.

Kategorie rozhodnutí:

C


21 Cdo 620/2021-455



ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce P. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Praze, Týnská č. 633/12, proti žalované Vysoké škole ekonomické v Praze, se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla č. 1938/4, IČO 61384399, zastoupené Mgr. Michalem Vrajíkem, advokátem se sídlem v Praze, Spálená č. 97/29, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 452/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2020, č. j. 23 Co 262/2020-417, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Dopisem ze dne 22. 2. 2018 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce pro opakované soustavné méně závažné i závažné porušování povinností vztahujících se k vykonávané práci docenta na katedře XY, fakulty XY Vysoké školy ekonomické v Praze. Ve výpovědi uvedla, že se „jednalo zejména o nerespektování pokynů vedoucího katedry, garanta předmětu ani děkana fakulty, neomluvenou absenci ve výuce, která byla žalobci určena, nepřítomnost na schůzích katedry i na schůzkách, na které byl žalobce pozván.“ „Ve všech napomenutích byla žalobci sdělena konkrétní pochybení, a byl písemně vyzván k zjednání nápravy a současně upozorněn na možnost výpovědi z pracovního poměru. V jednání žalobce nedošlo k žádné změně ani po opakovaných výzvách, což potvrzuje další neomluvená nepřítomnost žalobce na koordinační schůzi členů katedry XY, která se konala dne 1. 2. 2018, na niž byl s dostatečným předstihem pozván a dodnes se neomluvil. Stejně tak byl dne 15. 2. 2018 opakovaně písemně vyzván k vypořádání a vrácení vyjmenovaného majetku, knih a softwarových prací pořízených v rámci projektu 0024/NAD/2017, do 19. 2. 2018, 11 hodin, majetek vrátil jen částečně.“

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Uvedl, že výpověď je vágní a neidentifikuje žádná konkrétní závažná, méně závažná, opakovaná ani soustavná pochybení. Žalovaná uvedla jen dvě skutečnosti a ty se nezakládají na pravdě. Ze schůze členů katedry dne 1. 2. 2018 se žalobce předem písemně omluvil a majetek k vyúčtování projektu řádně vrátil dne 15. 2. 2018. Vztahy mezi účastníky se začaly vyhrocovat poté, co odbornou publikaci týkající se systému LaTex vydal u jiného nakladatelství a pod jiným názvem. Na pokyn žalované žalobce nesouhlasil s přestěhováním do jiné kanceláře, neboť se jednalo o prostory, které nevyhovují vědecké práci. Žalovaná bránila žalobci ve vedení studentských závěrečných prací, zástupci žalované o něm začali šířit lživé informace o působení na Českém vysokém učení technickém. V červnu 2017 žalobce odhalil závažné pochybení při zapisování ukončení cvičení, upozornil na to vedoucího katedry a kontrolní odbor rektorky, nic se však nedělo. Jednání žalované považuje za šikanózní a vyvrcholilo podáním výpovědi.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalobce byl poprvé na možnost výpovědi upozorněn v návaznosti na absenci na pracovním jednání dne 18. 9. 2017, které svolal vedoucí katedry. Žalobce se na jednání nedostavil, neboť měl jiné aktivity, nebyla mu povolena dovolená a účast na schůzce k přípravě výuky byla jeho pracovní povinností. Podruhé byl žalobce na možnost výpovědi upozorněn v souvislosti s nepřítomností na pracovišti ve dnech 21. 11. – 23. 11. 2017, kdy žalobce řešil projekt, naplánoval si zahraniční cestu, kterou mu ale vedoucí neschválil, neboť cesta kolidovala s výukou a cestovní příkaz byl zmatečný. Nebyla mu schválena ani dovolená. Žalobce si tedy přesunul výuku na jiné termíny a odjel do zahraničí. Přesun výuky učinil žalobce v rozporu s vnitřním předpisem žalované, kdy bylo potřebné oznámit přesun výuky nejméně týden dopředu a informovat o tom vybrané zaměstnance. Toto jednání bylo žalobci vytknuto dopisem ze dne 31. 1. 2018. Po třetí byl žalobce upozorněn na možnost výpovědi v návaznosti na nepřítomnost na pracovním jednání dne 1. 2. 2018, kde měly být projednány podklady pro výuku. Žalobce uvedl, že se účastnit schůzky nebude, protože má za cíl ponížit lidskou důstojnost. Jednání mu bylo vytknuto dopisem žalované dne 7. 2. 2018. Dne 14. 2. 2018 byl žalobce vyzván k předání movitého majetku financovaného projektem 0024/NAD/2017, neboť žalobce oznámil, že spolupráci na projektu ukončil. Jednalo se o čtyři sady brýlí pro virtuální realitu, grafické karty, 105 kusů knih a výstupy programátorských prací. Žalobce předal však pouze knihy dne 15. 2. 2018.

