Judikát NS 21 Cdo 582/2015

Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

06/03/2016

Spisová značka:

21 Cdo 582/2015

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.582.2015.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Přípustnost dovolání
Pracovněprávní vztahy
Pracovní úraz
Náhrada za ztrátu na výdělku
Dohoda o rozvázání pracovního poměru
Dobré mravy
Náklady řízení

Dotčené předpisy:

§ 370 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 366 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 192 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 142a odst. 1, 2 o. s. ř.
§ 243d písm. a) o. s. ř.

Kategorie rozhodnutí:

B


21 Cdo 582/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Mgr. S. K., zastoupené Mgr. Romanem Stoškem, advokátem se sídlem v Opavě, Horní náměstí č. 55, proti žalovanému Statutárnímu městu Opava se sídlem magistrátu v Opavě, Horní náměstí č. 69, IČO 003 00 535, o 577.759 Kč s příslušenstvím, za účasti České pojišťovny, a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 452 72 956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 113 C 37/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2014 č. j. 16 Co 123/2014 -80, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 24.563,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:


Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 577.759,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil. Žalobu odůvodnila zejména tím, že byla u žalovaného zaměstnána jako vedoucí odboru právního a organizačního, a její pracovní poměr skončil dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 27. 5. 2011 dnem 30. 6. 2011. Dne 2. 12. 2010 při zpáteční cestě ze semináře konaného v Ostravě, jehož se zúčastnila v rámci výkonu práce, podklouzla na zledovatělém povrchu chodníku, upadla na pravé rameno, v důsledku čehož utrpěla dislokovanou frakturu pažní kosti a ramenního kloubu pravé ruky. Žalovaný posoudil úraz, jako úraz pracovní, nahlásil předmětnou pojistnou událost vedlejšímu účastníku, který za žalovaného odškodnil veškeré nároky do dne 30. 6. 2011, tj. do doby skončení pracovního poměru. Za dobu od 1. 7. 2011 do 30. 11. 2012, kdy byla pracovní neschopnost ukončena, pojišťovna ani žalovaný nezaplatili ničeho. Žalobkyně se proto domáhala odškodnění náhrady za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti od 1. 7. 2011 do 30. 11. 2012.

