Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

04/28/2021

Spisová značka:

21 Cdo 535/2021

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.535.2021.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Okamžité zrušení pracovního poměru
Pracovní kázeň

Dotčené předpisy:

§ 55 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2019
§ 41 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2019
§ 278 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2019

Kategorie rozhodnutí:

B


21 Cdo 535/2021-120


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. K., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Michaelou Kasper Beňovou, advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova č. 1250/50, proti žalované TRANSMED s. r. o. se sídlem v Nymburce, Boleslavská č. 425, IČO 28773071, zastoupené JUDr. Františkem Divíškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru, eventuálně o určení, že dohoda o rozvázání pracovního poměru nebyla uzavřena, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 165/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2020 č. j. 23 Co 131/2020-95 opravenému usnesením téhož soudu ze dne 22. října 2020 č. j. 23 Co 131/2020-101, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Dopisem ze dne 31. 5. 2019 žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr se žalobcem z důvodu, že žalobce porušil povinnost vyplývající s právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem tím, že se od 24. 5. 2019 do 31. 5. 2019 bez řádné omluvy nedostavil na pracoviště.

Žalobou podanou u Okresního soudu v Nymburce dne 25. 6. 2019 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru doručené mu dne 4. 6. 2019 je neplatné. Žalobu zdůvodnil tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 27. 11. 2017 jako řidič DRNR (doprava raněných, nemocných a rodiček). Dne 21. 5. 2019 byl vystaven lékařský posudek o zdravotní způsobilosti s posudkovým závěrem, podle kterého žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost. Okamžité zrušení pracovního poměru dopisem žalované ze dne 31. 5. 2019 žalobce považuje za neplatné, neboť se nedopustil neomluveného zmeškání práce ve vytýkaném období od 24. 5. 2019 do 31. 5. 2019, nesměl-li práci řidiče DRNR ze zdravotních důvodů vykonávat. Nepřevedla-li jej žalovaná na jinou práci, nastala překážka v práci na straně zaměstnavatele; žalobce neměl žádnou povinnost dostavit se k projednání nabídky práce. Následně se souhlasem soudu rozšířil svoji žalobu o určení neplatnosti dohody účastníků o rozvázání pracovního poměru ke dni 30. 4. 2019, eventuálně určení, že taková dohoda nebyla uzavřena.

Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 13. 2. 2020 č. j. 9 C 165/2019-64 zamítl žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a žalobu na určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru, určil, že mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru na základě návrhu žalobce ze dne 30. 4. 2019, a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uzavřel, že žalobce byl povinen se dostavit na pracoviště, k čemuž byl opakovaně svým nadřízeným vyzýván. Byť od 21. 5. 2019 nemohl vykonávat práci řidiče DRNR, nebyl zbaven dalších povinností, které pro něho z pracovněprávního vztahu vyplývaly. Byl povinen vyhovět výzvě žalované zejména za situace, kdy byl vyzván k dostavení se, aby s ním žalovaná mohla projednat jeho převedení na jinou práci.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2020 č. j. 23 Co 131/2020-95 opraveným usnesením ze dne 22. 10. 2020 č. j. 23 Co 131/2020-101 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce u žalované ze dne 31. 5. 2019 je neplatné; současně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 19 962,45 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 012 Kč k rukám zástupkyně žalobce. Uzavřel, že ze skutečnosti, že žalobce nereagoval na výzvy, aby se dostavil k projednání převedení na jinou práci, nelze dovozovat porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, neboť ze žádného právního předpisu tato povinnost nevyplývá. Nedostavoval-li se tedy žalobce na pracoviště na takovou výzvu žalované, nedopouštěl se neomluvených absencí, za něž by mohl být postihován.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v řešení právní otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené. Odvolací soud podle žalované nesprávně uzavřel, že zaměstnanec, který byl shledán zdravotně nezpůsobilým k výkonu dosavadní práce, nemá povinnost vůbec reagovat na výzvy k tomu, aby se dostavil na své pracoviště za účelem projednání jeho další pracovní pozice, tedy převedení na jiný druh práce. Má-li zaměstnanec za trvání pracovního poměru povinnost plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy, musí takový pokyn splnit, jinak vědomě porušuje své pracovněprávní povinnosti. I pokyn k dostavení se k projednání alternativní nabídky je nepochybně výzvou vedoucího zaměstnance vydanou ke splnění povinnosti, neboť zaměstnavatel je povinen projednat se zaměstnancem důvod převedení na jinou práci a dobu, po kterou má převedení trvat. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v této části potvrzuje.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce byl na základě pracovní smlouvy ze dne 27. 11. 2017 u žalované zaměstnán jako „řidič DRNR“ s místem výkonu práce v Českém Brodě. V polovině května 2019 si žalobce vyžádal přezkoumání své zdravotní způsobilosti k výkonu dosavadní práce. Výsledkem bylo vydání lékařského posudku ze dne 21. 5. 2019, podle něhož žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost pro výkon práce dle pracovní smlouvy. Nadřízený žalobce ještě tentýž den (21. 5. 2019) nabídl žalobci práci ve správě vozového parku nebo práci druhého člena posádky sanitního vozidla, avšak žalobce tyto nabídky odmítl s poukazem na svůj zdravotní stav, a poté z pracoviště odešel a více už se tam nedostavil. Dne 31. 5. 2019 zaslala žalovaná žalobci okamžité zrušení pracovního poměru, které bylo doručeno 4. 6. 2019. Pracovní poměr zrušila pro porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem s tím, že se žalobce od 24. 5. 2019 do 31. 5. 2019 bez řádné omluvy nedostavil na pracoviště. Dále bylo v okamžitém zrušení pracovního poměru uvedeno, že poté, co byl na základě mimořádné pracovně lékařské prohlídky učiněn posudkový závěr, že žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k vykonávané práci řidiče zdravotnické dopravní služby, byl dne 23. 5. 2019 vyzván formou SMS zprávy, aby se dostavil na pracoviště za účelem projednání alternativní pracovní nabídky, na což však nereagoval; dne 24. 5. 2019 pak měl být žalobci odeslán doporučený dopis se stejnou výzvou, na kterou opět žalobce nijak nereagoval; znovu měl být žalobce dne 28. 5. 2019 vyzván k dostavení se na pracoviště „cestou“ pracovníka úřadu práce a téhož dne ještě telefonicky ze strany vedoucího zdravotnické dopravní služby. „Jelikož na žádnou z výše uvedených výzev nereagoval a ani se neomluvil“, vyhodnotila žalovaná jednání žalobce jako „zvlášť hrubé porušení povinností vyplývajících z právního předpisu ve smyslu platného zákoníku práce a stávající judikatury“.

Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda zaměstnanec, který vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci, má podle právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci povinnost dostavit se na výzvu zaměstnavatele na své pracoviště za účelem projednání důvodu převedení na jinou práci a doby, po kterou má převedení trvat. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena ve všech souvislostech, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Namítá-li dovolatelka dále důvodnost okamžitého zrušení pracovního poměru z hlediska intenzity porušení povinnosti zaměstnancem, tak na řešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; tyto námitky proto přípustnost dovolání nezakládají.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že rozvázání pracovního poměru bylo učiněno dne 4. 6. 2019 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2019 (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

Podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. a) zák. práce je zaměstnavatel je povinen převést zaměstnance na jinou práci, pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci.

Podle ustanovení § 41 odst. 7 zák. práce zaměstnavatel je povinen předem projednat se zaměstnancem důvod převedení na jinou práci a dobu, po kterou má převedení trvat; dochází-li převedením zaměstnance ke změně pracovní smlouvy, je zaměstnavatel povinen vydat mu písemné potvrzení o důvodu převedení na jinou práci a době jeho trvání, s výjimkou případů uvedených v odstavci 2 písm. c) a v odstavci 4.

Podle ustanovení § 278 odst. 3 zák. práce projednáním se rozumí jednání mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, výměna stanovisek a vysvětlení s cílem dosáhnout shody. Zaměstnavatel je povinen zajistit projednání v dostatečném předstihu a vhodným způsobem, aby zaměstnanci mohli na základě poskytnutých informací vyjádřit svá stanoviska a zaměstnavatel je mohl vzít v úvahu před uskutečněním opatření. Zaměstnanci mají při projednání právo obdržet na své stanovisko odůvodněnou odpověď.

Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302–304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3092/2015).

Protože k převedení na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. a) zák. práce může dojít i bez souhlasu zaměstnance jednostranným právním jednáním zaměstnavatele (srov. § 41 odst. 3 zák. práce), stanoví zákoník práce alespoň povinnost zaměstnavatele se zaměstnancem projednat důvod převedení na jinou práci a dobu, po kterou má převedení trvat (srov. Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019. s. 252). Z toho, a dále obecně z účelu institutu projednání, jak je vymezen ve shora citovaném ustanovení § 278 odst. 3 zák. práce, jednoznačně vyplývá, že se jedná o právo zaměstnance, jemuž odpovídá povinnost zaměstnavatele. Ostatně výslovně o právu zaměstnance na projednání hovoří i ustanovení § 276 odst. 1 zák. práce. Platí-li, že zaměstnanec nemůže být postižen za to, že se domáhá svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů (viz § 346b odst. 4 zák. práce), nemůže být postižen ani za to, že se rozhodl svá práva nevykonávat. Neuposlechne-li tedy zaměstnanec, který pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci, výzvu, jíž ho zaměstnavatel vyzývá k dostavení se na pracoviště za účelem projednání jeho převedení na jinou práci, nemůže se dopustit porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Zaměstnavatel je za takových okolností oprávněn bez dalšího (při dodržení podmínek vyplývajících z ustanovení § 41 odst. 3 a 6 zák. práce) přistoupit k převedení zaměstnance na jinou práci.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo zamítnuto, avšak žalobci podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2021



JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 535/2021

www.nsoud.cz