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 1. 6. 2020, č. j. 7 C 452/2018-385, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1.800,-Kč. Dospěl k závěru, že byl naplněn výpovědní důvod pro soustavné méně závažné porušování povinností vztahujících se k žalobcem vykonávané práci v posledních 6 měsících a žalobce byl písemně upozorněn na možnost výpovědi. Mezi všemi čtyřmi žalovanou tvrzenými porušeními (dne 18. 9. 2017, 22. 11. - 23. 11. 2017, 1. 2. 2018 a 19. 2. 2018) byla přiměřená časová souvislost. Dovodil, že k tvrzenému porušení povinností dne 18. 9. 2017 nedošlo, neboť v dané situaci kolidovaly dvě pracovní povinnosti žalobce (projekt schválený rektorkou, ze kterého vyplývaly pro žalobce povinnosti včetně účasti na konferencích, a nadřízeným žalobce nařízená pracovní schůzka týkající se předmětu vyučovaného žalobcem), a nelze klást k tíži žalobce, že se rozhodl pro splnění jedné z pracovních povinností. V případě absence žalobce ve výuce dne 21. 11. a 22. 11. 2017 a na konzultačních hodinách dne 23. 11. 2017 žalobce porušil své povinnosti vyplývající z vnitřního předpisu žalované, když v době výuky během zimního semestru odjel na zahraniční konferenci k projektu 0045/7/NAD/2017 bez schválené dovolené a bez schváleného cestovního příkazu, aniž by řádně omluvil svoji absenci ve výuce. Žalobce byl přitom seznámen s tím, jak má nahlásit změny a přesun výuky (nejméně týden před začátkem změněné výuky v systému žalované), žalobce o změně výuky informoval den předem tajemnici fakulty a žádal ji o změnu v systému žalované. O svém zařazení na program konference věděl několik týdnů dopředu, měl tedy dostatek času k provedení změn ve výuce. Třetím porušením povinností byla absence žalobce na setkání k předmětu Základy odborné práce dne 1. 2. 2018, o němž byl informován vedoucím katedry dne 12. 1. 2018. Jednalo se o pokyn jeho nadřízeného, schůzka se týkala žalobcem vyučovaného předmětu, žalobce byl přítomný na pracovišti a nic mu nebránilo se pracovní schůzky zúčastnit. Výtka ze dne 7. 2. 2018 za nerespektování pokynu nadřízeného mu byla doručena osobně na pracovišti. Ohledně nevrácení movitého majetku, který žalobce získal na základě projektu, se jednalo o nevrácení čtyř kusů virtuálních brýlí, dvou headsetů pro mixovanou realitu GTX 1060. Žalobce podepsal zápis o převzetí drobného dlouhodobého majetku, ale ve skutečnosti movité věci v něm uvedené nepřevzal. Žalovaná nevěděla, že žalobce předměty ve skutečnosti nepřevzal, neboť přijetí předmětů potvrzoval řešitel projektu, tedy žalobce. Žalovaná zboží na základě zápisu o převzetí zaevidovala a zaplatila. Žalobce se ani nesnažil nedodané předměty od dodavatele nějak získat, muselo mu být přitom zřejmé, že je žalovaná bude chtít vrátit, a měl jí tedy informovat o nedodání věcí a situaci s dodavatelskou firmou řešit. Soud uzavřel, že ve třech případech došlo u žalobce k soustavnému méně závažnému porušování jeho povinností.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2020, č. j. 23 Co 262/2020-417, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výpověď daná žalovanou žalobci dne 22. 2. 