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 11.3.2014 č.j. 113 C 37/2013-53 žalovanému a vedlejšímu účastníků uložil, aby žalobkyni zaplatili společně a nerozdílně částku 577.759,- Kč „s úroky z prodlení ročně ve výši 7,05% od 3. 5. 2013 do zaplacení“ a na náhradě nákladů řízení částku 53.216,- Kč k rukám advokáta, a žalovanému uložil, aby zaplatil České republice – Okresnímu soudu v Opavě 28.888,- Kč na soudním poplatku. Ve věci samé přisvědčil žalovanému, že se žalobkyně dopustila velmi hrubého porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru, ze kterého byla vyvozena i její trestní odpovědnost, a že pracovní poměr žalobkyně byl ukončen v souvislosti s tímto jednáním. Přesto však toto jednání nijak nesouvisí s pracovním úrazem a s odpovědností za něj, „uplatněný nárok na náhradu škody z pracovního úrazu je samostatný a neodvíjí se od jejího zavrženíhodného jednání“, a proto nelze dospět k závěru, že by tento nárok na náhradu škody z pracovního úrazu byl v rozporu s dobrými mravy.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30.7.2014 č.j. 16 Co 123/2014-80 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 26.426,- Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení k rukám advokáta Mgr. Romana Stoška. Ve věci samé dospěl k závěru, že jsou splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného ve smyslu ustanovení § 370 odst. 1 zák. práce, a (vycházeje z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1962 sp. zn. 5 Co 153/62, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1962 pod č. 54) dovodil, že náhrada ušlého výdělku, který nebyl uhrazen nemocenským, přísluší zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz i po skončení pracovního poměru, trvá-li nadále jeho pracovní neschopnost. Tím, že účastníci rozvázali pracovní poměr v době trvání pracovní neschopnosti, se na poměrech žalobkyně nezměnilo ničeho, neboť i nadále pro následky pracovního úrazu nebyla práce schopna, a tedy nebyla schopna dosahovat výdělku jako před pracovním úrazem. Podle názoru odvolacího soudu nelze akceptovat poukaz na ustálenou judikaturu vztahující se k ustanovení § 371 zák. práce, neboť toto ustanovení řeší náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a tedy jeho skutková podstata je zcela jiná, než při náhradě za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti. Namítá-li žalovaný, že není možné přiznat nárok na náhradu za ztrátu na výdělku zaměstnanci, o který přišel čistě jen z důvodu důsledku svých protiprávních činů, pak této námitce podle názoru odvolacího soudu nelze přisvědčit. Žalobkyně totiž přišla o výdělek v důsledku pracovního úrazu a následné pracovní neschopnosti a nikoliv v důsledku svých protiprávních činů. Protože protiprávní jednání žalobkyně a rozvázání pracovního poměru dohodou žádným způsobem nesouvisí s pracovním úrazem a s odpovědností za něj, nelze sdílet názor, že přiznání náhrady za ztrátu na výdělku je v daném případě v rozporu s dobrými mravy. Podle názoru odvolacího soudu žalobkyni přísluší i náhrada nákladů řízení přesto, že nezaslala žalovanému výzvu k plnění podle ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř., neboť mezi účastníky nebyl spor o základ nároku, žalovaný prostřednictvím vedlejšího účastníka žalobkyni kontinuálně odškodňoval, avšak zastával názor, že nárok žalobkyně za část doby pracovní neschopnosti není po právu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že náhradou ušlého výdělku se neodškodňuje samotná neschopnost výkonu práce zaměstnance, ale že jde o náhradu skutečné majetkové újmy, tedy určitého majetkového přínosu, o který zaměstnanec v příčinné souvislosti s úrazem skutečně přišel. S vědomím tohoto názoru je pak nutné zkoumat a brát v potaz i skutečnost, že z důvodu ležících mimo vzniklý pracovní úraz může během trvání pracovní neschopnosti dojít k tomu, že skutečná majetková újma se v průběhu času změní, protože dojde kupříkladu k dohodě o skončení pracovního poměru z úplně jiných důvodů, které se vzniklým pracovním úrazem nesouvisí a ani nejde o důvody, které by měly zakrývat skutečnost, že zaměstnavatel se zbavuje zaměstnance nacházejícího se ve stavu delší pracovní neschopnosti. Má-li se odškodňovat skutečná majetková újma, musí se brát v úvahu veškeré okolnosti, které na tuto majetkovou újmu mají vliv, což dobrovolné skončení pracovního poměru bezpochyby je. Dovolatel rovněž namítal, že názor odvolacího soudu k výkladu ustanovení § 142a o.s.ř. by vedl k právní nejistotě při jednání všech zúčastněných, přičemž skutečností v daném případě zůstává, že žalobkyně žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v tomto ustanovení nezaslala, a pokud existují důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání náhrady nákladů řízení, měly být zřetelně uvedeny. Žalovaný navrhoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně zdůraznila, že nelze srovnávat nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti s nárokem na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti. Jde o dva naprosto rozdílné nároky, pro kter�� zákonodárce stanovil samostatnou právní úpravu. Argumentace, týkající se výkonu práce v rozporu s dobrými mravy je na místě jen tam, kde účastník, který práva uplatňuje, jejich výkonem sleduje jiný cíl či účel, než samotný výkon práv a kdy je tedy smyslem poškodit adresáta výkonu práv. Žalobkyně se však pouze domáhala, aby jí žalovaný plnil to, co jí podle zákona náleží.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda zaměstnanci přísluší náhrada za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení § 370 zák. práce i poté, co v průběhu pracovní neschopnosti rozvázal pracovní poměr. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu výslovně řešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí soudů významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání sice není opodstatněné, že však řízení před soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, za kterou dobu se žalobkyně domáhá doplatku náhrady za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti, - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2012, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 155/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz vzniklý za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobkyně, která byla u žalovaného zaměstnána v pracovním poměru jako vedoucí právního a organizačního odboru, utrpěla dne 2.12.2010 pracovní úraz, pro jehož následky byla v pracovní neschopnosti do 30.11.2012. Žalovaná jí zaplatila náhradu za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti jen do 30.6.2011, avšak za další dobu až do skončení pracovní neschopnosti dne 30.11.2012 jí náhradu za ztrátu na výdělku odmítla vyplatit s odůvodněním, že pracovní poměr mezi účastníky byl skončen dohodou ke dni 30.6.2011, a poté již žádný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku nevznikal, neboť důvodem rozvázání pracovního poměru nebyl pracovní úraz, nýbrž skutečnosti jiné, s pracovním úrazem nesouvisející.

Za tohoto skutkového stavu je z hlediska žalovaným uplatněného dovolacího důvodu pro posouzení, zda žalobkyní přísluší náhrada za ztrátu na výdělku poskytovaná podle ustanovení § 370 odst. 1 zák. práce i za dobu od 1.7.2011 do 30.11.2012, rozhodující závěr o tom, jaký význam má skutečnost, že účastníci v průběhu pracovní neschopnosti rozvázali pracovní poměr.

Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku za po dobu pracovní neschopnosti. Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu omezena, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který dočasně není schopen pro následky pracovního úrazu dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.

Podle ustanovení § 370 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 a plnou výší nemocenského. Náhrada za ztrátu na výdělku podle věty první přísluší zaměstnanci do výše jeho průměrného výdělku před vznikem škody i za dobu, kdy mu v době prvních 3 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti nenáleží nemocenské nebo kdy mu podle § 192 odst. 1 části věty druhé za středníkem nepřísluší náhrada mzdy nebo platu.

Z uvedeného vyplývá, že předpokladem odpovědnosti zaměstnavatele za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti zaměstnance je poškození zdraví zaměstnance pracovním úrazem, ztráta na výdělku (škoda), která zaměstnanci vznikla v průběhu pracovní neschopnosti a příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady. V posuzované věci není sporu o tom, že žalobkyně utrpěla pracovní úraz a že celá její navazující pracovní neschopnost byla pro následky pracovního úrazu. Žalovaný netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by alespoň zčásti byly příčinou pracovní neschopnosti jiné okolnosti s pracovním úrazem (jeho následky) nesouvisející. Tuto příčinnou souvislost nemůže přerušit ani skutečnost, že se účastníci v průběhu pracovní neschopnosti dohodli na skončení pracovního poměru, neboť právní úprava nepodmiňuje trvání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku trváním pracovního poměru se zaměstnavatelem, který za pracovní úraz zaměstnance (za škodu tím vzniklou) objektivně odpovídá (§ 366 odst. 1 zák. práce). Případné protiprávní jednání žalobkyně, které mělo být pohnutkou k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, nemůže být důvodem pro odepření práva na náhradu škody na výdělku žalobkyně s poukazem na zneužití jejího postavení, neboť – jak též odvolací soud uvádí – toto jednání žádným způsobem nesouvisí s pracovním úrazem a s následnou neschopností k výkonu práce. Stanovisko žalovaného navíc není konzistentní v tom, že nevysvětluje, proč nebylo namítané protiprávní jednání překážkou pro přiznání plnění za první část pracovní neschopnosti, zatímco v další části má touto překážkou být.

Dovolatel nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu, že v posuzovaném případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení § 142a odst. 2 o.s.ř. pro přiznání náhrady nákladů řízení, i když žalobkyně nezaslala žalovanému výzvu k plnění ve smyslu § 142a odst. 1 o.s.ř.

Stěžejní zásadou, z níž rozhodování o náhradě nákladů řízení v občanském soudním řízení vychází, je, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Z tohoto pravidla je výjimkou postup podle ustanovení § 142a odst. 1 o.s.ř. kdy žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění. Avšak i v případě, že úspěšný žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek výše uvedených nezaslal, může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele (§ 142a odst. 2 o.s.ř.). Smyslem této úpravy je čelit situacím, kdy věřitelé nemají zájem na dobrovolném (mimosoudním) zaplacení svých často bagatelních pohledávek a zvyšují své nároky o náklady řízení, které dlužné částky často převyšují.

V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný uznal svoji odpovědnost za škodu vzniklou žalobkyni následkem pracovního úrazu ze dne 2.12.2010, a prostřednictvím vedlejšího účastníka jí poskytl příslušné odškodnění, včetně náhrady za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti do 30.6.2011, avšak další plnění za dobu do 30.11.2012 odmítl s odůvodněním, že žalobkyně ukončila svůj pracovní poměr „na základě své svobodné vůle“ a další plnění jí proto nenáleží. Na svém stanovisku setrval i poté, co mu byla dne 26.6.2013 doručena výzva k plnění, a svůj názor nezměnil ani po podání žaloby dne 28.6.2013 v průběhu řízení před soudem prvního stupně, a ani po rozhodnutí soudu prvního stupně dne 11.3.2014 a po rozhodnutí odvolacího soudu dne 30.7.2014.

Ustálená soudní praxe vychází z toho, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze izolovaně posuzovat (jen) to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením § 142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o „opomenut��“ dlužníka pohledávku zaplatit), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby. Vzhledem k tomu, že pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení § 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a o. s. ř. zaplatit, není dán sebemenší důvod sankcionovat pochybení věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.4.2015 sp. zn. 29 Cdo 2620/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2015 sp. zn. 29 Cdo 4388/2013). Při úvaze o tom, zda existují důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží též k tomu, zda by přiznání nákladů řízení úspěšnému žalobci bylo v konkrétním případě nespravedlivé také z pohledu oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání opravného prostředku, k postojům účastníků v průběhu řízení apod.

Za situace, kdy má v posuzovaném případě důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení spočívat jedině v tom, že nebyla dodržena lhůta pro podání předžalobní výzvy před podáním žaloby, a kdy se namítá, že tuto výzvu podal zástupce, aniž doložil plnou moc (správně průkaz plné moci, neboť není nejmenších pochybností, že mezi žalobkyní a jejím zástupcem byla dohoda o plné moci uzavřena již dne 24.6.2013), je na místě závěr, že tyto námitky vykazují s ohledem na povahu věci prvky přepjatého formalismu, a že je tedy třeba přisvědčit závěru odvolacího soudu, že s ohledem na další průběh řízení a postoje účastníků v něm jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele pro to, aby žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobkyni náklady potřebné k bránění práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 20.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně, advokát Mgr. Roman Stošek, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 4.263,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 24.563,- Kč žalobkyni zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. června 2016


JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu

www.nsoud.cz