2018 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 41.268,- Kč k rukám advokáta Mgr. Františka Steidla. Poté, co zopakoval důkaz listinou ze dne 22. 2. 2018, dospěl k závěru, že ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 22. 2. 2018 jsou vymezeny dva konkrétní případy porušení pracovních povinností ze strany žalobce, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost, a to neomluvená nepřítomnost na koordinační schůzi členů katedry dne 1. 2. 2018 a nevrácení části majetku na základě písemné výzvy ze dne 15. 2. 2018. Žalobce nepochybně porušil povinnost plnit pokyny nadřízených, když se nedostavil dne 1. 2. 2018 na schůzi katedry, o níž byl informován, přičemž mu v účasti na ní nebránily žádné objektivní důvody, jedná se o méně závažné porušení pracovní povinnosti. Za méně závažné porušení pracovní povinnosti považoval odvolací soud i druhé vytýkané porušení spočívající v nevrácení části majetku (čtyř virtuálních brýlí a dvou headsetů), když žalobce nereagoval na výzvu žalované a věci jí nepředal. Svým jednáním porušil povinnost střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele, protože nereagoval na výzvu a žalovanou o skutečném stavu věcí nevyrozuměl (žalovaná se o tom dozvěděla až v průběhu soudního řízení). „Další vytýkaná pochybení žalovaná nekonkretizovala, jejich výčet uvedla jen obecně a demonstrativně, proto není zřejmé, v jakých dalších konkrétních jednáních žalobce žalovaná spatřovala porušení pracovních povinností. Tento nedostatek není možné odstranit ani výkladem projevu vůle, neboť skutkové vymezení porušení povinností je natolik obecné, že není zajištěno, aby ani výkladem nebylo možno výpovědní důvod měnit.“ Dospěl k závěru, že „výpověď z pracovního poměru nenaplňuje požadavek soustavnosti porušení povinností žalobce podle § 52 písm. g) část věty za středníkem zákoníku práce“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání směřující proti výroku o věci samé. Namítla, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky „jakými pravidly se řídí výklad projevu vůle obsažený v právním jednání v pracovněprávních vztazích od 1. 1. 2014 za situace, kdy není projev vůle jednoznačný, neboť nelze bez potřeby dalšího výkladu dovodit, jaká vůle byla projevena“, když v takovém případě je třeba příslušné právní jednání podrobit pravidlům projevu vůle obsaženým v ustanoveních § 555 a násl. občanského zákoníku (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016), „co je důvodem výpovědi pro soustavné méně závažné porušování pracovních povinností“, když tento důvod podléhá skutkovému vymezení, přičemž pro jeho naplnění není nutno identifikovat tři méně závažná porušení, ale postačuje jedno méně závažné porušení s tím, že další dvě porušení předcházející tomu porušení, pro než byl pracovní poměr nakonec rozvázán, představují jen nezbytný předpoklad pro dání výpovědi, ale nejsou sama o sobě důvodem rozvázání pracovního poměru (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 441/2008), „posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance“ spočívá-li jednání v tom, že žalobce se dne 1. 2. 2018 nedostavil na schůzi členů katedry (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3840/2014, či ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012), a „posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance“ spočívá-li jednání v tom, že zaměstnanec nevrátil zaměstnavateli jeho majetek k výzvě učiněné po skončení projektu a že zaměstnanec měl za zaměstnavatele z titulu svého pracovního zařazení tento majetek na základě objednávky učiněné a zaplacené zaměstnavatelem převzít a toto převzetí také zaměstnavateli potvrdit, aniž by tento majetek převzal. Takové jednání představuje útok na majetek zaměstnavatele, které je porušením pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2590/2015, nebo ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1631/2018). Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „ve výpovědi jsou dostatečně vyjádřena pouze dvě jednání, která je možné hodnotit jako méně závažné porušení pracovních povinností, další jsou popsána nekonkrétně a neumožňují soudu z hlediska skutkového vymezení tyto důvody přezkoumat, není možné výkladem zjistit, o jaká další jednání se jedná, a že se soud pro obecnost o to ani nebude pokoušet“. Namítá, že soud je povinen vždy se pokusit odstranit nedostatečně vyjádřenou vůli výkladem, pokud není projev vůle sám o sobě jednoznačný, je potřeba v zásadě vždy přistoupit k jeho výkladu. Tato povinnost se vztahuje i na objasnění skutkového vymezení výpovědního důvodu. Právní úprava nedává podklad pro to, aby se soud ani nepokusil případně nedostatečně vyjádřenou vůli žalované ve výpovědi zjistit. Odvolací soud nezohlednil, že již e-mailem ze dne 20. 11. 2017 (před porušením povinnosti) byl žalobce upozorněn žalovanou na to, že si přesunul výuku v rozporu s vnitřními předpisy žalované. Žalobci tedy muselo být známo, z jakých příčin (jednotlivých skutkových jednání) s ním žalovaná rozvázala pracovní poměr. Dovolatelka se rovněž domnívá, že jednání žalobce spočívající v neúčasti na schůzce ze dne 1. 2. 2018 představuje závažné porušení pracovních povinností a je samo o sobě důvodem pro výpověď (žalobce úmyslně nesplnil pokyn nadřízeného, schůzka byla nutná k zajištění organizace výuky a žalobce tento předmět vyučoval), a že nevrácení drobného majetku žalobcem, na základě výzvy žalované, který žalobce objednal, od dodavatele ale nikdy nepřevzal, ačkoliv za něj žalovaná dodavateli zaplatila, a utvrzoval žalovanou v omylu o tom, že majetek zaplacený žalovanou převzal do svého držení, je závažným porušením pracovní povinnosti, neboť se jedná o nepřímý útok na majetek žalované. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, nebo aby ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, neboť považuje rozsudek odvolacího soudu za správný.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na výkladu právního jednání – výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce ze dne 22. 2. 2018 – a na vyřešení s tím související otázky hmotného práva, jakými pravidly se řídí výklad pracovněprávních jednání. Vzhledem k tomu, že při řešení uvedené právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla doručena dne 22. 2. 2018 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2018, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 310/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).

Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

Zákoník práce rozlišuje mezi porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní povinnosti a méně závažným porušením pracovní povinnosti. Porušení pracovní povinnosti nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce]. Závažné porušení pracovní povinnosti je důvodem k výpovědi z pracovního poměru [§ 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce]. Méně závažná porušení pracovní povinnosti jsou podle ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování zaměstnancových povinností vztahujících se k jím vykonávané práci a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní povinnosti písemně upozorněn na možnost výpovědi. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní povinnosti než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; proto každé porušení pracovní povinnosti, které nedosahuje intenzity porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní povinnosti, je vždy méně závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (srov. – při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, uveřejněný pod č. 56/2002 v časopise Soudní judikatura).

O soustavné méně závažné porušování pracovní povinnosti se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovních povinností, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1992, sp. zn. 6 Cdo 1/92, který byl uveřejněn pod č. 52/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O soustavné porušování pracovní povinnosti z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní povinnosti na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní povinnosti (srov. též již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3019/2000).

Povinnost písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi z pracovního poměru zákoník práce ukládá zaměstnavateli, aniž by výslovně stanovil, při kterém méně závažném porušení pracovní povinnosti má být provedeno. Protože tzv. upozorňovací povinnost zaměstnavatele je dána v souvislosti s porušením pracovní povinnosti a protože účelem (smyslem) této povinnosti je, aby zaměstnanec věděl o následcích, jaké bude (budou) [může (mohou)] mít jeho případné další méně závažné porušení pracovní povinnosti, a aby tím byl od dalšího porušování pracovní povinnosti odrazen, je třeba dovodit, že zaměstnavatel – má-li být výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zák. práce platným právním jednáním – musí jednak alespoň jednou písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi nejpozději při méně závažném porušení pracovní povinnosti, které předcházelo dalšímu méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď z pracovního poměru, jednak výpověď z pracovního poměru podat nejpozději do uplynutí šesti měsíců od písemného upozornění zaměstnance na možnost takového rozvázání pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 742/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3693/2012).

Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).

Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. 7, roč. 1999, s. 386, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští
– jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).

V projednávané věci žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce pro opakované soustavné méně závažné i závažné porušování povinností vztahujících se k jím vykonávané práci, v níž uvedla, že „se jedná zejména o nerespektování pokynů vedoucího katedry, garanta předmětu a děkana fakulty, neomluvenou absenci ve výuce, která byla žalobci určena, nepřítomnost na schůzích katedry i na schůzkách, na které byl žalobce pozván“, že „ve všech napomenutích byla žalobci sdělena konkrétní pochybení, a byl písemně vyzván k zjednání nápravy a současně upozorněn na možnost výpovědi z pracovního poměru“, že „v jednání žalobce nedošlo k žádné změně ani po opakovaných výzvách, což potvrzuje další neomluvená nepřítomnost žalobce na koordinační schůzi členů katedry XY, která se konala dne 1. 2. 2018, na niž byl s dostatečným předstihem pozván a z níž se neomluvil, a že stejně tak byl dne 15. 2. 2018 opakovaně písemně vyzván k vypořádání a vrácení vyjmenovaného majetku, knih a softwarových prací pořízených v rámci projektu 0024/NAD/2017, do 19. 2. 2018, 11 hodin, majetek vrátil ale jen částečně“.

Soud prvního stupně dovodil, že mezi všemi čtyřmi pracovními porušeními žalobce (dne 18. 9. 2017, 22. 11. - 23. 11. 2017, 1. 2. 2018 a 19. 2. 2018) byla přiměřená časová souvislost, a že ve třech případech došlo u žalobce k soustavnému méně závažnému porušování pracovních povinností (když dne 18. 9. 2017 se nejednalo o porušení pracovních povinností). Odvolací soud naopak dovodil, že „ve výpovědi z pracovního poměru jsou vymezeny dva konkrétní případy porušení pracovních povinností“, že „další vytýkaná pochybení žalovaná nekonkretizovala, uvedla je jen obecně“, a že „tento nedostatek není možné odstranit ani výkladem projevu vůle“. Podle názoru odvolacího soudu „je skutkové vymezení porušení povinností natolik obecné, že není zajištěno, aby ani výkladem nebylo možno výpovědní důvod měnit.“

Z uvedeného plyne, že odvolací soud v projednávané věci výklad projevu vůle žalované prováděl – jak vyplývá z obsahu spisu – pouze pomocí interpretace písemného textu, aniž by se při výkladu tohoto právního jednání pokusil zjistit, jaká byla skutečná vůle žalované, a zda úmysl (záměr) jednajícího byl nebo musel být žalobci znám (například z mailové korespondence ze dne 20. 11. 2017, případně z dalších listin předložených žalovanou v řízení), a aniž by přistoupil k výkladu projevu vůle vyjádřeného v písemné výpovědi z pracovního poměru ze dne 22. 2. 2018 za účelem objasnění jejího obsahu podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. a § 18 zák. práce. Jeho závěr o tom, že „daná výpověď z pracovního poměru ze dne 22. 2. 2018 nenaplňuje požadavek soustavnosti porušení povinnosti žalobce podle § 52 písm. g) zákoníku práce“, proto nemůže být (zatím) správný.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 6. 2021



JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021

www.nsoud.cz